Wanda Heinrichová

Nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek

Básníci a jejich místa (26)

Mnoho mých básní vyrůstá z konkrétního místa, a to doslova: první verš či verše přestavují

jakousi startovací dráhu, skokanský můstek, z něhož se do poezie odrážím. Zato však jen málokdy u tohoto místa zůstávám, v básních se obvykle prolíná míst několik, jedno vyvolává představu druhého, až vytvoří další „skutečnost“. Geografický rozptyl v rámci jednotlivých básní je u mě vlastně principiální, „pohyb “ v nich má charakter přesunů, které zahrnují i skoky v čase. Rozjezdová dráha básně bývá „suchá“ - suchost, vyprahlost silnic, štěrku, co se drolí pod podrážkami, mi splývá se smutkem a jeho překonáváním, s počátkem cesty. Mé mentální putovaní směřuje často od sucha k vodě, k nejbližšímu moři někde na severu, táhne mě to k opuštěným pobřežím, k volnému výhledu na masy vody.

Začátek básně „severní nádraží“ zaznamenává tento pohyb explicitně: „pusta se vlévá do studených moří“. Maďarská pusta, země vklíněná do vnitrozemí, kousek od mého rodného Slovenska, se jakoby pohybem vlaku přesouvala k moři. Tato báseň ostatně představuje kvintesenci nutkavého pendlování, zachraňujícího pohybu. Sucho počátku druhé básně je inspirováno úvodem Gombrowiczova Kosmu: z vyprahlých, trochu děsivých, smysly přesto šimrajících končin opět osvobozující úprk „vzhůru po mapě k okrajům pevniny / ke křídovým břehům k vlně“.

V „elegii“ se vracím ke svému ranému zážitku, v šestnácti letech jsem měla snad poprvé „pocit básně“ - v tenkrát zchátralém ruském Petrodvorci. Na jeho okraji bílé klavírní křídlo zcela pokryto racčím trusem, podobně i koncertní podium jako talíř vsunuto do mořského zálivu. Mlha, racčí křik, hrůza. Především však neutišitelná nostalgie, která se vynořuje ještě po víc než dvaceti letech v rakouském Steinu u Kremže a ve vídeňské kavárně, kde báseň končí.

Nostalgie po Slovensku se o mě pokouší jen zřídka, v burgudském městečku Sens se tak stalo banálně při pití aperitivu Suze; ten se vyrábí z kořene žlutého hořce - a hořec je magická rostlina v karpatských výběžcích. V těch krajích, v Kremnici, kde jsem u babičky trávila všechny prázdniny, končí komplexnější báseň „vize“: z volného citátu grimmovské pohádky se v ní rozvíjí série přemístění - pařížské ulice, terasa naproti náměstí Place Colette, pak skok do dětství, do opuštěné školy v rakousko-uherském stylu, příliš velké na městečko, které dávno ztratilo svůj zlatý lesk, ne však tajemství.

severní nádraží

pusta se vlévá do studených moří
železniční násep vratký vor
v srpnu trsy suché trávy mávaly
vyjížďkám k městečkům na Labi
teď nic jen peron okraj všeho
skokanský můstek
třeba do fousaté anekdoty
s Kohnem pendlovat
mezi Vídní a Berlínem
chybí víc než sto let
k rozhodnosti Tolstého Anny
po schodech sestup do haly
na zdech kachlíky
a na lavičkách tlejí
homole v kabátech od Armády spásy
neminu kráter opodál
budoucnost vykotlaný zub

za Otakarem Lebedou

sucho
vzdor občasným dešťům sucho
město se drolí pod sandály
v písek vyprahlý venkov
nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek
při běhu vzhůru po mapě k okrajům pevniny
ke křídovým břehům k vlně

a opět suchozemí
ve výšce Lebedův obraz:
prkna pavlač prádlo na šňůře vlahé hmotné plátky
jak svaté hostie klesají na jazyk
za zády rybník

elegie

sotva rozeznáno vše se vyjevilo
už tenkrát jako na talíři postranní
podium v Petrodvorci vsunuté do směsi
mlhy a moře pod vrstvou ptačích

výkalů mramor a taky bílé koncertní
křídlo párkrát padělaná relikvie
v mžení vynořují tragické bytosti
hlavy z vody natahují ruce k stéblu

k mému nalomenému pohledu nutně
nechtějí být zachráněny na rtech mi vi-
sí nahluchlý vrchní v nehybném výrazu
anglického sluhy (lord šel dávno plajte)

ulpívá střep bývalý glanc

Sens

výstižně neúměrná katedrála
maloměstské náměstí
řeč splývá s deštěm a chuť Suze
z pařížských bister zdá se
až tady nabývá
smyslu
posledním vláknem kořene
dohmátne alpský hořec ke Karpatům
a stará burgundská fena se na chvíli
přitulí přestane se třást
než opět odběhne
nejjemnější Francouzka

vize

královna šila u okna
a jak tak šila
pohlédla na sníh venku
píchla se jehlou do prstu
tři kapky krve padly do sněhu

čerň okenního rámu
červená a bílá
vypadaly tak krásně
že si pomyslela:
ach kéž bych -

přeju si to co mě obývá:
černoščin účes zezadu
vysoký lesk
pach dehtu ve strouhách
po skluzu hřebenu

napomádovaný magnet
mě vláčí ulicemi
k Place Colette plaskolet!
asfalt rozlitý do dáli
asfalt! asfalt!

náměstí z výše terasy:
lunapark večerní autodrom
plátěné stříšky nad vchody hospod
pouštějí červeň do ledovců do fasád paláců
je třeba opět zavřít oči zhluboka se nadechnout

čpavku připomenout si jeho chemický vzorec
pravotočivost a levotočivost kyseliny vinné
police v laboratoři makety orbitalů
elektrony a jejich předpokládané dráhy

spin

prázdné dlouhé chodby
kabinety preparáty s inventárními čísly
z přízně školníka octnu se tady uprostřed léta
na erárním klavíru přehraju pár etud
a pryč

napříč městečkem do stodoly
na střeše se vaří tér důvěrné
pachy na pusté půdě pavučiny trámy
dřevený rám okna struktura letokruhů:
nevyčerpatelný labyrint

Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Studovala nejdřív několik semestrů medicínu, později germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje v jazykové škole a je redaktorkou recenzní rubriky časopisu Tvar. Její výbor a překlad poezie německého básníka Durse Grünbeina vyšel v roce 2008 v nakladatelství Opus pod názvem Lekce lební báze. Překlady, recenze a vlastní poezii publikovala v časopisech A2, Kontexty, Psí víno, Souvislosti, Tvar, Weles, na serveru iliteratura atd. V roce 2011 jí v nakladatelství Literární salon vyšla básnická sbírka Nalomenou.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Wanda Heinrichová

Nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek

severní nádraží

za Otakarem Lebedou

elegie

Sens

vize

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu