Knihy 1/2013

Čím rýchlejšie kráčam, tým som menšia

Rozsahom neveľký román Čím rýchlejšie kráčam, tým som menšia (Jo fortere jeg gar, jo mindre er jeg) od Kjersti Annesdatter Skomsvoldovej (1979) vyšiel v Oslo roku 2009. V tom istom roku získal Cenu za najlepší debut, udeľovanú na počesť klasika nórskej literatúry, i nomináciu na Cenu nórskych kníhkupcov. Knihu o dva roky neskôr vydal Hoffmann und Campe v Hamburgu. Román je akoby denníkom starej ženy menom Mathea Martinsenová – neistá, neurotická, so svojím okolím ťažko komunikujúca a osamelá čudáčka, ktorá ešte chce „žiť, vrhnúť sa do dňa“, no nevie, ako sa to robí. Ešte sa teší, keď nenájde svoje meno medzi oznámeniami o úmrtiach, a predsa väčšinu času trávi úvahami o tom, „ako najviac sa dá priblížiť k plaču bez toho, aby sa človek rozplakal“. Sama sebe neodvolateľne diagnostikovala memento mori a blížiaca sa smrť ju prestáva desiť. Väčší strach má totiž zo života. V ňom ju pričasto „zamestnávalo pozeranie do zeme“, a pohľady do väčších výšok zväčša neponúkalo ani bezdetné manželstvo s Epsilonom, zhromažďujúcim štatistické ročenky a rozvíjajúcim teórie o pravdepodobnosti javov a o štandardných odchýlkach a intervaloch spoľahlivosti. Mathea vyvoláva na informácie o telefónnych účastníckych staniciach a pýta sa na svoje číslo. Ešte čaká, ešte sa jej musí dať zavolať, ešte ju musí byť počuť. Ba i vidieť. Ju a Čínsky múr, napríklad z Mesiaca, hoci konštatuje: „Mnohí na seba priťahujú väčšiu pozornosť skôr po smrti, nie zaživa. V mojom prípade to však vyjde viac-menej narovnako.“ Mathea tancuje nad plačom, smeje sa sebe i tým, čo sa berú priveľmi vážne. Je ironická, ešte viac sebaironická, má nevšedný zmysel pre humor. Najmä pre ten jeho druh, aký obsahujú absurdné situácie, ktorých je často ona sama strojcom. Mathea hovorí výsostne svojím jazykom, plným slovných výmyslov a hier. A keď sa jej čas už už začína napĺňať a zastavovať, v literárne neobyčajne pôsobivej scéne si siahne na život. Skvelá kniha v dobrom preklade Miroslava Zumríka.

Kjersti A. Skomsvoldová: Čím rýchlejšie kráčam, tým som menšia, Premedia, Bratislava 2012, 138 s.

-mh-

Benátské iluminace

Český básník a překladatel Petr Mikeš vydal Benátské iluminace. Na rozdíl od Josifa Brodského a mnoha jiných velikánů je Mikešovo vyznání sympaticky prosté, skromné, až banální. („Uspořádat expedici do banality“ – Paul Nougé) Je to vlastně kniha o jídle a dvou lidech v Benátkách. Žádný nafoukaný postkoloniální esej Rusa, Angličana nebo Francouze, kteří když o tomto podivuhodném městě píší, tváří se jako by jim alespoň z půlky patřilo. „Někteří tady dlouho pobývali, jiní zde i zemřeli. O to však vůbec nejde. Nejlepší je být v Benátkách anonymně, splynout s hloučky turistů i starousedlíků. Pozorovat, jak Benátky žijí. Čtyřiadvacet hodin denně.“ (P. M.) Kniha by se líbila Sandro Pennovi a téhle neorealistické italské poválečné generaci. Ano, je to realistická kniha. Jen Italové vědí, že Zlatý věk už byl (bylo jich dokonce několik), právě proto se mohou vykašlat na veškerou kulturu a mohou v klidu nakupovat módu, dobře jíst, chodit do kina a na fotbal.

Petr Mikeš: Benátské iluminace / Venetian Illuminations, H&H, Praha 2011, 147s.

-vod-

Diskrétnosti. Ezra Pound otec a učitel

Co je však ještě sympatičtější Petr Mikeš své vlastní dílo nebere až tak vážně, důležitější jsou mu překlady. Vzpomínky Mary de Rachewiltz Diskrétnosti. Ezra Pound, otec a učitel již dnes patří k nejpodstatnějším hodnotám v jeho seznamu. Kolega v redakci onehdy psal, že „vcítit se do těch, kdo jsou právě v defenzivě, třeba i zasloužené, patří k největším ctnostem“. Přirozeně: vciťovat se v rodině jde snadněji, ale Mary – nemanželská dcera slavné houslistky Olgy Rudgeové a Ezry Pounda, který zůstal s fašistickou elitou až do hořkého konce v Republice Salo – se nejprve dcerou svých rodičů „musela stát“. Babbo či Tattile a Mammile, jak je v knížce něžně nazývá, totiž nechali dívenku záhy po jejím narození vyrůstat v pěstounské rodině sedláka v jihotyrolské vesničce Gaisu nedaleko Brunecku. První část jejích vzpomínek je vynikající a nenahraditelnou sondou do života Jihotyrolanů, Wilsonem ponechaných italským usurpátorům. Mary musela konfrontovat svoji lásku k adoptivním rodičům (mamme a tatte) a k „rurální idylické otčině“ se vztahem s přísným, ale rovněž vysoce kultivovaným, spravedlivým a laskavým otcem, který ji brával na prázdniny do Benátek a Rapalla a zasvěcoval ji – v čase, kdy její tyrolští „krajané“ bojovali o holou etnickou existenci, vystaveni nekompromisnímu italianizačnímu útlaku – do lásky k italskému jazyku, kultuře ad. Kniha je vzácnou výpravnou freskou doby, „italského“ století, i nesmírně komplikovaných osudů nemanželské dcery velkého Američana, který se rozhodl stát se Italem a z nenávisti k „židovskému“ rotschildovskému kapitalismu proklel Roosevelta a celou modernitu a chtěl budovat – jak jinak – lepší svět. Knize by prospěla korektura v zeměpise zběhlého germanisty (Lienz ve vých. Tyrolích není česky Linc). Za její vznik třeba děkovat šťastné konstelaci bohaté české poundologie, která tak získala cenný sekundární materiál.

Mary de Rachewiltz, Diskrétnosti. Ezra Pound otec a učitel, H&H, Praha 2009, 351s.

-vod-

Rodokmen Mary de Rachewiltz

Ta sličná knížka měla tu smůlu, že jsem ji četl až po Diskrétnostech Mary de Rachewiltz. Jakub Guziur přitom vypravil do světa skvělý letopisný materiál, plný biografických krátkých kapitol, výpisků, citací a vysvětlení k životu de Rachewiltz… Jako zálohu na velkou monografii? Ezry Pounda a jeho rodiny? Jazyk, zanícení, erudici a syntetický drive k tomu nepochybně má. Velmi bych se přimlouval za vznik takové knihy, i když od Petra Mikeše vím, že v anglojazyčném světě jsou na toto „ožehavé“ a přitom nesmírně literárně i historicky žhnoucí téma celé knihovny. Pokud právě odtud pramení autorův ostych, měl by jej Jakub Guziur odložit. Nepochybně by uspěl. Kniha je doprovozena mimořádně zdařilými kresbami Pavla Herynka, a její gró jsou překlady 42 básní Mary de Rachewiltz od Petra Mikeše, Anny Kareninové a autora samého.

Jakub Guziur, Rodokmen Mary de Rachewiltz, Perplex, Opava 2011, 144 s.

-vod-

Rozměry čtenářství

Velmi potřebná a užitečná publikace je výstupem výzkumného šetření, které vychází z výsledků výzkumu PISA 2009 – Program pro mezinárodní hodnocení žáků (Programme for International Student Assessment). Ty mj. konstatují, že se čeští žáci zhoršují ve čtenářské gramotnosti, a naopak se snižuje počet žáků čtoucích pro radost. Autoři vlastního výzkumu (vesměs bohemisté z Katedry českého jazyka a literatury PdF UHK) konstatují, že se čeští žáci zhoršují ve čtenářské gramotnosti, výrazně polevuje kázeň ve třídách, zvyšuje se podíl nudících se žáků, a naopak se snižuje počet žáků čtoucích pro vlastní potěšení. Výzkumníky zajímalo, jak jsou žáci na druhém stupni základní školy schopni s uměleckým textem tvořivým způsobem pracovat, porozumět mu a formulovat toto porozumění vlastními slovy. Pozornost byla orientována také na komparaci platných školních vzdělávacích programů základních škol a víceletých gymnázií, dále byly formulovány požadavky, jak se mají žáci prostřednictvím četby naučit vnímat specifické znaky literatury, postihnout umělecké záměry autora a vyjádřit své názory na přečtené dílo.

Druhá část publikace byla podnícena specifickými problémy chlapců, neboť právě tato skupina zaznamenala největší relativní propad od posledního testování PISA zaměřeného na čtenářskou gramotnost v roce 2000, a to i mezi zeměmi OECD. Pro šetření byl zvolen kvalitativní výzkum provedený semistrukturovaným interview, zároveň se při výběru výzkumného vzorku vycházelo z dosavadních, zejména kvantitativních výzkumů. Můžeme konstatovat, že se metodika výzkumu povedla, jelikož namísto skutečného kvalitativního výzkumu se neobjevila pouhá anketa, za niž se často tato náročná metoda zaměňuje nebo se v ni zvrhává. Výzkumníci chtěli popsat hodnoty, jaké přisuzují respondenti čtení a literatuře obecně a prozkoumat jejich pohled na rodinu, školu a vrstevníky ve styku s literaturou. Lze rovněž souhlasit se zjištěním, že vynášení soudů podle triviálního genderového dělení nepřináší žádané výsledky. Samozřejmě, že genderový aspekt (respondentů, rodičů, učitelů a vrstevníků) je jedním z možných činitelů hrajících roli v oblibě literatury či literární výchovy. Vhodně bylo vybráno i místo výzkumu (šetření proběhlo ve školním roce 2011/2012 na vzorku 160 žáků základních škol a nižších stupňů gymnázií z Hradce Králové a Chrudimi). Výzkum lze považovat za přesvědčivý, metodologicky přehledně vedený a na odpovídající úrovni, výsledky můžeme označit za reliabilní a validní.

Jak vyplynulo z výzkumu, názory na společenské ocenění lidí věnujících se knihám nejsou jednotné. Za jeden z vlivů úpadku jejich prestiže pokládají žáci proměnu společnosti související s faktem, že dnes jsou knihy běžně dostupným statkem.

Alena Zachová a kol.: Rozměry čtenářství, Gaudeamus, Hradec Králové 2012, 87 s.

-lmar-

Cesty do Ruska

Románopisec, esejista a reportér Joseph Roth (1894–1939) o sebe vravel: „Vykresľujem charakter doby, čo je úloha každých veľkých novín. Ja som žurnalista, nie spravodajca, som spisovateľ, nie úvodnikár.“ Fejtóny, reportáže a denníkové zápisky z rokov 1919–1930, uverejňované zväčša vo Frankfurter Zeitung, plne potvrdzujú túto vymedzujúcu autorskú charakteristiku. Roth ich písal so zreteľom na podstatné podrobnosti a v širších spoločenských, politických, filozofických a náboženských súvislostiach. S emocionalitou, ktorá neprekrývala vecnosť a nevšednú znalosť reálií. So štylistickou suverenitou až virtuozitou, zvýrazňujúcou jeho často kritický pohľad na pomery v krajine boľševickej revolúcie. Pohľad, aký chýbal mnohým iným ľavicovým intelektuálom zo západnej Európy, ktorí navštívili Sovietsky zväz a podľahli propagande jeho štátostrany. On už v roku 1926 videl ďalej a hlbšie: „Postupne sa heslo usádza v mozgu a nahrádza argument. Vzniká uniformita – ani nie tak názoru, ako spôsobu uvažovania... V dnešnom Rusku je, žiaľ, nevyhnutné vyšľachtiť priemer... Pochybovať je podozrivé. Vidieť jemné, vyhranené nuansy tu znamená zdieľať buržujskú ideológiu... Sebairónia, znak a plod ušľachtilého ducha, sú malomeštiacke.“ Roth od roku 1933 žil v parížskom exile a v predtuche blížiacich sa hrôz si poznamenal, že človek musí písať, a to práve vtedy, keď už neverí, že by prostredníctvom tlačeného slova mohol niečo zmeniť k lepšiemu. Lebo optimistom sa píše ľahko. Skeptikom, ak nie priam zúfalcom to padne zaťažko. A preto by ich slová mali mať väčšiu váhu a mali by byť takpovediac hlasmi z druhého sveta. Jeho svedectvo o dobe a z neho sa odvíjajúce posolstvo má aj po toľkých rokoch veľkú váhu. A naliehavosť.

Joseph Roth: Cesty do Ruska, preložila Zuzana Demjánová, Premedia, Bratislava 2012, 248 s.

-mah-

Nedopovídky

Při čtení se mi vybavil název Kiplingovy knihy Prosté povídky z indických hor. Většina z 19 povídek by se dala označit za prosté povídky z našich obyčejných životů. Přibližují nám, většinou ve formě vnitřních monologů, chvíle, kdy v lidských nitrech navenek nenápadně dochází ke zlomu spojenému s jakýmsi „poznáním sebe sama“. Zlom může být iniciován dospíváním, nemocí či indispozicí, rodinným konfliktem, neporozuměním mezi rodiči a dětmi nebo třeba nečekaným uznáním, kterého se dostává umělci. Ne právě každodenní, ale z hlediska běhu lidského života všední situace podává autorka s nevšední pronikavostí a empatií. Do knihy organicky zapadá i několik povídek z dávné minulosti – pěkným kouskem je zejména narození dítěte, jak je viděla betlémská porodní bába. Svérázná je povídka Proměna s kafkovskou inspirací, poukazující na problém vztahu současného člověka k přírodě a zvláště k jiným živým tvorům. Autorka vede internetový deník Náš zvířetník, který je nejenom o zvířatech. Přispívá do něho široký okruh čtenářů, je spojen se zajímavými společenskými aktivitami a na rozdíl od valné části internetové produkce posiluje dobré mezilidské vztahy a pomáhá proti „blbé náladě“.

Dagmar Ruščáková: Nedopovídky, Občanské sdružení Kočičí naděje, Praha 2012, 172 s., cena 150 Kč

-jn-

Olbřímí historická reportáž, novinářská práce se snahou zachytit atmosféru velkých dějin i mezilidských vztahů také anekdotami, zároveň se snahou o co největší faktografickou přesnost. Zobrazuje osobnost Jerzyho Turowicze, víc než půlstoletí stojícího v čele krakovského týdeníku Tygodnik Powszechny, a jeho prostředí. Českému čtenáři nelze tento fenomén přiblížit jednoduchou analogií, protože u nás podobné prostředí legální a otevřeně katolické, přijímající kompromisy, ale zaujímající vlastní stanoviska – od snahy o soužití s režimem a konání drobné práce (či nepolitické politiky) přes aktivní spolupráci (Říjen 1956 a následující roky) po otevřeně opoziční postoj (od konce 70. let) – nebylo. Tento okruh, k němuž měl blízko i Karol Wojtyła, se také podstatně zasloužil o pokojný konec diktatury. Později padl, sám i jeho legenda, do značné míry za oběť pozdnímu antikomunismu. O to záslužnější kniha.

Witold Bereś, Krzysztof Burnetko, Joanna Podsadecka: Kršg Turowicza. Tygodnik, czasy, ludzie. 1945–1999, Fundacja Świat ma sens, Limanowa-Krakov 2012, 688 s.

-vb-

Poledne

My osmašedesátníci nikdy nezapomeneme na sedm statečných, kteří 25. srpna přišli na Rudé náměstí demonstrovat za „vaši i naši svobodu“. (Bylo jich ve skutečnosti osm, nejmladší demonstrantka se vymluvila, že při tom byla náhodou, a vyhnula se tak větším represím.) Kniha jedné z účastnic protestu, pohotově napsaná pro ruský samizdat, podrobně líčí pozadí demonstrace, její motivy, průběh, ale zejména proces s pěti účastníky (zbývající dva včetně samotné autorky byli odděleni jako případ pro psychiatrii). Obsahuje též řadu doplňků, dokumentů a fotografie osmi hrdinů z doby protestu. Překladateli Milanu Dvořákovi patří dík zejména za pěkný překlad autorčiných básní. Z doslovu k českému vydání se dovídáme, že o propašování textu za sovětskou hranici se zasloužili naši občané Jana Klusáková a Vlastimil Šmída a že klub turistů v Hradci Králové založil v roce 1968 na památku demonstrantů březový hájek. Kniha měla u nás vyjít už dávno, ale ani s dlouhým odstupem neztratila nic na své naléhavosti. Jejím nejhlubším poselstvím je, že ani zdánlivě zcela marný čin nezůstane bez odezvy. Proces s účastníky protestu odhalil slabost neostalinského režimu, který už nedokázal umlčet drtivě přesvědčivou obhajobu obviněných a jejich advokátů a projevy solidarity s nimi, které mu na pohled nenápadně zatloukaly hřebíky do rakve.

Natalie Gorbaněvská: Poledne, Ústav pro studium totalitních režimů a Torst,

Praha 2012, 309 s., cena 391 Kč.

-jn-

History of Czechoslovak Exile Organizations

Po dějinách Rady svobodného Československa se tentokrát českoamerický historik a politolog soustřeďuje na druhé dvacetiletí exilu po roce 1968, a tak přirozeně opět na Svobodnou Evropu či Svědectví, ale i na nové instituce, nakladatelství, Nadaci Charty 77, agenturu Palach Press, Čs. dokumentační středisko aj. Zdaleka nejen proto, že obsáhlé místo zde zaujímá Skupina Listy a časopis samotný, bude dobré se ke knize vrátit obsáhleji; nyní ji aspoň doporučme velké pozornosti.

Francis D. Raška: The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations, East European Monographf, Distributed by Columbia University Press, 2012, 252 s. (a 20 s. obr. příloha).

-red-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů