Jak D. H. (ne) opustil Listy

Letošní rok je rokem nedožitých devadesátých narozenin zakladatele Listů Jiřího Pelikána. Pro připomínku jeho památky a začátků Listů zveřejňujeme z archivu Dušana Havlíčka, Pelikánova vrstevníka, přítele a spolupracovníka, jeden z dopisů, který svědčí o exilových sporech ostrých, ale sporech, kde šlo o ideje. A o Listy.
Knižní výběr korespondence připravujeme v roce jubilejním pro oba pisatele, narozené v roce 1923, patrně pod názvem Jak si psal J. P. s D. H. a D. H. s J. P. Výběr ze vzájemné korespondence Jiřího Pelikána a Dušana Havlíčka v letech exilu 1969 až 1990. (Čtenář Listů zde patrně nepotřebuje pro pochopení dobového kontextu vysvětlivky; v knižní publikaci však textové přílohy a vysvětlivky chybět nebudou.)
Nejen z osobních důvodů, ale aby bylo jasné, že v prudkých sporech šlo skutečně o věc, dodejme: přátelství vytrvalo až do Pelikánovy smrti, ba dosud. A Dušan Havlíček je stále jedním z nejvěrnějších autorů a podporovatelů Listů.
-red-

Dušan Havlíček Jiřímu Pelikánovi

Ženeva, 22. října 1987

… píše se mi nelehko, a ani Ty nebudeš mít z mého dopisu potěšení.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal odeslat přihlášku k účasti na schůzce v Kolíně nad Rýnem, došel mi od Zdeňka Mlynáře návrh prohlášení k 20. výročí „Pražského jara“. (Návrh PROHLÁŠENÍ SKUPINY „LISTY“ K DVACÁTÉMU VÝROČÍ „PRAŽSKÉHO JARA“. Text je uložen v Archivu LISTY; D. H.). Začetl jsem se do textu se zájmem a dočetl jej rozčarován.

Klíčová stanoviska prohlášení nesdílím.

Omezím se na nejožehavější body:

1/

Pozorně sleduji dění v Sovětském svazu, přemítám, v čem by politika „přestavby“ a „glasnosti“ mohla být na prospěch zájmů československých občanů i o tom, jaký bude mít vliv na mezinárodní vztahy. Se zdrženlivou sympatií zaznamenávám činy, o kterých se domnívám, že by časem mohly přispět k vytvoření podmínek pro odstranění nenormální „normalizace“.

Nic více, ale ani nic méně.

Návrh prohlášení jde v tomto punktu daleko za meze toho, co bych mohl byť jen vzdáleně akceptovat: vyslovuje podporu „reformní politice“, v které spatřuje snahu „o radikální změnu systému stalinského typu“.

Že se sovětský stát ocitl v krizi – a to zdaleka ne pouze za posledních dvacet let – a že je krajními okolnostmi donucen hledat z ní východisko, je nabíledni.

Hospodářská síla a pevný tradiční demokratický systém – ohlédněme se za oceán, abychom pro příklady nechodili daleko – ovšem ještě žádnou velmoc nevyléčily z agresivních záměrů a arogance. Tudíž otázka: A co když všechno to sovětské hemžení nemá jiný cíl než posílit ohrožené velmocenské postavení SSSR?

Nikde zatím nevidím ani stín náznaku, že by Gorbačovovo vedení mělo v úmyslu – ani kdyby se mu nakrásně poštěstilo „přestavět“ a „zdemokratizovat“ sovětský systém – upustit od své rozpínavé a potlačovací velmocenské politiky.

2/

Přední naší starostí – a v tom jsme se doposud shodovali – je obnovení svrchovanosti československého státu, které je základní podmínkou pro řešení všech životních otázek československých občanů. Všechno ostatní je následné! Prohlášení s nemístnou samozřejmostí předpokládá, že si československý občan nic jiného nepřeje než socialismus. Kéž bychom se o tom mohli ujistit aspoň nějakým reprezentativním průzkumem, když už lidové hlasování o nové ústavě není v dohledu!

Nejdříve je nutné položit občanům otázku, zda socialismus ano či ne, a pak teprve jaký socialismus či jaký „ne“-socialismus. Prohlášení vyslovuje ponížené přání, aby „budoucí politické vedení KSČ“ přispěchalo podpořit snahy o reformu „zdola“ snahou o reformu „shora“, a spokojuje se výzvou k personálním změnám, k odchodu „alespoň nejvíce zdiskreditovaných“ představitelů politiky „normalizace“.

Že se prohlášení nese v duchu veskrze kompromisnickém, dokazují i jiné příklady:

– připouští, že Československo „samozřejmě“ setrvá ve Varšavském paktu, a smiřuje se s pobytem cizích vojsk na jeho území;

– vyslovuje zbožné přání („optimální řešení“!), aby v Československu „přišly ke slovu politické síly, které by bylo možno považovat také za součást… evropské levice atd.

Kam se nám ztratila idea politické svobody?

Zastávám názor, že je věcí svobodného občana svrchovaného státu, a jen jeho věcí, aby se sdružoval v politických stranách podle svého výběru a aby demokraticky rozhodoval o všech otázkách státního a společenského zřízení.

Každé jiné řešení považuji za nedůstojné politikářské taktizování. Kromě několika okrajových „aktivit“ (?) nevidí prohlášení jinou organizovanou politickou sílu než KSČ. Po všem, co způsobila, má Komunistická strana Československa nárok na jedinou věc: aby byla rozpuštěna a její aktivisté voláni k odpovědnosti.

3/

Za naprosto nemístné považuji v prohlášení káravé zmínky o lhostejnosti „velké části československé společnosti“, které se předhazuje, že se „začala přizpůsobovat normalizačním poměrům“. Člověku, který přišel o nohu, nemohu vyčítat, že si zvyká žít s dřevěnou protézou, zejména ne, když jsme v minulosti hojně přispěli k tomu, aby o nohu přišel.

Rozdávání „známek“ ve stylu proskribovaného „Poučení…“ vůbec do prohlášení „Skupiny LISTY“ nepatří: například o „postupné kapitulaci Dubčekova vedení KSČ“, když každý ví, že „Dubčekovo vedení“ je fikce a že tzv. vedení bylo kolbištěm znesvářených skupin. Ostatně je i známo, že se Dubček úporně zdráhal podepsat „moskevský protokol“ a učinil tak až na nátlak svých druhů. (Drobnost, ale charakteristická: když se jedná o kladný čin – viz prvé řádky návrhu prohlášení – hovoří se o vedení KSČ, symbolizovaném Alexandrem Dubčekem, avšak slůvko „symbolizované“ cudně zmizí při vyslovení kritiky.)

4/

Jaký obsah, takový i styl prohlášení, které je sepsáno v nesnesitelné partajní hantýrce z dob politického temna. Ráj srdce číst „2000 slov“ či Havlovy úvahy!

Neotesanost větné skladby a slovesná chudoba návrhu prohlášení políčkuje čtenáře na každé řádce. Nedivme se českému občanovi, že se s nechutí odvrátí od textu, který je svou neúctou k jazyku nemravnější než hrubé slovo, a že propadá lhostejnosti.

Milý Jirko,
vypsal jsem ve stručnosti své nářky. A co dál?
Zdeněk (Mlynář; D. H.) nás v průvodní cetličce vyzval, abychom připomínky přichystali jako „alternativní formulace, aby bylo prakticky možné je do textu vřadit“.
Vidíš na dálku můj trpký úsměv? Vím, jak se na schůzkách Listů debatuje. Rozcházím se s navrhovateli prohlášení v koncepci a nečiním si iluze, že bych text mohl podstatně ovlivnit. Vzdal jsem se proto myšlenky jet do Kolína a vyžadovat, abyste diskutovali o námětech, které jsem Ti vypsal. Nebyla by to totiž rozprava o prohlášení, ale o něčem docela jiném.
Zdeňkova připomínka, že text „samozřejmě“ nebude dáván k hlasování a že konečná úprava a odpovědnost bude na „čtyřce“, už dopředu stanoví výsledek diskuse.
Kdyby „čtyřka“ mluvila pouze za „čtyřku“, spánembohem, ale ani to mě nezbavuje spoluodpovědnosti.
A tak jsem nezbytně a s trpkou lítostí dospěl k dalšímu rozhodnutí:
Vzdávám se členství v redakční radě Listů.
Jiné řešení bych nemohl srovnat se svým svědomím.

Milý Jirko,
prosím Tě, abys „kolínské“ seznámil s mým rozhodnutím i s mými důvody.
Napsal jsem Ti upřímně a v neochvějném přátelství. Přeji si, abys mi je též zachoval.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jak D. H. (ne) opustil Listy

Dušan Havlíček Jiřímu Pelikánovi

1/

2/

3/

4/

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu