Jan Vaněček

Pracovní povinnost a nezaměstnanost

Nezaměstnanost je praktickým projevem kapitalismu. V devadesátých letech, kdy začalo propouštění ze státních podniků, jsme o ní četli v novinách a divili se, co to má znamenat, avšak jen do doby, než ztratit práci mnozí poznali na vlastní kůži. Za socialismu bylo uzákoněno právo na práci. Každý musel být někde na výplatní pásce. Dokladem byl otisk razítka podniku či instituce v občanském průkazu. Policajti to kontrolovali, a pokud tam občan štempl neměl, byl prohlášen za příživníka. To bylo horší než být zlodějem. Kdo nepracuje, ať nejí, stalo se jedním z hesel doby.

Po nástupu raného kapitalismu v Čechách bylo právo na práci zrušeno a stejně tak zmizela z občanek razítka. Každý měl možnost začít se živit i na vlastní pěst, vznikaly garážové firmy. Jiný, když se nebál, zprivatizoval, co se mu zamanulo. Zejména bývalí nomenklaturní komunističtí kádři, kteří byli u lizu, rychle poznali, která bije, a nezaváhali. Poznali, že nejen tovární budovy, ale i půda i pozemky se po čase dovedou okotit. A banky jim ochotně půjčily, protože tam veleli ti, s nimiž se znali ze stranických schůzí, sjezdů a pijatik. Místo Soudruhu řediteli! se oslovovali Pane továrníku! Konečně nastala ta správná doba. V KSČ byli jen proto, že museli. Veksláci taky nebyli žádná ořezávátka. Ostatním bylo nabídnuto zbohatnutí v kuponové privatizaci. Pamatuji fronty, v nichž se vyplácelo deset tisíc korun za kuponovou knížku, když se občan nechal oblbnout Harvardskými fondy. Hlavně důchodci jásali a přivítali šanci.

Říkalo se, že za socialismu byla přezaměstnanost, což byla pravda. Využívání pracovní doby bylo za Husáka přinejmenším pochybné a dovolím si tvrdit, že se všude pracovalo tak na půl plynu. Někde ani ne tolik. Dařilo se simulantům, ulejvákům a tlučhubům. Proto nemohl takový společenský řád vydržet. A kdo nekradl, okrádal rodinu. Potřebné zboží či materiál chyběly a jediná možnost byla je někde ukrást. Když se to povedlo, bylo plno radosti. Ostatně kradlo se, krade se a krást se bude. Toho bohdá nebude, aby se v Čechách nekradlo. Nyní je všeho zboží dostatek, krade se však vesele dál. Ve velkém, vykrádá se stát.

Nezaměstnanost do šesti procent je potřebná. Alespoň to tvrdí odborníci. Prý že šest lidí ze sta nikdy pracovat nebude. To je zjištěno. I že si lidé více váží toho, že mají práci. (I když můj děda říkal, že kdo něco umí a má chuť pracovat, práci vždycky najde.) Nyní nezaměstnanost narůstá, dosahuje téměř deseti procent. Každý desátý práceschopný občan je tady na podpoře. A bez práce zůstávají mladí lidé po vyučení či po ukončení studia! Být nezaměstnaným má pochopitelně vliv i na psychiku, lidé jsou nešťastní a zatrpklí. Rádi by pracovali, ale kde? Nejvíce nesou ztrátu zaměstnání pravicově smýšlející občané středního a staršího věku, středoškolského či vysokoškolského vzdělání. Jejich představy o kapitalismu, bohatství a svobodě projevu dostávají náhle poněkud jinou podobu, obdrží-li náhle výpověď pro nadbytečnost, třeba i proto, že řekli něco, co nebylo vedení po vůli, a musí se chtě nechtě postavit do fronty na úřadu práce. A je jim pak hanba chodit od firmy k firmě ptát se, zda by je zaměstnali.

Jan Vaněček

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Pracovní povinnost a nezaměstnanost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu