Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Kladsko, historické území mezi Orlickými a Rychlebskými horami, bylo součástí přemyslovského státu již od konce 10. století. Od 13. století přicházeli do země na pozvání českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II. němečtí kolonisté, kteří postupně měnili slovanský charakter Kladska ve prospěch německého etnika.
Součástí zemí Koruny české přestalo být Kladsko až roku 1742, kdy po vojenské porážce Marie Terezie bylo anektováno – společně s téměř celým Slezskem – vítězným Pruskem. Roku 1871 se Kladsko stalo součástí sjednoceného Německého císařství a pod německou svrchovaností zůstalo i po roce 1918 – až do konce druhé světové války.
Po pruské anexi bylo Kladsko postupně germanizováno a český živel byl zatlačován až k nynější česko-polské hranici na jihozápadě Kladska. V této části Kladského výběžku, která je dosud označována jako Český koutek (něm. Böhmischer Winkel, polsky Kštek Czeski) se až do poloviny 20. století udržela čeština jako jazyk běžné komunikace, přestože roku 1870 byly pruskými úřady uzavřeny všechny české školy v Kladsku. Čeština byla rovněž vytlačena z místních kostelů – katolických i protestantských – a bohoslužby se tak konaly pouze v němčině. Celkový počet Čechů v Kladsku v 18. a 19. století je možno pouze odhadovat, ale mohl dosahovat až několika desítek tisíc lidí.
Na počátku 20. století prováděl v Kladsku své etnografické výzkumy spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín (1864–1965), který prostor Českého koutku (40 km2) vymezil následujícími deseti obcemi a osadami: Slaný, Březová, Žakš, Blažejov, Velká Čermná, Jakubovice, Stroužné, Bukovina, Nouzín a Ostrá Hora. Jediným městečkem v Českém koutku byla Chudoba (německy Bad Kudowa, polsky Kudowa-Zdrój). Toto lázeňské místo bylo však v čase Kubínových výzkumů již silně poněmčeno. Roku 1902 bylo J. Š. Kubínem v Kladsku napočteno 5250 osob českého původu. Kladští Češi mezi sebou hovořili osobitým dialektem zdejší archaické češtiny, ovšem písemné texty v tomto dialektu nevytvářeli.
Josef Štefan Kubín zachytil jazyk, zvyky a tradice místních Čechů v četných knihách a studiích – Povídky kladské (1908), Lidomluva Čechů kladských (1913), Kladské písničky (1925) a České Kladsko (1926).
Vedle J. Š. Kubína se o Český koutek na počátku 20. století rovněž zajímal profesor T. G. Masaryk, i když hlavní důvod jeho zájmu byl spíše povahy náboženské než folkloristické. Zajímavou připomínkou této skutečnosti je pamětní deska ve Stroužném, jež je věnována právě návštěvám T. G. Masaryka v této části Kladska. Na desce s polsko-českým textem, která byla odhalena v září roku 2004, je uvedeno:
„V letech 1901 a 1903 navštívil své evangelické souvěrce v obci Stroužné a Bukovina Tomáš Garrigue Masaryk.
Člověk víry, filosof, státník, první prezident Československé republiky v letech 1918–1935.
Na památku tehdejších událostí a pro uchování paměti budoucích pokolení.
Reformování evangelíci s přáteli.“
O málo známém vztahu T. G. Masaryka k Českému koutku literární kritik a historik Václav Černý (1905–1987) uvedl v Kladském sborníku (1946):
„Masaryk několikrát v té době, r. 1901 a 1903, použil příležitosti a navštívil přímo kladský Český koutek, viděl Stroužné i Chudobu, Bor, Bukovinu i Jakubovice, a projevil živý zájem o existenční i národní problémy kladského lidu: feuilleton ,V českých okrajinách krále pruského‘, otištěný v ,Čase‘ (čís. 209 roč. XVII z 2. srpna 1903), šifrovaný značkou F. O., jejž lze zcela nepochybně přičíst jeho peru, je toho výmluvným dokladem.“
Po vyhlášení Československé republiky někteří významní představitelé české kultury (Alois Jirásek, F. X. Šalda a v neposlední řadě i Josef Štefan Kubín) požadovali připojení Kladska či alespoň Českého koutku k Československu. Avšak sami kladští Češi o připojení k Československé republice nijak neusilovali, neboť připravené memorandum žádající návrat Českého koutku do Čech ani jeden z nich nepodepsal. Více než sto padesát let trvající germanizace učinila z kladských Čechů do značné míry loajální občany německého státu. O této trpké skutečnosti Josef Štefan Kubín tehdy uvedl:
„… není divu, že náš kladský lid, po 150 letech tak usilovně hnětený do kadlubu matky Germánie, již se nemohl sám nadchnouti pro původní vlast. Proto se také nenašel jedináček v Koutku, který by byl podepsal zmíněné memorandum českých obcích, jež bylo v lednu 1919 k podpisům přichystáno. Nesměli! Ba byli do té míry tak zpracováni, že k domluvám našich svědčili: ,A dymysme měli šeno vynaložit, třá i spravedliuje kreu cedit, jen dyž vostanem tadyk u Prajska!‘
Podle německých úředních zdrojů žilo v Kladsku roku 1925 5889 Čechů. Statistické údaje z roku 1933 – tedy z doby po převzetí moci nacisty – vykazovaly již pouze 2890 osob české národnosti. Jejich skutečný počet byl však nepochybně vyšší. V celém Kladsku tehdy žilo asi 180 000 obyvatel.
Roku 1937 bylo nacistickými úřady nařízeno důsledné poněmčení všech názvů českých obcí v Kladsku. Nacistické moci nebyl dokonce přijatelný ani německý název ryze české obce Slaný Schlaney, neboť v něm příliš zaznívalo její původní české jméno. Proto vesnice, ležící v těsné blízkosti československých hranic, byla přejmenována na Schnellau. Stejně tak byla přejmenována například i obec Stroužné, jejíž německé jméno Straußeney bylo změněno na více německy znějící Straußdörfel.
Životní situace českého obyvatelstva se výrazně zhoršila v době druhé světové války, kdy kladští Češi – jako občané Velkoněmecké říše – byli nuceni sloužit v německé armádě, kde mnoho z nich padlo. Někteří Češi z Kladska – spíše však pouze jednotlivci – naopak bojovali v československých jednotkách na východní i západní frontě.
Konec druhé světové války bohužel kladským Čechům nepřinesl osvobození, ale dosud nepoznané utrpení, neboť i oni se stali oběťmi poválečných nucených migračních procesů, které dnes označujeme někdy jako odsun nebo transfer, někdy také vysídlení či vyhnání.
Porážka nacistického Německa v květnu 1945 a následné připojení bývalého pruského Slezska – včetně Kladska – k polskému státu postavilo místní Čechy do zcela nové situace. Z Kladska začala nová polská státní moc vyhánět německé obyvatelstvo a do země začali ihned přicházet polští osídlenci, již ztratili domovy v někdejších východních oblastech Polska, které byly připojeny k SSSR.
Polské úřady tehdy kladským Čechům, které většinou považovaly za Němce, začaly zabavovat majetky, včetně nemovitostí, a ty pak předávaly polským repatriantům. Zdejším Čechům byly rovněž odpírány potravinové lístky a mnozí byli polskými policejními orgány dokonce uvězněni či se stali obětí fyzických útoků.
Od září 1945 do června 1947 proto opustilo Kladsko 2709 osob české národnosti, které našly nové domo vy především na Náchodsku a Hronovsku. Po válce z Kladska do ČSR celkem přišlo kolem 3500 Čechů. Asi tisíc kladských Čechů odešlo či bylo odsunuto společně s kladskými Němci do západních okupačních zón v Německu. V Českém koutku zůstalo po válce asi 1100 Čechů, kteří se ocitli v nejistém právním a ekonomickém postavení.
Na obranu kladských Čechů se opakovaně postavila československá vláda i české veřejné mínění. V prosinci 1945 byl v Praze založen Svaz přátel Kladska, jehož výkonným předsedou byl zvolen již zmíněný významný literární kritik a účastník protinacistického odboje Václav Černý, rodák z Jizbice u Náchoda.
V létě roku 1945 Václav Černý vedl na Pražský hrad delegaci kladských Čechů, kteří u prezidenta Edvarda Beneše požadovali připojení Kladska, případně pouze Českého koutku k Československé republice. Ve svých pamětech Václav Černý o tom uvedl:
„A tak jsem někdy v létě 1945 vedl na Hrad k prezidentu Benešovi drobounkou delegaci kladských Čechů. Přešli tajně státní hranici někde na Náchodsku, unikli pozornosti svých nových státních pánů Poláků, a přicházeli prosit ,prezidenta Obnovitele‘, aby se jich ujal, abychom je neopouštěli. Aby žádali připojení k republice ne-li už celého Kladska, tedy aspoň toho ,Českého koutku v Kladsku‘…A tak jsem zase po létech naslouchal z úst dvou starců, Pižla ze Slaného a Bernarta ze Žakše, té dojemné lidové češtině osmnáctého století, kdy se její vývoj odtržením Kladska od Koruny zastavil, a věděl jsem, že za naše v Kládště prosí marně a že na jejich osudu prezidentova vlídnost nic nezmění…“
Snahy o připojení Kladska k ČSR tehdy narazily na prudký odpor Polska a nesetkaly se ani s pochopením vítězných velmocí, především Sovětského svazu. Postupimská konference v srpnu 1945 potvrdila polskou správu nad bývalými německými územími, tedy i nad Kladskem. Dne 10. března 1947 byla ve Varšavě uzavřena československo-polská smlouva, v níž se obě smluvní strany zavázaly respektovat neměnnost nových poválečných státní hranic.
V důsledku této smlouvy – jako určitý polský ústupek – byla v Chudobě zřízena česká škola. Ve školním roce 1947/1948 zde byla otevřena sedmitřídní škola, ve které byla řada předmětů vyučována česky. Působili zde čeští učitelé z ČSR i polští učitelé se znalostí češtiny. Školu v této době navštěvovalo 153 dětí, ovšem jejich počet začal postupně klesat, a proto byla česká škola v Chudobě uzavřena již roku 1953. Zánik této jediné české školy se tak stal předzvěstí postupného zániku českého osídlení Kladska.
Etnograf a pokračovatel v díle J. Š. Kubína Jaromír Jech (1918–1992) při svých folkloristických výzkumech v Českém koutku v listopadu 1957 napočítal již jen asi 500 česky hovořících obyvatel. Na počátku 60. let dvacátého století se však mnozí z těchto zbývajících kladských Čechů – jako bývalí němečtí občané – vystěhovali do tehdejší Německé spolkové republiky, která v té době již prožívala období nastupujícího hospodářského zázraku.
Časopis Lidé a země v roce 1984 počet v Kladsku žijících Čechů odhadoval pouze na několik desítek. Ten se přirozenými demografickými změnami v následujících letech ještě snížil.
Stopy někdejší české přítomnosti v Českém koutku v Kladsku jsou ale překvapivě patrné i dnes, třebaže v uplynulých desetiletích zdejší kdysi poměrně kompaktní česká menšina fakticky zanikla.
Podle posledních etnografických výzkumů Kristýny Hladíkové z Univerzity Karlovy zde v roce 2004 stále žily čtyři Češky. O šest let později se poslední žijící kladská Češka Marie Houšková ze Stroužného (1928) podílela na vzniku publicistického pořadu České televize Sbohem, Český koutku. V dalších asi dvaceti místních polských rodinách se alespoň udržuje povědomí, že někteří jejich příbuzní v minulosti česky hovořili.
Výrazné svědectví o přítomnosti Čechů v této části Polska podávají – možná poněkud symbolicky – náhrobní kameny s četnými českými jmény na hřbitovech ve Slaném (polsky Słone), v Chudobě (Kudowa-Zdrój), Čermné (Czermna) a ve Stroužném (Pstršżna). Česká jména jsou na náhrobcích většinou uvedena v poněmčené podobě – poměrně rozšířená jsou zde například jména Bartonitschek a Benesch – ale nalezneme zde i jména zcela česká (Homoláč, Kopáčková).
Na hřbitovech ve Slaném a v Čermné je pak možno dohledat dokonce i několik hrobů se souvislými náhrobními nápisy v češtině.
V některých obcích Českého koutku ale žádné hmotné památky připomínající bývalé české osídlení najít nelze, například v Jakubovicích, kde však v minulosti boží muka s nápisem v českém jazyce stávala. Některé menší vesnice či osady nebyly po druhé světové válce osídleny a zanikly (Blažejov, Nouzín) nebo byly přeměněny v léčebné a rekreační areály (Bukovina, Ostrá Hora).
Osudy českého osídlení v Kladsku, zvláště pak neblahé poválečné události, nebyly před rokem 1989 v „lidovém“ Polsku ani „socialistickém“ Československu příliš zmiňovány, v současnosti je však český podíl na rozvoji Kladska opět připomínán.
V Čermné u Chudoby byl například roku 1999 odhalen Památník tří kultur. Součástí tohoto památníku jsou pamětní desky, které v jazyce polském, českém a německém připomínají podíl jednotlivých etnik na rozvoji této obce. Na české pamětní desce je uvedeno:
„Čechům, Polákům a Němcům, kteří přispěli k hmotnému a kulturnímu rozvoji Čermné od roku 1354. Vděční občané Čermné v roce 1999.“
Třebaže se příběh českého osídlení Kladska na prahu 21. století definitivně uzavírá – či vlastně již uzavřel, Český koutek možná o to více svou nevšední minulostí přitahuje pozornost folkloristů, historiků, publicistů, filmařů i běžných turistů, které od roku 2007 – po vstupu Polska i České republiky do schengenského prostoru – při návštěvě Kladska již neomezují žádné státní či zemské hranice.
O Kladsku a Českém koutku: V. Černý (editor):
Kladský sborník, Praha 1946; L. Šatava: Češi a Kladsko, Lidé a země 2/1984; A. Fetters (editor): Václav Černý v rodném kraji, Náchod 1994; R. Hlušičková: Kladsko a Československo v letech 1945–1947, Hradec Králové 1999; M. Sládek: Kladské obrázky aneb na okraj folkloristického výzkumu Jaromíra Jecha v Kladsku; sborník Práce z dějin vědy 6, Praha 2003; sborník Český koutek v Kladsku, Hradec Králové 2008; J. Vaculík: České menšiny v Evropě a ve světě, Praha 2009; Sbohem, Český koutku, Česká televize 4. 5. 2010.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; své články publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
