François Hollande sliboval ve volební kampani, e bude prezidentem normálním. Můeme si domyslet, e – ve srovnání se Sarkozym. Nyní tuto normálnost aplikuje Francouzům. Ukazuje se, e rozdíly mezi prezidentstvím normálním a nenormálním spočívají především ve verbální sféře. François Hollande vládne podobně jako jeho předchůdce, jenom přeskládal směřování a důrazy. Navíc má značnou smůlu, která způsobuje mnoho naprosto zbytečných uklouznutí.
O oné normálnosti Hollandova funkčního období měla vypovídat jeho blízkost Francouzům, jak se na socialistu sluší. Bylo tedy nezbytné zbavit se pozlátka i fascinace penězi a enami dřívějšího prezidenta. Sarkozy toti vládl poněkud v Berlusconiho stylu, třebae, přiznejme, odpovědněji a bez takových výstřelků. Ovšem manelské hádky a zrady, rozvod, opětovná svatba, narození dcerky – poprvé v dějinách během spravování nejvyššího úřadu ve státě – představovaly téměř královské roucho jeho prezidentství. Sarkozy také vdycky vyhledával společnost bohatých podnikatelů, vyuíval jejich jachet, jejich pozvání na výpravy do Středozemního moře nebo na okázalé hostiny v Paříi. Tento styl předcházejícího prezidenta brzy média označila za bling-bling: byl to styl, ve kterém byly peníze a bohatství základem. To všechno vytvářelo obrovský odstup od obyčejných občanů, o čem se Sarkozy přesvědčil, kdy prohrál druhé volby.
Hollande sliboval ve své volební kampani, e s takovýmto stylem vládnutí nebude mít nic společného. Zárukou měla být ohlašovaná normálnost nového prezidentství. Bohuel u v samotném úvodu tyto plány zkříila jeho ivotní druka, novinářka Valérie Trierweilerová. Vyvolala řadu skandálů: jednou se chovala povýšeně k Hollandově bývalé ivotní druce Ségolene Royalové, kandidátce na prezidentský úřad před pět lety, podruhé kdy vysílala na Twitteru informace, které byly v rozporu s politickým zájmem strany jejího mue-prezidenta. Třebae byla první dáma brzy ukázněna, vladařské způsoby, vyplývající z jejího ivotního stylu, byly brzy připsány Hollandovi.
Co víc, díky tomu se zrodil obraz prezidenta, kterého vodí za nos jeho eny. Ségolene Royalová toti nezůstala své nástupkyni u Hollandova boku nic dluna a začala popouzet své i jeho děti proti nové první dámě. Jinými slovy, po karnevalu rodinných peripetií Sarkozyho měli Francouzi karneval peripetií Hollandových.
V televizních rozhovorech i díky únikům informací do médií se prezident snaí představit tuto situaci jako důsledek komplikovaných rodinných vztahů, současným Francouzům tak dobře známých. Problém je v tom, e také Sarkozy takto vysvětloval své rodinné zápletky, kdy se snail poukázat na to, e má podobné starosti jako ty, jimi běně ijí Francouzi. Takto ze zvěstované normálnosti, alespoň v této oblasti, nezbylo Hollandovi zhola nic.
Prezidentova milostná a etiketní klopýtnutí však nejsou ničím ve srovnání s trapasy, je páchá vláda Jeana-Marca Ayraulta. Řada malých i větších děsů začala první návštěvou premiéra v Berlíně. Ayrault byl v mládí učitelem němčiny, ovládá tedy tento jazyk plynně. Během schůzky s kancléřkou Merkelovou se tedy samozřejmě obešel bez tlumočníka. Učit děti je však něco jiného ne se zaobírat diplomacií. Premiérovi jazyk selhal a v samotné úvodu plácl cosi o o hrozném dialogu (furchtbaren Austausch) namísto dialogu plodného (fruchtbaren Austausch), čím u hostitelů vzbudil jak veselí, tak konsternaci.
Tohle však bylo klopýtnutí výhradně anekdotické. Hůře se vedlo s několika špatně připravenými zákony, které musela vláda kvapem stáhnout z jednání parlamentu. Jako olbřímí trapas se však projevil Hollandův ústřední projekt týkající se zvýšení daní nejbohatším a na 75 procent. Ne dost na tom, e zákon zpochybnil Ústavní soud, který jej hodil do koše jako neodpovídající ústavě, ještě vyprovokoval dodatečnou komedii plnou omylů (ve dvou jednáních) kolem herce Gérarda Depardieu.
Aby neplatil ohlašovanou drastickou daň, Depardieu demonstrativně prodal své paříské majetky a přestěhoval se do Belgického království. Tam, sotva kilometr za severní hranicí Francii, tak obrovskou dávku od boháčů nikdo nemá v úmyslu pobírat. Je ovšem třeba vědět, e Depardieu představuje jakési francouzské rodinné stříbro. Po Jeanu Gabinovi a Paulu Belmondovi je to neslavnější a bezpochyby nejlepší francouzský herec. Jeho vystěhování ze země vyvolalo nad Seinou šok a lavinu komentářů. Jedni na něj házeli bláto za nedostatek vlastenectví, jiní svalovali vinu na Hollanda a Ayroulta, které obviňovali z bolševismu, jestlie nenávidí lidi bohaté a podnikavé, kteří přece vytvářejí bohatství země.
Oheň tohoto poáru vyšlehl ještě jednou, kdy se do něj komediant rozhodl přilít olej. Prohlásil, e se usadí v Rusku, naučí se rusky, a jeho přítel Vladimir Putin mu pomůe získat ruské občanství. Třináctiprocentní daň, pobíraná v Rusku, mu toti vyhovuje nesrovnatelně víc ne 75 procent ve Francii. Ještě by se sneslo, kdyby se herec omezil výhradně na přijetí ruského občanství. On však hrál roli, kterou si sám napsal, dále a odjel do Ruska, aby přijal svůj nový pas přímo z Putinových rukou. Při té příleitosti pronesl chválu nejen ruského prezidenta, ale i údajně skvělé ruské demokracie.
Toho u bylo trochu moc. Výměna křesel mezi prezidentem a premiérem, rdoušení předvolební kampaně, posílání dívek z Pussy Riot do tábora jsou podle francouzského herce příznaky dokonalosti ruské demokracie? Depardieu se kompromitoval na celé čáře, přičem komedii, kterou sehrál před očima celého světa, bychom mohli pojmenovat leckterým moliérovským titulem – např. Zdravý nemocný či Tartuffe neboli pokrytec.
Další změna, kterou Hollande ohlašuje, se týká společenských otázek. Jde o rozšířené pojetí manelské instituce. Projekt Manelství pro všechny má právně srovnat hetero- i homosexuální svazky. Francouzi mohli dosud úředně stvrdit své svazky bez ohledu na pohlaví skrze tzv. PACS, který však nedává plná manelská práva oběma osobám. Společenské organizace, bojující za rovnoprávnost, se odedávna doadují vyrovnání práv homosexuálů s právy párů heterosexuálních, jak je tomu v mnoha zemích světa a Evropy. Ve své volební kampani Hollande sliboval, e tak učiní. A nyní přišel čas uskutečnit tento volební slib.
Přes značný odpor pravice a církve není pochyb, e vyrovnání manelských práv pro všechny nastane. Byl to toti vlajkový a velice symbolický Hollandův předvolební slib. Snad teprve tehdy zavládne novým francouzským prezidentem ohlašovaná francouzská normálnost.
Dělení na pravici a levici pochází z Francouzské revoluce. A francouzská společnost je v tomto ohledu rozdělena téměř přesně půl na půl dodnes. Proto bude mít normálnost, ohlašovaná Hollandem, tak či onak více méně 50 procent stoupenců a stejně tolik odpůrců. Pravidlem je také opotřebení moci. Kadá moc se dopouští závanějších či menších uklouznutí, která přirozeně oslabují úroveň její společenské podpory. Proto je důleité, nakolik moc dokáe ze svých uklouznutí vyvodit závěry a korigovat své chyby.
Dnes je těké hodnotit, zda Hollandova garnitura prokáe dostatek inteligence, aby těmto problémům účinně zamezila. Premiér Ayrault nepůsobí jako člověk dostatečně odhodlaný, třebae to rád při kadé příleitosti opakuje. Hollande by mohl takovou odhodlanost projevit například tím, e by vyměnil premiéra. A řada těch, kteří čekají na toto rozhodnutí, je dlouhá stejně ve společnosti, která od vlády rozhodnost očekává, jako v prostředí samotné vlády, kde lidé ochotní převzít úřad premiéra nechybějí. Je jenom otázka, zda by normální prezident měl často vyměňovat premiéry. Ten předcházející, nyní v opozici k současnému, to za své funkční období neudělal ani jednou. To můe být pro Françoise Hollanda cenné vodítko.
Jacek Kubiak (1960) je biolog, ji třetí desetiletí ije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem, kam píše o vědeckých i politických otázkách (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.