Dagmar Urbánková

Nad hladinou země

(Valašské Meziříčí, rodičovský dům)

Básníci a jejich místa (24)

Na obličej mi spadl kus mokrého horkého prádla.
Máma vaří, vyvařuje prádlo; točí jím dlouhou vařechou v černém hrnci. Pára stoupá, sráží se u stropu; v kuchyni prší.
Píšu úkoly do vlhkého sešitu nebo kreslím modrou kuchyňskou linku na úřední papíry; celé dětství to tak dělám.
Spadne poklice, kutálí se chodbou. Vysoká máma se za ní dívá…
Taková velká paní nic nemusí – jen si hrát ve svém velkém domě s těžkými horkými hrnci, hřát se o sporák a rozmíchávat škrob.
Uteču brankou z toho domu; les, kde je táta, je menší než ten dům.

Z města přijíždí teta, zahlídla moji nohu. Volá na mě; lapila mě.
Ona je taky v mém dětství, v tom domě. Chce, abych kreslila, abych si sedla hlavně už, a abych kreslila černým uhlem naplocho takové široké čáry. Ale já nechci kreslit na plocho černé čáry a ona říká: tím úhlem se dají dělat takovéto a takovéto čáry. Ale já nevím, proč to dělat, tak nemůžu už sedět na té židli, se kterou nejde hnout, a vylezu zpod stolu a oknem ven a běžím za tátou. Courám se po jeho cestách, ale on už v lese není; je doma, šel jinudy.
Možná je v jedné ze stovek kůlen. Ale v které?

Můžeš vycházet a vcházet tudy a zas jinudy; proplétat se domem jako větvemi v hlušině a večer zaslechnout mámu:!!!
To je nejhorší chvíle dne; nechceš se „zvenku“ vrátit do toho sevření stodol. Děláš, že neslyšíš, pomalu dokončuješ pečivo z hlíny, házíš kamínky do potoka, osum nebo devět – podle data, čistíš si mechem bundu a zašroubováváš krém na boty, který slouží jako máslo. Zahrabeš ho, označíš větvičkou. Strčíš pod kámen slepičí skořápky z ukradeného vejce a přeskočíš potok.
Zase!!!
Nemůžu ještě !!!
Potok se musí přeskočit třikrát, na břehu se otočit zleva doprava, říct žábě čau a vyběhnout. Ne, ještě obejít lísku vlastně, ohnout větev, nechat ji vystřelit a pak možná vejít do dvora; nepřesvědčivě, vlažně...

Přijeli kouzelníci, zaparkovali za stodolou. Všichni jsou tam.
Taky se dívám škvírama mezi prkny, fouká mi do zorniček; mají černé kolem očí. Už teď je miluju, ale nemůžu se do těch temných očí ani podívat. Tak v kulturáku stojím za sloupem, alespoň tak se mi to zdá, nikde žádný sloup, a jeden z nich mrká na kamarádku Helu a ona s ním má rande.
Maminka není ráda, říká: jste malé.
Ale Hela ví, že se může sebrat a odjet fialovým autobusem s těmi spanilými exoty s černým prachem kolem očí jako mají horníci klidně zrovna teď.
Nevzali ji, nemává jim, oni ji tu nechali.
Já jsem tak ráda! Protože chci, aby si Hela s námi ještě hrála v potoce.
Ona si hraje, ale už to s ní není ono.
Taky přijde, když ve svahu pohřbíváme zajíčky – nepřežili návrat zimy; tělíčka jsou zablácená, je jich plný les, jako mrtvé myši vypadají. Je jaro, máry, naše pištění ve zčernalém lese a mělké hrobečky.
Volají mě zasé !!!

Jsem daleko od domu.
Nechoď tak daleko!
Jdu blíž sbírat omrzlé švestky.
Dech máme bílý a já to dělám pomalu; já vidím prince ve své hlavě, ten mě zdržuje od vší práce tu a dělám, že dělám. Sem tam nějakou švestku rozšklebím, prohlídnu si červa, zahodím.
Mám svůj svetr, co jsem si pletla, do něj to dávám; jabloně mají červená jablka a já vím, že podzim je odcházení, odezrávání, umírání, tlení a konec. Ale mně se to líbí, já dýchám vlhký vzduch, lačně ho polykám a vypouštím ho zas v jiné podobě; plody pod nohama jsou měkké, bořivé. A cítím díky tomu všemu, že nic mě tu nemůže držet, nemyslím tu, ale nad hladinou hlíny. Že tělo je součástí země a nepatří nikam jinam. A ovšem světlo, které máme uvnitř, že se před tím vznese…
Ještě jeden koš musíme.
Ano, ano.

Proklouznu plotem; jdu se zeptat Hely, co ona si myslí o tom klukovi…
Dívá se na mě, pak řekne: ne.
A bude to pravda to ne.
Ale není to pravda, babi! Že ne?
Vtrhnu do babiččina pokoje a brečím. A stěžuju si jí na všechny své blízké, děsně tam hekám, ona vyšívá, čte, kašle, stále kašle, má mohutné tělo a prsa, má teplo v pokoji a takovou vůni. A závěs přes knihy, houpací křeslo, hrubý potah na ušáku, do toho já si nikdy nesedám, žluté zdi, dívá se na zahrádku, na brambory, na růže. Já sedím vedle ní, díváme se spolu. Každá na něco jiného nebo na stejnou věc, ale jinak. To ale zní přihlouple moudře, tak to tam nebudu psát. Já myslím, že já stejně víc čichám, než se dívám. Ona má v šuplíku hašlerky.
Pak ráno sedíme na lavičce venku, zády k vesnici, pijeme bílé kafe, slunce nás rozpéká a my se necháme; my s babičkou vydržíme hodně. Nikdo jiný tu není, protože všichni jsou někde. A já vlastně nevím kde; rozhlídnu se, přemýšlím chvilku o těch lidech, co tu taky přespávají, asi jsou v té jejich práci, a babička mě vykašle z mého zamyšlení a udělá mi, co mi na očích vidí: rozmíchá mi vejce s cukrem.
Chce mě tím nakrmit, ale já už jsem zase pryč…
Procházím se mezi bezy, pojídám jejich plody, dělám si cesty a křižuju se; jsou to svaté cesty s mariánskými písněmi

a zase mě někdo volá.

Přišel farář a náboženství bude u nás; bude venku pod klepačem koberců. Já se před farářem budu stydět, má pleš, která mu sluší. Ale farář přeci neví, co to je dívka…, tak proč si dělat hlavu…
Budeme kreslit, jak Josef pluje v ošatce po řece. Ale kamarádce to nakreslila včera maminka. A to mně naštvalo, ale nic jsem neřekla; já jsem to zadusila. Nespravedlnost. Divná věc.
A tenhle bod v tomhle místě pod železnou konstrukcí mě oddělil dál od všeho, co mělo následovat. Možná i od toho, co už bylo.

Od klidného spánku v místě, kde všichni někde něco dělali, pracovali, měli svůj rytmus, ve kterém se kolébali a já s nimi, i když někdy nebyli, protože pořád někde byli a občas přes okno řekli: pojď nám pomoct.
Tak já jsem šla.
Ale když jsem začala na záhonku plít, tak jsem si uvědomila, že já vlastně nemůžu plít.
Protože, mami, všechno má přece duši! I tráva je živá a já ji nemůžu trhat s kořínky ven, zabíjet ji. Takže to nepůjde.
Maminka řekla: jóó?
A zase jsem si mohla jít – mohla jsem jít třeba mezi stromy, kde hučení zvířat může připomínat lidský bzukot na tramvajové zastávce Kinského zahrada, kde každý čtvrtek od půl osmé do sebe lidi strkaj, hlaholí, usmívaj se, čekají. Pak možná jdou si každý po svém chodníku, možná se v některém místě potkaj... Nebo jsem mohla jít k řece, která voní, být nepozorovaně pod mostem, dívat se na vodu… Prostě někam se skrýt a být tam.
Šťárat se ve své hlíně po svém, vracet kořínky do země, pulce vodě a zas z vody, pokradmu se dívat na tátu, jak z díry v zemi vybírá fankou vápno…
Je to tvaroh, který se láme jako svahy. Občas teče, je oslnivě bílý, na jeho záhyby dopadají barevné stíny a on jím natírá chlévy a sklep.
Rozsvěcuje ten prostor pod zemí, do kterého se schází tak dlouho; musí se přidržovat stěn, pod klenbama dole se s rukama od sazí vytahují mrkve z písku, vejce ze zrní nebo vejce do zrní a nikdy se tam nezůstává dlouho…

Tak já doteď nevím, jak sklep vypadá.
Já už to ani nezjistím; ten dům už není náš.
Jak není náš? Co říkám?
Neříkám to, jen to píšu. Nejde to vyslovit.

/ / /

Už vyměnili zámek;
už si nemůžu vzít
ani lyže,
ani štokrle,
ani jablko.

/ / /

Po dvoře se potulují cizí muži.
Stříhají plechy, lesknou se jako neznámí ptáci. Mají křídla vmotaná do vysoké trávy na dvoře
– tam nikdy tak vysoká nebyla.
Varnou konvici na venkovním umyvadle;
cizí hrnky.
Hrabají se v tátově dílně.
Chci pryč.

/ / /

Teď, když už je to pár měsíců,
teď, když je to teprve pár měsíců,
nemluvíme o tom.
Mohly by být otázky: bylas tam?
Jak to tam vypadá?
Co s tím dělají?
Už shodili stodolu?

/ / /

Všechno je uloženo tady;
to zůstává.

Pak se prodírá smutek,
že nikdo dál z mé krve
už to nebude moct zažít.

To je,
na co myslím.

Dagmar Urbánková (1972) je výtvarnice a básnířka. Vystudovala scénografii na DAMU, absolvovala stáže v Norsku a Tasmánii. Působí jako výtvarnice v pražském divadle Minor. Věnuje se malbě, ilustraci, autorskému divadlu, učí výtvarnou výchovu. Pro děti napsala a nakreslila knihy Byl jeden dům (Baobab 2004), Adam a koleno (Baobab 2007), Chlebová Lhota (Baobab 2010), Cirkus ulice (Baobab 2012). Publikovala povídkovou knihu s vlastními ilustracemi Fjertoch si vyšiju (Eman 2007) a básnickou sbírku Ta hlava větru vypadá jako pes (Host 2007).

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Urbánková

Nad hladinou země

Básníci a jejich místa (24)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu