Karol Maliszewski

Dva básníci jednoho jazyka: Ryszard Krynicki a Jacek Dehnel

Dva polské básníky představujeme ve spolupráci Polského institutu v Praze a Listů u příležitosti veletrhu Svět knihy 2013 s hlavním tématem Poezie, jehož hosty budou Ryszard Krynicki a Jacek Dehnel.

Oba básníci se zúčastní autorského čtení v pátek 17. května od 19.00 v Kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7) a v sobotu 18. května ve 13.00 na pražském Výstavišti v Komorním sále.

-red-

Zdálo by se, že tyto básníky odlišuje všechno, především pak typ víry v poselství slova. Starý avantgardista své posvátné nadšení opustil a mladý klasicista ho nikdy neměl. Přesněji řečeno, Ryszard Krynicki (1943) jedno sacrum vyměnil za druhé, zatímco v básních Jacka Dehnela (1980) se řešením této otázky stává posvátnost umění o sobě.

U Krynického šlo vždycky o víc. Nejdříve to byl vzdor, vzpoura, hněvivé odmítnutí a intenzivní oživování mrtvého rituálu oficiálních a hovorových podob jazyka. Jeho rané literární mladí provázel ostrý nesouhlas nejen se společenskou a politickou realitou, ale také s tehdejší poezií starých mistrů, která ho zklamala. Nelíbil se mu Grochowiak, protože příliš rychle odplul do estetizujícího záhrobí a vzdálil se od současných problémů. To ovšem nebylo přijatelné pro mladé básníky, kteří si přáli velkou změnu a debutovali, jako Krynicki, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, navíc ve stínu symbolického data 1968. Hnutí, toužícímu změnit jazyk, intence a významy, se později začalo říkat Nowa Fala, Nová vlna. (Literární skupina, k níž bývají řazeni básníci Julian Kornhauser, Adam Zagajewski, Stanisław Barańczak nebo Ryszard Krynicki. Generaci, která debutovala v polovině 60. let, ovlivnily dvě historické události a pro Polsko symbolická data: „březen 1968“, studentské protesty, které vyvrcholily antisemitskou kampaní a také ukázaly spolu s potlačením Pražského jara nemožnost nápravy komunistického zřízení, a „prosinec 1970“, krvavě potlačené dělnické protesty na baltském pobřeží v Gdaňsku, Štětíně, Gdyni. Nová vlna se rozhodla „nedůvěřovat“ jazyku zejména v jeho veřejné, propagandistické formě, pokusila se rozkrýt jeho klišé a stereotypy. Prosazovala model angažovaného básníka; pozn. překl.) Nelíbil se mu Herbert pro své neustálé útěky ze skutečného života do roviny mýtu a univerzálního, symbolického významu. To je pohodlné, říkali mladí tvůrci, bezpečné, eskapistické, je to jako umýt si ruce a nechat národ napospas oficiální propagandě. Angažovat se podle Krynického znamenalo stát se nedůvěřivým, kritickým vůči jazyku vlády a historie. Básník se dívá vládě na ruce. V jakém smyslu? Ve smyslu občanské aktivity a takřka orwellovské snahy rozkrýt mechanismy manipulace a podat svědectví o ponižování a vylučování.

Myšlenka výjimečné role takto znovu-získávaného jazyka je spojena s ideály Krakovské avantgardy (modernistická skupina působící ve 20. letech; pozn. překl.), s teorií autonomie básnického jazyka Tadeusze Peipera, která vychází z hovorové všednosti, ale dosahuje úrovně promyšleného konstruktu. K tomu se připojil pocit, který sdíleli rovněž básníci-lingvisté Tymoteusz Karpowicz a Miron Białoszewski, všudypřítomného zplošťování jazyka a znepokojivě systémové nadvlády jazykových klišé a schémat. Moderní básník si musí tento problém uvědomovat, tím spíše pak v dobách, kdy jsou masy zotročovány pomocí sloganů, hesel a stranického newspeaku, který lidem do hlavy vtlouká pravidla chování, myšlení a cítění. S těmito otázkami se mladý Ryszard Krynicki musel vypořádat a odpověděl na ně po svém: spuštěním nezadržitelné, přímo divoké laviny slov. Jazyk v jeho básních se měl osvobodit ze všech pravidel a aporií. Měl být extatický a krocený v přívalech ne zcela ovládané svobody. Představme si básníka jako „inženýra slov“ v narkotickém transu...

Posvátnost vzpoury po letech ustoupila mystice mlčení. Dynamika ostrého nesouhlasu, která se zároveň stala apologií chaotického pohybu, přemisťování se a útěku našla svou protiváhu v podobě extatického rozjímaní, meditace a reflexe pramenů vědění, transcendentního poznání celistvosti všehomíra. Slova utržená ze řetězu, expresionistické nadšení z jejich množení, neuroticky vybuchující metafory – to vše přestalo být důležité. Služebnost „dramatu jazyka“ ustoupila do pozadí. Mnohem důležitější se stalo zdůraznění „tragédie světa“ a krutosti osudu. Básník se přiznává, že „se studem čte své nedávné básně“, a odvrací se od jejich nadšení a zlosti. Po letech vzdává čest mistrům, na něž dříve útočil: „Tenkrát jsem se odvážil oponovat Herbertovi, který říkal, že drama jazyka by nám nemělo zastiňovat tragédii světa. Věřil jsem, že mám pravdu, ale – mýlil jsem se.“ Bližší se mu stává postava meditujícího mnicha, který neplýtvá energií a nahlíží smysl bytí člověkem a básníkem. Z jeho mnohoznačného mlčení vzácně vycházejí nemnohá slova. Čtenář, dříve zahlcovaný jejich nadbytkem, si nyní musí poradit s bezradností narážek a s hrůzou nevyslovitelného tajemství. Krynicki se nezříká odpovědnosti za společenství, jehož skutečnou existenci zajisté podmiňuje hierarchie hodnot, ale nevyhovuje mu už role tribuna lidu. Pokud nelze spasit společnost, je třeba bojovat alespoň o konkrétního člověka. Poezie se tak stává důvěrným rozhovorem o tušených zákonech. Mravní poučení má odhalit čtenář. Dopovědět ho však musí v srdci, ve třpytu duše. A tak se „divoký“ jazyk při svém zániku stal jazykem lidským, paradoxně hlubším prostorem možného porozumění: „snad navede nás požehnané slovo/ k magnetickému bodu/ jímž proniká Bůh“. Básník použil citát z německé básně Nelly Sachsové jako motto a titul své sbírky a spojení „magnetický bod“ tak dodal další, výjimečný význam.

Formování, utváření formy, ovládání emocí a náhubek stylu nasazený vnitřní explozi. Pěstovat disciplínu a pěstit zahradu. „Žádné šoustání, žádné píchání, ale pěstování/ poezie.“ (V polském originále zní začátek básně: „Nie rżnięcie, nie pieprzenie, ale uprawianie/ miłości. Dyscyplina dawna i szlachetna.“ – pozn. překl.) Samozřejmě, v originále je řeč o pěstování lásky. S dovětkem, že je to „starodávná a ušlechtilá disciplína“. Pro mě je Dehnelova poezie něčím podobným, vnímám ji jako „starodávnou a ušlechtilou disciplínu“. Jacek Dehnel píše navzdory době a mravům. Stejně se chová i postava, již stvořil. Onen dandy s hůlkou v ruce, s monoklem a cylindrem na hlavě. Chce milovat, jako se kdysi milovalo. Chce psát, jako se kdysi psalo. Beze spěchu. S výhledem na zahradu. Na klid zahrady. Na její stálost a harmonii. Dehnel přenáší v čase své pocity a myšlenky, přenáší v čase sebe sama. Dokazují to data pod básněmi (demonstrativní návrat o sto let zpět), dokládají to „cézury, jamby a trocheje“, svědčí o tom „stromořadí, treláže a pergoly“. Tradici potřebuje ke skutečnému bytí tady a teď. Jako by naše doba neměla vlastní způsob vyjádření, jako by bylo potřeba se na každém kroku vymezovat vůči její beztvarosti a nijakosti. Vymezit se formou, anachronismem, důstojností opakování a pohlavní odlišností; protože podle starých vzorů tato poezie není ani mužská, ani ženská, takže zdůraznění chlapeckosti se stává symbolem bytí mimo čas a pohlaví. Jako cosi ještě nevylíhnutého, nerozhodnutého pro jednu z konkrétních pohlavních a společenských rolí. Kromě role umělecké. Stojí před námi umělec-chlapec-eféb-dandy.

Jacek Dehnel také kreslí a maluje a i při této činnosti vykazuje neobyčejné schopnosti. Tato skutečnost hraje velmi důležitou roli v jeho poezii. Malířské vidění v ní vystupuje jako součást obraznosti a řada jemných aluzí k malířským kompozicím, slavným obrazům a známým malířům. Dokonce i popisy cest (záchrana před bolestnou každodenností) mají estetickou hodnotu. Jsou to cesty malíře a básníka za dávným poznáním, které skrývají italské a holandské krajinky. Chvílemi se čtenář cítí tak, jako by se nacházel uvnitř namalovaného obrazu, v zastaveném záběru z okna jedoucího vlaku.

V novějších básních klasicista filtruje kulturní kontext plný aluzí a odkazů na umělecká díla přes síto každodennosti a vlastního života, života sídliště, kde žije, a pouličního života. Představuje to pro mě známku vývoje, znamení, že Dehnel opouští slepou uličku egotismu a dandyovských gest, charakteristických pro jeho rané sbírky. Konečně vlil svému klasicismu krev do žil. Některé fragmenty znějí tak čistě a majestátně, jako kdysi básně mladého Miłosze. V bohatství motivů a metafor Dehnelova veršovaného vyprávění na sebe upozorňují především obrazy lásky a každodennosti. Láska je spojena s jeho přítelem a básně z tohoto homoerotického cyklu nemají v polské poezii předchůdce (ačkoli nezapomínáme na analogické fragmenty u Edwarda Pasewicza), navazují na literární kulturu a tradici spojenou se jménem Oskara Wildea nebo W. H. Audena. Básně věnované „P. T.“ jsou holdem tělu, lásce, společnému životu, přítomnosti a „bytí párem lidí“.

Obrazy každodennosti se sbíhají v kulminačním bodě, jímž se stává popis cesty do jiného světa. Zjemnělý dandy přechází přes most nad Vislou do varšavské čtvrti Praga, proslulé svou divokostí a nevypočitatelností. V těchto fragmentech Dehnel napíná rámec klasicistické obraznosti tak, že je schopen všechno bez problémů a znechucení pojmout, a dokonce v sobě nachází nadšení vědce, objevitele chvějivého lidského prostoru, v němž se rojí trhovkyně, nápisy ve stylu „dámský pánský kadeřník“, bezdomovci a nezaměstnaní s BMW.

A to je právě klasicismus, který mi chyběl, když jsem před lety jménem „barbarů“ kritizoval takzvané klasicisty – klasicismus smělý, dospělý, nejen zručný, efektní, poučený, ale také důvěryhodný, riskantní ve výřezech dialekticky chápané triviality a vznešenosti, podivným způsobem spojující vysokou kulturu se smetištěm kultury nízké. Dehnel je zázračné dítě protikladů, které se kdysi zdály neslučitelné.

Starý básník se setkává s mladým básníkem v jedné chvíli – ve víře v možnost vyjádření světa (a možnosti vybrat si jednu stranu), ve víře v to, že tento svět je nám společný i přes mnohost neustále vznikajících jazyků. Oba v sobě mají nadpřirozenou moc, cit pro detail, dovednost vyjádřit v jedné větě to, co se nás hluboce dotýká. Zatímco básně Jacka Dehnela od tohoto bodu začínají, asketa Ryszard Krynicki zde obvykle svůj básnický obraz uzavírá, nechce zbytečně množit slova. Snad tedy oba spojuje myšlenka na záchranu „jmen, stínů/ lidí a věcí“, a tak je oba v Miłoszově duchu „zachraňují“. Starší básník v hranicích jazyka, jemuž po všech jeho dobrodružstvích ve 20. století nelze už zcela důvěřovat, mladší pak v hranicích světa, jehož osvojování a estetizace se může uskutečnit pouze v důvěrném spojení s jazykem.

Přeložily Marcela Komínová a Lucie Zakopalová

Ryszard Krynicki

Kvůli tomu
Mlčel jsem mnoho let.
Nic se kvůli tomu nestalo –

ani dobrého,
ani zlého.

(únor 2005)

Dnes v noci
… als ein Kranich
P. C.
Dnes v noci jsem tě navštívil ve snu
jako jeřáb.

(Ty si to nebudeš pamatovat, až se probudíš,
ty si to nemůžeš pamatovat –
vždycky si jeden pamatuje něco jiného než druhý,
jeden vždycky cítí odlišně).

Proč jako jeřáb? Nevím.
Ale toužil jsem po tobě, třebaže ani nevím,
zda jsem byl muž.
(Tys ostatně měla
svého).

Co jsem dělal? Nic, jenom jsem němě volal
v předjitřní mlze,

za sedmero horami,
za sedmero lesy,
jež vyrostly v té době
mezi tebou a mnou,

za sedmiramennými řekami osudů –

v tvém, anebo v mém:
Nevím?

Ano, jsem

Již mnoho dní
chodím opět
po zamlženém Krakově
ale ještě jsem se nevrátil
ze svého růžovopísčitého,
ze svého růžovovápenného
Jeruzaléma.

Stále se vracím
ke Zdi nářků.

Stále bloudím
v úzkém labyrintu
Křížové cesty.

Někdy
v průsvitu nad hlavou
vidím měsíc,

stále v úplňku.

Stále bloudím
na začátku.

Jste prosím Žid?
ptá se mě starý chasid,
jistě mladší než já.

Ano, jsem básník,
aspoň jednou chtěl bych odpovědět,

ale jenom se na něj usmívám
a říkám:

Šalom, achi!

(listopad 2006)

* * *

Za svým oknem letos poprvé
vidím hrdličku.
Hledím na ni dlouhou chvíli
se stísněným srdcem.
A vtom jaká radost a úleva:
Ne, není sama!
Druhá sedí na sousedním stromě.

(4. 3. 2007)

* * *

Uvidíme se ještě?
Zítra? Pozítří?
V jiném eonu?

* * *

Cestou domů
jsem uviděl malou rezavou veverku,
jak přebíhala ulici.
Unikla před autem
a bleskurychle se vyšplhala
na jasan u parku.

Cožpak mě mohlo dnes
potkat lepšího?

(10. 9. 2009)

[z cyklu: Haiku z minulé zimy]

* * *

Zemřel Suckewer.
V žádných polských novinách
slovo nepadlo –

(leden 2010)

Jacek Dehnel

Jeho památka

Velký člověk je velký básník a překladatel,
a tak se znal s jinými velkými básníky a velkými překladateli.
„Jo, to byl velký básník!“ říká velký člověk,
„přesně si pamatuju, jak seděl u stolu,
na levé straně ženská, na pravé straně ženská,
a on měl pravou ruku na koleně té zleva
a levou ruku na koleně té zprava
a přitom pil víno a mluvil o umění. To byl
velký básník,“ říká velký člověk.

Literatura

U snídaně říká Američanka Slovákovi:
Znám jednu Slovensku, Zuzanu. Je to malířka, emigrovali,
když byla malá. Nejdřív do Německa, potom do Ameriky.
Její otec se rozvedl s její matkou
a vrátil se na Slovensko. Je to malířka a má krásné kudrnaté vlasy.

Slovák odpovídá: Aha, Zuzana, to je typické slovenské jméno.

A já myslím na toho muže, který opustil ženu, opustil dceru,
její krásné kudrnaté vlasy,
American Dream, Deutscher Traum,
a bydlí v jiném životě
a ani neví, že je v této chvíli
statistou v rozhovoru cizích lidí u snídaně, vysvětlivkou k příhodě.

Myslím na jeho ruku, na lžičku v ruce, na lžičku zvonící o talíř.

(Dva úryvky z cyklu Poznámky na okraj programu Mezinárodního festivalu poezie)

Kázání na hoře
P. T.
Co klepe o lopatku, když se usnout snažím
(do levé, dál od peřiny, blíž skrčené paži)?
Kam doklepat se chceš, za mými zády spící,
kostnatými dvojčaty lopatek trojcípých?
Mezi nás co kůží, svalů, žeber se plete,
telegrafem zní táhlé A-A-A přes Léthé.

Buší neúnavně jako krumpáč osrdí,
tys usnul, já nespím, okostice, ta spí vždy.

Tím, co je měkké, něžné, hbité a krevnaté,
bušíš v okoralé, nehybné a hranaté.

Spíš a snad už ve snách víš: tím tónem tlučeš-li,
i to otevřeno nalezneš, co je bez dveří.

Varšava 15. 12. 2010

Nevděk

Odkud se ve mně náhle vrátil ten obraz: vidlice
větví třešně, rostoucí na konci zahrady?
A to, jak schýlená byla – s nejnižší haluzí blízko země,
zvoucí k výstupu, s další na druhé straně,
a konečně tou vysokou vidlicí, kde si člověk mohl
opřít nohu
přidržet se jedné větve, aby dosáhl na tmavě višňové, téměř černé
třešně!

Pokáceli ji před pár lety, řez vedli pod nejnižší haluzí,
nevím kdo, nevím proč – jak totiž vysvětlit
nevděk vůči stromu, který tak oddaně rodil ovoce,
který se tak oddaně kladl pod kecky a chápavé ruce kluků?

A jinde opalizuje ono tyčící se hejno listí
a někdo jiný opírá nohu o onu vidlici:
naklání se daleko
a zdá se, že nedosáhne, dosáhne však,
utrhne tři najednou
a zvedá je
k ústům.

Varšava 14. 5. 2011

Proud

Nedals mi nic najevo; šel jsi do vany.
Teprve z ní, zpoza stěny – ve snu byla to
stejná zeď, stejná v něm byla koupelna –
jsem slyšel ten hluboký, ten trhavý pláč.

Až mě to vzbudilo – a probudil jsem tebe,
že takový jsem měl sen. A že to bude dobré.
Usnul jsi. Já – stále jsem myslel o onom tobě,
že zůstal za zdí, ponořený do černi.

A, stále vleže, jsem se ocitl nad proudem snu
a do toho sna jsem se vrh, abych ho zachránil.

Varšava 30. 5. 2011

Villanella šestačtyřicetileté
pouštějící gymnazistu do hotelového pokoje

Až na to budeš vzpomínat po létech (a budeš)
někde v nepředstavitelných chromovaných světech,
nebuď ke mně nevlídný. Toto, a nic víc.

Před světlem lampiónku s modravou labutí
škaredý nábytek z pazdeří a, ano, ochraň mě,
až na to budeš vzpomínat po létech (a budeš).

Nezapomeň na vzor tapet. Křehký šíje ohyb.
Až je budeš promítat jednou na vzdálených zdech,
nebuď ke mně nevlídný. Toto, a nic víc.

Učiň mne krásnější, lepší (znič však můj snímek),
nechť litují, že jsem tehdy znala jen tebe,
až na to budeš vzpomínat po létech (a budeš).

Abych – kdybych tam byla, třebas už nebudu –
v těch slovech za nic na světě se nepoznala,
nebuď ke mně nevlídný. Toto, a nic víc.

Vždyť ani tak nezalžeš. Nebudeš to vyprávět
mně, a kouř a oheň a jíní a ve škvírách prach,
až na to budeš vzpomínat po létech (a budeš).
Nebuď ke mně nevlídný. Toto, a nic víc.

Vratislav 19.–20. 4. 2012

Sebastiano del Piombo: Vzkříšení Lazara, National Gallery, Londýn

Byla z mého vzkříšení spousta radosti. Ale smrdět jsem nepřestal. Co naděláš – když tě někdo oživí, nehádáš se kvůli maličkostem. A tak jsem zase měl olivovníky a mraky a rezivý stín ve zlomech zdí, hluboké bučení krav hnaných k napajedlu, chuť chleba a mléka a smaženého masa, drsnost štěrku a obvazů, ale smrdět jsem nepřestal.
Zpočátku přicházeli hosté, kteří se mnou chtěli prohodit pár slov, dotknout se těla, že je teplé, a s nosem zakrytým rukávem se poptat, jestli jsem tam nepotkal jejich matku, otce, strýce, dítě, bratrance Nehemiáše, babičku, která někde zakopala hrnek mincí a nikomu nestihla říct kde. Ale potom sláva zázraku skomírala, a já jsem smrdět nepřestal.
Pravila mi Marie: Lazare, Lazare, jsi velkým zázrakem Pána, rozjímejme o tom tajemství, modleme se, ale každý v tichosti svého pokoje. Pravila mi Marta: Lazare, Lazare, ano, upeču ti tvou oblíbenou placku s černuchou a připravím ti kapouna na šafránu, ale pojez v tichosti svého pokoje. Když jsem jim vztekle vyčítal, že jsem se nezval zpátky do tohoto světa, odpovídaly: Lazare, Lazare, to není hezké. Odpovídaly: Lazare, Lazare, rouháš se. A vracely se do svých pokojů.
Potom vystavěly světnici na zahradě a přikázaly mi, abych se do ní přestěhoval, abych nebydlel moc blízko kuchyně. Říkaly jí hrobka – nejprve mezi sebou, žertem, potom už to neskrývaly ani přede mnou. Šly na zahradu a volaly: Lazare, Lazare, nechaly jsme ti oběd před vchodem do hrobky. Nakonec nařídily, aby se vstup zazdil, a podávaly mně jídlo malým okýnkem.
K stáru říkaly: Co nás to zlákalo že jsme pozvaly domů toho šarlatána!
K stáru říkaly: Byly jsme mladé a hloupé.

Londýn – Varšava 2.–3. 7. 2012

Milý úklid zlého

Opět podzim a cesta, a opět za oknem
všechny ty jejich pozemské věci – krajnice a louky;
zarostlé, zmatené, podsáklé vodou,
až k zhrouceným stromům, unikajícím z lesa.

A v tom chlívu něčí malý úklid: prkna
složená úhledně pod šedivou plachtou,
špalír bělených višní, šintovaná cesta.

Ošlehaná tvář pod kšiltovkou jak pozdní borůvka:
on již ví, že proti celé nespojitosti
a mocným mlýnům světa stojí, v rukou jenom
hrábě a rýč. A škrábe po povrchu,
hlubokého se netkne. A hluboké čeká.

Varšava 2008–26. 10. 2009

8,5 x 13, ’84

Kampak kráčíš, hošíku,
v čepičce kárované,
v šatečkách z darů,
ve vyrudlých barvičkách minulých let
osmdesátých?
Všude, kam půjdeš, bude hůře,
zastav se, usměj se.

Varšava 12. 4. 2008

Urartu

Kdo slyšel o Urartu? Zaprášený docent
na druhořadé škole. Jejich města byla srovnána
s tichem, v domech se usídlil sníh a kořen pinie,
jejich zemi pluhem obrátili v jinou zemi.

Měli své kněze a vůdce a mudrce.
Generál kul pikle proti eunuchovi, eunuch
kul pikle s věštci. Švec po celý život
strojil úklady dílně krejčího. Pekař byl ctižádostivý.

Po kuchařském umění Urartu nezůstal
ani svazeček ředkví. Jejich písně vdozněly,
pohádky neuchovala žádná antologie.

I jejich název známe jen z kronik v cizí
mluvě, která nemohla předat zvuk lehkých
samohlásek a drsných souhlásek „Urartu“.

Místo všech vědomostí o nich nám musí postačit
kámen: nemotorná socha s trochu moc velkou hlavou,

několik glazovaných střepů se šňůrovým vzorem.
Co byste říkali, kdyby za vás mluvil

sádrový svatý Josef, půl sklenky z Ikei,

cár silonové bundy uchovaný v písku?

Istanbul 12. 8. 2008

Přeložil Václav Burian

Karol Maliszewski (1960) je básník, prozaik a literární kritik.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Karol Maliszewski

Dva básníci jednoho jazyka: Ryszard Krynicki a Jacek Dehnel

Ryszard Krynicki

Jacek Dehnel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu