The Beastess

Než odejdete – část II. aneb Stručná historie jednoho zubu

V předvánočním čísle minulého ročníku jsem se se čtenáři podělila o své dojmy z britského státního zdravotnictví (NHS) z pohledu lékařky. Snažila jsem se do textu zapracovat co nejvíce důležitých aspektů britské zdravotní péče, ovšem na prostoru jednoho článku nebylo možné vše vystihnout dostatečně přesvědčivě. Domnívám se, že celkový obraz by byl velmi vhodně doplněn popisem mé zkušenosti coby pacientky.

„Písmenková polévka“ (Alphabet soup) britských lékařských kvalifikací

Nejprve malou technickou poznámku: systém vzdělávání lékařů ve Velké Británii se od našeho radikálně liší. Do podrobností nelze zacházet, protože především každá univerzita má svá vlastní curricula i udělované tituly. V zásadě ovšem jen málokdy potkáte lékaře se skutečným doktorátem z medicíny. Naprostá většina absolvuje pouze bakalářské studium, většinou pětileté (na nejlepších univerzitách v Londýně, Oxfordu či Cambridgi může studium trvat šest až sedm let a přidělený titul je pak poněkud jiný, stále však víceméně na bakalářské úrovni). Titul MD (Doctor of Medicine) se vyskytuje vzácně a znamená prakticky vždy postgraduální akademickou hodnost.

U zubařů je situace ještě jiná: přestože nejčastěji opět narazíte na absolventy různých druhů pětiletého „bakalářského“ studia, na některých pracovištích se můžete dostat i do rukou tzv. dentistů, jejichž průprava je pouze tříletá a s kvalifikací našich zubních lékařů se nedá vůbec srovnat. Ani „bakaláři“ však neovládají všeobecnou medicínu natolik, aby vám např. byli schopni poskytnout první pomoc, pokud na křesle zkolabujete apod. – jejich ordinace k tomu ani nejsou vybaveny.

Všeobecní lékaři používají poněkud nelogicky před jménem „čestný titul“ Dr (doctor), chirurgové a zubaři Mr/Miss (pan/slečna). Ze změti zkratek za jménem, od prostého BSc (Hons.) až po např. MSc SedSpCaDent MFDS RCS, jejich skutečnou úroveň vzdělání nebudete schopni dost dobře odhadnout – museli byste si vyhledat, co daný titul přesně znamená u konkrétní univerzity.

Dentistka a soukromý zubař poprvé

A nyní již k napínavému příběhu mého zubu. Děj se odehrává v hrabství Cornwall.

Tři měsíce po mém příjezdu do Británie mi vypadla deset let stará plomba z pětky vpravo dole. Nejbližší státní (NHS) zubař ochotný mě přijmout se ukázal být vzdálený 200 (dvě stě) mil od mého bydliště a měl termín volný za půl roku. Soukromí zubaři se vyskytovali v dostupné vzdálenosti v poměrně hojném počtu a mohli nabídnout mnohem lepší služby. Tj. ošetření již za dva měsíce. Vstupní poplatek (zápisné) činil 50 liber, cena ošetření mi nebyla známa. Objednala jsem se, a během týdne skončila na pohotovosti s počínajícím zánětem. Na pohotovosti sloužila mladičká dentistka (absolventka tříletého studia). Nikoli evropského původu. Na zub se podívala zpod roušky, ze vzdálenosti jednoho metru, aniž by se ho jedinkrát dotkla vyšetřovacím nástrojem. A pak se ho hned jala plombovat. Říkám jí: „V tom zubu je zánět, nechcete to nejdříve vyčistit?“ Ona na to: „That’s all right.“ (To je v pořádku). Za dva měsíce zub zkontroloval soukromý zubař, tedy poměrně standardní „bakalář“. Udělal rentgen a řekl: „That’s all right“. Účtoval 120 liber. Zub byl mrtvý, proto nebolel.

Kolegiální pomoc

Až za další čtyři měsíce začala bolet celá čelist: jak se zánět zhoršoval a ze svého omezeného působiště v zaplombovaném zubu tlačil na okolní struktury. V důsledku šířícího se zánětu (a tak trochu stresu z práce v NHS) se můj tlak zvýšil na 180/120. Kvůli stenokardiím jsem jednoho dne byla nucena odejít z práce dřív. Nikdo mi nepomohl; řídila jsem v tomto stavu asi 30 mil a doma se zhroutila, TK 230/120. Volala jsem svým kolegům do práce, zda by mi někdo z nich nemohl předepsat a přivézt rychle účinkující léky na snížení tlaku. Bohužel, není to jejich „policy“ (politika). Lékaři se sami ošetřovat nemají. Ani kolegy ošetřovat nemají, ani kolegy v ohrožení života. Tak to doporučuje lékařská komora. Mám si zajít k praktickému lékaři. Toho jsem nebyla fyzicky schopna. Nakonec se jedna kolegyně (zdravotní sestra) uvolila, že za mnou přijede domů. Heroický čin, protože taktéž to pro ni znamenalo ujet 30 mil.

Když dorazila, poprosila jsem ji, aby mi z lékárny vyzvedla ono rychle účinkující hypotenzivum, které jsem si mezitím sama předepsala na tzv. soukromý předpis, což už se vůbec nesmí (legálně to možné je, ale lékař tím riskuje vyloučení z komory). Odmítla to. Zavolala praktickému lékaři, ať ke mně přijede. Odmítl to. Mám si zavolat pohotovost. Sestra zavolala pohotovost, která skutečně poměrně promptně přijela. Tzv. „paramedics“ (pohotovostní sestry, nikoli lékaři) se chovali profesionálně. Natočili EKG, zjistili počínající infarkt myokardu, podali nitroglycerin a aspirin, a odvezli mě sanitou do špitálu (přesněji do „královské“ nemocnice), dalších 30 mil vzdáleného. Kolegyně-sestra jela se mnou svým autem: budiž jí za to čest a sláva (v té chvíli již byla 60 mil od svého domova).

„Královská nemocnice“

„Paramedics“ mě složili na chodbě a odjeli. Asi po hodině mi někdo přišel změřit tlak, jenž díky nitroglycerinu dočasně klesl na 160/90. Natočili i EKG, které je zřejmě nevzrušovalo. A pak jsem na té chodbě, na úzkém lůžku na kolečkách, strávila devět hodin. Devět, slovy devět, jako deset bez jedné. Občas někdo přišel a přeměřil tlak nebo přemístil lehátko na jinou část chodby. Občas na mě i mluvili místním nářečím někde vzadu za mou hlavou. Vyrozuměla jsem, že čekám na volnou postel. Kolegyně-sestra tam celou dobu byla se mnou. Přinesla mi něco k jídlu z nemocničního bufetu (z domu jsme odjížděli v jednu odpoledne, ale oběd jsem pochopitelně neměla – takže za pár hodin jsem už měla docela hlad a žízeň, což nikoho z personálu nezajímalo).

Někdy kolem desáté večer mě převezli na pacientský pokoj, kde byli muži i ženy v počtu asi deseti až patnácti, všichni na úzkých lůžkách, oddělených kartounovými vzorovanými plentami. Zpočátku jsem se díky těm plentám domnívala, že jde o jednotku intenzivní péče. Tento dojem jsem brzy zkorigovala, jednak nasloucháním konverzacím okolo, jednak jsem si všimla nepřítomnosti monitorů nebo jakékoli přístrojové techniky. Asi o půlnoci přišla mladičká službu konající lékařka, jež s jistými problémy zvládla vykonat základní vyšetření podle učebnice a učinit o něm zápis. Požádala jsem ji, aby mi dala něco rychle účinkujícího na snížení tlaku. Odmítla. Není to jejich „policy“ (podle některých poznatků tyto rychle působící léky mohou někdy zapříčiňovat komplikace, proto se od jejich užívání en masse ustoupilo – to je pravda; nepodat však člověku v takovémto stavu vůbec nic je mnohem větší hazard: u nás se to řeší podáním preparátů přímo do žíly za nepřetržitého monitorování).

Zeptala jsem se jí, co hodlá s mým tlakem a srdcem udělat. Odpověděla, že nic. Musím počkat do rána na konzultanta (staršího lékaře). Trvala jsem na medikaci okamžitě. Po určitém nátlaku z mé strany mi nabídla pomalu působící lék, na nějž mám alergii. Chtěla jsem jiný (také pomalu působící, aby to nebylo proti „policy“). Odmítla. Není kompetentní mi předepsat cokoli jiného než ten jeden jediný, na který mám alergii. Dostala jsem hysterický záchvat (začala jsem brečet).

Dle mezinárodních předpisů mi umožnili telefonát do ČR z humanitárních důvodů. Po rozhovoru s otcem jsem se rozhodla nemocnici opustit. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že ta hodná sestřička ode mě z práce tam byla pořád se mnou. Personál nic nenamítal. Nepamatuji se ani, jestli mi dávali něco podepsat. Když jsem odcházela, bylo po jedné hodině v noci. Na onom pokoji, který nebyl jednotkou intenzivní péče, se stále svítilo a byly tam otevřené dveře. Bylo to tak celou noc, jak jsem později pochopila. „Moje“ sestřička se dívala na nepříliš čistou podlahu a říkala, že se stydí za Británii. Nemusela: kdyby tam se mnou nebyla, byla bych odjížděla v noční košili v noci taxíkem, a stálo by to okolo 40 liber. Domů jsem se dostala po druhé hodině ráno; ona poté, co mě uložila do postele a odřídila svých dalších 30 mil, někdy kolem čtvrté.

Soukromý zubař podruhé

Mí zaměstnavatelé se zachovali velmi slušně a nechali mě tři týdny na dovolené (na nemocenskou jsem jakožto zaměstnanec na dobu určitou neměla nárok). Otec mi z domu poslal léky na tlak, které toleruji, a antibiotika. Zaslání antibiotik bylo velmi prozíravé. Za pár dnů mě moje hodná sestřička odvezla k mému soukromému zubaři. Žádala jsem ho, aby odvrtal zub a zbavil mě zánětu, který mi způsobuje vysoký tlak. Odmítl. Udělal rentgen a dokonce na něm zánět i uviděl. Vysvětlil mi však, že provádět se zubem cokoli, když mám vysoký tlak, je příliš riskantní. On není lékař a jeho ordinace není vybavena pro řešení náhlých kardiovaskulárních příhod. Na otázku, co dělají se svými zubními problémy lidé, kteří mají vysoký tlak setrvale, odpověděl, že se musí nechat ošetřit v nemocnici. Byl ochoten mi napsat antibiotika, což bylo podle jeho názoru dostačující. Mému názoru, že jím navrhované preparáty nemají dobrý průnik do zubní tkáně, oponoval slovy „Británie s nimi má dobré zkušenosti“. Jen zkusmo jsem se zeptala, zda by mi nebyl ochoten předepsat ta antibiotika, o nichž vím, že v podobných případech zabírají daleko lépe. Odmítl. (Upozorňuji, že soukromí lékaři předepsané léky nehradí ze své kapsy ani z rozpočtu pojišťovny – hradí je plně pacient sám). Nedělala jsem si s tím starosti, jelikož už jsem měla účinná farmaka doma. Za rentgen a nesmyslnou konverzaci o antibioticích jsem zaplatila dalších 120 liber.

Státní zubařka se superkvalifikací poprvé

Z ČR zaslaná antibiotika zánětu skutečně trochu ulevila, nicméně tlak se držel okolo 180/115 a nevypadalo to, že by v dohledné době chtěl klesnout na úroveň bezpečnou pro britské zubaře. Řešila jsem dilema, zda v tomto stavu letět se nechat ošetřit do vlasti. Poté, co situace hrozila mezinárodním skandálem, vyvinuli mí zaměstnavatelé nebývalé úsilí přesvědčit místní vedoucí státní zubařku s kvalifikací ze všeobecné medicíny pověřenou ošetřováním všech složitých případů v hrabství, aby se mnou něco udělala. Bylo to zcela nestandardní řešení, k němuž se nikdy neuchylují – obejití všech psaných i nepsaných pravidel.

Vedoucí odbornice mi asi za dva týdny skutečně zub odvrtala (během procedury jsem nezemřela) a během dalších zhruba tří měsíců zhotovila zubní nástavec a korunku v ceně dvou set liber. Šlo o státní zdravotnictví, na něž mám jako rezident, platící navíc těžké daně, ze zákona nárok; čili oněch 200 liber byl jen běžný doplatek na tento typ péče. Zjistila mi rovněž váček pod dalším zubem, který ovšem odmítla ošetřit, protože to nebylo akutní, a už i bez toho mi poskytla nadstandardní péči, za niž bude popotahována od nadřízených.

Šupáci z východní Evropy („Eastern European scum“)

Tlak se posléze stabilizoval, já jsem se vrátila do práce, a život šel dál. Z hlediska tlaku ne moc dobře, leč vraťme se k zubu. Korunka se ulomila po třech letech. Opět jsem řešila dilema, zda letět do ČR v nevalné zdravotní kondici. Měla jsem však ve svém novém působišti (již nikoli v Cornwallu) štěstí na soukromou ordinaci „nějaké Polky“. Takto zubní lékařky s doktorátem ze všeobecné medicíny „z nějaké východoevropské univerzity“. Polka byla v kritickém momentě na dovolené a zastupoval ji „nějaký Maďar“. Rozuměj zubní lékař s doktorátem ze všeobecné medicíny (rovněž „z nějaké východoevropské univerzity“).

Maďar mě vzal okamžitě, a to jako státního pacienta, přestože šlo o ordinaci soukromou. Sdělil mi, že to, co se pod korunkou ulomilo, nebyl žádný nástavec, nýbrž obyčejná zubní výplň, která na posledních zbytcích stoličky nemohla v žádném případě držet. Korunka navíc netěsnila, tudíž se pod ní vytvořilo ložisko infekce, jež dokonalo dílo zkázy. Ložisko vyčistil a zalepil dočasnou výplní s antibiotiky. Do dvou dnů vyrobil skutečný zlatý kořenový nástavec; do dvou týdnů jsem měla i perfektně padnoucí korunku. Cena za všechny služby provedené bezchybně a expresním čase byla rovněž dvě stě liber. Nikdo mě neodmítal ošetřit, protože mám vysoký tlak a nevysvětlitelné křeče. Všichni se chovali na výsost slušně, včetně Polky, která po návratu z dovolené zjistila, že jí uniklo zhruba tisíc liber za privátní ošetření.

Státní zubařka se superkvalifikací podruhé

Stále jsme se však ještě nedostali k pointě této poučné story. V čase, kdy se mi korunka ulomila, jsem totiž na internetu čistě náhodou zjistila, že ona věhlasná odbornice, která mi ji vyrobila, byla v nedávné době vyšetřována koronerem. Vyšetřování (inquest) nebylo kvůli mému zubu, ale kauza stojí za to. Citlivým čtenářům doporučuji si dát k ruce třeba Verospiron.

Žilo bylo v hrabství Cornwall šestileté, milé a chytré děvčátko čistě anglické krve. Oba rodiče byli slušní pracující lidé střední třídy. Děvčátko se bálo zubaře. Zažilo jedno bolestivé trhání mléčného zoubku a jako mnoho jiných dětí pak odmítalo nějakou dobu mluvit. Zážitek byl posléze zapomenut a ono se zdárně vyvíjelo, chodilo do školy a dělalo radost svým rodičům. Pak si ulomilo další viklající se mlíčňák na tvrdém bonbonu. Bylo třeba ho vytrhnout. Holčička řekla, že se zubaře bojí. Doporučili ji expertce na komplikované případy, tedy „mé“ (anglické) zubařce s extra kvalifikací. Ta si přečetla anamnézu a rozhodla, že s diagnózou „dětský strach ze zubaře“ bude nejlépe zacházet pod narkózou na operačním sále. Donutila rodiče podepsat souhlas se zákrokem, tj. vytržením jednoho mléčného zubu v celkové anestézii. Během anestézie se však naše supererudovaná lékařka rozhodla, že bude ekonomičtější vytrhnout všechny mléčné zuby najednou, poněvadž „bylo pravděpodobné, že děvče bude v budoucnu opět působit problémy“. Jak rozhodla, tak učinila.

Poté, co se dívenka probrala z narkózy už v podstatě nikdy neotevřela pořádně pusu. Nemluvila, nejedla, nepila, nebrala antibiotika, neumožnila výplachy ústní dutiny. V tomto stavu ji propustili domů, bez jakékoli následné péče (kontrol na zubním či alespoň u dětského lékaře). Doporučili toliko návštěvu psycholožky. Rodičům se posléze dařilo do dcery dostat pouze občas ovocné šťávy. Psycholožku skutečně navštívili; během vyšetření holka řekla pár slov. Psycholožka usoudila, že to je uspokojivý stav.

Během několika týdnů dítě ztratilo 10 kg váhy, bylo (pochopitelně) v horečkách ze sepse. Praktický lékař odmítal návštěvu. Rodiče ji převezli přímo do nemocnice, ale ta odmítla přijetí (čirou náhodou šlo o tutéž nemocnici, kde jsem šťastně přežila svůj vlastní infarkt na chodbě). Prosili psycholožku, aby se na ni přišla podívat a upozornila zdravotníky, že rodina nepřehání své obavy. Psycholožka po telefonu řekla, že pokud dítě pije, je vše v pořádku („It’s all right“...).

Pár dnů poté holčička zemřela na podvýživu a selhání ledvin.

Doporučuji laskavým čtenářům dát si trochu času na rozdýchání. Buďte však v každém případě ujištěni, že všichni v této kauze dodržovali „policies“ a „guidelines“ vlády, NICE (Národního institutu pro klinickou skvělost) i místních bossů. Nikdo neudělal chybu. Jediný, kdo sám sebe obviňuje, je matka – „že jí neměla dávat ten cucavý bonbón“.

Vyšetřování mimochodem začalo až po čtyřech letech od té doby, co se tragédie udála. Oficiální dokumentace inquestu byla svého času dostupná na internetu i se všemi jmény zúčastněných lékařů – odtud jej také přepisuji. Dokumentace končila slovy „vyšetřování pokračuje“, a posléze z internetu zmizela. Zcela omezené informace lze najít dnes už jen v online verzích britských deníků (včetně BBC a The Guardian); reporty už však neobsahují zdaleka tolik podrobností. Jméno mé zubařky, Miss H, v nich nenajdete vůbec (je nahrazeno termínem „lékaři nemocnice“). Výsledkem vyšetřování je konstatování koronerky, že „děvče trpělo nediagnostikovaným psychologickým syndromem, který byl podceněn“. Ředitelka zdravotního trustu, pod nějž spadala psycholožka, se tudíž rodičům omluvila „za nedostatky v komunikaci“. Jinak nebyl nikdo obviněn, nikdo potrestán – případ se vůbec nedostal k soudu. Miss H. pracuje ve stále stejném vedoucím postavení v rámci NHS.

Poučení ze zkušenosti („Learning from experience“)

Můj zanícený zub a neošetřená hypertenzní krize s infarktem myokardu jsou vedle toho jistě směšné. Příběhy hororového typu se však nedějí jen v odlehlých venkovských oblastech ani se neomezují na „občany druhé kategorie“. Podobný v loňském roce popsala příslušnice anglické vyšší střední třídy Melissa Kite ve váženém časopise The Spectator, jehož je pravidelnou přispěvatelkou. Šlo o prasklou gynekologickou cystu a rovněž několikahodinový scénář v jedné z londýnských státních nemocnic. Plus neochotu soukromého zařízení ji v akutním stavu převzít, poněvadž „její pojištění se na to nevztahuje“. Londýn, ne Cornwall, anglická „upper middle class“, ne přistěhovalkyně z Východu...

Chcete-li se přesvědčit o skutečné kvalitě britské zdravotní péče, poradila bych vám, abyste vyjeli do Spojeného království zcela sami, bez podpory zde již léta usazených příbuzných, kteří se stačili etablovat na prestižních univerzitách či ve státní správě díky mezinárodním politickým vazbám. Několikaměsíční stáž v Christie Hospital v Manchesteru (největším evropském onkologickém centru) vám reálný obrázek neudělá. Zkuste to minimálně na dva až tři roky, třeba v severním Walesu: to abyste během té doby měli šanci nějak vážněji onemocnět a přitom kvůli nutnosti vydělávat a náročnosti dopravního spojení (cesta z některých oblastí Británie může s několika vlakovými a leteckými přestupy trvat i více než 12 hodin) neměli možnost vrátit se domů. Přeji vám, abyste v takovém případě i vy měli štěstí na „nějakou Polku“ či „nějakého Maďara“ (v nouzovém případě i východního Němce), jenž krom patřičného vzdělání a zručnosti bude mít i lidský soucit se svým středoevropským bratrem či sestrou v osudu...

The Beastess (1969) vystudovala LF MU Brno. Třináct let pracovala jako psychiatryně v ČR a další čtyři roky ve Velké Británii, kde žije dodnes.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů