(K Listům 1/2013)
Historik Jan Rychlík nás nabádá, abychom si říkali pravdu. A proto se při čtení jeho článku ptám: proč on při zdůvodňování téze, e svět měl být přesvědčen – a dost dlouho tomu věřil – e jen Německo a jeho spojenci páchali zločiny, vyslovuje polovinu pravdy, kdy si za příklad počínání, kdy tomu tak nebylo, bere jen Sovětský svaz? Proč zamlčuje to, e i západní spojenci páchali zločiny? Proč je zamlčována druhá polovina pravdy? Nebo snad není pravdivé tvrzení anglického historika J. F. C. Fullera, který u brzy po skončení války napsal, e návrat k válkám prvobytného divošství uskutečnila Británie a Spojené státy – dvě velké demokracie? Nebylo projevem onoho divošství třeba bombardování Tokia v březnu 1945? Bombardování Hirošimy a Nagasaki? Historik má samozřejmě pravdu, kdy upozorňuje na rozdíl mezi tím, kdy soudí vítěz poraené, nebo kdy obalované soudí nezávislý soud. Co má však společného s pravdou tvrzení, e princip kolektivní viny u byl jednoznačně u nás odmítnut? Copak zákon o protiprávnosti komunistického reimu nebo některá ustanovení zákona o Ústavu pro studium totalitních reimů, tedy zákony, které stále figurují ve Sbírce zákonů, nejsou příkladem kodifikace principů kolektivní odpovědnosti a viny?
A nakonec několik poznámek k článku Karla Hrubého Dva otcové. V posledních letech dost intenzivně sleduji prostřednictvím internetu mediální ruskou scénu. Proto bych velice silně oponoval tomu, e Stalinovo jméno je dnes vyslovováno i staromilci jen s ostychem. Moná to platí pro Česko, nikoliv však pro Rusko. Jsem přesvědčen, e sami Rusové si postupně vytvoří ucelený a jakéhokoliv stínu nespravedlnosti a zloby (Cicero) zbavený obraz. Myslím si, e my Češi bychom měli spíše hodnotit to, jak Stalin ovlivnil osud našeho národa. A tady se zase musím odvolat na vlastní zkušenost. Pro záitek noci z 1. na 2. května 1945 nemám jiné slovo ne osvobození. Později, kdy jsem se dozvěděl, jaké plány v případě vítězné války měl s českým národem Hitler a spol., dospěl jsem k názoru, e nešlo jen o osvobození z okupace, ale o zachránění před genocidou, germanizací, vysídlením.
Ing. Jaroslav Dvořák, Třebíč
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.