Greg Evans

Bilion dolarů studentských dluhů

Napříč Spojenými státy jsou ještě stále vidět následky zhroucení hypotéčního boomu, od spousty prázdných a nedokončených domů po stagnující ekonomiku. Už je zde však obava z bubliny nové: někteří ekonomové vyjadřují obavy z bubliny tvořené studentskými půjčkami, jejichž objem loni přesáhl bilion dolarů, a agentura Standard & Poors upozornila, že studentské zadlužení poprvé předstihlo dluhy na kreditních kartách. Jak se něco takového mohlo stát? Jak je možné, že zadluženost studentů, která v mnoha zemích (jednou z nich je například Česká republika) téměř neexistuje, ohrožuje největší hospodářství na světě?

Vyšší školné, víc studentů

Vše začalo dramatickým zvyšováním školného, k němuž byly univerzity dotlačeny škrty ve vládních dotacích a klesajícími nadačními příspěvky. Školné se tak v roce 2009 na státních univerzitách vyšplhalo na částku o 120 procent vyšší (po započtení inflace), než byla v roce 1979, a zatímco v sedmdesátých letech vydávala rodina ze středních vrstev za univerzitní studium svého potomka zhruba 26 procent příjmů, nyní ji takové studium stojí téměř polovinu jejích příjmů (průměrné školné před granty na státních vysokých školách je 15 600 dolarů ročně, na soukromé „neziskové“ univerzitě 26 600 dolarů a na soukromé univerzitě, jejímž cílem je vytvářet zisk, téměř 31 tisíc dolarů). Přesto počet studentů zapsaných do všech studijních programů stále roste, od 24 procent všech lidí mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým rokem v roce 1973 na 40 procent v současné době.

Neustálý růst studentů je poháněn vědomím, že univerzitní diplom je podmínkou úspěšnosti, či alespoň pomůže zamezit, aby člověk upadl do chudoby: absolvent střední školy například vydělává v průměru jen polovinu toho, co vydělává absolvent univerzity, a má třikrát vyšší pravděpodobnost, že bude žít v chudobě. Ale nebylo tomu vždycky tak. Podle analytika z National Center for Education Research Thomase Brocka „po většinu americké historie nebylo nutné mít vyšší vzdělání, aby člověk žil slušný život. Po druhé světové válce byl rozdíl mezi průměrnou mzdou absolventa střední školy a absolventa vysoké školy naopak malý a snižoval se.“

Tlak však pociťují i děti z rodin středních a vyšších vrstev, pro něž má formu otázky, na jakou univerzitu budou chodit. Rozdíl mezi absolventem prestižní privátní univerzity, jako je Harvard, a absolventem dobré státní univerzity, jako je např. University of Illinois, je značný, může jít o rozdíl mezi kariérou ve federální vládě a v místním úřadu nebo v mezinárodním obchodním koncernu a v nějaké malé lokální firmě. Není proto divu, že se na Harvard hlásí šestkrát víc lidí než v roce 1965, ačkoliv školné a další náklady na studium činí 55 tisíc dolarů ročně. A není ani překvapením, že absolventi elitních „Ivy League“ univerzit, jako Columbia University nebo Georgetown University, končí univerzitu se závazky v průměrné výši 132 tisíc dolarů.

Růst studentských dluhů

Podle normální ekonomické logiky by vyšší cena školného měla vést k poklesu studentů. Američany však proti této logice hnal nejen pocit, že univerzitu je třeba mít za každou cenu, ale také speciální vládní nástroj studentských půjček. Vláda tyto půjčky podpořila tím, že za ně poskytla bankám záruku, nebo také tím, že studentům půjčila přímo. Tento systém má tu výhodu, že vláda sice podporuje studium, avšak na rozdíl od stipendií půjčky nezvyšují deficit státního rozpočtu. Vytváří se však velká zadluženost, což je nepříjemné nejen pro dlužníky (studenty), ale i pro věřitele, jímž je vláda. Průměrný absolvent má v současné době závazek 24 301 dolarů a pracovní uplatnění nejisté (a dokonce i vláda stále více přiznává, že řada studentů své dluhy nikdy nesplatí).

Nejvíce se však problém dotýká absolventů (a těch studentů, kteří dostali studentské půjčky, ale studium nedokončili). Říká se, že jejich situace se podobá situaci „smluvních služebníků“ (anglicky „indentured servant“), kteří se v sedmnáctém a osmnáctém století zavázali odpracovat určitý čas (obvykle několik let) za ubytování, stravu a za zaplacení cesty do Nového světa, na kterou neměli prostředky. Příklady z novin ukazují, proč je tento historický příklad tak případný: mladá žena vystudovala soukromou univerzitu v Kalifornii s dluhem 140 tisíc dolarů, což obnáší měsíční splátky ve výši 1700 dolarů. To je víc než její nájem a splátky za auto dohromady. Splácení bude trvat asi 10 let a není vůbec jisté, že si po celou tuto dobu udrží zaměstnání, které jí umožní splátky platit – více než polovina nedávných absolventů je bez práce nebo má práci, která nevyžaduje diplom.

Zde narážíme na zajímavý aspekt státních studentských půjček: jsou velmi snadno dostupné – stačí se zapsat do akreditovaného studijního programu na vysoké škole, aby měl člověk na půjčku nárok –, ale není vůbec snadné se z nich dostat. Například není vůbec možné požádat o vyhlášení osobního bankrotu, je-li důvodem platební neschopnosti studentský úvěr. V tom se studentské půjčky liší od dluhů za kreditní karty nebo hypotéky, v jejichž případě se americké konkursní právo dávno přizpůsobilo skutečnosti spotřební ekonomiky (která potřebuje lákat lidi k nákupu zboží, jež nepotřebují, za peníze, jež nemají) a zbavilo se drsných opatření vůči dlužníkům. V případě studentských dluhů je tedy situace jiná. A přestože nikdo kvůli studentským dluhům není šikanován exekutory, jak se to stále děje v České republice, přináší to dlužníkům velké problémy. Další novinová zpráva je dokládá na příběhu jedenasedmdesátiletého zubaře, který dokončil studia s dluhem 100 tisíc dolarů. Když se mu na začátku praxe příliš nedařilo a nestačil splácet předepsané splátky, jeho dluh kvůli úroku narostl na více než 500 tisíc dolarů. Zubař tento dluh dodnes splácí, a aby byl schopen platit splátky 36 tisíc dolarů ročně, musí ještě i dnes pracovat na plný úvazek.

Ziskové soukromé vysoké školy

Dalším faktorem, který zvyšuje dluh studentů, je fakt, že státní studentské půjčky od 90. let vyvolaly prudký nárůst soukromých vysokých škol, jejichž cílem je generovat zisk. Spojené státy mají dlouhou – a docela unikátní – tradici soukromých vysokých škol a mnohé z jejich nejprestižnějších univerzit (např. Harvard, Princeton, Yale, Columbia, University of Chicago, Stanford) jsou soukromé. Tyto školy však jsou, a vždycky byly, neziskové, a jsou proto velmi odlišné od soukromých škol, jejichž cílem je generovat zisk (jako jsou ty, které nedávno začaly obchodovat v České republice, např. Univerzita Jana Ámose Komenského, s. r. o.). Před rokem 1992, kdy vláda změnila pravidla a dovolila, aby státní studentské půjčky mohli dostat také studenti ziskových vysokých škol, si na tyto školy mohla dovolit chodit jen nepatrná část studentů. Nyní tam však studuje více než deset procent všech vysokoškolských studentů. Význam státních studentských půjček pro ziskové školy je dobře vidět na následujícím příkladu: největší řetězec vysokých škol v USA University of Phoenix, který měl v roce 2010 dvě stě „poboček“ napříč Spojenými státy a v nich 600 tisíc studentů, dostává 88 procent svých příjmů z vládních peněz, převážně ze studentských půjček. Senátní výbor v roce 2012 odhadl, že na ziskové vysoké školy přechází ročně od daňových poplatníků 32 miliard dolarů. Ziskové vysoké školy jsou pak často kritizovány za to, že vydávají více prostředků na marketing než na vyučování, že zaměstnávají desetkrát více náborářů než poradců pro volbu povolání a že prostředky, které vydají na vyučování, činí méně než třetinu prostředků, které na vyučování vydávají státní školy, přestože jejich školné je téměř dvakrát vyšší. Kvůli agresivním propagačním kampaním a náborům studentů těchto škol si pak bere půjčky řada lidí, kteří nejsou schopni nebo nemají dost vůle studium dokončit. Výsledek je předvídatelný: studenti ziskových škol, přestože tvoří zhruba 10 procent celkového počtu studentů, čerpají 25 procent státní studentské finanční pomoci a připadá na ně 44 procent nesplacených studentských půjček.

Po hypotéční další bublina?

Ačkoli to titulky v novinách poslední dobou naznačují – „Bomba studentského dluhu: příští americká ekonomická krize ve stylu krize hypotéční“ –, nebude finanční dopad studentských půjček vůbec srovnatelný s hypotékami: studentské půjčky tvoří 8,5 procenta celkového počtu zadlužení domácností, zatímco hypotéky tvoří 71 procent této zadluženosti. Navíc věřitelem či garantem většiny studentských půjček je federální vláda, solventnost bankovního systému tudíž není v podstatě ohrožena. Vzhledem ke křehkosti celkového finančního systému však studentská zadluženost může k další finanční krizi přispět a v každém případě je to další finanční břemeno pro federální vládu.

Výše studentské zadluženosti, stoupající míra nesplacených dluhů a skutečnost, že výskyt tolika zadlužených mladých lidí škodí hospodářství (tito lidé nemají na to, aby si koupili auta, domy atd.), vytvářejí tlak na to, aby se se situací něco dělalo. Jakékoli pokusy nějak situaci řešit však vedou k dalším problémům. Logickým řešením by bylo následovat evropský model a omezit počet studentů prostřednictvím přijímacích zkoušek. Jiným předpokládaným řešením by bylo uvést do praxe návrh několika konzervativců a poskytnout studentské půjčky pouze na studium těch oborů, jež skýtají velkou pravděpodobnost najít po ukončení studia práci.

Každé omezení počtu studentů, ať již přímé nebo nepřímé (prostřednictvím omezení studentských půjček), by však mělo vážné ekonomické a sociální důsledky. V mnoha amerických městech je např. univerzita největším zaměstnavatelem (americké univerzity tvoří často „město ve městě“, jejich rozsáhlé kampusy mají vlastní bezpečnostní složky a úřady, které jsou často větší než místní radnice) a snížit počet studentů by znamenalo snížit počet pracovních příležitostí. Skončila by také poslední část hypotéčního boomu, která ještě zbývá, neboť stále rostoucí počet studentů vyvolává rostoucí poptávku po studentském ubytování a dodnes se kolem kampusů ještě stavějí činžovní domy a bytové prostory pro studenty (studentské ubytování je nyní převážně privatizováno).

Obecně pak platí, že omezení počtu studentů by mělo na americkou společnost hluboký psychologický dopad, neboť by se s ním vytratil jeden z posledních pozůstatků amerického pocitu neomezených možností. Dokonce i Američané středního věku mají vždy možnost vzít si studentskou půjčku, zapsat se znovu na univerzitu a doufat, že tentokrát našli studium, které povede k úspěchu. A pojetí úspěchu je velmi praktické: úspěch rovná se velké výdělky, nikoli to, že se člověk stane vzdělaným, získá široký rozhled a znalosti. Již od 80. let se studenti stále více přihlašují do „praktického“ studia, dnes je studentů obchodních oborů čtyřikrát více než studentů angličtiny, historie a cizích jazyků dohromady. Tento fakt podkopává argument fiskálních konzervativců, že řešením krize by bylo půjčovat jen studentům těch oborů, které poskytují dobrou šanci najít si po studiu práci – většina studentů již tyto obory studuje. Omezení počtu studentů by proto znamenalo, že by se odstranil důležitý, i když stále iluzornější sociální „únikový ventil“ a Američané by byli donuceni čelit realitě, v níž je dobrých pracovních míst konečný počet a řada lidí nikdy žádné z nich nezíská.

Kvůli těmto sociálním a ekonomickým důsledkům navrhuje omezení počtu studentů jen málokdo. A už vůbec ne Mitt Romney, který naopak silně podporuje ziskové univerzity (které byly významnými přispěvateli na jeho volební kampaň). Přestože Romney kritizoval Obamovu vládu za opatření vedoucí k regulacím ziskových škol a vinil Obamu z krize studentského zadlužení, nikdy přesně neřekl, co by dělal jinak než Obama.

Můžeme tedy celkem vzato očekávat, že v budoucnu dále poroste jak objem studentského zadlužení, tak jeho význam pro ekonomické, sociální a politické otázky.

Greg Evans (1960) je novinář a překladatel, žije v USA a ČR.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Greg Evans

Bilion dolarů studentských dluhů

Vyšší školné, víc studentů

Růst studentských dluhů

Ziskové soukromé vysoké školy

Po hypotéční další bublina?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu