Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Antonín J. Liehm: Ze Žižkova na Žižkov

Antonín J. Liehm

Ze Žižkova na Žižkov

Zpátky do Prahy? Vždyť vám bude napřesrok devadesát. Má to smysl...? Nemá, samozřejmě, jenže není jiná možnost, stojím před zdí a hlavou mi jde, co bylo.

Zpod Vítkova Krásovkou nahoru do první třídy, pak přes Vinohrady do gymnázia (Kubelíkova, pak Slovenská), k Burianovi (E. F.) na Poříč, za Clementisem na chvíli do Černína, pak do Literárek. Odtud, přes hranice, do Srpna mě to nikdy nenapadlo, do Francie, za velkou louži, a zase po letech zátky. Na čtyřicet let. Dnes zas na kopec, žižkovský, vinohradský. Až mě někde rozsypou. Z jednoho místa zase zpátky, jenže za půlstoletí a přes zeměkouli (ani Čínu jsem nevynechal). Svědkem je knihovna, putovala se mnou, a dnes netuším, co s ní. Přitom je po všech stěnách...

A proč vlastně za tak dlouho...? Začátkem roku 1990 přišli tři představitelé druhé poválečné generace (jak se doufalo, pokračovatelé, další směna osmašedesátníků), abych se vrátil a dělal Lidové noviny. U kuchyňského stolu jsme se dohodli, že to navrhnou výboru a redakční radě. Jsou to tvoji kamarádi, nebude problém. – Nazítří se vrátili: Budeš se divit, oni tě neprokádrovali...

Trvalo – i když mě to vzalo – než jsem krok za krokem pochopil, že nejde a nepůjde o pokračování armádami přerušeného procesu, že prožili dvacet let, která jsem mohl pozorovat jen zdálky a zdálky se snažit do nich plést. Že chtějí něco jiného a já jim mohu trochu pomoci už jenom z dálky. Tak jsem (v podstatě s jejich praporem) objel zeměkouli, přednášel, diskutoval, psal knížky a kdesi v podvědomí kmitala představa, že se z Čech ozvou: Přijeď, můžeš nám být ještě užitečný, je tu pro tebe co dělat. – To byla moje hloupost, nic takového se nestalo, a mně bylo najednou skoro devadesát. V tu chvíli se ozvalo tělo (zatím naštěstí – nebo naneštěstí – jen částečně hlava), a protože jsem s obojím nebyl sám, nezbývalo než se s prázdnýma rukama vrátit a čekat, až si pámbu vzpomene (vzpomínáte, jak moje třiadevadesátiletá babička říkala: Pámbu na mě zapomněl?). To je asi odpověď...

Zbývá podtrhnout a sečíst. S kamarádkou, co jsem jí každé ráno nosil školní tašku ze Žižkova na Vinohrady, jsem se po letech setkal v Americe, nejlepší kamarádi z gymnázia umřeli, stejně jako ti z Burianova Déčka (jen Honza je pořád věrný) a většinou i ti z Literárek a z filmu. I ti nejlepší ze všech koutů zeměkoule. Jen já tu trčím jako hastroš i odstrašující příklad.

Co jsem vlastně chtěl, skoro od začátků té dlouhé kruhové pouti? Věřil jsem (nevěřil?) ve spojitost a vzájemný vliv kultury a politiky. To jsem ještě dohromady ani nevěděl o socialistickém realismu, východiskem byla česká avantgarda ve všech vtěleních. Zápas se socrealismem začal hned po válce (už v prvních mých novinách Kulturní politice), aby se přes souboj se sebou (mnou?) samým stal bojem za nezávislou kulturu a její vliv na politiku a společnost. Ten jsem v různých podobách a podle různých pravidel vedl (občas dokonce ne bez úspěchu) až do chvíle, kdy z vrcholu moci zaznělo jiné bojové heslo: Je třeba skoncovat s názorem, že Čechy jsou zemí kultury a umění. Díky nejvyšší podpoře nezůstalo heslem. Já ještě v zápasu – spíš obranném – pokračoval, až mi došlo, že na bitevním poli neleží jen mrtví, ale i (jak trvale, nevím) invalidní kultura a demokracie, se svým místním účetnictvím... Přitom v malé zemi, která nemůže být než provincií, je kultura a její spojenectví s politikou hlavním, ba jediným výrazným znakem identity a snad i přínosem celku.

Tak jsem to nakonec vzdal z nedostatku naděje na tu třetí cestu, jejímž hledáním jsou dějiny. K tomu patří v mém věku bilance fyzická i psychická s minimálními vyhlídkami (navíc na to nejsem sám). Východiskem (východiskem?) se zásluhou dcery a její rodiny stal pokus aspoň na chvíli se vrátit tam, kde to všechno před bezmála stoletím začalo. Uzavřít ten kruh, který je oběžnou drahou prakticky každé lidské existence.

V mém případě: ze Žižkova na Žižkov.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.