Jan Novotný

Třiašedesátý

Tak už je to tady – před mýma očima probíhají padesátá výročí událostí, které jsem prožil. Nejedná se ani tak o výrazné dny, jako o přelomové roky. Ten první – 1945 – znám jen ze vzpomínek rodičů. O deset let později mi tatínek nadiktoval článeček Mé první narozeniny (splývaly s osvobozením Poličné, kde jsme tenkrát pobývali) pro Pionýrské noviny a zlobil se, když nám tam servilně pozměnili maršála Stalina na generalissima, kterým se v té době ještě nedal jmenovat. Roku 1948 jsem pouze zaregistroval, že prezident Beneš umřel a novým prezidentem je Gottwald (bral jsem to nějak v tomto pořadí) – zato rok 1953 už pamatuji docela dobře, záplava černé barvy a ponurých tónů nemohla uniknout ani klukovi. Povšiml jsem si, že byli zbaveni viny zlotřilí lékaři a naopak zastřelen jako imperialistický agent jeden ze tří mužů, kteří řečnili na Stalinově pohřbu. Roku 1956 jsem už četl (i když asi ne s plným porozuměním) Seifertův a Hrubínův projev na sjezdu spisovatelů, potlačení kontrarevoluce v Maďarsku jsem však považoval za správnou věc. Za další přelomový rok by asi většina mých mladších kolegů a studentů označila až rok 1968. Pro mne však neméně významným mezníkem zůstane rok 1963. Dokonce bych se označil za třiašedesátníka.

Ten rok v mých vzpomínkách začíná přesně vymezenou událostí. Sedím jako kandidát strany (tím slovem se automaticky myslí KSČ) na plenárce na Přírodovědecké fakultě v Brně a poslouchám dopis, v němž nám vyšší soudruzi sdělují, že proces se Slánským byl jenom divadlo. Nedovedu dnes říci, zda i starší kolegové byli otřeseni jako já – někteří to třeba dávno věděli. V paměti mi však zůstává pocit všeobecného otřesu – jako by se naráz zhroutila veškerá víra. Po dočtení a výzvě k diskusi následuje dlouhé ticho, až kterýsi starší a zřejmě vážený profesor řekne, že nás už nikdo nezbaví hanby, když toto se mohlo dít třeba za našimi zády, ale s naším bezmyšlenkovitým souhlasem.

Ten souhlas jsem sice ještě nemohl dát, ale neprojevuji jej už tím, že do této strany hodlám vstoupit? Věděl jsem, že Stalin se dal nezřízeně velebit a Gottwald ho v tom následoval, že lidé byli zavírání pro pouhé podezření, že mnozí vedoucí soudruzi nejsou zrovna intelektuálně na výši. Vůbec jsem však nečekal, že moje strana by se mohla dopustit takovéto podlosti.

Ideu jsem pro to ještě nezavrhl. Potěšilo mě, když následovala další mimořádná plenárka, na níž se mělo jednat o tom, jak zabránit opakování „zločinů kultu osobnosti“. Povšiml jsem si, že už vlastně neexistuje jednotná strana, ale stále ostřeji se vyhraňující křídla, i když se za „progresivní“ a „konzervativní“ začala označovat asi až v roce 1968. To první mělo na fakultě zřetelnou převahu v počtu i v úrovni argumentace. Horlivě jsem četl kulturní časopisy: hlavními zdroji poznání pro mě byly Literární noviny, Host do domu, Kultúrny život. Ten posledně jmenovaný mi připadal co do ostrosti kritiky první – asi Dubček vytvářel prostor a Husák jej využíval.

Podobně jako po roce 1956 následoval i po roce 1963 protitlak, když moci otrnulo a snažila se posunout zpět mantinely. Tisk se podařilo na několik let poněkud zkrotit – Literární noviny dosáhly původní úrovně až roku 1967 a byly na čas „převedeny do jiné sféry“. Umění však už zůstalo do značné míry ušetřeno. Nezapomenu na divadelní inscenace: Drak je drak, Zahradní slavnost, Král Vávra. A na filmy: Každý den odvahu, Postava k podpírání, O slavnosti a hostech. Nefigurativní umění přestalo být zločinem a objevilo se v galeriích: Dalibor Chatrný, Bohumír Matal.

Vyšší činitelé zůstali na vyšších úrovních nekritizovatelní, asi jako císař pán za Rakouska. Poťouchlí novináři (jak rád říkával tehdejší prezident) však jejich autoritu dokázali podkopávat i navzdory předběžné cenzuře. Pod povrchem to vřelo a doutnalo. Schylovalo se k velkému jaru.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Třiašedesátý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu