Barbara Coudenhove-Kalergiová

Sen o Praze

Když jsem v roce 1945 přišla jako utečenecké dítě do Rakouska, byla jsem nejdřív z duše hloubi nešťastná. Weisspriach v Lungau. To má být teď domov? Tohle úzké údolí? Tyhle hory, které člověku uzavřely svobodný výhled do všech stran? Tyhle blbé hnědobílé krávy všude kolem, které se cpou na loukách? Byli jsme s mými rodiči vyhnáni z Prahy, z nejhezčího města na světě, jak jsem byla pevně přesvědčena. V solnohradském Lungau, kde můj dědeček vlastnil kvůli kamzíkům v odlehlém údolí honitbu a statek, jsme našli útočiště. Ve skutečnosti tam bylo samozřejmě překrásně, především tehdy v době bez turistů. Ale ne pro mě. Můj sen měl jméno Praha. Když mě nikdo neviděl, ze stesku po domově jsem plakala.

Milovat Rakousko jsem se naučila až o několik let později, a to díky literatuře. Bydlela jsem mezitím ve Vídni, kde to bylo takřka tak krásné jako v Praze. Objevila jsem Josepha Rotha, Musila, Schnitzlera, Karla Krause a Herzmanovského-Orlando. Ty poslední dva jsme s přáteli znali částečně nazpaměť a navzájem jsme si je předříkávali, otřásajíce se smíchem. Pořád dokola jsme se bavili vypočítáváním dvorních trpaslíků v Gaulschreck im Rosennetz, včetně nezapomenutelného Krschiche, který vynalezl český jazyk.

Tady jsme nacházeli poslední závan onoho velkého Rakouska, které nás fascinovalo a jehož stopy jsme všude hledali, v architektuře, v kavárnách, a také v lidech. Ano, tady lze být doma. Ale já jsem uměla pochopit i Josepha Rotha, který po roce 1918 jednomu svému příteli o malém a najednou provinčním Rakousku napsal, že je zde pro něj „příliš mnoho půdy a málo dálky“.

Každý, jehož kořeny leží někde jinde, musí svou identitu namáhavě hledat, musí si ji svým způsobem sám objevit. Ale kde ležely moje kořeny? Mí předkové pocházeli z Brabantu a z Kréty, z Polska a z Francie, z Maďarska a Německa a dokonce z Japonska. Ale rodokmeny mě nikdy nezajímaly. Kořeny mé duše se nacházely v Praze.

Jistě, jako německy mluvící dítě jsem vyrostla v českém městě podrobeném a ovládaném Němci, aniž bych cele patřila k jedněm či k druhým. Od začátku to byla komplikovaná identita. Být stranou mi bylo dáno do vínku. Mluvit ze srdce přesvědčeně o „domovině“ a „vlasti“ jsem se nikdy nenaučila.

Vzpomínám si na jeden den v německé škole v Praze, někdy v raných čtyřicátých letech. Do třídy k nám přišel jeden pán z úřadu říšského protektora, ve stranické uniformě s vyznamenáními strany. Mluvil s přízvukem říšského Němce a přednesl nám řeč, která vyvrcholila větou: „Německé děti, nikdy nezapomeňte na to, že tady jste na území nepřítele!“

Byla jsem k smrti vyděšená. Moje Praha? Území nepřítele? Ostatní děti na tom neshledávaly nic příliš divného. Většina z nich byla syny a dcerami německých funkcionářů z Říše, někteří byli takzvaní Volksdeutsche z českojazyčných smíšených rodin, které se chopily šance na germanizaci, aby svým dětem umožnily lepší vzdělání. Místních německy mluvících Pražanů bylo poté, co zmizeli Židé, jen pár.

Vyprávěla jsem tu příhodu o území nepřítele doma. Moje matka mě uklidnila. Nesmysl, říkala, ty nejsi na žádném území nepřítele. Ty jsi tady doma. Nebo si prý snad myslím, že Mařenka, námi zbožňovaná kuchařka, je nějaký nepřítel? Ne, samozřejmě že ne. No tak. Ale to jedovaté slovo zůstalo viset v ovzduší a zmatek taky.

V těch měsících před odsunem jsem byla vášnivě zamilovaná do svého rodného města. V onom krátkém čase, kdy se člověk promění z dítěte na -náctiletého, nově objevuje svět. Všechno vidí jinýma očima. Ono samozřejmé už najednou není samozřejmostí. Mým novým světem, světem plným zázraků a tajemství, byla Praha. Byla to radost a dobrodružství, nejít po škole přímo domů, nýbrž přes zákaz ještě bloumat kolem a prozkoumávat bezpočetné uličky a rohy Malé Strany a Starého Města. Tehdy jsem měla velké ambice: jednou, později, až už nebudu dítětem a budu moci bloumat všude okolo, jak dlouho budu chtít, poznat opravdu dobře město, všechny uličky, všechna náměstí, všechny dvory, všechny kostely a paláce a příběhy, které k nim náležejí, jak je znal můj otec.

Malá Strana byla „naše“ strana. Tady bylo mnoho barokních paláců, mnoho barokních kostelů, v čele s monumentálním kostelem sv. Mikuláše s vysokou kopulí, tady ležel Petřín a Kinského zahrada a Seminářská zahrada, kde na jaře v hojném množství kvetly šeříky a jejich vůně se nad parkem vznášela jako oblak a provázela člověka celou cestu nahoru na Hradčany. Tady bydlelo mnoho známých mých rodičů a sem jsme chodili v neděli k augustiniánům u sv. Tomáše na německou mši.

Na druhé straně Vltavy ležela ta „druhá strana“, Staré Město. Staré Město bylo tmavé, klikaté a trochu strašidelné. Tady byla židovská čtvrť a židovský hřbitov, tady stál úctyhodný Týnský chrám, kde byly na nějakém místě – nikdo nevěděl kde přesně – pohřbeny sťaté hlavy protestantských rebelů povstání. Tudy se procházel Golem a tady kázal kacíř Jan Hus. Dlouho předtím, než jsem znala historii města, jsem instinktivně věděla, že Staré Město bylo „jiné“, že to byla prostě „jiná strana“.

Moje kamarádka ze školy Gertrude Engelová, zvaná Engele (Andílek), bydlela na Starém Městě. Nějak se to k ní hodilo. Engele byla malá a trochu shrbená a měla ohnivě červené vlasy jako nějaká čarodějnice. Jednou mě Engele pozvala po škole k sobě domů. Ukázalo se, že její otec měl nedaleko Staroměstského náměstí obchod s kaktusy. Byl to klenutá sklepní místnost, do které vedlo několik schodů. Uvnitř byl bezpočet kaktusů, malé a velké, pichlavé a hebké, kulaté a podlouhlé. Pamatuji si ještě dnes, jak mě zachvátilo cosi jako panika. Kaktusy, sklep, čarodějnici podobná Engele – rychle jsem se rozloučila a utíkala domů, přičemž jsem se v úzkých staroměstských uličkách několikrát ztratila.

Nové Město u Václavského náměstí byl zase jiný svět, velkoměstský, moderní a mondénní. Ten byl doménou mých velkých bratrů, kteří chodili do Štěpánské, jedné postranní ulice u velkého náměstí, na německé gymnázium. Na Václavském náměstí byla kina ve stylu dvacátých a třicátých let, nádherné kavárny a občerstvení Koruna, kde si člověk mohl za korunu vytáhnout z jednoho skvělého automatu sendvič. A když uměl speciální trik jako moji bratři, tak i dva.

Nahoře na Václavském náměstí stál a stojí svatý Václav na svém koni, obklopen čtyřmi dalšími českými patrony. Jejich jména jsem uměla brzy: Ludmila a Anežka, přemyslovské kněžny, přičemž ta druhá byla později prohlášena za svatou, Vojtěch a Prokop, mnich. Když jsem o mnoho let později opět narazila na Vojtěcha, misionáře Polska, v polském Hnězdně a na černého Prokopa na jednom obraze ve štýrském klášteře St. Lambrecht – Bůh ví, jak jsem se tam dostala –, bylo to příjemné shledání.

Svou celoživotní lásku ke svatým mám od pražského dětství. Svatí na Václavském náměstí jsou přísné národní pomníky z 19. století. Stříbrný hrob Nepomuka v chrámě sv. Víta s jazykem světce ve třpytivé monstranci je nádherným dílem z období protireformace. A nespočetné barokní sochy na kostelích a palácích Malé Strany s oblibou balancují na střechách, připravené ke skoku, přesně tak, jako by každým okamžikem chtěly vzlétnout přímo k nebi. Dodnes nemůžu vstoupit do žádného kostela, aniž bych okamžitě určila, koho sochy svatých představují.

Do města jsme jezdili tramvají číslo 9. Za mého dětství v období nacismu museli čeští průvodčí v elektrice, jak jsme jí říkali, všechny stanice ohlašovat dvojjazyčně, nejdříve německy a pak česky. Brückel – Můstek. Wenzelsplatz – Václavské náměstí. A nakonec: Museum – Muzeum. Na tuto stanici jsme napjatě čekali, abychom se vždycky mohli začít chichotat. Když chtěl jednou můj tehdy třináctiletý bratr Jakub v žákovské uniformě nastoupit s plechovým bubnem, který byl velký skoro jako on, do elektriky, poslal ho průvodčí chladně dozadu na plošinu se slovy: „Nastupovat vzadu, pane Hitler.“

Jako německy mluvící pražské děti jsme se sourozenci uměli česky špatně, ale plynně a bez značného přízvuku. Oproti mým spolužačkám, které přijely z Říše, jsem se se svými znalostmi cítila důležitě. Bratři s požitkem hovořili širokým pražským předměstským slangem. Když nás někdo označil za „sudetské Němce“, pobouřeně jsme to odmítali. Ne, my jsme nebyli žádní sudetští Němci (které jsme neměli rádi), ale pražští.

Když Němci vtrhli do Československa, měli se čeští Němci možnost rozhodnout, jestli se přihlásí k Čechům, nebo k Němcům. Nejsem to ani ono, řekl tehdy můj otec, on je, slovy osvícenského filozofa Bernarda Bolzana, „Čech německého jazyka“. A jako starý pán v Rakousku říkával, že patří k vymřelému druhu, „homo bohemicus extinctus“.

Jaro 1945, kdy panovalo nezvykle krásné a zářivé počasí, mám ve vzpomínkách pravděpodobně nostalgicky přibarveno jako drahocenný a vzácný čas. Myslím, že se vidím, jak stojím na mostě přes Vltavu, který se tehdy jmenoval Smetanův a dnes se opět jmenuje Most Legií, a dívám se na slavné panorama Hradčan, Malé Strany a Karlova mostu. Šeřík, bílý a fialový, byl v plném květu. A myslím, že slyším sama sebe říkat: dobře se dívej, dobře si to zapamatuj. Něco tak krásného už nikdy, nikdy, nikdy nebudeš moci vidět.

Dne 5. května, když se armáda Spojenců přibližovala k městu, vypuklo Pražské povstání. Říšští Němci, kteří byli zaměstnaní v protektorátní správě a na nacistických postech a kteří se právem obávali toho, co mělo přijít, včas opustili město. Mí naivní rodiče zůstali. My jsme tady žili před Hitlerem, říkali sobě i nám, my tady budeme žít také po Hitlerovi. Jak známo, dopadlo to jinak. Po šestiletém obsazení zlost národa přetekla a vylila se na nenáviděné Němce.

Členové národního výboru nás spolu s dalšími Němci z naší čtvrti odvedli z domu a zavřeli v nedaleké tramvajové remíze. Kufry a jídlo jsme si s sebou nevzali, protože jsme si mysleli, že se domů zase brzy vrátíme. Ale mezitím běsnil venku okolo naši remízy dav jako utržený z řetězu. Došlo k vraždě a zabití. Ošklivě zraněné přinášeli k nám. Vypálíme ten barák, slyšeli jsme, jak volají. Seděli jsme přikrčeni k sobě na betonové podlaze a čekali, aniž bychom pořádně věděli nač. Dne 8. května bylo najednou oznámeno, že se vůdci povstání prý s Němc i dohodli, že německé skupiny mohou svobodně odejít. Kdo chce, může se k nim přidat. My jsme chtěli.

Za jedné teplé noci jsme vyšli před budovu a viděli jsme dlouhý průvod, ve kterém šli kolem němečtí vojáci s vozy i bez, za nimi zástupy civilistů. Území nepřítele? napadlo mě. Proč vlastně musíme teď pryč, zeptala jsem se svého otce. Jeho odpověď, filozofická jako vždy, zněla: To je tok dějin. Díky dějinám jsme do této země přišli a kvůli nim musím také zase pryč.

O pár týdnů později, po dlouhém pěším pochodu přes Čechy, pobytu v jednom americkém utečeneckém táboře a dalším pěším pochodu přes Bavorsko jsme jednoho dne stáli u Freilassingu na hranici s Rakouskem. Černý americký voják, vysoký jako bidlo, ji hlídal. Chceme do Rakouska, řekli jsme mu. G. I. se přátelsky usmál, ukázal jedním ze svých obrovských černých prstů směrem k Salcburku a řekl: Good luck. O minutu později jsme byli v Rakousku. A o rok později jsme byli vděčnými rakouskými občany.

A kořeny? Nikdy jsem na ně nezapomněla. Opět a znovu se mi zdálo o Praze. Opět a znovu jsem hledajíc chodila ulicemi. Ten sen se vracel v obměnách, někdy obohacen o elementy z jiných měst, která jsem milovala, jako Benátky a Jeruzalém. Jakmile to šlo, jela jsem zase do Čech. Můj nejmladší bratr, tehdy student umění bez peněz, hubený jako lunt, jel do vesnice na jihu Čech, kde jsme dříve trávili prázdniny u prarodičů, a tam ho rozmazlovala rodina kočího. Když se vrátil, přivezl povidlové buchty, které kočího žena napekla.

Když v srpnu 1968 vpochodovali do Prahy Rusové a mnoho Čechů se nechtělo vracet z dovolené v Jugoslávii a zůstali ve Vídni, přespávali někteří na mém gauči v obývacím pokoji. A když v roce 1989 padl komunistický režim, stála jsem na Václavském náměstí a v úžasu přihlížela, jak se socha sv. Václava den ze dne stále více přeměňuje na kombinaci poutního oltáře a popartového díla, posetého květinami a svíčkami a plakáty a fotkami Václava Havla. Na kopí světce vlál prapor s nápisem „Svobodné volby“.

Ale ještě jsem se se svým rodným městem úplně nevypořádala. Jeden účet byl pořád ještě otevřený. Jedna otázka stále ještě nebyla zodpovězena. Krátce po převratu otevřelo ORF v československém hlavním městě kancelář zahraničního zpravodajství a nabídlo mi, abych ji vedla. Najednou jsem zase žila v Praze, v zařízeném bytě na Masarykově nábřeží, které se za nacistických časů jmenovalo Nábřeží Reinharda Heydricha. Teď jsem se konečně mohla toulat městem podle libosti. Poznala jsem všechny uličky a nároží. Vyšla jsem na Petřín ke Strahovskému klášteru a dívala se shora dolů na město. Zase kvetly šeříky. A já jsem se sama sebe ptala: je to teď pracovní pobyt, nebo návrat do vlasti?

S mou kamarádku Věrou, lékařkou – jednou z lidí, kteří byli v roce 1968 ve Vídni a kteří se pak přece jen rozhodli pro návrat –, jsme si budovaly vzdušné zámky. Co si koupit do budoucna nějaký malý byt v Praze, možná na vltavském ostrově, na Kampě, nebo pokoj? Nějaká trvalá adresa, místo na pár hodin, abych mohla v budoucnu jezdit mezi Prahou a Vídní? Proč nemít dvě vlasti a kořeny ve dvou městech? Proč ne nějaký druh dvojí identity? Občas Věra zavolala a řekla: Něco jsem viděla, v jednom starém domě, pro tebe přesně to pravé. Ale já jsem to už tušila: Z toho nic nebude.

Protože mezitím jsem se naučila vidět Prahu českýma očima. Věra a další přátelé vyprávěli o svém dětství za doby protektorátu. Heydrichiádu, vlnu teroru proti českým vlastencům po atentátu na říšského protektora Heydricha, jsem zažila z bezpečné vzdálenosti, aniž bych o tom pořádně něco tušila. Pro mé známé znamenala prožitý děs, zatýkání a popravy v nejbližším kruhu rodiny a přátel. Po takovýchto rozhovorech jsme se na sebe podívali a řekli si: Vyrostli jsme ve stejném městě, ale mohli jsme stejně tak žít na různých kontinentech.

Vyprávěla jsem o odsunu Němců. O tom věděli zase ti ostatní velmi málo. Moje spolupracovnice Eva řekla: Až teď, když tě znám, jsem četla jednu knihu a zjistila jsem, že byly vyhnány tři miliony lidí. Vždycky jsem si myslela, že to bylo jen pár nácků, kteří tak jako tak chtěli do Říše. Když jsem poznala nové lidi, často se mě ptali: Ach, vy žijete ve Vídni? Emigrovala jste ve čtyřicátém osmém? Ve čtyřicátém pátém, odpovídala jsem. A „emigrovala“ není to správné slovo. Následovala většinou trochu trapná odmlka a potom se rychle začalo mluvit o něčem jiném.

Mí čeští přátelé také měli ve městě jiná oblíbená místa než já. Většina z nich neměla nijak obzvláště ráda baroko, bylo „cizí“, habsburské a katolické. Milovali gotické stavby, především ale nádherné stavby z doby národního obrození, z doby okolo přelomu století, secesi, jak se jí tady říkalo, a kubistické stavby pražské moderny ze dvacátých let.

A ze všeho nejvíc milovali českou krajinu a vesnice, kde většina z nich měla kořeny po prarodičích a kde mělo mnoho z nich domek. Na Vánoce byla všude zabíjačka, slavnostní zabíjení prasete, událost důležitá i pro hodně lidí z města. I náš asistent kameramana Olda, skrznaskrz kluk z pražského předměstí, měl někde na venkově dvě krmná prasata, která se jmenovala Alois a Gustav po dvou nejdůležitějších politicích komunistické éry. V hloubi duše zůstala většina Pražanů vesničany.

V mé německy mluvící rodině byl český jazyk ceněn velmi vysoko, ale s onou lehce humornou vlídností, která je typická i pro Rakušany. Když někdo mluví česky, je to ve Vídni zaručený důvod k smíchu. I já jsem se musela v duchu smát, když jsem v divadle poprvé slyšela v češtině Shakespeara. Zamyslela jsem se nad tím, až když mi má učitelka češtiny Miluška dala krásnou knihu Pavla Eisnera Chrám i tvrz, jakési vyznání lásky českému jazyku. Ne, tento jazyk nebyl vynalezen dvorním trpaslíkem Krschischem, aby vyléčil jednoho trudomyslného arcivévodu z melancholie, nýbrž byl těžce vybojován a obnoven a prosadil se proti silné němčině.

Když jsem na začátku devadesátých let podruhé v životě žila v Praze, začalo se mezi českou intelektuální veřejností spíše váhavě diskutovat o odsunu Němců, o tématu, které bylo čtyřicet letu tabu. Mladí historikové vydávali první studie o smrtelných obětech a hrůznostech. Vědci a studenti hledali dialog. V bývalých Sudetech se konaly první výstavy o kultuře Němců, kteří tam kdysi žili. Psalo se a mluvilo o zpracování historie, vypořádání se s minulostí, o historické pravdě.

Na toto téma přišlo také během jednoho družného večera doma u známých, kde byli žurnalisté, intelektuálové a politici. Obecný konsenzus směřoval k tomu, že by se prý ta nepříjemná otázka vyřešila tím, kdyby Česká republika jednou patřila do Evropské unie. Pak by se mohl každý, kdo by chtěl, včetně Němců, svobodně v zemi usadit.

Najednou jsem byla vzteky bez sebe. Nerozumíte tomu, řekla jsem trochu zaražené společnosti, že se tady nechci usadit jako cizinka? Nejsem nikdo cizí. Nejsem také žádná turistka. Jsem odtud! Narodila jsem se tady! Nechci nic zpátky, pro mě za mě si můžete naše věci klidně nechat. Ale chci se na stará kolena moci posadit na lavičku na Petříně, který se v mém dětství jmenoval Laurenziberg a podívat se dolů na město a smět říct: To je moje město. Chci tady mít domov, stejně jako vy. Nerozumíte tomu?

Ne, oni mi nerozuměli. Na chvíli bylo ticho. Pak se ke mně posadil jeden příjemný host a řekl: Postavím pro vás vlastníma rukama lavičku na Petříně. Myslel to hezky, ale nebylo to to, co jsem chtěla slyšet. Když jsem pozdě večer jela přes Most Legií do svého přechodného bytu na nábřeží Vltavy, věděla jsem, že pro mě žádný návrat do Prahy nemohl existovat. Návštěvy ano. Ale návrat? Ne. Doba, kdy byla Praha české i německé – dnes by se řeklo: bikulturní – město, byla nenávratně pryč. Co pominulo, nedá se vrátit zpátky. Běh dějin nelze zvrátit. Němci nikomu nechybějí, ani těm, co to myslí dobře. A ti německy mluvící Pražané, co tu zůstali, nejsou, pokud přijedou, nikým jiným než německými nebo rakouskými turisty.

Když vypršela moje pracovní smlouva, jela jsem zpátky do Vídně, aniž bych se snažila o druhé trvalé bydliště v Praze. Věděla jsem: Vídeň je mé město. Žiju ráda v Rakousku. Hory jsem si pořád nezamilovala, ale krávy pasoucí se na loukách jsem si mezitím celkem oblíbila. Občas ještě jezdím do Prahy, především v době, kdy na Petříně kvetou šeříky. Mám dosud ve městě přátele. Ale ten sen, ve kterém jdu hledajíc roztouženě uličkami svého rodného města, se už nevrátil.

(Der Traum von Prag, in: Meine Wurzeln sind anderswo, ed. Barbara Coudenhove-Kalergi,

Czernin Verlag, Vídeň 2001)

Přeložila Soňa Černá

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Barbara Coudenhove-Kalergiová

Sen o Praze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu