Václav Jamek

Nemravnost českých církví aneb Knížák a pánské přirození

24. února 2013. – Můj milý deníčku, kéž bych byl jenom zestárlý škarohlíd, ale tak se mi jeví, že se v naší zemi (možná ve světě vůbec, ale nepodceňujme své tiché, ryze české nadání ke zmaru) dožíváme ne už jen úpadku, ale úplného rozkladu civilizace. Slovy učenými: eschatologické údobí, v událostech i v myslích. Zhruba před čtvrtstoletím jsme dostali ojedinělou možnost postavit v klidu naši společnost na nových, řádných základech. Nikdo nás nenutil, mohli jsme si vybrat, ukázat, o co a zač stojíme, a hle, nepostavili jsme nic, zfušovali jsme, co se dalo, a ta peleš, na kterou jsme se zmohli, kvapem zpuchřela a nic v ní nedrží pohromadě. Nejde jen o to, že naše silnice jsou děravé a naše chodníky stejně zarostlé plevelem, jako za mého života vždycky byly: člověk s jakýmkoli pozůstatkem soudnosti musí den po dni upadat do většího úžasu a beznaděje nad tím, jaké uvažování je u nás veřejně možné; a jak se právě z toho uvažování náš svět rozpadá.

Tak se naše Sněmovna začala dohadovat, jaký druh trestného činu by musel poslanec spáchat, aby přišel o mandát: když obyčejnou hanbu Čech nezná, bude na to zapotřebí ústavní zákon. Vyhnán z parlamentu by prý nakonec měl být jen takový zástupce, který bude odsouzen za trestný čin úmyslný. Nedbalostní trestný čin je naproti tomu něco tak zanedbatelného, že to s poslaneckou židlí nehne. Možná dá zákon voličům právo svého poslance ve věznici bez omezení navštěvovat a nosit mu pomeranče; alespoň do té doby, než Sněmovna nedbalostní trestné činy vůbec zruší. Proč také stíhat poslance, který se bezděčně, tak nějak už ze zvyku dopustí zpronevěry, nebo ve sladkém domnění, že dává almužnu bezdomovci, z roztržitosti vezme úplatek od lobbisty? Možná si poslanci nakonec osvojí bezmyšlenkovitost tak dokonale, že úmyslných trestných činů nebudou vůbec schopni! Petr Nečas, tupý démon zkázy, jim jde koneckonců příkladem: jak by mohl odpovídat za nějaký státní akt, například za amnestii prezidenta republiky, když ho to nenapadne?

A neznalost Ústavy teď už snad dokonce omlouvá!

Lid, který žvásty těchhle povedených konzervativců poslouchá, ba shledává v nich zřejmě i nějaké zdání rozumu, by si měl asi lépe uvědomit (a to včetně Ústavního soudu!), jaké je v demokratickém státě vůbec poslání parlamentu. Parlament, vážení a milí, má za účel vybavit společnost souvislým a bezrozporným pletivem zákonů, jimiž se mezi civilizovanými lidmi obvykle ustanovuje, jaké jednání je řádné a spravedlivé, a co menšího už lze tedy od tvůrce zákonů požadovat než absolutní bezúhonnost! Nebo snad chceme, aby o tom, co je řádné a spravedlivé, rozhodovali v naší zemi neřádi a sami trestanci aby určovali, za co se má chodit do vězení?! To se dočkáme zákonů!

Naše ubohé studenty, kteří před prezidentskou volbou pobíhali po fakultách s plackou jednoho nejmenovaného kandidáta, asi překvapí (pokud jim, můj milý deníčku, nedopatřením padneš do ruky), že konzervativní je právě stanovisko, které jsem teď vyjádřil. Konzervativní není bohorovná lhostejnost ke zločinům, před nimiž nás má stát chránit, jak ji vyznává jejich oblíbený kandidát: ta je prostě jen nihilistická, ať už je takový nihilismus aristokratický, plebejský, anarchický, prospěchářský nebo prostě idiotský.

A půjdu v té věci ještě dál, až k názoru ultrakonzervativnímu: žádného ústavního či zvláštního zákona není kvůli soudně trestaným zákonodárcům zapotřebí; stačil by obecný zákon, jímž by se jakýkoli odsouzenec ve výkonu trestu pozbavoval občanských práv, nebo přinejmenším aktivního i pasivního práva volebního: nikoli tedy práv lidských, těch nelze zbavit nikoho, ale jen těch práv – a jenom na čas přísně omezený –, z nichž se přestupník sám vylučuje, protože nedodržuje svůj díl závazku, na němž se zakládá občanský stav („společenská smlouva“). Pozbyv práva být volen, trestaný zastupitel by o svůj mandát přišel samočinně, podle obecného principu.

Ostatně nevím jak komu, ale mně vždycky volby dopředu znechucuje, když se zrovna o volební právo trestanců televize dojemně stará, pokaždé o tom udělá reportáž, jako by házet volební lístky do uren bylo zhruba totéž co zušlechťovat se háčkováním deček a firhaněk, a já si říkám, proč mám vůbec volit, když mou občanskou vůli spojené osazenstvo věznic už drtivě přehlasovalo?

A jak asi, můj milý deníčku, uvažují církve a jim oddaný předseda vlády, když si představují, že jejich úskočné jednání může zůstat bez následků? Když jako darebáčci podepisovali smlouvy, jež občany (nejenom Nečase a Kalouska, kteří snad církvím dávají ze svého rádi, ale také nevěřící, kterých je zřejmě většina, a kteří navíc církvím nikdy sami nic nevzali) bez jejich předběžného souhlasu zavazují k dlouhodobým platbám a nelze je vypovědět, dobře věděli, že zákon, který jim to umožnil, může být ještě Ústavním soudem zrušen. To je zdiskreditovalo, i kdyby dotyčný zákon – navždy poznamenaný hanebností – nakonec zrušen nebyl. U církví přece nestačí, že „zákon neporušily“, za to se mohou schovávat leda shnilí politikové a korupčníci: veškerá legitimita církví je duchovní a mravní, žádné jiné opodstatnění církve nemají, a to se nedá koupit ani odhlasovat v parlamentu. Nečasova vláda jedná pokoutně ve všem, „tradiční katolictví“ se u ní projevuje jenom v neřestech; nemravnost, do které se propadly církve pouhým jedním podpisem (jaký inkoust asi použili?), jim však nemůže být jinak než osudná. Ztráta kreditu v jejich případě znamená také poskvrnu Kréda. Kdo kromě bezvýhradných přívrženců na ně může nadále mravně a duchovně spoléhat? Chrámy plné cenností a zející prázdnotou: tohle vážně chtějí? Možná se opravdu chystají změnit předmět podnikání, a sice na odchov zlatých telat. Možná je nejvyšší čas udělat z pastorační činnosti burzovní titul: obávám se však, že půjde rychle ke dnu. (Je pravda, že zejména katolická církev už přežila horší alotria, jenže to bývalo v dobách podstatně menší dobrovolnosti.)

Nejde mi ostatně příliš do hlavy, proč mají právní úkony podle zákona Ústavním soudem posléze zrušeného zůstávat účinnými: protiústavním byl takový zákon nesporně od samého počátku, jeho účinky by tedy měly být nulitní. Chápu samozřejmě důvod pragmatický: kdyby takový zákon platil po mnoho let, mohlo by anulování právních úkonů z něho plynoucích vyvolat zmatek (ale v čem je lepší schválit dlouhodobé bezpráví bez přerušení kontinuity práva?). Pragmatismus však nemá dostávat před právem přednost, a lze si například představit jistou lhůtu, v níž by zrušení zákona pro neústavnost ještě mohlo rušit i jeho účinky. Potom by takové nemravnosti, jakých se spolu s církvemi České republiky dopouští předseda její vlády, nebyly možné.

26. února 2013. – Kdybys měl uši, můj milý deníčku, také by ses doslechl, že výtvarníka Davida Černého odsoudili za to, že v televizi počastoval jiného výtvarníka, nějakého Knížáka, moc a moc ošklivým slovíčkem. Žalované individuum Černý se pak sice omluvilo, ale to nebylo dost, musí ještě za tu újmu platit veliké bolestné, sto tisíc korun prý (jak tak koukám do papírů, za tu částku jsem jakožto docent Karlovy univerzity celoročně zdravotně pojištěn a sociálně zabezpečen). Jen tak pro Tebe, můj milý deníčku, si špitám, že ctihodná matka soudkyně měla možná trochu víc měřit a míň řezat.

Mohla například povolat jazykovědného experta, aby se k té urážce majestátu vyjádřil. Patrně by sdělil, že inkriminované slovo ve svém významu přímém slouží k neodbornému a příznakovému pojmenování válcovitého výčnělku, jímž bývá na své spodní straně ukončen pánský trup. Vedle toho má ono slovo v jadrné řeči lidové ještě význam přenesený a expresivní, jenž platí na lidské jedince vykazující jisté povahové rysy, například zarytou, agresivní omezenost, nedůtklivou nadutost a zároveň bezohlednost a zpupné opovržení k jiným lidem. Onen pomyslný jazykovědec by potom mohl dát soudu k úvaze, zda žalující strana tomuto popisu neodpovídá (takže použitý výraz by vystihoval skutečný stav věcí), zda ony osobnostní rysy vesměs neosvědčila třeba tím, že s touto věcí běžela na soud, a zda ji nelze v tomto smyslu slova považovat dokonce za tuplovanou.

Já neříkám tak ani tak, ale Ty, můj milý deníčku, v tom určitě máš jasno. Jistě ne náhodou ses mi docela sám otevřel na stránce, kam jsem si kdysi nalepil tenhle Renčínův obrázek: Dva pánové v hospodě vyhrnují rukávy a zřejmě se chystají ke rvačce. U jednoho z nich stojí kamarád a domlouvá mu: „Tys mu řekl, že je idiot?! Neblázni, omluv se mu, víš přece, jaký je to idiot!“

Pomyslný jazykovědec by nám vysvětlil, že slovo „idiot“ je neodborně používáno jako synonymum onoho slůvka, kvůli němuž se Knížák soudí (ve smyslu odborném je to jedinec, jehož IQ nepřesahuje 25). Protože se sám vyznačuji jistým svérázem, i na mně už v životě taková slovíčka přistála: mně ovšem došlo, že mi je žádný soud odpárat nemůže, musím to nějak zvládnout sám, a ten, kdo sám není úplný blb, nakonec možná pochopí, že ani já zas až takový blb nejsem.

Davida Černého bych ovšem před soud pohnal, za urážku genitálu, kterou podle Hauptbahnhofova Kalendáře postavil 6. ledna 1972 mimo zákon král Ubu II. Polský. Jak k tomu ústroj tak ušlechtilý, velkorysý a podivuhodně přitažlivý přijde, aby byl ztotožňován s různými odpudivými jedinci lidského druhu! Ale ta omluva a pokuta by musely mířit jinam, ani se mi nechce domyslet, kam.

6. března 2013. – Když Senát obžaloval odcházejícího prezidenta republiky z velezrady, zahrnul poslanec ODS Boris Šťastný senátora Dienstbiera tolika ošklivými jmény (nejslušnější bylo „hňup“), že by musel dotyčnému zaplatit nejmíň osmkrát víc než Černý Knížákovi. Pokud ovšem nevyslovil ty urážky na půdě Sněmovny: potom pardón, tam se to smí!

Podle žalovaného Klause má ústavní žaloba jenom jeden smysl: očernit ho. Tenhle člověk nikdy nepochopí, že se očernil sám. Lepí se na vlastní omezenost jako na mucholapku. Svědomí veškeré žádné.

Klausova amnestie. Ústavní soud opět nezklamal: na demokratický řád většina jeho členů nedbá, dokážou jím zdůvodnit leda zrušení voleb. Upření spravedlnosti, ochrana zločinců v „demokratickém právním státě“ nejsou zřejmě na závadu. Není-li prezidentská amnestie úkon zákonné právní povahy, takže o ní Ústavní soud – jak se argumentovalo – nemá co rozhodovat, pak vyvstává otázka ještě dramatičtější: jak je možné v právním státě mařit zákonné právní úkony zásahem, který se zákonu a právu vymyká? Ocitáme se tak u samých podemletých základů, a Ústavní soud si toho měl být vědom. Jeho uvažování je opět krátkozraké a nepořádné.

Nějaký český rozumbrada napsal na internetu, že národ si svou současnou šlichtu navařil sám (ztrátou soudnosti, kterou projevuje mj. ve volbách) a že Ústavní soud dělá dobře, když ho v tom nechá, nemůže za nás všechno napravovat: ať se národ naučí. To by ovšem musel Ústavní soud stát mimo národ a nad ním, což je představa praštěná. Pánbůh své místo nikomu asi hned tak nepřenechá. Národ se ve své většině může mýlit jako celek a mýlit se mohou jednotlivé složky národa; čím vyšší je však v jakémkoli směru společenský status těchto složek, tím větší tíha omylu na nich leží a tím menší je na omyl právo. Nižší vrstvy národa mají k nápravě věcí jenom jeden přímý prostředek: násilí.

Na to, jak Ústavní soud rozhodne o nucených odvodech církvím, nebudu ani čekat. Nevěřím mu.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Nemravnost českých církví aneb Knížák a pánské přirození

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu