Martin Šimsa

Probouzí krize nové politické myšlení?

Politické myšlení v podobě politické filozofie, politické sociologie i politické ekonomie není u nás ničím novým, rovněž většina autorů, jimiž jsou Erazim Kohák, Marek Hrubec, Vladimíra Dvořáková, Jan Keller, Miloš Havelka, Miloslav Bednář, Jiří Přibáň, Pavel Barša, Josef Šíma, Milan Znoj a Petra Guasti, není ve veřejném prostoru neznámá. To, co se mění, není politické myšlení samo, ale zájem čtenářské a občanské veřejnosti. Zájem vede dotazované teoretiky k tomu, že se vyjadřují srozumitelněji, vtipněji i apelativněji. Rozhovory s teoretiky vedou k zamyšlení nad povahou veřejného prostoru, demokracie i kapitalismu, možnými reformami, změnami i revolucí.

Dva autoři, Miloslav Bednář a Josef Šíma, se pokoušejí hájit současný neoliberální status quo, každý jinými prostředky. Bednář začíná u Palackého, který si všiml tendence ke světové centralizaci a hrozby uniformy všehomíra. Po otázce na hospodářskou krizi se noří do neomarxismu, který vidí téměř všude, v multikulturalismu, feminismu, v odborném i žurnalistickém diskursu, v postmodernismu. Proti levicovému intelektualismu staví Patočkova duchovního člověka. Bednářův neomarxismus řádí nejen mezi intelektuály, ale i v ČSSD, v odborech, ve straně Zelených, v hnutí Pro-Alt atd. Ti všichni společně s komunisty a nacisty, kteří jsou údajně také levicoví, jsou prý proti svobodě. Podobné hrozby vidí v evropském federalismu. Bez Ameriky by prý v Evropě mohla propuknout válka. Vedle Palackého se Bednář dovolává Masaryka, jehož filozofického smyslu demokracie si prý váží, rovněž pro-evropské politiky, rozpor s protievropskou politikou Václava Klause nevidí, Masarykovu otázku sociální, ani kritiku liberalismu nezmiňuje. Kritiku neomarxismu filozoficky staví na fenomenologické ontologii Heideggera a Patočky. Konzervativní potenciál lze u obou filozofů najít, u Patočky bychom však v obraně lidských práv a v interpretacích Husserlovy fenomenologie i Masarykovy humanitní demokracie našli pochopení pro normativní a kritické osvícenské myšlení, které Bednář nevidí či dezinterpretuje. Je to čistý případ polistopadového revolučního konzervativního liberalismu, který u nás dosud propaguje Václav Klaus a jehož „filozofičtější“ verzi Bednář nabízí. Josef Šíma hájí ne-regulovaný či jeho jazykem sebe-regulující se kapitalismus oproti různým formám centrálního plánování a státního intervencionismu. Drží se osvědčených liberálních klasiků, tedy Ludwiga von Misese, F. A. von Hayeka a Adama Smithe, své protivníky, tedy Keynese, Hoovera a Roosevelta, líčí jako ty, kteří zahájili tragickou etapu posilování státu, již se nepodařilo zastavit ani Thatcherové a Reaganovi. V této souvislosti je překvapivé, že Šíma končí kritikou matematizujících ekonomů, kteří vytlačili humanitní ekonomii. Oba autoři by se rádi stali sloupy liberálního konzervativismu či konzervativního liberalismu, ale působí opuštěně mezi „neomarxistickými“ intelektuály a v údajně silném regulujícím státu.

Ostatní autoři se staví k současnému stavu demokracie i kapitalismu kriticky a uvažují o alternativách. Erazim Kohák soudí, že nestačí ekonomická a politická svoboda, ale potřebujeme demokracii, která je sociální, ekologická, spravedlivá a solidární. Marek Hrubec se domnívá, že Evropa už svou ekonomickou a politickou roli dohrála a že nastal čas globální a kosmopolitní. Načrtává několik krizových a postkrizových scénářů. Při nich se opírá o teoretiky uznání a kritiky zneuznání, tedy Honnetha, Fraserovou a Youngovou, kteří sociálně teoreticky rozpracovávají myšlenky Hegela, takže Evropa zůstává přítomná alespoň v teoretických východiscích a kritice. Vladimíra Dvořáková varuje před přílišnou ideologizací problémů, ukazuje analogie mezi situací u nás a v Latinské Americe, přemýšlí nad způsoby, jak potlačit korupci a klientelismus a ukazuje, že naše problémy nejsou jen našimi problémy, ale lze je vidět leckde jinde ve světě. Neúcta k právu a pravidlům je pro ni stejně jako pro Jana Kellera klíčovým deficitem naší demokracie. Keller ukazuje, proč a jak nesouměřitelnost tří sociálních světů či vrstev ohrožuje demokracii u nás, v Evropě i ve světě. Přibližuje trendy, které vedou k pohádkovému bohatnutí úzké vrstvy bohatých a chudnutí a mizení středních vrstev, na nichž stojí udržitelná demokracie. Nezanedbatelnou roli v tom hraje korupce, kterou popisuje slovy Jana Krause, že už nejsme demokracií s ostrůvky korupce, ale korupčním systémem s ostrůvky demokracie. Miloš Havelka i Jiří Přibáň se odvolávají na Karla Poppera, Havelka s odkazem na falibilismus a odpovědnost, Přibáň s důrazem na možnost sebekorekce demokracie. Havelka do diskuse zavádí Dahrendorfovy ligatury a Přibáň glokalizaci místo globalizace a lokálních problémů. Milan Znoj varuje před zklamáním, deziluzí a populismem, klade rovnítko mezi demokracii a sociální stát a nabízí Hegelův a Machiavelliho republikanismus. Petra Guasti analyzuje oslabování sociálního modelu u nás a ve světě, testování evropských a kosmopolitních hodnot, prosazování nehierarchických struktur a postmaterialistického chování na Západě, doporučuje pokoru, respekt a hrdost.

Na závěr jsme si nechali Pavla Baršu, který myslí spolu se současnými radikálními mysliteli a aktivisty v krizi a z krize. Kritika mýtu růstu, mýtu trhu, mýtu hojnosti i bídy vede k úvahám o negativním růstu, dobrovolné prostotě, stoicismu, spinozismu i komunismu. Cesta od Marxe ke Spinozovi je také cestou od spásy, dějin a revoluce v transcedenci ke spáse, dějinám a revoluci v imanenci, od makropolitiky k mikropolitice, to podstatné se neodehrává tam venku, ale v nás. Barša sice explicitně odmítá, že by to byla ona „idealistická revoluce hlav a srdcí“, ale možná, že se nejedná o podobnost čistě náhodnou a Havlíček i Masaryk šli kdysi podobným směrem jako dnes Barša. S Topolánkem a Nečasem jsme přestali postkomunisticky dohánět Západ, ale rovnýma nohama jsme skočili do problémů a bídy současné krize globálního kapitalismu aktivní demontáží sociálního státu.

I četba politické filozofie, sociologie a ekonomie může být napínavá. Možná je to příprava na budoucí reformy, změny i revoluce.

Jan Rovenský a kol.: Krize a politické křižovatky. Rozhovory s českými teoretiky,

Filozofia, Praha 2012.

Martin Šimsa (1959) je filozof. Působí na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Šimsa

Probouzí krize nové politické myšlení?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu