Václav Burian

Morana, Klaus a tank

Jaký má smysl vynášení Morany, až když zima skončila? Není to zbabělá zlomyslnost? Nebo není to jako přestat zdravit profesory svého dítěte, jakmile dítě odmaturovalo? Jako vyříkat si to se šéfem, až ho potkám jako křehkého penzistu? Jako dát dávnému kolegovi, který o našem hlubokém opovržení nic netušil, nyní najevo vlastní opovržení nad jeho členstvím v Lidových milicích?

Připouštíme-li sice, že zima je potřebná, ale myslíme, že by nemusela být tak dlouhá, vynášejme Smrtku alespoň na Tři krále, kdy ještě vládne! Vždyť když ji vynášíme skutečně, zima je již křehká, a i kdyby chtěla, bez změny nebeských konstelací se ani v plné síle vrátit a nafackovat nám nemůže. Ptactvo, jež mělo pomrznout, již pomrzlo, a ani na to, zda pozdní mrazy nepostihnou vinice, nemůžeme mít vliv. Není-li to dokonce tak, že vynášením Morany ji, křehkou, vyprovokujeme, a spálí chladem aspoň květy meruněk.

Je to trochu jako s Václavem Klausem opouštějícím Hrad a se skotačením s narcisy. Nebo jako se smíchovským tankem, natíraným o pár let později. Některé Morany ovšem měly být vyneseny dřív. Jak ale tvrdí folkloristé, není to zpoždění jen českým zvykem. V tom je jakási útěcha.

Václav Burian

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů