Vladimír Claude Fišera

Po pětačtyřiceti letech: Když Moskva pootevírá archivy

Nové sovětské prameny k invazi do Československa

Až do dubna 1992 nebyl přístupný žádný sovětský archiv. Právě v tom roce získala Vládní komise ČSFR pro výzkum událostí let 1967–1970 od ruské vlády dokumenty týkající se invaze v srpnu 1968 (viz The Prague Spring 1968, dále Prague 68). Dokumenty shromáždil Jaromír Navrátil (J. N. a kol., Central European University Press, Budapešť 1998), odborník na československý odboj v letech 1939–1945, který patřil mezi poradce Josefa Smrkovského jako předsedy Národního shromáždění (viz Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem 1950–1970, Vítězslav Sommer, Nakladatelství Lidové noviny a FF UK, Praha 2011). Kromě J. Navrátila patřil mezi členy komise také profesor Vojtěch Mencl, odborník na historii KSČ, roku 1968 rektor Vojenské politické akademie a blízký spolupracovník další u Sovětů neoblíbené osobnosti, generála Prchlíka; byl jedním z tvůrců připravované reformy armády a nové vojenské doktríny.

Další dokumenty následovaly v polovině roku 1992, když prezident Boris Jelcin osobně předal Václavu Havlovi text projevu Leonida Brežněva o Československu na zasedání Ústředního výboru KSSS ze 17. července 1968, stejně jako „zvací dopis“ pěti protireformních komunistů (Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak). V dubnu 1994 pak ředitel ruských státních archivů Rudolf Pichoja zaslal přímo prezidentu Václavu Havlovi přepis posledního telefonického hovoru Brežněva s Dubčekem z 13. srpna 1968 (Prague 68). Ten byl kompletně zveřejněn v ruském originále až roku 2010 ve sbírce dokumentů „Pražskaja vesna“ i meždunarodnyj krizis 1968 goda (uvozovky jsou součástí původního ruského názvu), Moskva, 2010.

Předtím mohli pouze dva ruští historikové archiváři V. K. Volkov a R. Pichoja vydat na toto téma několik článků, a to pouze časopisecky nebo v tematických sbornících v 90. letech, která byla v tomto ohledu liberálnější. Během dalších deseti let (2000–2010) byl výzkum zcela zastaven; protože Putinova garnitura archivy opět uzavřela, žádné práce ani edice dokumentů k tématu nevyšly.

Po nástupu prezidenta Medvěděva upoutalo v lednu 2010 pozornost vydání rozsáhlé sbírky dokumentů Čechoslovackij krizis 1967–1969 g. g. v dokumentach CK KPSS (Československá krize 1967–1969 v dokumentech ÚV KSSS; dále jen Krizis, Federální správa ruských archivů, Moskva, 1152 s., 2000 výtisků), společná publikace Politické encyklopedie ruského („rossijskaja“ a ne „russkaja“) státu / ROSSPEN a Nadace prezidenta Jelcina. Na toto dílo navázaly roku 2011 studie částečně založené na nepublikovaných záznamech Olgy Pavlenkovové o sovětském velvyslanectví v Praze v letech 1967–1968 a Nikity Petrova o KGB a československé krizi roku 1968; v češtině vyšly jako součást díla Invaze 1968, ruský pohled, Josef Pazderka, Torst a ÚSTR, Praha 2008, 270 s.). Poznamenejme, že studie týkající se KGB, tématu stále ožehavého, je výsledkem práce nezávislého odborníka, který vzešel z disidentských kruhů a nyní vede historickou sekci nevládní organizace Memorial. Mezitím publikoval přeběhlík z KGB Vasilij Mitrochin spolu s cambridgským historikem Christopherem Andrewem dílo The Sword and the Shield, the Mitrokhin Archive and the Secret History of the KGB (Basic Books, New York 1999, 700 s.), obsahující velmi dobře pojatou kapitolu o Rozdrcení pražského jara. Z nejnovějších publikací připomeňme ještě kapitolu věnovanou Pražskému Jaru a „Brežněvově doktríně“ (uvozovky jsou součástí původního názvu) z díla velmi oficiálního autora Svjatoslava Rybase Gromyko, vojna, mir i diplomatija ve staronovém (původně sovětském) nakladatelství Molodaja Gvardija, 530 s., 5000 výtisků; vyšlo v ediční řadě pro širokou veřejnost Život významných lidí (sic), zaměřené na velikány ruské historie a osoby jako apoštol Pavel nebo francouzský král Jindřich IV.

I. Prameny nové a chybějící

Co nám tato současná díla přinášejí ve srovnání s publikacemi neruské provenience z 90. let? Úvodem poznamenejme, že odpověď je ztížena změnami uložení a signatur ruských archivů. Podle signatur dokumentů z Archivu prezidenta Ruské federace (APRF), jež jsou stále citovány Pavlenkovovou a Petrovem, kteří vycházejí z prací Pichoji a Volkova, není již možné archivní fondy z tohoto archivu dohledat; zdá se, že zmizel, stejně jako Archiv zahraniční politiky Ruské federace (AVPRF) – v každém případě je ztraceno vše, co se týká tohoto tématu – a že jeho signatury byly změněny. Fondy z obou archivů byly zařazeny stejně jako fondy archivu Centra uchování soudobé dokumentace (CKhSD), který patrně také zmizel, do nově zřízeného Ruského státního archivu nejnovějších dějin (RGANI), který je odlišný od Státního archivu současnosti Ruské federace (GARF). V každém případě posledně zmíněný archiv obsahuje zlomky k tomuto tématu, jak ukazuje výše citovaná studie N. Petrova (s. 144).

Nepopiratelnou výhodou sbírky Krizis je to, že i když není zdaleka kompletní, dokumenty v ní obsažené jsou reprodukovány v plném rozsahu a v původním ruském znění, což nám umožňuje dohledat úryvky těchto dokumentů citované v literatuře a opravit chyby, k nimž došlo překladem (jako v případě práce Prague 68) nebo chybnou identifikací autora (jako u Pavlenkovové). Závažnější je, že sbírka Krizis, ačkoliv se pokládá za normativní zejména tím, že ve středu „redakčního výboru“ ediční řady, v níž vyšla, stojí významní západní sovětologové, jeden z předních politiků gorbačovovské éry a jeden historik z řad disidentů, má četné mezery. Ačkoliv máme k dispozici denní rozkazy schůzí Politbyra a obecná usnesení, v nichž nikdy nechybí zmínka o jednomyslném hlasování, chybějí dokumenty týkající se diskusí a jednání, záznamy hlášení (s výjimkou jmen těch, kdo je přednesli) a cokoliv týkající se KGB a armády. S jedinou výjimkou – protože jsme již měli k dispozici text v angličtině, který byl předán Jelcinem v Praze roku 1992 – nemáme zde žádné přepisy telefonních hovorů, zejména těch uskutečněných pomocí tajné telefonní linky zvané „telefon uzavřeného spojení“, „Véčé“, tj. zařízení o vysoké frekvenci. Tato linka vedla přímo – prostřednictvím „představitele ÚV KSSS“, přesněji řečeno (podle Rybase) prostřednictvím plukovníka vnější rozvědky KGB Jeliseje Sinicyna – do kanceláře předsedy KGB Jurije Andropova, který informace předával přímo Brežněvovi. (Viz dílo jeho syna I. E. Sinicyna Andropov v blizi – Andropov zblízka –, Moskva, 2004, s. 217, citováno Rybasem, op. cit., s. 313–314.) I. E. Sinicin byl blízkým spolupracovníkem Andropova, když se stal v roce 1973 členem Politbyra. Uvádí, že jeho otec Jelisej zajišťoval tato přímá spojení Biľaka a Husáka s Andropovem a Brežněvem. Víme, že 13. dubna 1969 se Husák tajně přesunul ze sovětské základny v Milovicích letadlem do Mukačeva na Ukrajině, kde se setkal s Brežněvem, a to čtyři dny před tím, než svrhl Dubčeka z čela KSČ (viz Jaroslav Formánek, Urobiť v štátě poriadok, in Respekt, Praha, 14.–19. dubna 2009, s. 57). Petr Třešňák pak zmiňuje více tajných Husákových setkání na Ukrajině před 17. dubnem 1969 (in vlastní článek Prezident, který měl viset, ibid., 7.–13. listopadu 2011, s. 64). Tajná linka „Véčé“ jako část ZAS (Tajné komunikační aparatury) fungovala v Sovětské armádě od roku 1964. Sověti využili vojenské manévry v červnu 1968 v ČSSR, aby zde umístili centrály. (Viz Karel Štěpánek a Pavel Minařík, Československá lidová armáda na Rýnu, Praha, Naše vojsko, s. 109–119, 2007). Pavlenkovová uvádí, že Udalcov, politický poradce na velvyslanectví, takto předával informace od českých protireformních komunistů: například od ministra zahraničních věcí Václava Davida předal informaci týkající se zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967, o měsíc dříve, než totéž sdělil ve svém pravidelném hlášení umírněnější velvyslanec Červoněnko ministru zahraničí Gromykovi, který v té době nebyl členem Politbyra a nedostával informace, jež měl k dispozici Andropov. Ten už také členem Politbyra nebyl, účastnil se ale jeho plenárních zasedání a také zasedání komise pro záležitosti Československa a vypracování usnesení, které 15. srpna ve 23.25 rozhodlo o vojenském zásahu (viz Krizis, op. cit., s. 174).

Andropov byl vedle Konstantina Kaťuševa (tajemníka ÚV strany a zmocněnce pro ÚV vztahů se stranami a státy východního bloku) jediným nečlenem Politbyra, který se těchto zasedání vždy účastnil. Gromyko a Konstantin Rusakov (vysoký funkcionář a zmocněnec sekretariátu ÚV pro vztahy se stranami a státy východního bloku) se účastnili příležitostně, Rusakov častěji než Gromyko. Porovnáním úryvků z Udalcovova hlášení citovaných Pavlenkovovou (na s. 105, poznámka 18 nás odkazuje na Volkova bez uvedení pramene) a Červoněnkova hlášení, které je vydáno v Krizis, zjišťujeme, jak byl radikální směr nezávislý, schopný (Udalcov byl vynikající bohemista, na rozdíl od svého velvyslance) a že používal bezpochyby dalších informačních kanálů, zejména těch rychlejších, zajišťovaných KGB. Takto, podle I. E. Sinicyna, udržovali Andropov – a jeho prostřednictvím Brežněv – spojení s Biľakem už od počátku krize a, pravděpodobně po 21. srpnu, také s Husákem.

Nic z toho ve sbírce Krizis nenajdeme, oproti tomu zde můžeme sledovat, jak představitelé nejvíce prosovětského směru (Ilja Šedivý, Karel Hoffmann, Antonín Kapek, Vilém Nový, M. Miller, Otakar Rytíř a další, kteří si říkali „komunisté – internacionalisté“ či někdy „levice“ – tato označení následně převzali sami Sověti) přicházeli z vlastní iniciativy na velvyslanectví, byli přijímáni diplomaty a funkcionáři KGB často nižší hodnosti, kteří jim celkem neochotně dodali určité důležitosti. Přijali je, případně i ubytovali s jejich rodinami na velvyslanectví po 21. srpnu, poskytovali jim potřebné prostředky včetně omezené finanční podpory a nechali je hrát vedlejší role v aparátu propagandy určené československé veřejnosti. Sověti měli totiž své česky hovořící propagandisty v Drážďanech a v Moskvě. Prosovětští komunisté, obvykle z řad členů strany před rokem 1948, si po invazi 21. srpna stěžovali na „německého ducha“ (sic) publikací a vysílání okupantů, který mohl být způsoben právě specialisty z NDR. (Viz protest Ilji Šedivého, bývalého tajemníka svrženého prezidenta Novotného, Udalcovovi, 21. února 1969, in ibid., s. 1045.)

Navíc, jak uvádí ve svých pamětech hlavní velitel okupačních armád Majorov, armáda měla také k dispozici „spec-kommutator“, který sloužil pro komunikaci s ministrem Grečkem, náčelníkem generálního štábu Zacharovem, případně se samotným Brežněvem. Mimoto měl Majorov k dispozici „zvláštní oddělení“ armády řízené plukovníkem Spirinem, který si tykal s Andropovem. Armáda byla vybavena také oním „tajným komunikačním zařízením“ čili ZAS. (Alexandr Majorov, Vtorženie, Čechoslovakija 1968 – Invaze, Československo 1968 –, Moskva, edice Prava Čelověka, 1998, 350 stran, s. 16 et passim.) Československé nejvyšší vedení disponovalo podobným systémem zvaným zetka, jež spojovalo šest nejdůležitějších vedoucích představitelů a sovětského velvyslance (viz vzpomínky Zdeňka Čermáka a Jaroslava Čejky v knize Miroslava Vaňka a Pavla Urbáška Vítězové? Poražení? Životopisná interview, II. díl, politické elity v období tzv. normalizace, Praha, 2005, s. 102 a 42, 55). Zkratka ZAS nefiguruje v seznamu zkratek sbírky Krizis, ta ZAS zmiňuje pouze jednou, a to jako „telegram ze ZAS“, podepsaný dvěma pochybnými jmény bez iniciál, neuvedenými v rejstříku, který se vztahuje k setkání s jedním z protireformních komunistů Oldřichem Švestkou 27. září 1968 (Krizis, op. cit., s. 910–913). Tento dokument byl předán přímo maršálu Jakubovskému, šéfovi armád Varšavské smlouvy, který jej následujícího dne předal Brežněvovi.

Švestka byl vyděšen potupou, které se mu dostalo v jeho domě, když byl zbaven zaměstnání šéfredaktora deníku ÚV KSČ a členství v předsednictvu ÚV, odkud byl vypuzen spolu s dalšími protireformními komunisty Kolderem, Kapkem a Rigem 31. srpna.

Nicméně Švestka byl jedním z oněch okrajových radikálů, kteří neměli takový vliv jako Husák nebo Štrougal a ani nebyli členy „akčních sítí“ KGB (jakkoli byli tito agenti z řad československé nomenklatury služebně nízké hodnosti). Husák ani Štrougal nebyli bezprostředně po invazi přítomni na zásadních jednáních na sovětském velvyslanectví ani posléze na Pražském hradě u prezidenta Svobody. Naproti tomu se k Sověty pozvaným připojili podivným způsobem tři nečlenové předsednictva: byli to Viliam Šalgovič, náměstek ministra vnitra a hlavní místní spojka KGB, místopředseda vlády a ministr pro zahraniční obchod František Hamouz a ministr pro vnitřní obchod Oldřich Pavlovský; dva posledně jmenovaní měli blízko (z jejich funkcí vyplývá, že patrně ne ve spojení s tajnými službami) k Lubomíru Štrougalovi (viz Prague 68, op. cit. 460–463). Nejen že Švestka mezi ně nepatřil, v Krizis se navíc dozvídáme (s. 911), že o víc nežli měsíc později, 27. září, se před funkcionáři KGB ze sovětské armády („zvláštní oddělení“ / „osobyj otděl armiji“ uváděný ne-li v Krizis, pak alespoň v pamětech Majorova, in op. cit., s. 232 a 345) podivil, že Hamouz, „který byl na pravici, začíná být nyní pravičáky kritizován“.

Majorov byl také ve čtyři hodiny ráno 31. prosince 1968 plukovníkem KGB Spirinem informován o nebezpečí generální stávky, plánované na ten den. Rozhodl se vyhlásit výjimečný stav (operace „Stříbrný krahujec“) po poradě s Grečkem, s nímž se spojil pomocí speciální linky přímo na jeho daču, a poté s Kaťušovem, který se nacházel na pražském velvyslanectví. Tato informace tedy pocházela od zpravodajů na československém území, kteří rovnou upozornili agenty KGB v okupační armádě, aniž předtím informovali velvyslanectví či přímo Moskvu. Tito agenti KGB působili v řadách samotného velení okupační armády. Když se to Majorov dozvěděl, pospíšil si, aby o tom zpravil Hamouze prostřednictvím svého pobočníka generála Litovceva, a požádal generála Zolotova, vedoucího politického řízení okupační armády, aby informoval „pokud možno osobně“ Štrougala (ibid., s. 345). To ukazuje, že Štrougal navzdory pozdější roli „civilního“ odborníka na ekonomii byl v letech 1961–1965 „zuřivým“ ministrem vnitra pod silným vlivem poradců z řad KGB a později, v letech 1969–1970, neméně razantním velitelem Lidových milicí (viz Ivan Motýl, Hodný děda s krví na rukou a svědectví Valtra Komárka, in Týden, Praha, 10. února 2012, s. 24–25). Všechny tyto zprávy byly předávány ústně prostřednictvím speciálních spojení.

Zatím máme k dispozici jen malý zlomek těchto záznamů; vidíme, že tato mezera je velmi závažná, a právě to nám nyní nejvíce chybí.

Stejně tak, jak nám naznačují úryvky z Krizis, postrádáme protokoly z jednání Politbyra rozšiřované během srpnové krize i mezi „kandidáty“ a tajemníky ÚV. Víme však, že tyto dokumenty existují a mohly by nám hodně osvětlit proces přijetí rozhodnutí.

Například Pichoja cituje živý rozhovor z jedné podivné schůzky 17. července 1968 – o níž nikde není zmínka – Andropova a Kosygina. Náčelník KGB, který chtěl rychlou intervenci bez dalších diskusí s Prahou, zde kritizoval váhavý postup předsedy vlády, který ho prý „napadl“, což Kosygin rezolutně popíral. (Viz článek Čechoslovakija 1968 god – Československo v roce 1968 –, in Novaja i Novějšaja Istorija, 1995, č. 1, s. 25, citováno in Mitrochin, op. cit., s. 256.)

Navíc nemáme k dispozici žádný dokument týkající se vojenských operací během invaze a okupace. Dodejme, že např. během jedné z klíčových schůzí nejvyšších vojenských činitelů odpovědných za invazi 18. srpna u ministra obrany v Moskvě zakázal ministr zúčastněným dělat si poznámky, nařídil jim zničit dokumenty po přečtení, včetně přepisů vysílání Svobodné Evropy, a navíc před vstupem do Brežněvovy kanceláře odkládat aktovky v předsíni. (Majorov, op. cit., s. 217, 186 a 188. Poznamenává k tomu: „Opatrnost čekisty“.)

Sověti rovněž odmítli československý návrh pořídit záznam z konference v Čierné. (Podle rozhodnutí Politbyra z 26. července, in Krizis, op. cit., s. 154–156.) To umožnilo Šelestovi napadat v antisemitském duchu Kriegela a Mlynáře (který mi sdělil, že se při této příležitosti dozvěděl o židovském původu své babičky z otcovy strany). Mimoto Andropovova zpráva pro východoněmeckou a polskou tajnou policii ze 13. října zmiňuje „Mlynáře (Müllera)“ a „sionistické“ spiknutí vedené Kriegelem, Goldstückerem a Šikem (ibid., s. 946).

Stejně tak nevíme přesně, jak probíhala jednání a arbitrážní rozhodnutí mezi jednotlivými skupinami československých prosovětských komunistů. V Krizis, sbírce, která se pokládá za vyčerpávající, nenacházíme nic o vztazích s prosovětskými činiteli v StB, ačkoliv už čtrnáct let máme na toto téma k dispozici řadu dokumentů, zejména díky práci Prague 68 a článkům českých badatelů. Tak například víme, že plukovník Jevgenij G. Nazarov z pražské pobočky KGB zorganizoval na počátku srpna 1968 za pomoci generála M. G. Kotova, zástupce KGB u československého ministerstva vnitra (při každém ministerstvu byl sovětský „referent“, stejně tak u každého oddělení ÚV KSČ, který řídil a „zdvojil“ příslušné ministerstvo, viz Krizis, s. 988), ilegální síť agentů StB, kteří měli zasáhnout během invaze. (K tomuto viz úryvek z připravovaného díla Pavla Žáčka, Odvrácená tvář Pražského jara, in Reflex, č. 34/10, 26. srpna 2010, s. 63–66, který opravuje a doplňuje zprávu – loajálního – agenta StB pro bezpečnostní výbor Národního shromáždění dne 21. srpna 1968, in Prague 68, op. cit., s. 416–417.) Při četbě Krizis jsme si mohli všimnout, že prosovětští činitelé byli, podobně jako ve všech jiných případech kolaborace, obecně dvojího typu: za prvé stoupenci bývalého prezidenta Novotného, zbavovaní funkcí od ledna (např. bývalý náměstek ministra vnitra Jaroslav Klíma, bývalý člen osobní Novotného ochranky Jan Ptáček, bývalý předseda vlády a člen Prezidia Jozef Lenárt, bývalý ministr kultury a informací Bohuslav Chňoupek, bývalý vedoucí jeho sekretariátu J. Purš), zadruhé pak odpovědní zástupci nebo náměstci Dubčekových stoupenců, kteří neměli dost času, aby se jich zbavili (např. náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič, náměstek vedoucího kontrarozvědky Josef Ripl nebo náměstek velitele StB pro Prahu a okolí Bohumír Molnár). K nim se připojili důstojníci StB nižších hodností, kapitáni nebo poručíci, často přímo podřízení činitelům obou výše popsaných typů.

Krizis však na 1150 stránkách uvádí jen několik málo dokumentů, které se týkají KGB, ač její předseda Andropov je nejčastěji zmiňovaným Sovětem v rejstříku hned po Brežněvovi a všechny zprávy Politbyra určené velvyslanectví v Praze jsou současně adresované tamnímu „sídlu KGB“. Jde např. o text hlášení KGB v ruštině ze 13. října 1968, který již vyšel tiskem před patnácti lety, ovšem jen v úryvcích a v anglickém překladu, v díle Prague 68. Je jasné, že stejně jako v případě záznamů rozhovorů prostřednictvím tajných komunikačních zařízení a Brežněvových projevů se ruská strana v období Putinovy vlády omezila na vydávání těch dokumentů v ruském znění, které již byly zveřejněny za Jelcina, a že tedy nevyšlo na světlo nic víc kromě – jak ještě uvidíme – několika „perel“, jež unikly z nepozornosti.

Uveďme jako příklad otázku „konfidenta“ Bohuslava Chňoupka. Z dokumentů – částečně cenzurovaných – obsažených ve sbírce Krizis nepochopíme, jak došlo k tomu, že tento Slovák, ministr kultury a informací, mohl přejít stejně jako další Slovák Vasil Biľak od nadšené podpory příslušníka stejného národa Dubčeka na počátku ledna ke zcela opačnému postoji. Stejně jako ministr obrany Lomský byl zbaven funkce a nadále byl pouze náměstkem ministra. Uvidíme, že na sovětsko-československé konferenci v Kyjevě 7. a 8. prosince 1968, po invazi 21. srpna, se mu Sověti pokusili navrátit původní funkci a svěřit mu řízení výboru, který měl obnovit cenzuru. Stejně jako v jiných případech Hoffmanna a Kapka ale Sověti pro tyto tři „přátele“, jak jim říkali, nedosáhli Dubčekova a Černíkova souhlasu. Dne 29. května 1969 napsal velvyslanec Červoněnko ve své čtvrtletní zprávě, že „soudruzi, kteří se ze svého internacionálního stanoviska postavili proti pravicovému revizionistickému nebezpečí hrozícímu v řadách KSČ, nedostali zpět své funkce nebo funkce odpovídajícího významu“, což byl, jak dodává, případ „soudruhů Hoffmanna, Chňoupka, Kapka, Rytíře a celé řady soudruhů působících na ústřední, krajské i místní úrovni“ (viz Krizis, op. cit., s. 332, 724, 761, 838 a 1094). Chňoupek se později téměř natrvalo stal ministrem zahraničních věcí v období „normalizace“.

Mnohé vysvětluje již uváděná zcela nová studie N. Petrova o KGB v Praze: Petrov v ní cituje klíčový dokument, který dnes není dohledatelný, protože se nachází v Archivu prezidenta Ruské federace (APRF), teoreticky zařazeném do archivu RGANI ve fondu č. 3, složce č. 91. Nicméně Krizis stejně jako oficiální historička O. Pavlenkovová citují dokumenty ze stejného fondu, ze složek označením velmi blízkých, např. ze složky č. 84, ale ne ze složky č. 94, řádky 27 až 36, jak to činí nezávislý historik Petrov (in Pazderka, op. cit., s. 135–136; Petrov evidentně měl k dispozici dokumenty, které se znovu staly tajnými), zástupce ředitele oddělení historie nevládní organizace Memorial, Putinův protivník. V tomto dokumentu, hlášení pro Politbyro ze dne 5. června 1968, Andropov cituje hlášení svého zvláštního vyslance v Praze, důstojníka KGB Michaila Sagateliana, který se vydával za novináře deníku Izvestija a navázal tajnou spolupráci se členem ÚV KSČ, bývalým ministrem a v té době náměstkem ministra Chňoupkem. Chňoupek s Biľakovým vědomím Sagatelianovi předal „řadu tajných vládních a stranických dokumentů“, zapojil se do navazování stálých kontaktů s KGB a pravidelného předávání informací, jež by pomohly uskutečnit „sovětskou iniciativu“ (sic). Tak měla vzniknout „prosovětská skupina“ s Biľakem, Indrou, Kolderem a dalšími, spojenými pod vedením funkcionáře KGB, který měl být „tajně“ vyslán z Moskvy (protože, jak uvádí Sagatelian, loajální produbčekovská StB již znala pražské agenty KGB); úkolem této skupiny bylo „změnit vedení KSČ“ a svrhnout Dubčeka. Dodejme, že Moskva vyslala do Prahy desítky „zvláštních zpravodajů“ sovětských médií, nejvíce mezi 21. srpnem a 16. říjnem, což byl den podepsání smlouvy o „dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR“. Hned poté byli všichni odvoláni zpět do SSSR a počet trvalých zpravodajů se snížil. (Viz Jaromír Slušný: Vývoj stanovísk Sovietského zväzu a jeho tlače k udalostiam v Československu medzi československo-sovietskými rokovaniami v Moskve [23.–26. augusta 1968] a zasadaním pléna Ústredného výboru KSČ v apríli 1969, in Československý časopis historický, Praha, XXXIV, 1986, č. 3, s. 334 a 341). To je vzhledem ke skutečné roli těchto „čestných korespondentů“ nadále zvláštní.

Stejně tak není v Krizis nic víc o tajných kontaktech s prosovětskými vojenskými činiteli, jako byli generálové Kodaj, Bedřich, Lomský či Rytíř, ani o úslužném postoji ministra obrany Dzúra, podobném Svobodově, zatímco i Majorov nám o těchto osobách mnohé vypovídá.

II. Místní kontakty Sovětů

Jediný obecný závěr, který můžeme učinit o sovětské politice z dokumentů Politbyra, je následující: od ledna do února 1968 podporovala Moskva Dubčeka, v březnu Novotného, jenž si myslel, že Dubčekovi, který se stal „pravičákem“, odolá, a v dubnu po demisi Novotného Svobodu, který se stal novým prezidentem; od května jeho oblíbenost u Sovětů začala klesat (byl příliš starý), a tak stále silněji podporovali Biľaka a v druhém sledu Indru a Koldera. Kapek a další radikálně protireformní komunisté prakticky nebyli bráni v potaz, zejména po fiasku z 21. srpna, kdy nedokázali převzít moc, protože zodpovědní činitelé i obyvatelstvo odmítli kolaborovat s okupanty. Sověti poté okamžitě a natrvalo vsadili na Husáka a Štrougala, kteří byli oblíbenější než radikálové a bývalí stoupenci Novotného; ti následně hráli pouze určitou roli nátlakové skupiny na Svobodu, Husáka a Štrougala, i když se přímo podíleli na sovětské propagandě v češtině.

Sovětské dokumenty nám nicméně ukazují, že Sověti jim příliš nedůvěřovali a nenechali je zaujmout vedoucí posty ani v propagandě. Je třeba, abychom pochopili, že tyto dokumenty poněkud zkreslují: velké množství dokumentů, které se týkají radikálů, vyplývá z toho, že ostře protireformní kruhy měly neustále nějaké požadavky; na druhé straně záznamy kontaktů s Husákem a Štrougalem, které byly kvalitativně daleko významnější, zůstávají utajeny. Dodejme, že nemáme k dispozici žádné dokumenty týkající se vůdčích osobností protireformních kruhů, jako byl Biľak, a jejich zvláštních kontaktů se samotnou Moskvou, které zmiňuje např. Štrougal – jako sebeobhajobu – ve svých nedávno vydaných pamětech, stejně jako to v roce 1991 udělal Husák. (Viz rozhovor se Štrougalem Byl jsem úplně sám, in Týden, Praha, 10. února 2012, s. 21, a s Husákovým životopiscem Viliamem Plevzou, ibid., 2. dubna 2012, s. 33. Podle Plevzy nechal Husák odstranit 150 stran o SSSR za Brežněva ze svých pamětí, které byly vydány v Bratislavě v lednu 1991, několik měsíců před Husákovou smrtí. V tomto díle nazvaném Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril ukazuje na „pátou kolonu“, kterou Brežněv vytvořil „v našich řadách“.) Též nemáme nic o sovětských poradcích na ÚV a na ministerstvech ani o zvláštních delegacích do Prahy mezi 21. srpnem 1968 a 12. březnem 1969: postupně Mazurov, Kuzněcov, Kaťušev, Pelše a nakonec Grečko, do převzetí moci Husákem v dubnu. (Slovenský diplomat a velvyslanec v Bělehradě Ladislav Šimovič, popisuje Kuzněcovovo působení v Praze od září do prosince 1968 jako činnost všemocného „guvernéra“ ve svém článku Gustav Husák, in Listy, Olomouc, 2010, č. 5, s. 42–43. Byl to Kuzněcov, kdo jej nechal odvolat.)

Nové zjištění přináší Pavlenkovová ve studii, v níž cituje usnesení Politbyra KSSS z 21. března 1968, kdy se Sověti poprvé rozhodli obejít legitimní Dubčekovu moc „využitím zdravých sil ve společnosti“ a zároveň naplánovat zásah „po vojenské linii“. (Pazderka, op. cit. s. 121.) Od března 1968 měl antidubčekovský postoj, představovaný Andropovem a Suslovem, většinu v Politbyru – v Drážďanech 23. března Suslov napadl Biľaka, jenž prý bránil Dubčeka při jejich jednáních ve dvou – v Drážďanech Gomułka, Kádár a Ulbricht na popud Suslova napadli Dubčeka, což Brežněv a Kosygin neudělali. (Viz. Paměti V. Biľaka, Praha, Cesty, 1991, s. 125–128 a 134–135.) Pavlenkovová, oficiální historička (osmačtyřicetiletá) ze Státní filozofické univerzity v Moskvě (RGGU), neudává zdroj citace, přestože je klíčová: dokazuje totiž, že to bylo v předvečer rezignace Novotného na poslední post, který ještě zastával, na post prezidenta republiky, kdy se Moskva rozhodla destabilizovat a posléze svrhnout Dubčekův režim. Toto neuvedení zdroje je udivující o to víc, že rok před studií Pavlenkovové vyšla referenční sbírka dokumentů politbyra Krizis a v ní se ono usnesení neobjevuje. K tomuto datu je na s. 57 pouze uvedeno, že došlo „k výměně názorů“ při koncipování dopisu předsednictvu ÚV KSČ a že Demičovovi, Andropovovi, Šelepinovi, Ponomarjovovi a Gromykovi byl svěřen úkol přepsat toto poselství v duchu odpovídajícím („v sootvětstviji“) této výměně názorů. Všimněme si, že v této skupině jediný Šelepin – jestřáb podle důvěrného sdělení Grečka Majorovovi na s. 333 jeho pamětí – byl členem politbyra a že ostatní čtyři, nečlenové, jednali jménem politbyra. To dokazuje, že otázka byla svěřená KGB pod řízením Andropova, kterého podporoval další jestřáb, ideolog Ponomarjov. Ona poněkud podivná formulace měla stačit k informování obyčejných členů ÚV, kteří se nedostali k samotnému usnesení, z něhož Pavlenkovová cituje úryvky a jež odhaluje volbu „vojenské linie“. Dokument obsažený v Krizis je dosti zvláštně označen jako „určitě tajný“, ne prostě „tajný“ ani „přísně tajný“, jako je tomu v případě většiny textů sbírky. Ke změně postoje ve prospěch invaze došlo dva dny před schůzí v Drážďanech, kde pětice budoucích útočníků posadila Československo na lavici obžalovaných. Československá delegace, jež myslela, že se bude diskutovat o ekonomice bloku, je překvapena, že tématem bude výlučně Československo za přítomnosti sovětských a východoněmeckých vysokých důstojníků a že se ustanoví vojenská komise Varšavského paktu (viz Biľak op. cit. s. 128 a Antonín Benčík a Václav Kural Přípravy vojenské intervence proti pražskému jaru 1968 [I. část] in Dějiny a současnost, 1991, č. 6, s. 40.).

Skutečnost, že dokumenty obsažené v Krizis jsou reprodukovány v plném rozsahu a v ruštině, nám umožňuje opravit některá tvrzení díla Prague 68, například že Moskva vždy podporovala Novotného. To nebyla pravda od prosince 1967 do března 1968, kdy vsadila na Dubčeka a Biľaka, kteří se – stejně jako celé slovenské křídlo strany – chtěli zbavit Čecha a představitele Chruščovových časů Novotného. K potvrzení svého stanoviska Prague 68 cituje zprávu sovětského konzula v Bratislavě z 28. prosince 1967. Díky Krizis nicméně víme, že tento dokument je datován „krátce po 29. prosinci“ a nemá 14 řádků, ale 18 řádků, které končí politickým závěrem generálního konzula I. S. Kuzněcova (jmenovce prvního náměstka ministra zahraničních věcí Vasilije V. Kuzněcova, citovaného výše). V tomto závěru, který nebyl k dispozici v roce 1998 při sestavování díla Prague 68, Kuzněcov uvádí, že celé slovenské křídlo strany „podporuje rozdělení funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta“ a dodává, že „bude lépe vyřešit tuto záležitost hned než to odložit na později, pod tlakem zespodu“ (konec zprávy). Mimochodem, Moskva sázela po celou dobu proti Praze na slovenskou kartu, ale ne na stejné Slováky.

Teprve od začátku března, kdy byla zrušena cenzura, urychlena rehabilitace obětí čistek a kdy se připravoval Akční program, v očích Sovětů revizionistický, začali Sověti hledat cestu ke svržení Dubčeka. Tomu měly sloužit instrukce sympatizantům, prostřednictvím velvyslance – a ty jsou jediné, které máme k dispozici – předávané „osobně a ústně“, jako třeba v případě vzkazu Novotnému ze 14. března, aby neodstupoval (Krizis, op. cit., s. 55.) Stejně tomu pak bylo i s jeho nástupcem Svobodou, s nímž byli Sověti stále v kontaktu, aniž by na něj příliš spoléhali a počítali s ním.

Na druhou stranu nemáme k dispozici nic, co se týká kontaktů s prosovětskými členy vedení, s výjimkou bodu 6 přísně tajného usnesení politbyra ze 6. května, v němž je Šelest, první tajemník ukrajinské KS a člen politbyra ÚV KSSS, pověřen „kontaktem a spoluprací se soudruhem Biľakem, odpovídající duchu výměny názorů na schůzi politbyra“ (ibid., s. 68). Všimněme si, že opakující se eufemismus o „duchu výměny názorů“ znamenal rozhodnutí svrhnout legitimní vládu.

Pokud jde o klíčovou schůzi politbyra ve dnech 13. až 15. srpna (nebylo to 15.–17. srpna, jak je uvedeno v Prague 68), která rozhodla o přikročení k invazi, Krizis doplňuje části dvou dokumentů, jež byly při předání dokumentů Praze v roce 1992 vynechány, aby byli chráněni českoslovenští komplici. Na konci zprávy pro velvyslance, která obsahuje text dopisu Dubčekovi datovaného 16. srpnem, se dodává: „Pro Vás osobně: jak jen to bude možné, sdělte obsah tohoto dopisu soudruhům Biľakovi, Kolderovi, Indrovi, Rigovi, Barbírkovi, Pillerovi, Kapkovi, Švestkovi. Zařiďte, aby to při Vaší návštěvě u s. Dubčeka vypadalo, že jste náhodou v budově ÚV potkal soudruhy Koldera a Indru nebo někoho dalšího z této skupiny, a řekněte jim, že jste přišel s. Dubčekovi předat dopis od s. Brežněva. Vysvětlete soudruhům, že tím mají oprávnění požadovat po s. Dubčekovi, aby s obsahem tohoto dopisu od s. Brežněva seznámil předsednictvo ÚV KSČ.“ (Ibid., s. 175–176) Na rozdíl od samotného dopisu je dodatek anonymní: není podepsán Brežněvem, který odjel na venkov na Jaltu a věděl o situaci jen málo. To nám ukazuje přepis do ruštiny (ibid., s. 851–861) jeho rozhovoru s Dubčekem 13. srpna – což neodhalila verze poskytnutá Jelcinem a vydaná v angličtině in Prague 68 –, v němž si plete Kriegela s Kolderem a nakonec odkazuje na jakéhosi Kolberta. Stejně tak vytrvale mluví o Pelikánovi jako o Pilikanovi a tyká Dubčekovi, který mu naopak celou dobu vyká, což se v angličtině nedá rozlišit.

Podle Šelesta (viz jeho paměti Da ně sudimy buděte. Dněvnikovyje zapisi, vospominanija člena Politbjuro – Aby vás nesoudili. Deníkové záznamy a vzpomínky člena politbyra, Moskva, 1995, s. 380; citováno Rybasem, op. cit., s. 311: „16. srpna [...] nebylo snadné přijmout radikální opatření, ale nyní je vše zařízeno a není jiného řešení ani východiska.“) bylo v tentýž den a ne 17. srpna, jak je oficiálně uváděno, přijato usnesení rozhodující o invazi. I v tomto případě v poznámce v Krizis čteme, že tento text, otevřeně rozhodující o použití „ozbrojených sil“, byl nejenom přijat, ale i „připraven a předložen“ tentokrát všemi členy politbyra, všemi kandidáty členství a všemi tajemníky ÚV; ti všichni se tak stali kolektivně odpovědnými za rozhodnutí. Nicméně jedno jméno na seznamu chybí: Gromyko. Mimochodem, v textu je řečeno, že usnesení bylo přijato jednomyslně („jedinodušno“), nikoliv jednohlasně („jedinoglasno“), jak je obvyklé. Opět na konci textu, na straně 185, se nachází druhá část, která byla v roce 1992 vynechána a v Prague 68 na straně 378 nahrazena třemi pomlčkami. Je v ní o obsah podivného bodu 7 usnesení, kde se objevují slova „zvláštní složka“. Jedná se o následující větu: „Bod 7, zvláštní složka: potvrdit text dopisu Biľakovi a Indrovi“, což je podepsáno „tajemník ÚV“ a „L. Brežněv“, který podle protokolu – což je také neobvyklé – „předsedal“ schůzi. Z toho vidíme – i přesto, že nám stále chybí text onoho dopisu –, že 21. srpna museli politickými (a ne policejními) spojkami Moskvy být jedině Biľak a Indra.

Nicméně ani v období po invazi nenacházíme žádnou zmínku o kontaktech s Husákem nebo Štrougalem, ačkoliv padlo několik zmínek, které se týkaly radikálních „internacionalistů“ slovenských, jako byl Lenárt, i českých jako M. Miller. Ti napadli Husáka před sovětskými diplomaty, kteří – jako Udalcov – byli stejně dogmatičtí, protože Husák v té době odmítl rehabilitovat Novotného éru a zbavit funkcí příznivce Pražského jara. Jenže sovětské vedení podpořilo Husáka a Štrougala a jeho vyslanci se s nimi spojili přednostně. (Viz instrukce Kaťuševa a Rusakova ze dne 26. prosince delegaci KSSS, která se měla přesunout následujícího dne pod vedením Kaťuševa a včetně V. V. Kuzněcova do Prahy; ti dva redigovali texty podepsané Brežněvem – či veliteli Sovětské armády a představiteli čtyř satelitních zemí, které se podílely na invazi –, a proklamaci tzv. nového vedení KSČ a státu, jež mělo převzít moc 21. srpna. Ony instrukce předpokládaly, že 26. prosince se uskuteční důsledně oddělená setkání s různými československými činiteli a skupinami. „Zdravé síly“, tedy skupina kolem Biľaka a Indry, tak neměly být informovány o setkáních s Husákem a Štrougalem ani o žádných jiných. Naproti tomu jediní Husák a Štrougal byli informováni o všech setkáních. (In Krizis, s. 382–387). Tehdy se k Husákovi a Štrougalovi museli radikálové připojit, což písemně oznámili oficiální cestou velvyslanci – a ne svému přívrženci Udalcovovi – na konci března 1969. (Ibid., s. 1048–1055)

III. Zapomenutí protestující: politické a společenské hnutí

Na závěr zmiňme dvě oblasti, které byly opomíjeny českoamerickým sborníkem z roku 1998 i historiografií po roce 1989 obecně, a to československé společenské hnutí (zejména samospráva podniků v jugoslávském duchu a nezávislé odbory) a protesty proti invazi v SSSR, ačkoliv obě významně přispěly k obavám sovětského vedení. Hrozily totiž, že se všeobecně rozšíří zpochybnění legitimity direktivního chování socialistických režimů, jak k němu došlo v Československu po zrušení cenzury v březnu 1968 a jež vedlo k de facto politickému pluralismu.

Protesty v SSSR byly zaznamenány již od prvního dne okupace Městským výborem KS v Moskvě a záznamy byly nejprve předány – podle pravidel – Suslovovi. (In ibid., s. 866–876, celkem 3 zprávy Městského výboru KS v Moskvě, dvě z 22. srpna a jedna z 27. srpna, podepsané tajemníkem V. Grišinem.) Ve všech případech jsou v těchto dokumentech zmíněni nestraničtí intelektuálové protestující jednotlivě proti invazi, zatímco „pracující“ jako by se zajímali pouze o reakci zahraničí. Dne 27. srpna byly v Moskvě nicméně zaznamenány petice, nápisy na zdech a pamflety, zejména na univerzitě, a 25. srpna byla hlášena manifestace proti invazi na Rudém náměstí, jíž se zúčastnilo 11 osob. V tomto případě informaci prohloubil samotný Andropov. (Andropovovy zprávy z období od 5. do 20. září, in ibid., s. 881 a 891–892. K tématu viz rozhovor s jedním z manifestujících z Rudého náměstí 25. srpna, Viktorem Fajnbergem, in Dnes, Praha, 19. září 2011; uvádí, že desítka členů jeho skupiny disidentů z Leningradu byla tři týdny před invazí zadržena KGB a na jednu noc uvězněna, protože chtěli poslat deníku Mladá fronta, který nebyl u Moskvy vůbec oblíben, dopis vyjadřující podporu Pražskému jaru. K tématu demonstrací v mnoha zemích sovětského bloku – Rusku, Estonsku, Lotyšsku, Polsku, Maďarsku, NDR a Bulharsku – viz svědectví dvanácti účastníků těchto revolt mládeže, které byly mnohem početnější a trvaly déle než v roce 1956 po invazi do Maďarska, in Adam Hradilek [ed.]: Za naši a vaši svobodu, Praha, Torst, Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, 470 stran. Heslo „Za naši a vaši svobodu“ se objevilo na jedné z vlaječek při manifestaci 25. srpna, připomínajíce heslo ruských demokratů, kteří sympatizovali s povstáním proti carskému režimu v Polsku v roce 1863. Na dalších vlaječkách stálo „Ruce pryč od Československa!“ a „Svobodu Dubčekovi, svobodu Černíkovi!“)

Andropov kladl vinu na vliv jugoslávského disidenta Džilase a označil Petra Jakira a Pavla Litvinova za vůdčí osobnosti „širokého okruhu“ spisovatelů a „četných vědců“, zejména matematiků a fyziků. Tato skupina podle něj měla četné příznivce z řad „významných vědců a akademiků“, opatrnějších, protože se jednalo o členy strany, kteří ale následně, jako Sacharov, začali podepisovat prohlášení této „samizdatové“ skupiny a podporovat ji finančně.

Připomeňme ještě jeden rozměr, který byl až dosud skryt. Těsně před nástupem Husáka byla zorganizována kampaň proti odborovému hnutí, zejména horníků a dělníků v hutích, kteří se postavili na stranu studentského hnutí a na podporu Smrkovského. Ve třetině podniků byly navíc zvoleny závodní rady a Federální shromáždění, jehož byl Smrkovský stále místopředsedou, projednávalo zákon o podnicích s podporou vedení odborů. Díky Krizis můžeme konstatovat, že od prosince 1968 bylo úhlavním nepřítelem Moskvy spojenectví mezi Smrkovským, odbory (ROH) a studentským hnutím. Sovětské vedení, zastoupené vyslanci sovětských odborů, se snažilo v Praze prostřednictvím bývalých stoupenců Novotného z ROH pod vedením E. Erbana a za „důvěrné“ pomoci Svobody a Štrougala (Krizis, Rusakovova zpráva pro ÚV z 29. ledna 1969, K opatřením pro posílení našich prostředků pro působení na odborové hnutí v Československu, s. 415–416) zablokovat návrh zákona, zakázat podnikové rady a provést čistku ve vedení ROH. Dne 25. února už bylo několik stovek podnikových rad koordinováno na celostátní úrovni (viz V. Cl. Fišera, Prague, la révolution des conseils ouvriers 1968–1969 – Praha, revoluce dělnických rad 1968–1969 –, sborník dokumentů, Seghers/Laffont, 1977, 284 s., a dále týž autor, „Hnutí pro samosprávu podniků ve střední a východní Evropě“, in Autogestion, hier, aujourd’hui et demain – Samospráva podniků včera, dnes a zítra –, Syllepse, 2010, 695 s., s. 456–469, a dokumenty přeložené V. F. in ibid., s. 552–561). Sovětské politbyro předalo prostřednictvím svého velvyslance československému vedení požadavek, aby co nejdéle odkládalo přijetí zákona, aby z něj byly odstraněny články týkající se rad a aby bylo vedení odborů vyměněno. Politbyro hrálo jako obvykle dvojí hru a připojilo k požadavku dodatek, který přikazoval velvyslanci, aby „pouze Husákovi“ nařídil, že Slováci mají v této záležitosti zaujmout „tvrdé stanovisko“ a „nedovolit“ přijetí zákona. (Krizis, op. cit., s. 466–468.) Husák tedy dostal společně s Dubčekem vzkaz s určitým obsahem a současně dostal sám jiný, pravý vzkaz, který předchozímu protiřečil. Sověti zákonu vytýkali syndikalizaci „profsojuzů“, to znamená jejich autonomii ve věcech vnitřního řízení, možnost svobodného rozhodování v ekonomických a sociálních záležitostech, a zejména orientaci ROH na samosprávu podniků. Dne 5. března 1969 intervenovali u Dubčeka a vedení KSČ a otevřeně se postavili proti návrhu zákona o podnicích a dělnických radách. (Ibid., s. 480.) Natolik se obávali, že se Československo vydá „jugoslávskou“ úchylkou, že 11. března zaslali vedením ÚV NDR, Maďarska, Polska, Bulharska a Mongolska informaci, kterou měli jednotliví velvyslanci osobně předat generálním tajemníkům. Jejím obsahem byly dva dokumenty, které se záležitosti široce věnují. Za prvé šlo o vyjádření k návrhu zákona „pro předsednictvo“, které je adresováno Dubčekovi, Svobodovi, Černíkovi, Husákovi, Štrougalovi a Erbanovi. (Ibid., s. 478.) Všimněme si, že Smrkovský, člen předsednictva ÚV, miláček odborů a veřejného mínění, byl systematicky udržován stranou, a to od listopadu – stejně jako prosovětští radikálové. Ve zmíněném prvním dokumentu pro komunistické strany je řečeno, že návrh zákona obecně, a zejména jeho části týkající se „podnikových rad“ a „dělnických sovětů“ (sic), které jim dávají „rozsáhlá práva v záležitosti hospodářského řízení“, „by zbavily KSČ její vedoucí úlohy v hospodářství a ve společnosti“. Pro Moskvu tento návrh „ohrožuje základy socialistické ekonomiky“, vede k „prosazení skupinového vlastnictví [...], čímž snižuje úlohu státu v řízení ekonomiky na minimum“.

Za druhé, „informace“ pro vedení satelitních států obsahuje v příloze „sdělení“ pro Dubčeka, které bylo také sepsáno 5. března 1969 a jehož obsah byl oznámen i ostatním adresátům zmíněného dokumentu a vedle nich také radikálům Biľakovi, Lenártovi, Indrovi a Jakešovi; ani tentokrát ne tomu, na koho na vedoucí úrovni zejména mířil, tedy Smrkovskému. Je v něm poukázáno na nedostatek kontroly odborů a masových organizací, „zejména organizací mládeže“ ze strany KSČ, což vedlo k návrhu zákona, který je protisocialistický a musí být zamítnut dříve, než se bude konat sjezd odborů. Text tvrdí, že poté, co bylo v listopadu a v lednu odhaleno pravicové nebezpečí, se objevilo „nebezpečí levicové, které hrozí zejména na schůzích, a to především na schůzích sdružení intelektuálů, na resortních sjezdech odborů (narážka na nedávné sjezdy odborových hnutí horníků a dělníků v hutích, aniž by byly zmíněny – pozn. aut.) a v médiích“.

V období od prosince 1968 do dubna 1969, kdy se k moci dostal Husák, se již tedy sovětská strana nestavěla proti pravicovému revizionismu, ale proti „levicovému oportunismu a revizionismu“, proti „anarchosyndikalistickým tendencím“, jak uvedl jeden z oficiálních historiků Husákovy éry (Slušný, art. cit., s. 349–350). Dne 4. března 1969 v předvečer sjezdu ROH vyšel v Pravdě článek s názvem Boj V. I. Lenina proti anarchismu odborů od jistého S. Titarenka, který píše, že „myšlenky pravicových sil“ o „nezávislosti“ odborů jsou pouhým převzetím myšlenek „dělnické opozice“ (uvozovky u slov nezávislost a dělnická opozice uvádí přímo Titarenko, pozn. aut.), „myšlenek otevřeně nepřátelských a protisocialistických“. Není možné, aby podniky přešly „do vlastnictví kolektivu výrobců“, protože by to byl návrat „ke kapitalismu“. A pozastavení diskusí k návrhu zákona o podnicích na dobu neurčitou bylo také jedno z prvních opatření přijatých Štrougalem ve jménu ČNR po 17. dubnu, kdy padl Dubček. Štrougal nechal toho dne obklíčit Pražský hrad bezpečnostními silami, aby zajistil, že ÚV Dubčeka svrhne. Teprve 5. května 1972 pak „normalizační“ Ústřední rada odborů odsoudila podnikové rady jako „cestu k likvidaci celospolečenského vlastnictví“.

IV. Závěr

Zejména díky Krizis si můžeme blahopřát k rozšíření pramenné základny k tématu. Nicméně jsou stále četné mezery, které je třeba doplnit. Chybějí například všechny dokumenty týkající se samotných dnů invaze, z nich nebyl zařazen ani jediný. Nemáme tedy žádný dokument politbyra z období 19.–21. srpna ani žádný dokument ÚV z období od 17. do 23. srpna! Stejně tak Krizis neobsahuje žádnou zmínku o Ivanu Ivanoviči Udalcovovi, prvním radovi na sovětském velvyslanectví v období od 29. prosince 1967 do 3. února 1969, zatímco jeden z textů, datovaný 20. květnem 1968, který citujeme výše, odhaluje jeho machinace, a náčelník generálního štábu Majorov jej popisuje – in týž, op. cit., s. 298–300 – jako „prakticky“ hlavního představitele velvyslanectví, který si během recepce 7. listopadu dovolil vykřikovat nadávky na mongolského velvyslance.

N. Petrov (in Pazderka, op. cit., s. 140–141) cituje Brežněvův projev na zasedání ÚV KSSS ve dnech 30. a 31. října 1968 (uvádí, že zdroj pochází z archivu RGANI, zatímco Krizis o tom zcela mlčí, což je podivné). V projevu zaznělo, že protesty západních zemí proti invazi byly „ve skutečnosti formální, symbolické. V žádném případě se nedotkly našich vzájemných vztahů, ani ekonomických“. Samotný Majorov (in op. cit., s. 314) poznamenává, že v západních a jihozápadních Čechách podél hranice s NSR, a tedy s NATO, se nikdy nenacházely sovětské posádky, což generální štáb potvrdil v říjnu 1968. Rybas (in op. cit., s. 308) uvádí, že nový tajemník amerického ministerstva obrany Clark Clifford veřejně prohlásil již 15. prosince 1968, že je nakloněn zahájení bezpodmínečného vyjednávání se SSSR o omezení strategických zbraní. A. Dubček v rozhovoru (in Občanský deník, Praha, 10. srpna 1990, s. 3) vzpomíná, že sotva se Američané dověděli o sovětské invazi, pospíšili si se stažením svých jednotek o 200 kilometrů oproti původnímu umístění na německo-československé hranici.

Kromě nepočetných výjimek, jež jsme citovali, nemáme dokumenty KGB (a z citovaných funkcionářů je v rejstříku uveden pouze Andropov). Přitom na s. 1029 najdeme na konci jednoho z těchto textů, datovaného 28. lednem, podepsaného zástupcem náčelníka KGB N. Zacharovem a týkajícího se působení proti F. Krieglovi, popis obvyklého předávání těchto dokumentů, cituji, československým „přátelům“ pomocí „šifrovky“: řadoví agenti, zde bulharští „přátelé“ (sic), je předávají vedení KGB, dále jsou předány Suslovovi a poté Rusakovovi, který je v čele oddělení pro vztahy se stranami zemí východního bloku, dále Kaťuševovi, tajemníkovi ÚV pro záležitosti těchto zemí, následně A. Blatovovi, vedoucímu Brežněvovy kanceláře, který je prostředníkem – v tomto případě bez Brežněvova vědomí, ovšem jeho jménem – mezi KGB a politickým vedením (zde Kaťuševem). Víme mimo jiné díky Majorovovi, že Blatov, teoreticky zástupce vedoucího aparátu ÚV, je alter ego generálního tajemníka, ačkoliv Krizis necituje žádné jeho rozhodnutí, kromě tohoto, které bylo předáno písemně a telegraficky (ibid., s. 187 a 245); Majorov jej popisuje jako předního Brežněvova spolupracovníka, sídlícího v předpokoji jeho kanceláře ve třetím poschodí budovy ÚV v Kremlu. V Krizis se nicméně dozvídáme, že byl členem všech sovětských delegací, které přijímaly návštěvníky z Prahy, kam se přesunul 27. prosince 1968 po boku Kaťuševa a Kuzněcova (viz Krizis, op. cit., s. 382).

Náš celkový závěr tedy je: nově zveřejněné dokumenty jasně dokládají, že hlavní příčinou invaze do Československa byl pokus o odmítnutí sovětského modelu, pro země východního bloku jediného možného a závazného, a že SSSR si byl jasně vědom tohoto nebezpečí.

Přeložil Aleš Zapletal

První verze studie vyšla pod názvem Quand Moscow entreuvre ses dossiers: novelles sources soviétiques sur l’invasion de la Tschécoslovaquie d’aoűt 1968 in Bulletin, Amitié France- Tschéco-Slovaque, Nancy 2012, č. 5, s. 2–12. (91 F, avenue de Strasbourg, 54 000 Nancy)

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik a překladatel, spolupracovník exilových Listů, žije ve Francii, kde se narodil. Byl profesorem na univerzitách v Paříži, v Portsmouthu (Velké Británie) a Štrasburku. Dlouholetý člen redakce Lettre Internationale. Spoluzakladatel časopisů Journal of Area Studies, Histoire et Anthropologie a Biennale Mitteleuropa ve Štrasburku. Jako francouzský básník píše pod jménem Claude Vancour.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Claude Fišera

Po pětačtyřiceti letech: Když Moskva pootevírá archivy

Nové sovětské prameny k invazi do Československa

I. Prameny nové a chybějící

II. Místní kontakty Sovětů

III. Zapomenutí protestující: politické a společenské hnutí

IV. Závěr

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu