Zpátky do Prahy? Vdyť vám bude napřesrok devadesát. Má to smysl...? Nemá, samozřejmě, jene není jiná monost, stojím před zdí a hlavou mi jde, co bylo.
Zpod Vítkova Krásovkou nahoru do první třídy, pak přes Vinohrady do gymnázia (Kubelíkova, pak Slovenská), k Burianovi (E. F.) na Poříč, za Clementisem na chvíli do Černína, pak do Literárek. Odtud, přes hranice, do Srpna mě to nikdy nenapadlo, do Francie, za velkou loui, a zase po letech zátky. Na čtyřicet let. Dnes zas na kopec, ikovský, vinohradský. A mě někde rozsypou. Z jednoho místa zase zpátky, jene za půlstoletí a přes zeměkouli (ani Čínu jsem nevynechal). Svědkem je knihovna, putovala se mnou, a dnes netuším, co s ní. Přitom je po všech stěnách...
A proč vlastně za tak dlouho...? Začátkem roku 1990 přišli tři představitelé druhé poválečné generace (jak se doufalo, pokračovatelé, další směna osmašedesátníků), abych se vrátil a dělal Lidové noviny. U kuchyňského stolu jsme se dohodli, e to navrhnou výboru a redakční radě. Jsou to tvoji kamarádi, nebude problém. – Nazítří se vrátili: Budeš se divit, oni tě neprokádrovali...
Trvalo – i kdy mě to vzalo – ne jsem krok za krokem pochopil, e nejde a nepůjde o pokračování armádami přerušeného procesu, e proili dvacet let, která jsem mohl pozorovat jen zdálky a zdálky se snait do nich plést. e chtějí něco jiného a já jim mohu trochu pomoci u jenom z dálky. Tak jsem (v podstatě s jejich praporem) objel zeměkouli, přednášel, diskutoval, psal kníky a kdesi v podvědomí kmitala představa, e se z Čech ozvou: Přijeď, můeš nám být ještě uitečný, je tu pro tebe co dělat. – To byla moje hloupost, nic takového se nestalo, a mně bylo najednou skoro devadesát. V tu chvíli se ozvalo tělo (zatím naštěstí – nebo naneštěstí – jen částečně hlava), a protoe jsem s obojím nebyl sám, nezbývalo ne se s prázdnýma rukama vrátit a čekat, a si pámbu vzpomene (vzpomínáte, jak moje třiadevadesátiletá babička říkala: Pámbu na mě zapomněl?). To je asi odpověď...
Zbývá podtrhnout a sečíst. S kamarádkou, co jsem jí kadé ráno nosil školní tašku ze ikova na Vinohrady, jsem se po letech setkal v Americe, nejlepší kamarádi z gymnázia umřeli, stejně jako ti z Burianova Déčka (jen Honza je pořád věrný) a většinou i ti z Literárek a z filmu. I ti nejlepší ze všech koutů zeměkoule. Jen já tu trčím jako hastroš i odstrašující příklad.
Co jsem vlastně chtěl, skoro od začátků té dlouhé kruhové pouti? Věřil jsem (nevěřil?) ve spojitost a vzájemný vliv kultury a politiky. To jsem ještě dohromady ani nevěděl o socialistickém realismu, východiskem byla česká avantgarda ve všech vtěleních. Zápas se socrealismem začal hned po válce (u v prvních mých novinách Kulturní politice), aby se přes souboj se sebou (mnou?) samým stal bojem za nezávislou kulturu a její vliv na politiku a společnost. Ten jsem v různých podobách a podle různých pravidel vedl (občas dokonce ne bez úspěchu) a do chvíle, kdy z vrcholu moci zaznělo jiné bojové heslo: Je třeba skoncovat s názorem, e Čechy jsou zemí kultury a umění. Díky nejvyšší podpoře nezůstalo heslem. Já ještě v zápasu – spíš obranném – pokračoval, a mi došlo, e na bitevním poli neleí jen mrtví, ale i (jak trvale, nevím) invalidní kultura a demokracie, se svým místním účetnictvím... Přitom v malé zemi, která nemůe být ne provincií, je kultura a její spojenectví s politikou hlavním, ba jediným výrazným znakem identity a snad i přínosem celku.
Tak jsem to nakonec vzdal z nedostatku naděje na tu třetí cestu, jejím hledáním jsou dějiny. K tomu patří v mém věku bilance fyzická i psychická s minimálními vyhlídkami (navíc na to nejsem sám). Východiskem (východiskem?) se zásluhou dcery a její rodiny stal pokus aspoň na chvíli se vrátit tam, kde to všechno před bezmála stoletím začalo. Uzavřít ten kruh, který je oběnou drahou prakticky kadé lidské existence.
V mém případě: ze ikova na ikov.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.