(K Listům 1/2013)
Podobný pocit jsem získala po přečtení krátkého úvodníku mého oblíbence Václava Buriana. Proč ctihodný literát má zapotřebí opakovat vtip řekla bych dost vyčpělý a tisíckrát omílaný, hlavně bulvárními, ale i veřejnoprávními médii? Navíc v listu levici a sociální demokracii nakloněném? Asi mi hulvátství nynějšího prezidenta ušlo nebo nedošlo? O tom pochybuji. A degradovat první přímou volbu hlavy státu, dávno obvyklou v okolních státech, na výběr z Kocourkova a Hulvátova?
Po převratu 1989 jsem rozhodnuta nekomentovat československou, pak u ani jen bohuel českou politiku. Činím výjimku. V Rakousku i ve staré vlasti povauji za svou občanskou povinnost jít k volbám. Po seznámení se jmény prezidentských – zdůrazňuji našich – kandidátů mi bylo jasné, koho budu volit. Neměla jsem dilema jako další z mých oblíbenců Jan Novotný. Pana Karla Schwarzenberga znám osobně a dostatečně ze spolupráce v osmdesátých létech. V politické praxi dokázal provést veletoče jako kterýkoli nejen pravicový politik. Znám jeho rodokmen a nedovedla jsem si představit potomka čistě německého rodu na českých Hradčanech.
Nechci se vytahovat, ale jistý politický čich, moná i objektivní odstup zvenčí a letité zkušenosti tvoří mou nápovědu. Navíc v člověku, osobnosti hledám a nacházím spíše dobré vlastnosti ne jenom záporné. Miloš Zeman mne nemohl okouzlit výslovně zjevem fešáka, ale rozsahem své vzdělanosti, kterou jsem nepovaovala za nadřazenost. Léta il mezi prostými občany a zná jejich potřeby. Z jeho projevu na sjezdu sociální demokracie vysvitlo mnohé: sociální cítění, ani stopy po pomstychtivosti za zrazené šance, jí se nadmíru výrazně obával pan Václav Klusoň, naopak výzva ke spolupráci, schopnost jasně a srozumitelně bez papíru formulovat v hlavě uspořádané myšlenky. Nevím, odkud vzal pan Patrik Eichler tvrzení, e Dienstbier je výrazně lepší řečník ne Zeman. Asi pro mladé posluchače rychlým tokem řeči. Podle mne je jeho mládí spíše předností ne nevýhodou, ale připadá mi, e od počátku při uplatnění na politické scéně těí ze svého jména. Sociální demokracie měla určité potíe při výběru vhodného kandidáta na prezidenta, i s ohledem na dřívější příznivce Miloše Zemana. A řečená pomsta v jiné podobě se ukázala při volbě en do nového vedení strany.
Na rozdíl od paní profesorky Dvořákové necítím pachuť z občanského podílu na výběru prezidenta. Rovně povauji za kontraproduktivní pátrat po úmyslech tvůrců volebního zákona a prkotinách ve volební proceduře. Nedomnívám se, e nyní je společnost více rozdělená ne před volbou a narůstá sklon k občanské pasivitě. Ukáe se v nejbliší budoucnosti.
A co se mi v jedničce letošních Listů zejména líbilo? Především mne nadchla vzpomínka čerstvé nositelky Pelikána paní Barbary Coudenhove-Kalergi Sen o Praze. Jak autenticky popsán osud vyhnaného dítěte a problémy souití v tolik rozdílném prostředí! Zcela odlišně od různých soudců dějinných zvratů vylíčila jak tehdejší události, tak i pokusy o návraty ke kořenům. V mnohém se mi připomněly pocity mé dočasné ztráty Prahy. V Karlu Hrubém mají Listy autora vskutku mimořádných kvalit, s vynikající pamětí. Jeho text Dva otcové se pro mne stal jakýmsi opáčkem z dějin marx-leninismu, leccos u známého připomněl, avšak i s novými poznatky. Pro mne škoda, e více nerozvinul, pokud zná, úvahu pouze v závorce o tom, e Lenin si ve skutečnosti nepřál jako pokračovatele svého díla Stalina. Lecjaké dohady o tomto vlivem těké Leninovy choroby neuskutečnitelném přání existují, některá jména jako Trockého se objevila, ale kolik vědí historici, i ve světle nově zpřístupněných ruských archivů, mi není známo. Přínosné je povšimnutí si osudů Luických Srbů a šíření autorského okruhu, na příklad o Alexandra Orta. Potomka nevolníků pana docenta Václava Jamka jsem četla tentokrát s větší chutí ne některé z jeho minulých, řečeno slovníkem Václava Buriana, místy a hulvátských fejetonů. e se po dlouhém vnitřním boji rozhodl pro Zemana, je mi sympatické, a tak to má být. Jako z biblického děje, zapřít Krista, ale pak ho v pokání následovat. V lásce bez stopy nenávisti. Zemanovo, jím několikrát zdůrazněné, krédo zní: Odvaha, pokora, moudrost.
Dagmar Vaněčková, Vídeň
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.