Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Anna Tichá: Svatba

Anna Tichá

Svatba

Zdá se, svatba je vaše ústřední fotografické téma. Proč?

Chtěla bych dokonce vydat knihu, v níž by byly mé fotografie, ale která by se zabývala svatbami i jako kulturním a historickým fenoménem. Snažím se najít nějakého etnologa, který by mi s ní pomohl.

Svatby mě nějak fascinují. Zřejmě je v tom i cosi osobního – mám doma v šuplíku několik snubních prstenů… Je ve mně jakási bázeň, strach překročit tu hranici.

Svatby fotografujete na zakázku. Kde je hranice mezi řemeslem a uměním? A lze naplnit očekávané zadání a přitom neklesnout pod jistou úroveň?

Vlastně to nerozlišuji. Zpočátku jsem se víceméně řídila stylem, který jsem viděla u ostatních. Pak jsem se ale odvažovala zařadit do svatebních alb i snímky, které jsem dělala sobě pro radost. Kupodivu to nevadilo.

I díky rutině – nemusím se tolik bát, že mi utečou stěžejní momenty, prstýnky, polibek – si stále víc užívám komponování. Nevadí mi vylézt na strom, lehnout si do bláta, když je potřeba. Dělám taky svatebčanům takové polodokumentární portréty. Nejdřív se trochu bojí, ale pak je to přejde.

Kolik svateb už jste vyfotografovala?

Zpočátku to byly tak čtyři, pět ročně, v posledních letech ale i 25 nebo 27. Letošek bude slabší: v květnu se lidé neberou a v červnu musím dokončit bakalářskou práci.

Na dráhu fotografky jste se vydala velmi brzy.

Ano, u nás doma se fotografovalo. Mí předkové byli poštmistři a ti to museli umět. Pokaždé, když někdo vykradl sejf, bylo potřeba to zdokumentovat. Já jsem svůj první film vyvolala asi tak v roce 2000.

Fotografovala jste tedy klasicky, ne digitálně?

Ano, až do doby, kdy jsem po úrazu nesměla dva roky do fotokomory. Od té doby jsem si zvykla na výhody digitálního fotoaparátu.

Hned po střední škole jste se rozhodla živit fotografováním?

Přestěhovala jsem se do Boskovic, měla jsem vlastní fotoateliér. Ambice byly obrovské, myslela jsem, že se uživím uměním, ale skončilo to rozčarováním. Získala jsem ale důležité zkušenosti, naučila jsem se techniku… Po dvou letech jsem se vrátila do Brna.

Loni jste založila internetovou stránku k prezidentské volbě. Co vás k tomu vedlo?

Zdálo se nám, že lidé o tom málo vědí. Chtěli jsme probudit jejich zájem. Dělala jsem ankety, vedla rozhovory s kandidáty. Kladla jsem jim podobné otázky, jaké používám k uvolnění lidí před fotografováním. Stránku volba-prezidenta.cz k našem překvapení zhlédlo tři čtvrtě milionu lidí.

Teď pracujete na mnoha polích současně.

Firma, kterou vedu, se zabývá taky počítačovou grafikou, tvorbou internetových stránek. Nejvíc zakázek ale pořád představují svatby.

Kde už jste svatební fotografie vystavovala?

No… vlastně ještě nikde.