Václav Žák

Ústava jako onuce, ústava nečtená

Prezidentská amnestie a události okolo ní předvedly českou politiku a média opět v nedbalkách. Ve zprávách televize Nova redaktor tvrdil, že premiér prezidentovi amnestii podepsat musí. Horší je, že to říkal i premiér. V Událostech a komentářích na ČT 24 předseda Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Polčák prohlašoval, že nemá smysl vyjadřovat nedůvěru vládě, když vláda o amnestii nehlasovala a rozhodl pouze předseda vlády. Senátor Kubera s upřímností sobě vlastní ve stejném pořadu tvrdil, že amnestie nemůže být založena na nějakém zkoumání, na koho se bude vztahovat. Ministr spravedlnosti Blažek zase prohlásil, že Václav Havel rozhodl o amnestii, aniž by o ní hlasovala vláda. Zapomněl přitom veřejnosti sdělit, že Václav Havel rozhodoval podle ústavy z roku 1960, v níž byl prezident odpovědný a ke svým aktům souhlas vlády nepotřeboval. To je téměř neuvěřitelný zmatek, který má společný základ v neznalosti ústavního principu kontrasignace.

Nejprve si musíme uvědomit, že český prezident je podle ústavy politicky neodpovědný. Za jeho akty, které podléhají kontrasignaci, nese odpovědnost vláda. V ústavě první republiky z roku 1920 byly všechny akty prezidenta kontrasignované. Proč? Protože ve skutečnosti právě u kontrasignovaných aktů nerozhoduje prezident, ale vláda. Má to logiku. Rozhoduje přece jenom ten, kdo za to nese odpovědnost. Jinak by to bylo přímé popření smyslu ústavy, což je omezení a kontrola moci. Prezident může projevit přání amnestii udělit a pak jí propůjčuje důstojnost svého úřadu. O jejím rozsahu ovšem rozhoduje vláda, která za to také nese odpovědnost. Podotýkám – je řeč o politicky neodpovědném prezidentovi, který má podobnou ústavní roli jako britská královna: jeho názory na kontroverzní politická témata by veřejnost vůbec neměla znát, stejně tak jako neví, jaký má britská královna poměr k Evropské unii nebo ke globálnímu oteplování.

Bohužel, když se ve spěchu před rozpadem státu připravovala česká ústava, bral se ohled na vztah mezi Václavem Havlem jako budoucím prezidentem a Václavem Klausem jako předsedou vlády. Představa, že by měl mít podobný vztah ke Klausově vládě, jako má britská královna ke své vládě, byla pro V. Havla natolik nepřijatelná, že mu už ústavodárci vepsali rozsáhlé samostatné kompetence. Tím se dostalo do ústavy dračí vejce svévole. Prezidenti Havel a ještě mnohem větší míře Klaus začali považovat za svoje kompetence i ty, které jsou kontrasignované vládou.

Je příznačné, že se nově zvolený prezident, posílený přímou volbou, rezolutně rozhodl v této tradici pokračovat. Prý prezident není oleandr v rohu místnosti. Vůbec mu nevadí, že za svoje aktivity neponese odpovědnost on, ale vláda. Inu, jak říká princ Drsoň princi Jasoňovi, ty ji osvobodíš a já si ji vezmu za manželku. V Cimrmanově pohádce se tomu zasmějeme. Když ale vidíme, jak čelní politici zacházejí s ústavou, musíme se ptát, proč na ni vlastně skládají slib, když jí evidentně nerozumějí nebo se jí nechtějí řídit.

Pokud se v civilizované zemi prezident rozhodne, že udělí amnestii, obrátí se s tím požadavkem na ministerstvo spravedlnosti, které mu připraví podklady, v nichž pochopitelně uvede varianty amnestie a jejich případné dopady. Vláda prezidentovi naznačí, jakou amnestii bude ochotna kontrasignovat, protože za ni nese politickou odpovědnost. Kdyby prezident prosazoval svoji variantu, suše mu oznámí, že takovou amnestii kontrasignovat nebude. A takovém případě žádná amnestie vyhlášena nebude. Na rozdíl od milostí, které jsou individuálním rozhodnutím prezidenta, je totiž amnestie v principu aktem vlády.

Tak by to mělo být, kdybychom respektovali ústavní pořádek České republiky. Vše ovšem nasvědčuje, že takto amnestie vůbec nebyla připravena. Zdá se, že se připravovala na Hradě s cílem uklidit po divokých devadesátých letech. Prezident si byl nepochybně velmi dobře vědom, že mu současná situace na státním zastupitelství nedává naději, že by se přinejmenším některé kauzy nedostaly před soud. To by pochopitelně vrhlo stín na fungování Klausových vlád v devadesátých letech. A tak se dosti cynicky rozhodl udělat za minulostí tlustou čáru.

Je asi zbytečné hodnotit jeho krok z mravního hlediska. Důležité je si uvědomit, že tím dává tečku za celou svou politickou kariéru. Divoká devadesátá léta nebyla nějakým omylem, byla součástí transformační strategie, kterou prosazovali Dušan Tříska, Václav Klaus a jejich další spolupracovníci. Bohužel, je třeba připomenout, že se tak dělo za souhlasu podstatné části veřejnosti. Vstup zahraničního kapitálu byl velmi nepopulární a výroba českých kapitalistů se bez zhasnutých světel nedala udělat.

Hrad si musel být velmi dobře vědom, že administrování trestních případů trvajících řadu let zahrnuje právě ty kauzy, které se podařilo vylovit z moře podobných, jež se nikdy k soudu nedostaly. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kauzy mimořádně složité, délka trvání nesouvisela s tím, že by policie, soudy nebo státní zastupitelství byly nečinné. Za jejich délku ve skutečnosti odpovídá regulační vakuum na kapitálovém trhu, které zajistil Václav Klaus v rámci své transformační strategie.

Je příznačné, že finální tečku doprovází stejné pohrdání právem, jaké Václav Klaus předváděl v devadesátých letech. Místo aby amnestii připravilo Ministerstvo spravedlnosti, odhlasovala vláda a teprve na základě jejího kolektivního rozhodnutí by oznámil premiér prezidentovi, jakou amnestii hodlá kontrasignovat, premiér prezidentovi návrh podepsal, aniž by vládu vůbec informoval. Lepší doklad zneužívání moci si snad ani nejde představit.

Požadavek opozice na vyjádření nedůvěry vládě je zcela na místě, a říká-li předseda Ústavněprávního výboru v televizi, že vláda za nic neodpovídá, protože o amnestii nebyla informována, je to absurdní výmluva. Pokud ministři okamžitě poté, co se dověděli, jak prezident s premiérem postupovali, ze svých funkcí neodstoupili, nesou za výsledek stejnou odpovědnost jako premiér. Ministr Kalousek dal nesmyslům okolo amnestie v televizní debatě korunu, když tvrdil, že vláda neodpovídá za její rozsah, ale za provedení.

Je dobře, že se soudce Kydalka obrátil na Ústavní soud, aby posoudil ústavnost amnestie. Divím se opozici, že to neudělala ihned. Situace, kdy premiér nahrazuje rozhodnutí vlády individuálním rozhodnutím, má s ústavností málo společného. Ano, je pravda, že prezidentovy akty kontrasignuje premiér, ovšem odpovídá za ně vláda. A vláda podle Ústavy rozhoduje ve sboru. Jak může odpovídat za něco, o čem vůbec nerozhodla? Tvrzení, že se zde vlastně jedná o náznak kancléřského systému, neobstojí. Kancléř je první mezi rovnými. V Německu může stanovovat politické směrnice, ale nemůže nahrazovat rozhodnutí vlády.

V poslední době se po každé aféře zdá, že česká politika už nemůže hlouběji klesnout. Pokaždé to ale ještě jde. Není vyloučeno, že prezidentské milosti překvapí ještě více než skandální amnestie.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Ústava jako onuce, ústava nečtená

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu