Jan Novotný

Jiří Krupička – 100 let

Přeli jsme se s kolegou – tak trochu žertem –, zda se vyššího věku dožívají egoisté, či altruisté. Podle jeho názoru ti první, protože se zbytečně netrápí bolestmi jiných. Podle mého názoru ti druzí, protože mají silný důvod žít.

Jako příklad podporující můj názor bych mohl uvést profesora Jiřího Krupičku, který se letos 5. května dožije stovky. Altruistický impuls mu kdysi přinesl dlouholeté vězení.

Krupička se narodil v Praze a vystudoval zde ještě před válkou moderní jazyky na Filozofické fakultě a geologii na Přírodovědecké fakultě. Po nástupu komunistické moci si uvědomil nebezpečí, které představují pro lidstvo jaderné zbraně. I když zastával názor, že tímto nebezpečím jsou v rukách Američanů i Rusů, naděje na zveřejnění jeho varování byla pouze na Západě. Jeho text Man and Mankind však padl do rukou Státní bezpečnosti dříve, než mohl být dopraven do zahraničí. Vynesl (spolu s dalšími vykonstruovanými hříchy) autorovi obvinění z protistátní činnosti a šestnáctiletý trest vězení, který nastoupil roku 1950 a odseděl si z něho deset let. Po propuštění působil opět jako geolog a významně se podílel na přípravě a jednání 23. mezinárodního geologického kongresu v Praze, který byl narušen příchodem okupační armády. Koncem roku 1968 odešel do exilu, jeho posledním pracovištěm byla univerzita Alberta v kanadském Edmontonu.

Je autorem mnoha vědeckých textů, avšak jako spisovatel a myslitel vstoupil do české literatury až knihou Renesance rozumu (1994). (Teprve při psaní tohoto článku zjišťuji, že již v roce 1987 vydal ve Švýcarsku román Dopis z Ruska, který je podle anotací kritikou mentality západních intelektuálů a je inspirován jejich neochotou podpořit, ba i vyslechnout Andreje Sacharova.). Příloha k ní nás seznamuje s dochovanými úryvky z rukopisu, který přivedl autora do vězení. „Úžasná pokladnice kolektivního mozku slouží jeskynnímu člověku.“ Nyní se Krupička vrací k tématu z pozice celoživotní zkušenosti, která v něm utvrdila přesvědčení, že „nic lepšího než rozum nemáme a mít nebudeme“. Kritizuje postmoderní skepsi a relativismus, nezastírá však problémy. Jak může rozum ospravedlnit sám sebe? Jak se prosadí v demokratických podmínkách proti vůli většiny?

Následující Krupičkova kniha se jmenuje Flagelantská civilizace (1999). Její kontroverznost naznačuje už název. Není odsuzování vlastní kultury a civilizace, v něž přerůstá oprávněná kritika minulosti, osudovou chybou? Obavy, že autor propadá pocitu nadřazenosti „bílé rasy“, četba brzy rozptýlí. Nepopírá, že největší hrůzy vzešly z evropské půdy. Z toho by však neměl vyplynout „komplex méněcennosti a nenávisti“, kritickou metodu je třeba „uplatnit stejně tvrdě na všechny ostatní lidská společenství a kultury“. To je jedním z cílů knihy – dále autor upozorňuje na některé úpadkové rysy chování obyvatel vyspělých zemí.

Třetí Krupičkova kniha je Zkouška dospělosti (2000). Tuto zkoušku dnes podle autora lidstvo skládá. Oproti předchozím knihám přibývá aktuálních témat – autor se zajímá o ekologické problémy, úskalí technického pokroku, roli peněz. Kniha končí kritickou úvahou o vojenských zásazích v Iráku a v Srbsku. „Jak máme vést násilný boj za všeobecná práva člověka a nedostat se s nimi zároveň do příkrého rozporu?“

Tři uvedené knihy tvoří volnou trilogii o problémech a perspektivách současného světa. Autor využívá svých hlubokých znalostí historie, filozofie a kultury, zároveň však pozorně a detailně sleduje aktuální dění – opírá se o citáty z tisku a z něho čerpá i charakteristické příběhy – zavraždění muže, který odmítl pokleknout před zločinci, či srovnání chování pasažérů Titaniku a Estonie.

Rozmanitost života (2002) začíná v mnohem osobnějším tónu. Uvádí nás nejprve do roku 2000, kdy autor vyzvedává z nemocnice svou nevyléčitelně nemocnou ženu. To mu dává příležitost k úvahám o problémech stáří a zdravotní péče v moderní společnosti. V dalších zastaveních sestupuje proti směru času k ústředním zážitkům svého života. Zavádí nás nejprve do Afriky, kde v sedmdesátých letech konal geologická zkoumání. Noční setkání a rozhovor s místním lovcem hadů mu umožňují nahlédnout do problémů černého kontinentu. Líčí také výstup na Kilimandžáro, který podnikl jako třiašedesátiletý. Pak mělo následovat zastavení „vězeňské“, které se však rozrostlo do samostatné knihy Stará pevnost (2001).

V ní Krupička pomíjí období nejhoršího utrpení a uvádí čtenáře až do druhé půle padesátých let, která strávil v leopoldovské pevnosti. Útlak se již zmírňoval, vězni žili (ještě dlouho zklamávanou) nadějí na osvobození a měli příležitost k rozmluvám o morálních a společenských problémech a o prognózách budoucnosti. To je hlavní náplní knihy.

Vraťme se k Rozmanitosti života. Další sestup nás dovede do Prahy v den velkého spojeneckého náletu a k dalším událostem do osvobození a krátce po něm. Autorovy postřehy a reflexe napovídají, jak se tyto události zapsaly do kolektivní paměti a jak hluboce ovlivnily poválečný vývoj. V posledním zastavení se spolu s autorem a jeho přítelem roku 1935 vydáváme na cestu po Blízkém Východě. Již zde se projevuje autorovo zjitřené vnímání světa a zraje jeho představa o jednotě lidského rodu. Text je však také krásným vystižením dychtivého mládí.

Po návratech do minulosti se Krupička vrací k námětům předchozích knih, věnuje však větší pozornost české problematice, historii i současnosti. Jeho literární talent plně rozehrává povídka Hra současnosti, soustředěná do jednoho dne, který strávily přeživší oběti havárie letadla v kanadských horách. Je to hluboká sonda univerzálních i kulturně podmíněných rysů lidských povah, jak se odhalují v mezní situaci.

V poslední části knihy se autor věnuje nejzazším problémům teoretické fyziky. Jeho zájem o ně se datuje již od počátku padesátých let, kdy se v nejtěžších chvílích věznění snažil uchovat si duševní rovnováhu prováděním složitých výpočtů (pochopitelně bez tužky a papíru). Příslušná kapitola v Renesanci rozumu je snad nejpůsobivějším Krupičkovým textem.

Mimo jiné ho napadlo vypočítat, jak by se mu relativistickou dilatací času zkrátil trest, kdyby jej absolvoval v kosmické lodi letící velkou rychlostí. Výsledek mu připadal absurdní a probudil v něm skepsi k jednomu ze základních výsledků teorie relativity, která přerostla ve skepsi k celé soudobé kosmologii. Nejde tu o výstřelek „logiky nehlídané rozumem“? Autorův postoj poněkud připomíná nesouhlas s teorií relativity, který projevuje Josef Šafařík v Člověku ve věku stroje, když mluví o rozdílu mezi rozumností a rozumovostí. Na rozdíl od Šafaříka však Krupička doplňuje svůj „existenciální“ nesouhlas snahou o vědecký rozbor. Myslím, že pro některé jeho myšlenky by měli kriticky naladění fyzikové (Penrose, Smolin Woit) porozumění, teorii relativity by si však vzít nedali.

Poslední dvě Krupičkovy knihy přinášejí opět něco nového a navíc se v tom výrazně liší. Kosmický mozek (2005) je (pomineme-li Starou pevnost) nejkratší a nejsevřenější Krupičkovou knihou. Autor v něm usiluje o shrnutí hlavních námětů předchozích knih, co se týče budoucnosti a smyslu existence lidstva. Podobně jako je mozek složen z neuronů, tvoří jednotlivé lidské mozky kosmický mozek, který je pravděpodobně ve vesmíru zcela jedinečný. „Kdyby si více lidí uvědomilo kosmickou jedinečnost fenoménu lidstva, pak by se toto vědomí mohlo stát jednou z kotev jejich morálního postoje. […] Záblesk kosmického sebeuvědomění, zrozený ze slepoty materiální existence. To jsme, a toto vědomí by mělo prostoupit myšlení o našem postavení ve světě.“

Poslední (zatím?) Krupičkova kniha Zmatek (2008) je naopak v jeho díle nejrozsáhlejší a skoro bych řekl i nejnepřehlednější. Je to ovšem zřejmý autorův záměr. Začíná ji souborem asi sedmdesáti otázek, kterých se v ní dotkne, přičemž každá z nich by vydala na samostatnou knihu. Polyfonii problémů, které dorážejí na současného člověka, chce autor v knize spíše zaznamenat než rozřešit. Ve větší míře než v předchozích knihách se obrací hlavně k české společnosti. Jako nový prvek se v jeho knize objevují rozsáhlé polemické dialogy či neučesané rozhovory několika osob rozdílných názorů. Obdivuhodný je autorův detailní přehled o nejširším spektru lidských problémů a postojů lidí různých generací.

Jiří Krupička, statečný muž a významný vědec, se v poslední etapě svého života prokázal i jako skvělý spisovatel a pronikavý a svérázný myslitel. Stal se předním svědkem a diagnostikem doby, kterou prožil. Jeho odhad perspektiv lidského rodu je varující, ale nechybí v něm naděje.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof esejista a překladatel; stálý spolupracovník a fejetonista Listů.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Jiří Krupička – 100 let

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu