David Voda
Hypnerotomachia Zatloukali
Žijeme zvláštní věk. Ve funkci dnes končí muž, který za pouhé čtvrtstoletí z města ruin, brázděného nekonečnými kolonami ZILů s tvářemi Asiatů, vytvořil jednu z uměleckých metropolí státu. Vybudoval tu dvě vážená muzea (Muzeum moderního umění a Arcidiecézní muzeum Olomouc) a zároveň dva špičkové vědecké ústavy, v nichž se svými kolegy uvedl desítky zásadních výstav, které zhlédly statisíce diváků; pod správu „svých“ galerií přičlenil světové sbírky starého umění z Kroměříže, vykonal mnoho jiného, co už tato věta neunese – a přitom „na městě“ (jak se v Olomouci říká) nad jeho odchodem prozatím nehlesl ani pes na Caesarově kašně. Inu, zlatý věk už byl.
V roce 1499 vyšel v Itálii slavný alegorický román dominikánského mnicha Francesca Colonny pod tajuplným názvem Hypnerotomachia Poliphili (z řečtiny
hýpnos, sen,
éros, láska, a
máche, boj). Hrdina jménem Poliphilo (Ten, který miluje mnohé) sní o své milované Polii (doslovně Mnoho věcí) a ve snovém, fantasmagorickém putování navštíví mnohé roztodivné kraje a architektury. Colonna načtrtává zvláštní vizi snem přeexponované antiky, která svého hrdinu dostává do stavu až fyzického vzrušení. Vrchol Colonnových architektonických popisů tvoří popis chrámu Venuše Phyzioa, kde se odehrává iniciační kult Venušiny říše. Polia také vede Poliphila do zříceného chrámu na břehu moře s hroby mnohých lidí, kde Poliphilo zažije pocit z úzkosti ze zříceného světa zlatého věku. Architektura ruin se tu stává svědkem utopie zlatého věku. Poliphilo a Polia se nakonec setkají na ostrově Kythéra, což je v knize kruhový ostrov „s koncentrickým rozdělením, které spájí přírodu a architekturu v plánované jednotě. (…) V Colonnově popise Kythery se v úplné jednotě překrývají rysy ideálního státu, locus amoenus, Venušiny říše a architektury a přírody. (…) Kniha je plná reflexí teorie architektury quattrocenta, která však získává charakter tajného učení. Totalitní chápání antiky jako období dokonalosti se spájí s iniciativami Venušina kultu a nachází svůj výraz ve snové architektuře, situované do romanicko-utopické oblasti na pomezí antikvární učenosti a megalomanské potřeby.“ (Hanno-Walter Kruft, Dejiny teórie architektúry)
Mezi antikvární učeností a megalomanií
Neskrývám, že historika architektury a dlouholetého ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala léta znám a sleduji jeho podnikání. A tak v čase, kdy odchází ze svého místa namísto seriózního zhodnocení jeho vědecké dráhy a kariéry budovatele muzeí a kulturní politiky města, na něž je ostatně asi ještě brzy, nabídnu cosi z fantasmagorického žánru hypnerotomachií. Laskavý čtenář nechť se spolu se mnou nyní pohrouží v sen… V tom snu se Pavel Zatloukal v lednu 1993 stal všelidovým shromážděním na Horním náměstí v Olomouci aklamací „dvacetiletým městským diktátorem“ – condottiere! A nyní po dvaceti letech opouští své křeslo splniv vše, co si tehdy předsevzal. Jaké že zanechal své město?
Kromě Muzea moderního umění, Arcidiecézního muzea a Středoevropského fóra, které bylo slavnostně otevřeno v čase oslav velkého milénia, hostí Olomouc ještě několik muzeí a obrazáren. Přirozeně. Je to především Arcibiskupský palác, jenž byl nově rekonstruován a adaptován pro potřeby obnovené Obrazárny Karla Lichtensteina-Castelkorna. Sály s veledíly Tiziana, Leonarda, Michelangela, Caravaggia a dalších barokních mistrů, přetékají návštěvníky. Hamburgerova vila ve Vídeňské ulici se – po vzoru Villy Stuck v Mnichově – proměnila v Muzeum umění 19. století, s rozsáhlými sbírkami umění buržoazie. Ve Vile Primavesi se zase usídlilo vynikající muzeum secese s množstvím pláten Gustava Klimta, zakoupených na aukcích z výnosu prodeje majetku města. V puristické Vile Vladimíra Müllera se usídlilo mezinárodně proslulé Dokumentační centrum Adolfa Loose a moravské německé architektury. V Samotíškách pod Svatým Kopečkem v Bablerově vile zase sídlí Bibliotéka Otty F. Bablera s rozsáhlou knihovnou, mapující multikulturní literaturu ve Střední Evropě. Ulice a náměstí starého města jsou posety archeologickými expozicemi vykopávek, k nimž se sestupuje nesčetnými schody (ruiny románsko-gotické kaple sv. Markéty na Dolním náměstí, ruiny raně gotické kaple sv. Máří Magdaleny na Olomouckém hradě, ruiny velkomoravské kaple sv. Cyrila a Metoděje na místě někdejšího Prioru, na Horním náměstí je to zase středověký pranýř, o něco dále v ulici Božího Těla zase volně přístupné ruiny středověké synagogy; v Neředíně, kde byly konfiskovány a zbourány celé ulice novostaveb a rovněž v čase oslav milénia se na jejich místě otevřela rozsáhlá archeologická expozice římského pochodového tábora z 3. století po Kristu). Olomoucká radnice se po vzoru krakovských Sukiennic proměnila v galerii luxusních butiků, klenotnictví a vybraných hanáckých lahůdek z biologických farem, rozesetých v okolí města. Café Opera prošla náročnou rekonstrukcí do podoby původního Kaffehaus Ruprecht, s nabídkou špičkové kávy, evropských novin a nejlepšími kulečníkovými sály ve městě. Obnovené Promberegrovo knihkupectví hostí každoročně prestižní literární soutěže. Na západní straně města na třídě Svobody byl obrovským dobrovolným úsilím Olomoučanů obnoven kanál s vodou z řeky Moravy, který přepjalo množství pozoruhodných mostů a můstků od předních českých a evropských architektů. Od nějaké doby se proto městu začalo přezdívat Moravské Novomostí. Ostatně celé město se stalo vzkvétající metropolí špičkové soudobé architektury (k architektonickému ruchu současné Olomouce bývá někdy přirovnáváno malé městečko ve východních Čechách – jakási Litomyšl, která se pinoží v jeho stopách). V Dómu sv. Václava se každoročně koná mezinárodně proslulý beethovenovský festival; v parcích pod Dómem, jenž se mezitím změnil v romantickou anglickou zahradu s altány a zahradními restauracemi, lemovanými vodotrysky, se koná zase festival barokní hudby a historických ohňostrojů s pravidelnou přehlídkou vodních orchestrů, brázdících meandrující rameno Moravy. V okolí města – kde byly výnosem kondotiéra zakázány stavby supermarketů a distribučních center – vzkvétá agroturistika. V přilehlých vsích vyrostlo velké množství biodynamických farem, kde se praktikuje celostní lunární zemědělství, které svými produkty zásobuje obří trhy, jež se konají denně na obou městských náměstích a které plně zásobují obyvatele města biologickými produkty v nejvyšší kvalitě za rozumné ceny. Během krátké doby také v líbezné příměstské krajině vzniklo mnoho plemenných koňských farem. Na zbrusu novém Hipodromu Julia Caesara který vyrostl na Planých Loučkách za Lazcemi, se již několikátým rokem koná prestižní Hanácká steeplechase. Chatové oblasti na úpatí Svatého Kopečku a normalizační samotíšské zahrádky byly hned na počátku Zatloukalovy éry zkonfiskovány a rozorány a barokní alej na Svatý Kopeček byla obnovena v nebývalé kráse a získala svůj původní ráz obrovského kříže táhnoucího se od Hradiska až k bazilice Navštívení Panny Marie. V roce 2005 byla alej spolu s bazilikou a komplexem Kláštera Hradiska – které se z nemocnice změnilo ve vysoce ceněný mezinárodní architektonický kampus – zapsána na seznam památek UNESCO...
Mluvit s mrtvými
Bystrý, právě procitnuvší, čtenář již pochopil laskavou ironii, které se autor dopustil. Pavlu Zatloukalovi bývá totiž někdy předhazována jistá megalomanie. Tento postoj je však zcela v žánru lokálního zápecnictví a malomyslnosti (a stál kolektiv Muzea umění mnoho sil v době, kdy byla prezentována odvážná ideová a architektonická studie Středoevropského fóra, jehož stavba byla předloni v lednu prozatím uložena k ledu a jež mělo představovat vrchol Zatloukalovy „hypnerotomachie“). Maně si vzpomínám na jeden rozhovor s Pavlem Zatloukalem, který jsem vedl v jeho kanceláři, kde se probíralo ono subtilní a věčné téma olomouckého zápecnictví. Zatloukal vzpomněl na případ dobrovolného vzdání se egyptské mumie ze sbírek Vlastivědného muzea, která byla darována do Prahy někdy v 80. letech. Egyptská mumie a v olomoucké expozici? To by nešlo!
Spíše než megalomanie však to, co mnohé utilitárně zaměřené současníky na Zatloukalovi provokuje a popuzuje, je jeho hluboce retrospektivní způsob uvažování. Zatloukal byl totiž ve všech svých dosavadních podnicích, ať už to bylo budování a přestavba sídla Muzea umění v Denisově ulici, ať už to bylo velkolepé „vztyčení“ Arcidiecézního muzea, či ať už to byla ideová práce na vzniku Áriónovy kašny, plně ponořen do dnes zcela nepochopitelné exercície, totiž do obcování s předky. Ve svých podnicích se vždy poměřoval s těmi největšími předchůdci, za něž – alespoň v řádu niterného souznění – považoval sběratele biskupa Karla Lichtensteina-Castelkorna či rod Primavesi. Žánr rozhovoru s mrtvými je v neposlední řadě, v čase, kdy „smrt vaporizovala z našich životů“, plně ve smyslu křesťansko-židovského rozměru evropského myšlení, rozpjatého v jeho případě v dráždivém oblouku od starověkého kultu předků až po řekněme okultní komunikace se zesnulými na konci 19. století. Poměřovat se s největšími totiž vždy znamenalo a znamená klást na sebe ty největší, absolutistické až utopické nároky. Je to ostatně duchovní praxe sui generis.
Výše vypsané je přítomno i v doposud poslední Zatloukalově konfesi. V textu Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku v katalogu jubilejní výstavy Muzea umění v Olomouci, která právě probíhá. Na 115 tiskových stranách sumarizuje tu Zatloukal velký příběh sbírání umění v Olomouci (a částečně i na celé Moravě) od zlatého věku Karla z Liechtensteinu-Castelkorna přes věk stříbrný (Primavesi) až po vlastní Zatloukalovu dráhu: od Oblastní galerie výtvarného umění přes Muzeum umění, Arcidiecézní muzeum až po nešťastný příběh Středoevropského fóra. Je to dráha nebývalá, kultivovaná, erudovaná, vnitřně soudržná, promyšlená do detailu. Architektonické a filozofické interpretace Sborwitzových a Šépkových muzejních rekonstrukcí a návrhů, jejichž byl Zatloukal a jeho Muzeum umění stavebníkem, vyrůstají z předůkladné analýzy minulosti, z hluboké znalosti Castelkornových podniků, ale rovněž z Ovidia, palladiánské i anglické tradice, z revolučních francouzských klasicistů a pozdně rakouské moderny, z důkladné znalosti genia loci. Je to poslední Zatloukalova pocta rodnému městu i jeho testament ředitele.
Zlatý věk revisited
Abychom udrželi žánr a mírně zpátečnický tón zatloukalovské konzervativní revoluce, musíme se závěrem dotknout i onoho Zlatého věku. V katalogu zmíněné výstavy totiž s dosud neznámou intenzitou vystoupil obraz olomouckého Předhradí, někdejšího církevního, univerzitního a vojenského okrsku v trojúhelníku mezi Dómem, budovami rektorátu UP a kostelem Panny Marie Sněžné. Jako by mimoděk tak ve svém závěrečném textu na konci své dráhy v čele muzeí rehabilituje Zatloukal i místo, kde strávil posledních více než 20 let v úřadě a jehož hranice a identitu běžný návštěvník a obyvatel města ani neregistruje. Opět tak – svým jedinečným způsobem – rehabilituje minulé doby: dávné a slavné zlaté věky, locus amoenus, Venušinu říši i moravskou Kythéru: „Olomoucké Předhradí s někdejším hradem a katedrálou představovalo skutečné duchovní středisko markrabství. Sevřené v hradbách na skalách, bylo uzavřeno dvěma branami, na východě Hradskou, na západě (vůči vlastnímu městu) vysokou Novou branou. Mělo tři rozlehlá náměstí – to hlavní se hřbitovem bylo také tržištěm – a jeho sedm ulic teprve po splynutí s hradem v polovině 18. století doplnila ulice osmá. Osm kostelů a katedrála tvořilo s šesti kláštery a špitály neobvyklou koncentraci sakrálních areálů doplněných také zahradami. Jejich vesměs drobnější měřítko, které prozrazovalo starobylý původ, začínaly v baroku převyšovat mohutné masy koleje a tzv. Staré budovy jezuitské univerzity, která se vůči měšťanským čtvrtím vztyčila téměř jako pevnostní bašta. Mezi sedmi desítkami domů a paláců byla také stavovská akademie, areál kapitulního děkanství a soubor čtrnácti kanovnických rezidencí, dále vikárka a rozlehlá budova konzistoře. Dominantní poloha čtvrti vynikala i v panoramatu: nad meandrujícími říčními rameny se nad skalami a hradbami ježily věže kostelů a bran jako vděčný námět pro řadu vedutistů. V biskupské rezidenci se toho po smrti biskupa Karla po téměř sedm desetiletí mnoho nezměnilo. Dlouho také zůstávala v podstatě nezměněná jeho slavná obrazová galerie.“ (Pavel Zatloukal). Přeji Muzeu umění Olomouc, aby vydrželo „v nezměněné kvalitě“ alespoň sedmdesát let.
Pavel Zatloukal mi předloni v dobrém rozmaru naznačil, že až půjde do důchodu, chtěl by napsat knihu o Olomouci, v níž by shrnul sumu svých názorů na Moravu i Evropu, ale především že touží věnovat se tomu nejreakčnějšímu, co si vůbec lze představit. Totiž velkostatkářství. Jelikož jsem měl vždy v oblibě nejroztodivnější excentrické utopie, přeji mu i v tomto podnikání dokonalý úspěch. A na knihu o Olomouci se moc těším.
David Voda
Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů
