Anna Militz

„Jakési dopisy v němčině...“

Objevená psaní Mileny Jesenské

Jana Černá neměla snadný život. Každý, kdo se snaží zabývat se jejím životopisem, od začátků naráží především na pověry a legendy, které se kolem její osoby zrodily. V nemnoha textech, které o Janě vznikly, je mnoho nepřesností, v datech, ve faktech. Není snadné to korigovat, ověřit. Nezanechala toho po sobě moc. Celou její pozůstalost přechovávají její potomci v jediné složce. Z lidí, kteří znali Janu osobně, dnes žije málokdo, ne všichni o ní chtějí mluvit. Práce na životopise Jany Černé-Krejcarové je těžká námaha, protkaná šťastnými náhodami.

1.

Honza se objevila v mém životě před třemi lety. Po zhlédnutí filmu 3 sezóny v pekle a po četbě vzpomínek Egona Bondyho, na základě kterých vznikl scénář filmu, jsem chtěla zjistit víc. Přečíst si její hard-sex básně, jak je nazval Bondy, ověřit, zda stále ještě šokují.

Jednomu polskému spisovateli, který ve své knize věnoval kapitolu Mileně Jesenské, jsem na autorském setkání položila otázku:

– Proč jste nenapsal taky o její dceři Honze?

– A co jako jsem měl napsat? odpověděl. Že to byla Bondyho milenka a že ji zabásli?

Tehdy mě rozčílil, dnes jsem mu vděčná, protože bez toho vzteku by nebylo dalšího hledání. Musela jsem se prodrat celým tím zmatkem okolo Jany. Články, které jsem našla v českém tisku, zněly jaka mantra. Málokterý přinášel něco nového, historky opakované stále dokola. Mám však štěstí na lidi. Setkání s Lucií Horáčkovou, absolventkou žurnalistiky, bylo přelomové. Lucie napsala o Janě bakalářskou práci. Proseděla hodiny v knihovnách a archivech při hledání sebemenší zmínky o Honze. Mluvila s pamětníky. Myslím, že její práce je to nejlepší, co se o tomto tématu napsalo. Předala mi všechny shromážděné materiály, dala kontakty na příslušné lidi. Bez Luciiny pomoci bych určitě nadále přešlapovala na místě.

V mé práci mi pomohli také potomci Jany, kteří mi dovolili nahlédnout do jejich domácího archivu. Martin Machovec zpřístupnil korespondenci s Bondym, Tomáš Mazal mi zapůjčil materiály shromážděné při vydávání Clarissy. Bohužel to bylo pořád příliš málo. Nastal čas navštívit archiv Státní bezpečnosti (Archiv bezpečnostních složek).

2.

V Praze, dne 16. 2. 1950

Obvodní velitelství NB 14, oddělení II, Praha 14 Michle, Leninova 972

Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze.

Dne 4. 2. 1950 odevzdal u zdejšího úřadu restauratér (zde jsou jeho údaje; pozn. A. M.) obálku z různými osobními doklady, dopisy a podobenkami s tím, že dne 1. 2. 1950 v jeho restauraci je zanechala neznámá žena asi 22 let stará a více se do restaurace nevrátila.

V daném případě jedná se o osobní doklady Jaromíra Krejcara, nar. 25. 7. 1895, architekta a jeho manželek. Dále o doklady jeho dcery Jany Fischlové, roz. Krejcarové, nyní neznámého pobytu, která pravděpodobně uvedené doklady v restauraci zanechala.

Jaromír Krejcar je vyhlášen ve Věstníku kriminální služby pod čl. 12.579 z roku 1949 k zatčení k čj. St. b. 17.160/06-10-3011-49, z 16. 7. 1949.

Jelikož mezi dopisy jsou též dopisy adresované na Krejcara a jsou psané anglicky a pravděpodobně odeslané z Anglie, jest nutno veškeré odevzdané věci zaslati Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze.

V archivu jsem si chtěla doplnit poznatky nejen o Janě samotné, ale také o jejích blízkých. Mezi složkami, které jsem prohlížela, byla tedy složka Jaromíra Krejcara, Janina otce. Tento uznávaný avantgardní architekt byl v květnu 1948 vyslán Vysokou školou technickou v Brně služebně do Londýna. Nevrátil se, spolu s druhou manželkou Rivou emigrovali. Mezi dokumenty jsem ve složce našla také citovaný dopis z Obvodního velitelství NB v Praze-Michli a obsah obálky, kterou přinesl onen restauratér. Krejcarova legitimace Svazu socialistických architektů, platná na rok 1947, křestní list Mileny Jesenské, osvědčení Ústředního psychotechnického úřadu v Praze, že je Jana Krejcarová výborně způsobilá ke studiu na střední škole, a dopisy. Většinu představovala Krejcarova korespondence s britským architektem Davidem Freemanem. Ostatní dopisy byla psány německy. Neumím německy, ani slovo. Do zápisníku jsem si zaznamenala: nějaké dopisy v němčině, asi se týkají Mileny...

3.

Došlo mi to teprve po chvíli. Vždyť na německých dopisech je nápis RAVENSBRÜCK. A odesilatel: Milena Krejcarová. Číslo 4717. Měla jsem před sebou dopisy Mileny Jesenské, které psala svému otci a dceři z koncentračního tábora v Ravensbrücku!

Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že jsem předtím nikdy o Mileniných dopisech z koncentráku neslyšela. Znala jsem publikaci Aleny Wagnerové, v níž byla vydána celá dochovaná korespondence Jesenské. Posledním dopisem v knize Dopisy Mileny Jesenské bylo psaní Honze z vězení na Pankráci.

Bylo mi zatěžko uvěřit, že je už dřív někdo nenašel. Poprosila jsem Václava Buriana o kontakt na paní Wagnerovou, popsala jsem jí svůj nález. Odepsala ještě týž den, popsala mi také, co se dosud soudilo o osudu dopisů. Napsala, že je to zázrak, že jsem je našla.

Ale vždyť to byla obyčejná náhoda. Shoda okolností. Vždyť stejně dobře si mohl Krejcarovu složku prohlížet mladý vyznavač architektury, který by si těch dopisů nevšiml. A kdyby dokonce – nemusel by přece vědět, že jsou to dopisy, které nikdo nezná. Vždyť Milena Jesenská je předmětem zájmu literárních vědců z celého světa, její životopis je velice dobře zpracován... Ale nechejme být mladého milovníka architektury – stačilo, abych si složku neprohlédla ještě jednou, nepodívala se blíž, a místo zázraku by zůstaly nadále „jakési dopisy v němčině“.

Anna Militz (1990) se narodila ve Varšavě, v rodině dávných Varšavanů. Od roku 2011 studuje bohemistiku na Karlově univerzitě v Praze. Pracuje na životopise Jany Černé-Krejcarové, a jak říká, svatosvatě věří, že jej napsat lze.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Militz

„Jakési dopisy v němčině...“

Objevená psaní Mileny Jesenské

1.

2.

3.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu