Jan Vaněček

Divadlo s nejvyšším stropem

Příběh krumlovské točny

Mám v archivu vzpomínku výtvarníka a scénografa českobudějovického Jihočeského divadla Joana Brehmse (1907–1995), jak to s krumlovským otáčkem – nebo také točnou, tak se tomuto přírodnímu divadlu s otáčivým hledištěm říká – vzniklo.

„Začalo to jednoho večera na jaře 1947. To ke mně přišel tehdejší ředitel Jihočeského divadla Karel Konstantin. Nebyl jsem tam ale sám. Potměšile a zároveň povznešeně, jak to měl ve zvyku, když kul nějaký plán, pomalu a klidným hlasem se rozpovídal na téma: připravte pro letní období velké divadelní představení v přírodě. V pěkném prostředí, pro tisíce diváků. Svou představu zakončil slovy: Najděte takové místo! Všechny nás tím svým plánem zaujal.“

Takové místo bylo nalezeno právě v českokrumlovské zámecké zahradě před rokokovým letohrádkem – Bellarií s okolním lesoparkem.

Traduje se, že v minulosti v korunách stromů této zahrady hrávali skrytí knížecí hudebníci, na rybníčku se konaly benátské noci. V roce 1768, kdy zámek a zahrada patřily již Schwarzenberkům, zazářilo tady 2600 lampiónů a noční radovánky provázel velkolepý ohňostroj na počest sňatku panstva.

Divadelní architekt Joan Brehms se snažil využít co nejvíce přírodní scenérie zahrady. Za hlavní výtvarný prostředek považoval světlo: reflektory umně skryté na stromech vytvářejí působivé prostředí jednotlivých situací hry. Celkovou koncepcí naplnil myšlenku, že umění může být i atraktivní, pokusil se změnit konvence kukátkového hlediště kamenného divadla.

První ročník Jihočeského divadelního festivalu se zde konal roku 1947; před Bellarií byl v červnu uveden Shakespearův Večer tříkrálový. V následujícím roce Jiráskova Lucerna a Shakespearův Kupec benátský oživily ještě prostor s působivou kulisou rokokové Bellarie. Diváci seděli na lavičkách. Pak byla deset let pauza. To už byl ředitelem divadla Otto Haas. Joan Brehms přišel za ním s nápadem instalovat před zámecký letohrádek takzvanou točnu, tehdy asi pro šedesát diváků, vyrobenou ze dřeva. Po roce už tam stála větší – se čtyřmi stovkami sedadel. Pohonem pro otáčení však byla stále jen lidská síla: vojáci a hasiči. Posléze dostala novou podobu, byla pevně zabudovaná do země, poháněná motorem, a počet sedadel rozšířen na 550. Postupně se to technicky vylepšovalo, leccos i předělávalo, aby se odstranit nepříjemný hluk. Brehmsovi při tom pomáhal divadelní scénograf, akademický architekt Vlastimil Koutecký. Při nějaké příležitosti Joan Brehms (původem z Lotyšska) poněkud nostalgicky pravil: „Eště tu musím zaridiť té hajzle.“ K tomu ale dodnes nedošlo.

Vybavuje se mi provedení novodobé opery Zuzana Vojířová (1966), jejímž autorem byl tehdejší šéf opery Národního divadla Jiří Pauer. Režisérka Inge Švandová pojala představení velkoryse, využila všeho, co přírodní divadlo skýtalo. Scéna, v níž rožmberský kronikář Václav Březan oznamuje lidu úmrtí Petra Voka, působila velice emotivně, monumentálně a pravdivě. Nelze opomenout krásnou barytonovou árii Petra Voka na palouku v parku proti Bellarii. „Má jihočeská zemi, denně děkuji Bohu i praotci pětilisté růže Vítkovi, že mi přisoudili žíti v tomto kraji. Mé jižní Čechy. (...)“ Když Jiří Pauer zhlédl toto provedení své opery, prohlásil: „Kdybych jistojistě nevěděl, že jsem ji napsal já, tak bych si myslel, že ji někdo napsal přímo pro toto krásné prostředí Krumlova a jižních Čech. Zuzana tady žila.“

V roce 1970 byla zde v premiéře uvedena Hrubínova básnická pohádka Kráska a zvíře. Text, který František Hrubín zanechal, byl určen tomuto přírodnímu divadlu, v němž tradiční divadelní prostředky, rekvizity i jednání herců nejsou myslitelná bez opravdového přírodního rámce, do něhož je hra zasazena.

Ve Snu noci svatojánské (1960) v roli Puka exceloval Jiří Císler. Nejen ve mně, ale i v mnoha dalších zanechala vzpomínky inscenace Jiráskovy Lucerny. Zvláště scéna, kdy mlynář dle staré povinnosti doprovází v letní noci paní kněžnu s lucernou na zámek, vyzněla neskonale krásně a věrně. Lucerna byla na programu v zámeckém prostředí pětkrát. Prvně v roce 1959, naposledy před deseti lety. Některé z inscenací byly tehdy televizí vysílány v přímém přenosu. I díky tomu získalo otáčko na proslulosti. Televize přenášela také představení z maškarního sálu zámku.

Začátek konce?

V roce 1988 byl provoz otáčivého hlediště ukončen inscenací Tylova Strakonického dudáka. Byla vyprojektována nová točna pro 644 diváků a postupně zahájeny přípravné stavební práce, zejména zemní. V lednu 1990 vydala správa zámku stanovisko, že zásadně nesouhlasí s existencí otáčivého hlediště v zahradě, doporučuje zastavit dosavadní práce a celý záměr výstavby točny z barokního zámeckého parku vymístit pro hrubé narušování koncepce výjimečného areálu národní kulturní památky (nesouhlas se situováním otáčivého hlediště do osy barokní zámecké zahrady). Podnět byl shledán Okresním národním výborem v Českém Krumlově jako neoprávněný. Nicméně snahy o odstranění otáčka neustaly. Naopak!

Před listopadovou revolucí nebylo ze strany vedení českokrumlovského zámku k existenci divadla námitek. Funkce ředitele byla nomenklaturní funkcí KSČ a lze se úspěšně domnívat, že proto to ticho po pěšině. Rozhodovala strana. Teprve po Listopadu začalo otáčko v zámecké zahradě vadit. Nikoliv bývalým disidentům, ale bývalému nomenklaturnímu kádru: místo soudruhu řediteli se mu začalo říkat pane kasteláne. (Uvádí se ovšem, že v odborných kruzích byly už předtím kritické názory k zaslechnutí).

Psal se rok 1992. V jeho závěru bylo historické centrum Českého Krumlova a areál zámku zapsán do Seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V té době však v zámecké zahradě otáčko nebylo. Jen vybagrovaná jáma. Do seznamu se tedy dostala jen tato jáma...

I přes různé průtahy ze strany památkářů byla stavba dokončena a v roce 1994 se nové otáčko roztočilo. Je však kolaudováno pouze jako stavba dočasná na pět let (do května 1998). Posléze byla lhůta prodloužena o dalších pět let. A pak se prodlužovalo dál. Proti tomu bylo památkáři podáváno odvolání. Otáčko nemělo sice nic jistého, ale fungovalo, ani netrucovalo. Jako jeho výrazný odpůrce se projevil ministr kultury Pavel Dostál (1998–2005). Za jeho éry se po dva roky (2003–2004) dostalo otáčko dokonce do majetku Národního divadla, Jihočeské divadlo bylo podnájemcem. I tyto „škatule hejbejte se“ otáčko přežilo. Vítězslav Jandák, který byl ministrem kultury po Pavlu Dostálovi (2005–2006), památkáře, zejména zámeckého kastelána, naopak zkrotil. Dokonce před televizní kamerou, aby to viděl celý národ.

Nicméně protesty neustaly. Každý si hájil svou pravdu. Podáním jednoho občana (?) se záležitost dostala až do pařížského sídla UNESCO, a tím i tak říkajíc pod lupu UNESCO. Ministryně kultury v Topolánkově vládě Helena Třeštíková sice seděla na ministerské židli pouhé dva týdny (9.–26. 1. 2007), přesto stačila za tu dobu vyřešit půtky kolem otáčka tak, že napsala do Paříže na adresu UNESCO 24. ledna 2007 dopis, v němž mimo jiné slibovala, že demontáž točny bude provedena do konce roku 2015.

Ministři přicházejí a odcházejí, točna zůstává... Problémem umístění a přemístění se postupně od roku 1990 zabývalo více či méně třináct ministrů kultury. Každý, jakmile si s ní něco začal, skončil zanedlouho s ministrováním! Takovou kouzelnou mocí otáčko disponuje, troufám si jako rodilý Krumlovan zmínit. Může za to jeho genius loci, kvůli němuž jsou představení většinou vyprodaná. A důležité je také to, že se z něj nestalo divadlo s komerčním repertoárem. Prezentuje umělecky hodnotná, zejména klasická díla, vhodná do přírodního prostředí.

Známá operní režisérka Inge Švandová-Koutecká, jež před otáčkem inscenovala řadu operních představení, např. Rusalku, Rigoletta, Carmen, Lazebníka sevillského, Zuzanu Vojířovou a další, v knize Žijí mezi námi (2009, nakladatelství Růže) o pokusech přemístit otáčko napsala:

„Delší dobu se vedou spory o existenci otáčivého hlediště a divadla v prostoru českokrumlovské zámecké zahrady. Chápu obavy památkářů, ale sleduji provoz parku už čtyřicet devět let. Nepamatuji, že by se projednával nějaký závažný incident, který by způsobili diváci nebo účinkují při představeních. Dnes je zámecká zahrada s točnou stále živá a slouží k radosti lidí, přináší jim hluboké zážitky a přispívá k šíření zájmu o naši zemi a kulturu. Za úvahu stojí nikoliv existence točny, ale její velikost, která se mi zdá po poslední úpravě trochu předimenzovaná. Rozhodně zajímavé by bylo zapuštění hlediště do země. Je to nepochybně nákladné řešení, ale za úvahu by stálo.

Unikátnost tohoto přírodního divadla netvoří jen ,kolotoč‘ s diváky, ale právě překrásné prostředí parku před Bellarií. Vzpomínám na zakladatele otáčivého hlediště, výtvarníka a mého spolupracovníka Joana Brehmse. Jednou řekl, že kdyby se lidé chtěli jen povozit, tak ať jedou někam na pouť. Ale tady by měli hlavně vidět, co krásy uměli vybudovat naši předkové. Já proto pokládám přemístění točny jinam za zneuctění původního záměru a za její degradaci na pouhý ,kolotoč‘, který se dá převážet kamkoliv, od vsi ke vsi. Možná přijde za padesát či šedesát let někdo, kdo pak bude s velkou slávou a za drahé peníze obnovovat otáčivé hlediště před Bellarií. Toho ať se město vyvaruje.“

Vymístit otáčko ze stávajícího prostoru před Bellarií mimo zámeckou zahradu bylo tedy dlouho na pořadu dne, stalo se to refrénem odpůrců otáčka, Národního památkového úřadu. Podle něj ruší autentický prostor barokní zahrady. Noviny měly a mají o čem psát, v hospodách bylo o čem povídat. A stále je. Demontáž a přesun kolosu, jakým otáčko bezesporu je, by byly drahé, dnes tedy nereálné. Chybějí peníze na důležitější věci. Anebo snad: stávající otáčko bude demontováno, ale na jiné (nové) nebudou peníze.

UNESCO ve zprávě ze svého 35. zasedání v Paříži v červnu 2011 vyslovuje politování, že Česká republika nerespektovala termín stanovený světovou organizací pro odstranění otáčivého hlediště, a prodloužilo jeho užívání do roku 2015. Proto znovu apeluje na Českou republiku, aby točnu rozebrala a současně předala detailní plán a časový rozvrh přemístění divadla, doplněný o opatření zmírňující možné negativní dopady nového umístění divadelní scény na památkově chráněné území.

Představitelé Českého Krumlova se obávali, že pokud nebude splněn slib daný ministryní Třeštíkovou světové organizaci UNESCO, hrozí, že město bude vymazáno z jeho seznamu, ba zařazeno do seznamu ohrožených památek, což by mohlo mít za následek pokles návštěvnosti. Multiplikační efekt otáčka pro místní podnikatele, zčásti i pro městskou pokladnu představuje kvalifikovaným odhadem 20 až 25 milionů korun ročně, což není částka v době krize a z hlediska zaměstnanosti zanedbatelná. Přibližně stejný je pro Jihočeské divadlo příjem ze vstupného.

Co může město udělat?

Kraj, divadlo, město...

Pozemek, na němž je divadlo, vlastní stát, potažmo Národní památkový ústav. Otáčivé hlediště je v majetku města České Budějovice, které je zřizovatelem Jihočeského divadla. A to vše se nachází v Českém Krumlově, zapsaném v seznamu UNESCO. Nic z toho tedy městu neříká pane!

Tedy pat, což v šachové hře představuje remízu. Zastupitelstvo města na letošním lednovém zasedání přijalo proto usnesení, že požaduje, aby otáčko zůstalo zachováno na stávajícím místě s tím, že bude budějovickým magistrátem vypsána architektonická soutěž na jeho novou podobu, jak slíbil. Takto koncipovaný dokument byl předán Ministerstvu kultury ČR, aby jednalo jako partnerský a statutární orgán s UNESCO. V usnesení se rovněž uvádí, že stejný názor vyslovili již dříve představitelé kraje a budějovického magistrátu. Petici za zachování otáčka v zámecké zahradě před Bellarií podepsalo v roce 2009 sto třicet tisíc občanů ČR i ze zahraničí.

I pod současnou ministryní Alenou Hanákovou, která se začala o otáčko rovněž zajímat, se houpe židle. Její postoj po nástupu do funkce (listopad 2011) byl při společném jednání všech zainteresovaných subjektů úplně jiný než postoj jejího předchůdce Jiří Bessera. Trvala na vymístění divadla mimo zahradu. S tím vyslovil zase zásadní nesouhlas českobudějovický primátor a posléze zmíněným usnesením i zastupitelstvo Českého Krumlova. Na dalším jednání došlo ke změně a byla přijata původní koncepce: zachování točny na stávajícím místě, ovšem s rozebíratelnou konstrukcí a s technickým zázemím mimo zámeckou zahradu.

Cenná památka, letohrádek Bellarie (postavený Eggenbergy 1690–1692), nutně potřebuje generální opravu. Mohl by bezesporu sloužit jiným, vhodnějším účelům než jako šatna herců a sklad kulis. Proto požadavek na jiné umístění divadelního zázemí.

Ani současná podoba otáčka esteticky zcela neladí s prostředím barokní zahrady, zejména v kontextu s Bellarií. Je to kovové monstrum (650 tun), sedadla z laminátu. Z architektonické soutěže by tedy měl vzejít návrh, jak učinit otáčko vlídnější k historickému prostoru. Peníze však jsou v rozpočtu města České Budějovice pouze na soutěž, na novou točnu nikoliv. Bude znám vítěz architektonické soutěže, dostane zaplaceno, ale projekt možná zůstane v šuplíku. Dvě studie nové podoby točny již v šuplíku existují. Obě jsou zajímavé pojetím: sklápěním a vysunováním otočného hlediště.

Nyní je cílem všech zainteresovaných vytvoření jednotného postupu pro jednání s výborem UNESCO. Jde zejména o to, řešit zahradu zámku jako komplex, nejen otáčivé hlediště, ale i Bellarii. A hledat možnosti získat peníze. Uvažuje se také o vytvoření nové instituce, která by akci řídila v době rekonstrukce a potom i provozu. A konečně je v plánu rovněž pustit na tuto scénu více divadelních souborů, i zahraničních.

Provozovatelem hlediště je zatím Jihočeské divadlo. Na inscenační produkci se podílejí všechny jeho umělecké soubory – činohra, opera, balet a loutkohra. V odpoledních bývají na programu také představení pro děti. Nejatraktivnější pro zahraniční diváky jsou vždy operní a baletní díla se světoznámými hosty a choreografy. V roce 2011 a loni zde kupříkladu hostoval v opeře Ruggiera Leoncavalla Komedianti v roli Cania tenorista José Cura, v jehož podání známá árie Směj se, paňáco, byla provázena vždy mohutným potleskem. Řadu inscenací tady nastudoval Jiří Menzel.

Občasné zmínky v médiích, že otáčko bude v Českém Krumlově zrušeno, troufám si považovat za šikovný marketinkový trik. Mnozí lidé si poté řeknou: Musíme se tam zajet honem letos ještě podívat, než s tím bude amen.

Padesát tisíc diváků každoročně zhlédne v období od května do září přes osmdesát představení. Za celou dobu provozu přesahuje počet návštěvníků dva miliony.

O tomto divadle se říká, že má nejvyšší strop ze všech divadel na světě. Je tedy na místě snaha, aby si svého genia loci, a tedy i toto prvenství zachovalo pro příští generace.

Jan Vaněček (1946) je novinář a spisovatel, žije v Českém Krumlově.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Divadlo s nejvyšším stropem

Začátek konce?

Kraj, divadlo, město...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu