V mém dětství máma nosila trvalou. Trvalou na vlasy. Měla jich méně, a tak touila po bohatším účesu. Vedle příčesku to byla další monost, jak obelstít přirozenost. Dnes se kudrliny moc nenosí, ehlí se. Trvalá je spíše přeitek. Potíe s trvalou byly ty, e ve skutečnosti trvale nikdy nevydrela. Aby přeila, musela se stále znovu trvalit.
Nějak podobně se to jeví i s konceptem trvale udritelného ivota. Takto lidé pojmenovali jeden z moných přístupů společnosti k řešení ekologických problémů a krizí. Říká se, e jde o to, předat svým dětem přírodu v takovém stavu, jaký zaili jejich rodiče. Pěkná myšlenka. Ale co lze vlastně uchovat v přírodě ve stavu, jaký proili rodiče, kdy vše ivé kolem nich stárne spolu s nimi, a třeba u jepic dokonce neskonale rychleji. Jepičí ivot je pro pozorné diváky divadelním kusem, jeho příběh říká, e vše jedinečné ivé se rodí k umírání a je stabilně neudritelné. A smrt je vlastně na naší jediné Zemi tím, co umoňuje přirozenosti neustále přirůstat. Toto přirůstání má stále nové podoby, doslova. Děje se vdy v jiných situacích. Trvalení se všeho ivého je zaloeno na tom, e vše, co je v tomto ivém celku částečné, osobité, jedinečné umírá. Aby uvolnilo místo a umonilo tak další a další ivotapuzení.
Environmentalisté jsou často veřejně označováni jako ti, co nic uitečného nedělají, co jen stavějí kulturu proti přírodě a destruují tak, neproduktivně, společnost pro jakousi reprodukci všeho ivého. Kdy konečně vznikne v této kultuře kontra koncept trvalé udritelnosti, jako snaha o rozmýšlení alternativních scénářů směrů, kam se má ubírat společnost, je to pro mnohé opět jen známkou neskonalé touhy ekologistů, ulpívajících na svých zelených ismech. Důkaz snahy získat moc a potom ovládnout svět a poničit svobodného ducha těch druhých (lidí samozřejmě).
A cosi na tom je. Kadá snaha napravit společnost podle zelených not, kterými hraje ivotadárný celek, je z podstaty podezřelá. Vyhovět toti přírodě, to by znamenalo řídit společnost tak, aby neubliovala onomu trvalení se ivota. Jene ivot se o sebe, kupodivu, stará sám a člověka k tomu sice přibral, ale jeví se, e se dokáe trvalit i bez něj. Tedy bez lidí, dokonce i bez environmentalistů. Tak jako peníze by nevznikly, kdyby je člověk nevymyslel a nenatiskl, tak by lidé nevznikli, pokud by se trvalost nerozvinula svou proměnlivou povahou právě tímto způsobem. Environmentalisté se potom zrodili v reakci na tento způsob.
Kadá učebnice věnovaná problematice trvale udritelného ivota by tedy měla být spíše tázáním se po tom, jak se nám Příroda právě trvalí. Snahou o to, aby člověk nepřesáhl míru její roztodivnosti a mohl ji nadále společně s ostatními ivými obývat. Měla by to být učebnice o pestře se proměňujícím ivotě, tedy ádný přesný a konečně platný (navdy trvalý) návod jak se trvale udrovat, nýbr neustálý zájem o opatrné a úctyplné vyhledávání toho, jak pokud mono společně s ostatními ivými bytostmi trvale ít a umírat. S vědomím, e ádná učebnice trvale udritelného ivota nemůe odhalit ono tajemství, které je nějak skryto smotané v neuchopitelném zárodku jedinečné a neustále proměnlivé přírody.
Jednu jistotu bychom v tomto nekonečném hledání přece jen mohli mít: příroda si bez člověka vystačí. Bez člověka i s jeho technologiemi, počítači, financemi. Vdyť i ty drahocenné lidské statky, kolem kterých se zpravidla točí lidské osudy, jsou odlity, vytištěny, vyrobeny a zhotoveny z toho, co nám příroda ve své pestrosti nabízí. Proto je vhodné přemýšlet společně o našem vztahu k celku, z jeho náruče jsme jako lidé zrozeni a do něho se rozpadáme. My všichni s trvalou i bez ní, vyehlení, a třeba holohlaví, takoví i makoví, všelijací.
Michal Bartoš (1964) je absolvent katedry ekologie PřF UP v Olomouci. Je vedoucím Střediska ekologické výchovy Sluňákov olomouckého magistrátu a organizátorem festivalu Ekologické dny.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.