Jaroslav Bican

Takzvaná přímá volba a většinový systém

V poslední době se v České republice objevuje stále více hlasů volajících po zavedení nějaké podoby většinového volebního systému. Často se požaduje tzv. přímá volba poslanců. Jedná se sice o nesmysl, protože přímou volbu poslanců máme už dnes, ale zní natolik dobře, že se toto označení docela ujalo.

Pro vysvětlení dodejme, že přímou volbou se běžně myslí to, když občané volí své zástupce bez prostředníků. Proto jsou u nás poslanci odjakživa voleni přímo, kdežto například prezident republiky byl donedávna volen nepřímo prostřednictvím poslanců a senátorů. Ti, kdo mluví o přímé volbě poslanců, za ni považují volbu jednotlivých kandidátů, a ne stranických kandidátek; ty jsou ale stejně přímé. Mezi voličem a občanem žádný mezičlánek není.

Bod s názvem „přímá volba poslanců“ můžeme najít v desateru Víta Bárty, v programu Tomia Okamury, ale jako první s ním přišla občanská výzva Přímá volba poslanců 2014, která ho má přímo ve svém názvu. V praxi se jedná o jednomandátové obvody, ale nikde se nepíše o tom, zda má jít o většinový systém jednokolový, či dvoukolový.

Žádná z těchto navrhovaných změn není myslím pro Českou republiku vhodná, ale to zavedení většinového systému nemusí bránit. Nedivil bych se, kdyby se u nás dříve či později nějaká jeho podoba prosadila. Jde jen o to, získat pro tento nápad dostatečně širokou koalici, což se může podařit. Poměrný volební systém snad s výjimkou menších stran výrazné obhájce mít nebude. Mnohem více bude těch, kteří si budou něco slibovat od zavedení systému většinového. Někteří se upnou k tomu, že povede ke stabilnějším vládám, jiní že ze hry vyšachuje komunisty, popřípadě pomůže slábnoucí pravici udržet si vládní většinu. Jednotlivé strany si od něho také budou slibovat posílení pozice.

Získat pro tzv. přímou volbu poslanců občany nebude těžké. Většinový volební systém přece zajistí to, že budou volit osobnosti konkrétních kandidátů a omezí se moc stranických sekretariátů. Stejně jako byli občané rádi, že si mohli zvolit svého vlastního prezidenta, budou rádi, když si budou moci zvolit své vlastní poslance. Najednou získají pocit, že na rozdíl od předchozí volby mohou něco skutečně ovlivnit a poslanci jsou opravdu jejich. Ve společnosti, která je politikou frustrovaná a kde občané zažívají pocit bezmoci i zhoršující se životní úroveň, je tzv. přímá volba poslanců přesně to, co se může setkat s velmi pozitivní odezvou. Novináři se tzv. přímé volby poslanců časem také mohou chytit. Většina z nich byla nadšena, jak přímá volba prezidenta rozvířila společenskou debatu a vtáhla do ní širokou veřejnost. Totéž mohou očekávat od této změny.

Efekt ale může být stejný jako u přímé volby prezidenta. Leckdo od ní leccos očekává, ale výsledek může být v mnohém právě opačný. Iniciátoři oné výzvy předpokládají oslabení extrémistických stran a omezení vlivu komunismu, ale v případě jednokolového většinového systému by k něčemu takovému vůbec nemuselo dojít; i u dvoukolového může být výsledek složitější. Sice se může podařit oslabit komunisty, na druhou stranu se do Poslanecké sněmovny bude dostávat více kandidátů typu Tomia Okamury. I taková Jana Bobošíková by nově mohla mít docela velkou šanci, možná i Karel Janeček, Andrej Babiš, a kdoví zda dokonce ne Tomáš Vandas, pokud si dobře vybere volební obvod a možná trochu zmírní rétoriku.

Hlavní argument výzvy za zavedení tzv. přímé volby poslanců je, že dostane do politiky osobnosti. Už se ale příliš neřeší, jaký typ osobností to bude a zda výsledkem nebude totální rozvrat Poslanecké sněmovny. Jednak tam zřejmě bude řada jednotlivců, kteří se budou zodpovídat jen voličům ve svém volebním obvodě, takže domluva s nimi může být dost obtížná. Navíc podobným způsobem se čím dál více budou chovat i straníci, takže už tak slabá disciplinovanost stran se ještě sníží. Výsledkem tak budou ještě slabší vládní koalice než dnes, neschopnost vládnout a celkový chaos. Zavedení většinového volebního systému v ČR, a to ať už jednokolového, či dvoukolového, tak podle všeho rozhodně není dobrý nápad.

Jaroslav Bican (1987) je politolog. Působí jako redaktor rubriky Názory Deníku Referendum.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Takzvaná přímá volba a většinový systém

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu