Jarosław Makowski

František zahanbuje církev

Že by kardinálové volící argentinského primase Jorge Mariu Bergoglia papežem nevěděli, co činí? Což mohli očekávat, že nový papež, který přijal symbolické jméno František, zahájí svůj pontifikát zahanbením církve?

Vtip je v tom, že papež František nedělá nic, co by mělo příchuť okázalosti. Neohlásil například, že zruší kněžský celibát nebo připustí ženy ke kněžství. Nebude rozdávat prezervativy na náměstí Sv. Petra ani posvěcovat stejnopohlavní manželství. Copak tedy nový papež dělá, že vzbuzuje takový aplaus? Prostě se chová tak jako každý normální a slušný člověk – je skromný, pokorný, vlídný.

Vtip je v tom, že normální gesto dobroty, a to za prvé, pokud je jeho aktérem papež, okamžitě vyrůstá do rozměrů heroického skutku. Ten údiv lidí nad Františkovou pokorou je nejlepším rtuťovým sloupcem, který ukazuje, jak jsou dnešní církev a biskupové odtrženi od starostí a trápení běžného Kowalského, Smithe, Martinéze, Novotného...

Za druhé, od okamžiku, kdy se kardinál Bergoglio stal papežem, stále se mluví o tom, že chce „církev chudou a pro chudé“. Dávno, ba velmi dávno jsem z úst vatikánského hierarchy neslyšel tak mnoho slov o nutnosti, aby se církev obrátila k těm, kteří jsou slabí, chudí a vyloučení. Tento nový styl, jaký František vytyčuje pro papežskou funkci, jsem zaslechl také v homilii při inauguraci pontifikátu, vlastně exposé duchovního pastýře. Do očí bije jedno slovo: STAROST, ve smyslu péče, ochrany.

Papež říkal: „Jde o péči o veškerou stvořenou skutečnost, o krásu stvoření, jak nám to praví První kniha Mojžíšova a jak nám to ukázal sv. František z Assisi: je to úcta ke každému Božímu stvoření a prostředí, ve kterém žijeme. Znamená chránit lidi, pečovat o lidi, o každého člověka s láskou, zvláště o děti, o staré lidi, o ty, kteří jsou nejkřehčí a kteří se často ocitají na periferii našeho srdce.“ Takto František narýsoval novou politiku starosti, kterou bude chtít učinit leitmotivem svého pontifikátu. Papež hovoří tak, jako by čítal italského filozofa Gianna Vattima, který říká: „Jediným opravdovým hříchem je nenaslouchat jinému – nedostatek starosti.“ To je dnes snad jediný hřích, který ve světě plném nerovnosti a nespravedlnosti, vyloučení a ponížení volá o pomstu do nebe.

Jaká další překvapení může přinést volba Neevropana na Petrův stolec? Nuže, jasně ukazuje, že srdce katolického světa již nebije v Evropě. Co víc: lze směle říci, že Benedikt XVI., který Starý světadíl určil jako pole boje o duši katolicismu, prohrál bitvu. Evropané snad ani tak neodmítají křesťanství, určitě však odmítají institucionální církev, která se staví do role učitelky mravů a vychovatelky, zatímco sama nedokáže zachovat věrnost hodnotám, jež hlásá. Tuto faleš jednoznačně ilustrují pedofilské skandály za účasti kněží. Právě ony, a také nedostatek rozhodných reakcí Vatikánu na zlo pedofilie vedly v očích Evropanů ke ztrátě věrohodnosti hodnostářů.

Co víc, katolická mapa světa se mění, hlavně v důsledku demografie. Dnes se centrum katolicismu přesunulo do Latinské Ameriky, kde žije velká část vyznavačů katolictví, a volba kardinála Bergoglia o tom svědčí nejlépe. Latinská Amerika je také oblast zajímavá svými dějinami – bojem s chudobou a vyloučením, vyrovnáváním sociálních nerovností, a v tomto boji hrála církev důležitou roli. „Žijeme v části světa s největšími nerovnostmi, která se sice rozvíjí nejrychleji, nejméně však umenšuje utrpení svých obyvatel. Nerovné dělení statků pokračuje, čímž vytváří situaci sociálního hříchu, která volá o pomstu do nebe,“ říkal v roce 2007 kardinál Bergoglio. A to znamená, že nový papež může znova objevit blahodárnost teologické tradice, která vyrostla z latinskoamerické zkušenosti. Jaká je to zkušenost?

Lidé v Jižní Americe kladou naprosto jiné otázky než lidé na Starém kontinentu. Velmi aktuální! Neptají se tam již, zda Bůh existuje. Tato otázka je totiž v jistém smyslu bezvýznamná. Není na ni a nikdy nebyla odpověď, která by spor rozhodla. Dnes se lidé ptají: Postará se Bůh o nás? Ale, co je zajímavé, také v Evropě, pohroužené do hospodářské a sociální krize, tato otázka stále častěji vyvstává. Lidé se tedy také v Evropě pohroužené v krizi ptají, zda Bůh a církev způsobí, že zítra budou naše děti moci posnídat. Budeme mít nadále práci? Budeme mít na splátky úvěru, který jsme si vzali na byt? Kdo se o nás postará na stáří? Budu mít na léky, když mě zasáhne nebezpečná nemoc? Nedobude tedy papež František se svou zkušeností chudé církve také Evropu pro církev nazpět?

A konečně otázky, které se týkají bioetiky a lidské tělesnosti. Také zde je prudkost sporu velká. Provede František nějaké změny? Církev říká: dítě ze zkumavky – ne. Výzkum kmenových buněk – ne. Na druhé straně: registrované partnerství – ne. Prezervativy – spíše ne, ale uvidíme. Atd. Papež František zapadá do této logiky NE, kterou představoval Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Církev ústy papeže učí, že kárá hřích, ale respektuje člověka. Jenže je málo církevních hodnostářů, o papežích ani nemluvě, kteří by toto pravidlo užili ve vlastním životě. Co by se tak stalo, kromě právě jen předvedení úcty, kdyby se papež oficiálně, například během audience, setkal s homosexuálně orientovanými lidmi, tak jako se setkává s fotbalisty? A věřím, že papež František chápe, jak důležitá je totožnost slova a činu. Dokázal to v roce 2001, když při návštěvě hospice umyl a políbil nohy dvanácti nemocným AIDS. Tak, právě v setkání s jiným, v rozhovoru s ním, prozrazujeme svou úctu k Jinému. A to je základ Ježíšova učení. Řeč bez skutků je mrtvá.

A poslední otázka: bude papežský pontifikát pokračováním linie Jana Pavla a Benedikta, anebo tuto linii opustí? Ani jedno, ani druhé. Co tedy? Všechna znamení na nebi i zemi praví, že to bude „pontifikát korekce“. František nezmění v mravním učení církve ani písmeno. Zato bude rozhodně víc péče o duchovní vedení. Je to člověk, kterému podle všeho – když vidí nespravedlnost a křivdu – svědomí velí, aby stál při oběti.

Tak či onak: karneval papeže Františka, vyvolaný efektem nového, právě končí. Papež získal kredit důvěry a sympatie lidí. Probudil očekávání změn, stejně jako očekávání změny Ameriky probudil Obama, když se stával poprvé v roce 2008 prezidentem. Pokud se Františkovi podaří naplnit program, který narýsoval ve svém exposé duchovního pastýře, nemusíme se o budoucí obnovu věrohodnosti církve obávat. Potíž je v tom, že to nebude úkol ani snadný, ani rychle splnitelný. Jsem plný naděje v korekci vatikánské „politiky“, kterou provede nový papež, a zároveň se držím biblické zásady „po ovoci poznáte“.

Jarosław Makowski (1973) je filozof a publicista, ředitel polského Občanského ústavu

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jarosław Makowski

František zahanbuje církev

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu