Jan Novotný

Volební zápisky

Milé Listy,

chcete po mně pár neotřelých postřehů o první přímé volbě prezidenta. Nemohu se vymlouvat na nedostatek času, protože jsem si několik poznámek sám pro sebe udělal a teď cítím vaši prosbu jako vyzvání, abych si je pro sebe nenechal. Riskuji ovšem, že budou-li to číst mí přátelé, část si mne zařadí mezi zemské škůdce a část mezi ubohé váhavce, kterým nebylo (a ani teď není) okamžitě jasno. Ale už si mě tak většinou stejně zařadili. Text jsem pro vás trochu zušlechtil, snažil jsem se jen neplést do něho pozdější vlivy. Nejlepší by bylo jednotlivé zápisy datovat, ale když jsem to neudělal hned, už přesné časové zařazení nezrekonstruuji.

Přímá volba – ano, či ne?

V mém okolí bylo spíše pravidlem přímou volbu zavrhovat jako populistický nápad. Může vést k něčemu jinému než k trapnostem? Já jsem vyhraněný názor neměl. Trapnost poslední volby ve sněmovnách jde už těžko překonat a slovo populismus je mi jako demokratovi dost cizí – někdy je rozumnější lid, jindy jeho vládcové a zástupci, a kdo je povolán to soudit? Když jsem nyní sledoval reakce okolí a zhlédl diskusi devíti, začíná mi být přímá volba sympatická. Věřím, že je dobře, když lidi začíná politika zajímat a když mají možnost kandidáty blíže poznat. Já svého kandidáta mám – přesvědčil jsem se ostatně i vyplněním dotazníku na internetu, že v názorech na různé problémy se daleko nejvíce shoduji s Jiřím Dienstbierem. Svým vystupováním mě nezklamal, ale mnoho šancí mu nedávám – není to šoumen a nebudí lásku na první pohled. I k ostatním kandidátům jsem byl naladěn vstřícně – oceňoval jsem, že do toho šli a nenechali se odradit výtkami, že brání sjednocení na jedině správné volbě.. Nebyl jsem příliš spokojen s výběrem otázek – vymyslel bych závažnější témata, než jakým bude příští prezident jezdit autem.

Losna, nebo Mažňák?

Tak už nám zbyli k volbě dva. Nelituji, že vypadl Fischer. Byl by možná dobrý předseda vlády, ale nechtěl bych mít prezidenta, který třeba i po rozumné úvaze půjde vždy poslušně s proudem. Naprosto si mě odradil, když řekl, že vládu s komunisty by neschválil. To mi připadá zcela nekonzistentní, když se kdysi, byť pod nátlakem, k mnohem horším komunistům dal. Z dotazníku mi vyšel na druhém místě Zeman, Schwarzenberg až na posledním. Politicky je mi Zeman určitě bližší. Snažím se vzpomínat: článek Prognostika a přestavba se mi v gorbačovské éře velmi líbil, lze namítnout, že autor už věděl, že mu v přítomnosti příliš neublíží a v budoucnu prospěje, ale pak to dokazuje, že byl dobrý prognostik. Jednu historickou zásluhu má – vytáhl nahoru sociální demokracii, jinak by u nás asi levici reprezentovali transformovaní komunisté. I některé jeho prostořekosti mají něco do sebe – myslím, že Srbové mají právo na spravedlnost a Izrael na pokojnou existenci. Je to ovšem zřejmý technokrat, jemuž slova „národní park“ nic neříkají, rád by všude těžil, kácel a stavěl. V tomto ohledu by mi byl milejší Schwarzenberg. Velmi si vážím jeho zásluh o lidská práva a nezávislou literaturu, vládou, ve které zasedá, však nadšen nejsem. O Zemanovi se lze dočíst v novinách mnohem více špatného než o jeho soupeři, někdy od důvěryhodných lidí – Pithart, Uhl. Nepodléhám mediální masáži? Co z toho je podstatné a jak si to mám ověřit? Nakonec se nemusím rozhodnout hned. Měl bych velmi pozorně sledovat duely.

V MF Dnes mě zaujme fejeton Pavla Kohouta. Začíná jakýmsi laudatiem na Schwarzenberga, a když už se mi v polovině textu zdá chvály až příliš, začne stejně vřele chválit Zemana. Tohle by se mi líbilo, volit mezi dvěma lidmi, z nichž každý má své nesporné přednosti. A první duel na mě opravdu působí dojmem, že oba kandidáti se rozhodli chovat se gentlemansky a nepovzbuzovat krajní polarizaci, kterou pozoruji kolem sebe.

Jedna má přítelkyně byla svědkyní Zemanova hrubého chování a zvláště se jí nelíbilo, když urážel nepřítomné. Je lépe se smířit s pravicovým, ale slušným a nezáludným prezidentem. Pro jinou kamarádku (evangeličku) jsou rozhodující církevní restituce, s nimiž zásadně nesouhlasí a o něž se Schwarzenberg bohužel výrazně zasloužil. Kamarád, jeden z prvních signatářů Charty 77, neobdivuje Zemana, ale vidí v Schwarzenbergovi místopředsedu zvláště špatné vlády a už naprosto se nemůže smířit s podkuřováním knížeti pánu, jak je projevil Jiří Menzel výrokem, že jsme potomci nevolníků, které je třeba vychovávat. Třeba jsme, ale máme svou hrdost. Můj bývalý doktorand, mladý sociální demokrat, zná Zemana osobně a má o něm nejlepší mínění. Jiný kamarád mi v dopise píše, že snad Schwarzenberg s levicovou vládou nemůže příliš škodit. Dvě kamarádky intelektuálky nemohou Zemana ani cítit. V okolí tedy převažují sympatie pro Karla, ale je to ovšem výběrový efekt, první zmíněná kamarádka zná i lidi z dílen a je si jista, že ti budou pro Miloše. A co já?

Začínají šlehat blesky

Už je po gentlemanství. Lituji toho, ale kamarádka mi říká, že u prezidenta nejde ani tak o politický vliv, jako o lidský příklad, a že se tedy nedá osobním věcem včetně různých těžko prokazatelných podezření vyhnout. To má asi pravdu. Já bych na místě člena poradního týmu radil takováto úvodní slova: „Mluvím k vám jako váš potenciální volič – nerad bych hlasoval sám pro sebe a nechci se ani volbě vyhnout, některé věci však ve mně budí nedůvěru a pro klid svědomí se musím na ně zeptat.“ Vyslechl bych odpověď a omezil se na doplňující otázky. Ale s takovými názory by mě asi nikdo za poradce nechtěl.

Zeman zaútočil a nemám pocit, že (aspoň z hlediska kvality debaty) šťastně. Já bych řekl, že ministr zahraničí měl především ujistit občany, že politické problémy s Německem jsou (i jeho zásluhou) uzavřeny a o hranice ani o majetek se nikdo nemusí bát. Co se týče odsunu, je to problém svědomí, jehož řešení nemůžeme nikomu vnucovat. A doložil bych, že v tomto směru se můj dávno vyslovený názor od protivníkova příliš nelišil. (Připomněl to Bohumil Doležal ve svých Událostech.). Když už se má na Beneše volat haagský tribunál, řekl bych, že pokud se jedná o odsun, rozhodli o něm představitelé velmocí, na které by si netroufal, netroufá-li si ani na Hašima Thačiho, a že Beneše by stejně musel osvobodit, když osvobodil generála Gotovinu. A doporučil bych věnovat se domácím problémům. Vůbec bych sázel na to, že soupeř se odpovídáním složitějších otázek začne porážet sám. To je ale Zemanovi cizí.

Jdu k volbám s rozpaky

Poslední duel mi už mnoho nenapověděl. Pobavili mě nešikovně vybraní podporovatelé. Věra Čáslavská se svým tématem Zemanova spojenectví se zločinnými komunisty působila stejně opožděně veteránsky jako generál Vranský, který vytýkal Schwarzenbergovi sympatie pro Němce. Líbilo se mi, jak si oba napadení, každý podle své povahy, s nevěcným kázáním poradili.

Nezbylo mi než se rozhodnout. Řekl jsem si, že hloupý Honza si nebude hrát na znalce politiky a dá přednost tomu, kdo si v debatě počínal korektněji. Pak to ovšem vyhrával Schwarzenberg. Jeho jemná, na slovo skoupá ironie mi byla většinou příjemnější než Zemanova rozevlátá výřečnost. Schwarzenberg nebyl dobře informován, ale nepozoroval jsem v jeho vystupování zlomyslnost. U Zemana mi připadalo nekorektní a zavádějící spojování Schwarzenberga se sudeťáky, za špatnou munici dodanou týmem se sice omluvil, ale nemusel jí přece vůbec užívat. Chybí mu cit pro jemnější nuance – řekne-li někdo z poražených kandidátů, že bude hlasovat pro něho, neznamená to ještě, že ho doporučil svým voličům. Ale možná ten cit i má, počítá však s tím, že je zbytečné jej předpokládat u jiných.

Stačí taková ryze nepolitická bilance k rozhodnutí? Čtu zrovna Paradoxes from A to Z od Michaela Clarka a myslím na „volební paradox“: že by o výsledku voleb, kterých se účastní miliony, rozhodl jediný hlas, je nepravděpodobnost hraničící s nemožností, občan si tedy může myslet, že nejedná neodpovědně, když se volbě prostě vyhne. Jenže tak může uvažovat každý a nemůžeme přece tvrdit, že občané nejsou odpovědni za to, jak dopadly volby.

Dívám se ještě na mailovou poštu. Z více stran jsem vyzýván, abych nevolil bezectného lháře a případně se i připojil k petici. Tento druh nátlaku nemám rád a připadá mi dokonce kontraproduktivní – adresát si řekne, ať ho nepoučují, že má přece vlastní hlavu. Já zůstávám při posledním rozhodnutí, ale je ve mně do poslední chvíle nejistota. Ještě za plentou se mihne vzpomínka na Osipa Mandelštama: Nezrazuji volbou aristokrata a místopředsedy současné vlády „slib věrnosti čtvrtému stavu“? Přemáhám nutkání vybrat lístek do obálky poslepu a druhý bez podívání zahodit. Jak mi dokazoval synovec, podle principů kvantové mechaniky bych tím hlas rozdělil na poloviny. Ale ne, nebudu takto uhýbat.

Proč Zeman?

Kolegyně, která mě zřejmě považuje za morální autoritu, cítí potřebu mi vysvětlit, proč volila Zemana. Především ji také rozčilovalo bombardování dopisy a peticemi, které se snažily budit dojem, že kdo nejde s námi, je přinejmenším osel a spíše morálně defektní individuum. Příliš puritánská agitace jen posiluje její pocit příslušnosti k čtvrtému stavu. Ano, Schwarzenberg ušlechtile vystupuje, ale rozebereme-li si, co vlastně řekl, zůstane jen to, že bude pomáhat lidem – na to ale měl jako člen vlády dost času. Její rozhodnutí posílil článek Václava Bělohradského v Právu. Co se týče Zemanových „podpásovek“, dobrý kandidát na prezidenta musí věřit, že jeho zvolení je v zájmu veřejného blaha, a nemůže velkomyslně přehlédnout, když mu protivník nahrál na smeč, který zabere u nezanedbatelného počtu voličů.

Mapa

Dívám se v Lidových novinách na červenomodrou mapu, která ukazuje výsledky v okresech.

Zapisuji si, v kterých okresech Zeman zvítězil drtivě: Tachov, Most, Svitavy, Žďár nad Sázavou, Blansko, Hodonín, Vyškov, Přerov, Frýdek-Místek, Ostrava, Bruntál, Karviná.

V posledních dvou bylo vítězství dokonce superdrtivé. Schwarzenberg zvítězil drtivě jen v okrese Praha-západ a superdrtivě v Praze (ale i tam, jak se dočítám, na sídlištích už nebylo jeho vítězství tak přesvědčivé). Najednou mi dochází, že o výsledku voleb patrně nerozhodly duely, petice, tisk, slušnost či neotesanost kandidátů. Rozhodnuto bylo už předem. Zemana dostali na Hrad hlavně ti, kterým se nedaří dobře a hledí s obavami do budoucnosti. Nepozoroval jsem, že by je nějak strašil – k obavám dává dost důvodů samotná realita. Obávají se, že utahování opasků dopadne nejvíce na ty, kteří je už mají utaženy, a že od důchodce z Vysočiny mohou očekávat větší pochopení než od zámožného aristokrata a člena současné vlády.

Nemám pocit, že Zeman hrál na tuto strunu, a je otázka, co tady prezident zmůže. Řekl bych však, že „otázka sociální“ měla v debatách mít daleko větší roli. A už vůbec nebyla dotčena otázka vzdálenější budoucnosti. Co když konzumní společnost překročila horizonty svých možností, „lépe už bylo“ a budeme se muset začít na to připravovat? To sice prezidenti nevyřeší, ale jejich názory by mně tu o nich řekly víc, než jsem byl schopen vyčíst z duelů.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof, prozaik, překladatel; stálý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Volební zápisky

Přímá volba – ano, či ne?

Losna, nebo Mažňák?

Začínají šlehat blesky

Jdu k volbám s rozpaky

Proč Zeman?

Mapa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu