Dagmar Vaněčková

Stokrát nic umořilo osla

(K Listům 1/2013)

Podobný pocit jsem získala po přečtení krátkého úvodníku mého oblíbence Václava Buriana. Proč ctihodný literát má zapotřebí opakovat vtip řekla bych dost vyčpělý a tisíckrát omílaný, hlavně bulvárními, ale i veřejnoprávními médii? Navíc v listu levici a sociální demokracii nakloněném? Asi mi hulvátství nynějšího prezidenta ušlo nebo nedošlo? O tom pochybuji. A degradovat první přímou volbu hlavy státu, dávno obvyklou v okolních státech, na výběr z Kocourkova a Hulvátova?

Po převratu 1989 jsem rozhodnuta nekomentovat československou, pak už ani jen bohužel českou politiku. Činím výjimku. V Rakousku i ve staré vlasti považuji za svou občanskou povinnost jít k volbám. Po seznámení se jmény prezidentských – zdůrazňuji našich – kandidátů mi bylo jasné, koho budu volit. Neměla jsem dilema jako další z mých oblíbenců Jan Novotný. Pana Karla Schwarzenberga znám osobně a dostatečně ze spolupráce v osmdesátých létech. V politické praxi dokázal provést veletoče jako kterýkoli nejen pravicový politik. Znám jeho rodokmen a nedovedla jsem si představit potomka čistě německého rodu na českých Hradčanech.

Nechci se vytahovat, ale jistý politický čich, možná i objektivní odstup zvenčí a letité zkušenosti tvoří mou nápovědu. Navíc v člověku, osobnosti hledám a nacházím spíše dobré vlastnosti než jenom záporné. Miloš Zeman mne nemohl okouzlit výslovně zjevem fešáka, ale rozsahem své vzdělanosti, kterou jsem nepovažovala za nadřazenost. Léta žil mezi prostými občany a zná jejich potřeby. Z jeho projevu na sjezdu sociální demokracie vysvitlo mnohé: sociální cítění, ani stopy po pomstychtivosti za zrazené šance, jíž se nadmíru výrazně obával pan Václav Klusoň, naopak výzva ke spolupráci, schopnost jasně a srozumitelně bez papíru formulovat v hlavě uspořádané myšlenky. Nevím, odkud vzal pan Patrik Eichler tvrzení, že Dienstbier je výrazně lepší řečník než Zeman. Asi pro mladé posluchače rychlým tokem řeči. Podle mne je jeho mládí spíše předností než nevýhodou, ale připadá mi, že od počátku při uplatnění na politické scéně těží ze svého jména. Sociální demokracie měla určité potíže při výběru vhodného kandidáta na prezidenta, i s ohledem na dřívější příznivce Miloše Zemana. A řečená pomsta v jiné podobě se ukázala při volbě žen do nového vedení strany.

Na rozdíl od paní profesorky Dvořákové necítím pachuť z občanského podílu na výběru prezidenta. Rovněž považuji za kontraproduktivní pátrat po úmyslech tvůrců volebního zákona a prkotinách ve volební proceduře. Nedomnívám se, že nyní je společnost více rozdělená než před volbou a narůstá sklon k občanské pasivitě. Ukáže se v nejbližší budoucnosti.

A co se mi v jedničce letošních Listů zejména líbilo? Především mne nadchla vzpomínka čerstvé nositelky Pelikána paní Barbary Coudenhove-Kalergi Sen o Praze. Jak autenticky popsán osud vyhnaného dítěte a problémy soužití v tolik rozdílném prostředí! Zcela odlišně od různých soudců dějinných zvratů vylíčila jak tehdejší události, tak i pokusy o návraty ke kořenům. V mnohém se mi připomněly pocity mé dočasné ztráty Prahy. V Karlu Hrubém mají Listy autora vskutku mimořádných kvalit, s vynikající pamětí. Jeho text Dva otcové se pro mne stal jakýmsi opáčkem z dějin marx-leninismu, leccos už známého připomněl, avšak i s novými poznatky. Pro mne škoda, že více nerozvinul, pokud zná, úvahu pouze v závorce o tom, že Lenin si ve skutečnosti nepřál jako pokračovatele svého díla Stalina. Lecjaké dohady o tomto vlivem těžké Leninovy choroby neuskutečnitelném přání existují, některá jména jako Trockého se objevila, ale kolik vědí historici, i ve světle nově zpřístupněných ruských archivů, mi není známo. Přínosné je povšimnutí si osudů Lužických Srbů a šíření autorského okruhu, na příklad o Alexandra Orta. Potomka nevolníků pana docenta Václava Jamka jsem četla tentokrát s větší chutí než některé z jeho minulých, řečeno slovníkem Václava Buriana, místy až hulvátských fejetonů. Že se po dlouhém vnitřním boji rozhodl pro Zemana, je mi sympatické, a tak to má být. Jako z biblického děje, zapřít Krista, ale pak ho v pokání následovat. V lásce bez stopy nenávisti. Zemanovo, jím několikrát zdůrazněné, krédo zní: Odvaha, pokora, moudrost.

Dagmar Vaněčková, Vídeň

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Stokrát nic umořilo osla

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu