Lukáš Motyčka

Pořád ty česko-německé vztahy!

Soužití a potýkání česky a německy mluvících občanů, lidí cítících se být Čechy nebo Němci, respektive Rakušany, soužití a potýkání politické, kulturní či všednodenně lidské – není nad živější a ožehavější téma našich dějin. Banální zjištění, ano. Taková zjištění ale nejsou jen od toho, aby se stále bezduše opakovala, ale také k tomu, aby se znovu a znovu podávala k diskusi.

Martin C. Putna ve svém sloupku Z hlubin sudetských (Lidové noviny, 13. února 2013) upozorňuje na knihu britského vědce Marka Cornwalla The Devil’s Wall. The Nationalist Youth Mission of Heinz Rutha (2012) o sudetoněmeckém politikovi Heinzi Ruthovi a upozorňuje na malé detaily, které ovšem při vytahovaní oněch starých známých pravd mohou velmi dobře posloužit, mohou totiž upozornit na to, že tzv. pravda nikdy nebyla a není černobílá. Další banální zjištění, ano.

Putnův sloupek je evidentně reakcí na aktuální dění, tzn. na prezidentskou kampaň, tedy na schopnost při politické soutěži vytahovat zažité národní pravdy a užívat je jako prostředek manipulace. Hra na národní notu byla v celé kampani penetrantně přítomná a – jak jsem si všiml – nebyla v závěru prostředkem bezvýznamným a neúčinným. Putna upozorňuje na zdánlivě malé detaily při zacházení s našimi národními mýty, tedy například na rozdíl mezi nacionálně cítícím sudetským Němcem a nacistou, na rozdíly, které se dnešnímu zaměstnanému Čechovi, nakupujícímu v řetězcích Billa, Mc Donald’s a odebírajícímu plyn od Gazpromu, mohou snad jevit jako zanedbatelné. (Koho to vlastně zajímá než několik světu vzdálených historiků! – Čechové si své inteligence vždy vážili!)

Já zmíním zkušenosti z vlastní pedagogické praxe. Setkal jsem se mnohokrát s přesvědčením středoškoláků, že „Němci k nám přišli s Hitlerem“. Nabízí se samozřejmě otázka, jak k něčemu takovému došli! Vím ale i ze svých vysokoškolských seminářů, že pro mnohé studenty jsou data jako 1918/19, 1938, 1939, 1945/46 a termíny jako mnichovská dohoda, sudetští Němci, vysídlení sudetských Němců po 2. světové válce pouze změtí mlhavých představ, nudných výkladů pedagogů a všudypřítomných národních pravd.

Česká politická reprezentace klade akcent na vzdělanost mladé generace – nejlépe ovšem co nejrychleji a bez větších problémů. Potřeboval kdy stát snad opravdu kriticky myslící, tj. samostatné občany? Nu a pak se objeví rybář, postaví se nad rybník se zatuchlou a zkalenou vodou a loví: o co je vše snadnější, jsou-li rybičky slepé a hluché a mají-li pouze jednu ploutvičku, takže plavou do kruhu.

Nebo další osobní zkušenost, kterou mi vyprávěl pan hoteliér, k němuž jezdí vysídlení Němci a jejich děti (dnes již taky padesáti- až sedmdesátileté), aby uviděli místa, odkud pochází jejich rodina: zvednuté pravice a směšně znějící hajlování přiopilých polodospělých fracků před vstupem do hostince hotelu – smutné především proto, že žádný z nich zaručeně nerozuměl tomu, co vykřikuje, a taky proto, že ti, jimž toto kulturní uvítání patřilo – byli Holanďané! A pak snad ještě vyplnit anketu o největším z Čechů! Vše, co zažíváme, je odrazem (ne)kvality politicko-edukačního programu politické reprezentace naší země, která vyplývá z jeho fatální krátkodobosti. Další banální zjištění.

Ale doba se mění. Uvolňují se nálady, řekl mi nedávno někdo. A snad ano, říkám si sám, když se dívám kolem sebe, co všechno dnes, po dvaceti, čtyřiceti letech lze říct, co všechno lze již revidovat. Ale nesouvisí tento můj pocit s prostředím, v němž se ponejvíce pohybuji? Jistě, k ubíjející skepsi asi není úplně důvod. Důvodem k naději jsou snad i podobné události, jako byl celovečerní pořad stanice Český rozhlas 3 Vltava Hvězdy nad šternberským kopcem, který se zcela otevřeně věnoval kulturní historii moravského města Šternberka, města až do roku 1945 téměř výhradně obydleného německy mluvícími občany ČSR, města, jemuž byla po roce 1945 vnucena nová tradice (město hodin) a z jehož kulturních dějin byla po dlouhá léta eliminována jakákoliv zmínka o tom, že „něco bylo i před tím“. Ano, ke zhoubné skepsi snad není důvod, ale stejně taktéž není ani důvod k přílišnému optimismu.

A zpět k prezidentovi republiky: Mohli bychom doufat v prezidenta, který nebude vyhrožovat, ale bude vysvětlovat, který nebude společnost polarizovat, nýbrž harmonizovat. Pěkná naděje. Bude ale kdy člověk poslouchat, když mu někdo něco vysvětluje a když je to (proboha!) tak nudné a nejednoznačné a kdo ví jaké ještě!? A není mnohem efektivnější (to slovo muselo ještě padnout!) nahánět strach?

Lukáš Motyčka (1979) je germanista, vedoucí Centra pro výzkum německé moravské literatury Katedry germanistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Motyčka

Pořád ty česko-německé vztahy!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu