Pavel Kopecký

Do Íránu na palubě lodi Argo

V Praze skončil 2. ročník íránských filmů. Časově se s ním překrývalo předávání amerických Zlatých glóbů, při nichž naděje zklamal, ba takřka propadl životopisný snímek o Abrahamu Lincolnovi. Kdežto dobrý „nástřel“ pro Oscary si udělal film Argo. Vyprávění, jež nese pozoruhodný „asijský“ leitmotiv, který bývá obvyklý třeba v perských filmech: vyčerpávající putování za krajně obtížným, snad až nerealistickým cílem...

Je to v podstatě příběh, v němž režisér Ben Affleck, zprvu jen málo výrazný herec (sám sebou obsazený do hlavní role agenta CIA), dobře uchopil chytlavé téma. Írán a jeho islámskou revoluci. Námět vděčný, politicky posud aktuální a navíc obohacený o jednu důležitou přidanou hodnotu. Alfu a omegu dynamického vypravování představuje kinematografie. A ne ledasjaká, nýbrž hollywoodská.

Tenhle narcistní rozměr filmu z Mekky filmovnictví vychází totiž z odtajnění informace, že šestici amerických diplomatů z teheránské ambasády spasily před muslimskými fanatiky „pohyblivé obrázky“. Respektive Íráncům přesvědčivě naservírovaná imitace natáčení sci-fi o kosmickém plavidle, údajně odvozeného od fenomenálního úspěchu Lucasových Hvězdných válek. Dodejme, že v jejich případě, ale přitom téměř ve stejné době, zas naopak umění inspirovalo vojáky, respektive politické propagandisty…

K tomu si pak dovolím malou úvahu. Jestliže film znamená zhmotnění Platónovy vize o jeskyni, iluzi vnímání vezdejšího prostředí, potom Argo znamená jeho hyperverzi. Jelikož uměleckým, a proto tendenčním, imaginativním způsobem oslavuje nasazení iluze o vytváření iluze.

Argem, tím komerčním korábem, bezmála filmem o filmu, se přitom vine snaha co nejvíce vycházet z reálií. Třeba umně kombinovat dobové záběry a tvůrčí licenci. Ta se ale přesto chvílemi stává až nepříjemně určující pro cestu snah udržet divákovu pozornost stůj co stůj. Až nastávají chvíle, kdy se neubráníte úvahám, zda už tvůrci nepřekročili jisté meze. Ačkoli hned zkraje pro jistotu zjistíte, že příběh je založen na skutečných událostech.

Vrcholem zhmotnění obdobných hnutí tvůrčích myslí je nejspíš závěrečná scéna. V ní dopravní letoun počíná stoupat k výšinám, aby do bezpečí vlasti odnesl skupinku náhodou nezajatých diplomatů, jimž Ústřední zpravodajská služba vymyslila krycí identitu kanadských filmařů. (Neislámskému) bohu jistě libý záměr však zkoušejí zhatit ještě náhle prozřevší republikánští gardisté a po ranveji proto o zlom vaz uhánějí v policejních autech americké výroby. Mohutné tělo velkoletadla se nicméně včas odpoutává od země a Chomejního bojovníci bezmocně hledí do dálav. Takovou naraci pak většinou upřednostňují spíše autoři Komanda nebo jiných béčkových akčních filmů…

Přes nezáměrné sebeparodické prvky nelze popřít, že historický thriller Argo je natočen pevnou režijní rukou a dosti pečlivě, takže sečteme-li všechny jeho „zásluhy“ (včetně dobře naváženého poměru mezi komerčním humorem a napětím), ověnčí jej pravděpodobně i další oficiální ceny. Jako bájné plavidlo, jež dopraví své „argonauty“ ke zlatému rounu…

Teď ale vážněji: Orient vždy znamenal tradiční syžet západního světa, a když z něj přímo před očima širokých vrstev roste partner/konkurent/nepřítel, sázka na stýkání a potýkání s ním je dobrým (uměleckým) východiskem. Leccos by mohli vyprávět třebas tvůrci snímku 300: Bitva u Thermopyl, kteří dali roku 2006 vzniknout značně nepřesné interpretaci starověkého „střetu civilizací“…

Íránskou islámskou republiku, „odpadlíka“ od amerických geopolitických zájmů, kde hladce probíhají popravy nezletilců a propaganda s pompou odhaluje „cizí špióny“ (naposledy jednoho slovenského občana), však Argo nevykresluje nijak jednostranně. Do hraného děje uvádí animace, kde jsme u nás dnes málo slýchanými slovy informováni o událostech, které předcházely obsazení amerického velvyslanectví 4. listopadu 1979. Dozvídáme se, že demokratický sekulární premiér Mohammed Mossadek znárodnil a do rukou perského lidu navrátil ropné zdroje. A jak byl najmě kvůli tomu svržen operací CIA a SIS, aby začal krvavě i rozmařile panovat diktátor Réza Pahlaví. Vrchní šéf hrůzné „ideopolicie“ SAVAK a jinak hlavní tvář bezohledné Bílé revoluce, již špatně snášely masy prostého šíitského obyvatelstva. Vyvolavší nakonec revoltu islámskou, hystericky vzývající ajatolláha Ruholláha Chomejního a žádající smrt pro do USA uprchlého vladaře…

Když si na happyendový závěr herci společně zatleskají a zobjímají se, nechybí už k dokonalosti obrazu nic. Vzniklo bezmála oficiální, nijak zvlášť provokující dílo o vyrovnání se s dalším velkým americkým traumatem 70. let. A tak trochu i s mediální manipulací kýčem.

Pavel Kopecký

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Do Íránu na palubě lodi Argo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu