Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Michal Bartoš: Přirozené potíže s trvalou

Michal Bartoš

Přirozené potíže s trvalou

V mém dětství máma nosila trvalou. Trvalou na vlasy. Měla jich méně, a tak toužila po bohatším účesu. Vedle příčesku to byla další možnost, jak obelstít přirozenost. Dnes se kudrliny moc nenosí, žehlí se. Trvalá je spíše přežitek. Potíže s trvalou byly ty, že ve skutečnosti trvale nikdy nevydržela. Aby přežila, musela se stále znovu „trvalit“.

Nějak podobně se to jeví i s konceptem „trvale udržitelného života“. Takto lidé pojmenovali jeden z možných přístupů společnosti k řešení ekologických problémů a krizí. Říká se, že jde o to, předat svým dětem přírodu v takovém stavu, jaký zažili jejich rodiče. Pěkná myšlenka. Ale co lze vlastně uchovat v přírodě ve stavu, jaký prožili rodiče, když vše živé kolem nich stárne spolu s nimi, a třeba u jepic dokonce neskonale rychleji. Jepičí život je pro pozorné diváky divadelním kusem, jehož příběh říká, že vše jedinečné živé se rodí k umírání a je stabilně neudržitelné. A smrt je vlastně na naší jediné Zemi tím, co umožňuje přirozenosti neustále přirůstat. Toto přirůstání má stále nové podoby, doslova. Děje se vždy v jiných situacích. Trvalení se všeho živého je založeno na tom, že vše, co je v tomto živém celku částečné, osobité, jedinečné… umírá. Aby uvolnilo místo a umožnilo tak další a další životapuzení.

Environmentalisté jsou často veřejně označováni jako ti, co nic užitečného nedělají, co jen stavějí kulturu proti přírodě a destruují tak, neproduktivně, společnost pro jakousi „reprodukci“ všeho živého. Když konečně vznikne v této kultuře „kontra“ koncept trvalé udržitelnosti, jako snaha o rozmýšlení alternativních scénářů směrů, kam se má ubírat společnost, je to pro mnohé opět jen známkou neskonalé touhy ekologistů, ulpívajících na svých zelených „ismech“. Důkaz snahy získat moc a potom ovládnout svět a poničit svobodného ducha těch druhých (lidí samozřejmě).

A cosi na tom je. Každá snaha napravit společnost podle zelených not, kterými hraje životadárný celek, je z podstaty podezřelá. Vyhovět totiž přírodě, to by znamenalo řídit společnost tak, aby neubližovala onomu „trvalení se“ Života. Jenže Život se o sebe, kupodivu, stará sám a člověka k tomu sice přibral, ale jeví se, že se dokáže trvalit i bez něj. Tedy bez lidí, dokonce i bez environmentalistů. Tak jako peníze by nevznikly, kdyby je člověk nevymyslel a nenatiskl, tak by lidé nevznikli, pokud by se trvalost nerozvinula svou proměnlivou povahou právě tímto způsobem. Environmentalisté se potom zrodili v reakci na tento „způsob“.

Každá učebnice věnovaná problematice trvale udržitelného života by tedy měla být spíše tázáním se po tom, jak se nám Příroda právě trvalí. Snahou o to, aby člověk nepřesáhl míru její roztodivnosti a mohl ji nadále společně s ostatními živými obývat. Měla by to být učebnice o pestře se proměňujícím životě, tedy žádný přesný a konečně platný (navždy trvalý) návod jak se trvale udržovat, nýbrž neustálý zájem o opatrné a úctyplné vyhledávání toho, jak pokud možno společně s ostatními živými bytostmi trvale žít a umírat. S vědomím, že žádná učebnice trvale udržitelného života nemůže odhalit ono tajemství, které je nějak skryto „smotané“ v neuchopitelném zárodku jedinečné a neustále proměnlivé přírody.

Jednu jistotu bychom v tomto nekonečném hledání přece jen mohli mít: příroda si bez člověka vystačí. Bez člověka i s jeho technologiemi, počítači, financemi. Vždyť i ty drahocenné lidské statky, kolem kterých se zpravidla točí lidské osudy, jsou odlity, vytištěny, vyrobeny a zhotoveny z toho, co nám příroda ve své pestrosti nabízí. Proto je vhodné přemýšlet společně o našem vztahu k celku, z jehož náruče jsme jako lidé zrozeni a do něhož se rozpadáme. My všichni s trvalou i bez ní, vyžehlení, a třeba holohlaví, takoví i makoví, všelijací.

Michal Bartoš (1964) je absolvent katedry ekologie PřF UP v Olomouci. Je vedoucím Střediska ekologické výchovy Sluňákov olomouckého magistrátu a organizátorem festivalu Ekologické dny.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.