Patrik Eichler

Spěch, symboly a slabost politiky aneb přímá volba prezidenta 2013

Slabě zdůvodněná změna ústavy, špatně a na poslední chvíli napsaný prováděcí zákon o přímé volbě, slabá média, neschopná porovnávat programy kandidátů a kandidátek, pasivita hlavních politických stran. Pod těmito hesly navrhuji psát analýzu skončených prezidentských voleb. Den po oznámení výsledků považuji za nejhorší, že jsme si v přímém přenosu znovu potvrdili úplnou slabost českých médií a faktickou neschopnost zpravovat vlastní společnost... Nejprve ale připomeňme několik údajů pro archiv.

První kolo přímých prezidentských voleb se v České republice konalo v pátek 11. a v sobotu 12. ledna 2013. Účastnilo se nakonec devět kandidátů, z nich reálnou šanci postoupit do druhého kola měli čtyři. První se dle předpokladů umístil předseda sociálnědemokratické vlády z let 1998–2002 Miloš Zeman (1 245 848 hlasů a 24,21 %). Druhé místo obsadil předseda neoliberální strany TOP 09 a stávající ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (1 204 195 hlasů, 23,40 %).

Ze čtyřky favoritů nakonec získal třetí místo bezpartijní expremiér a viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) Jan Fischer (841 437 hlasů a 16,35 %). Čtvrtý zůstal kandidát České strany sociálně demokratické, její místopředseda a senátor Jiří Dienstbier (829 297 hlasů, 16,12 %).

Velké zklamání znamenal volební výsledek pro Jana Fischera. Ten byl ještě v prosinci podle publikovaných průzkumů veřejného mínění jasným favoritem voleb. Právě na konci roku ale začala jeho podpora prudce slábnout: Prakticky vyklidil veřejný prostor, omluvil se z řady debat prezidentských kandidátů a v těch, kterých se účastnil, působil velmi nevýrazně. Jeho kampaň byla postavena na heslech „Volte slušnost“ a „Slovo, které platí“ a koncem roku se obsahově vyčerpala. Sázka na to, že propad Fischerových preferencí nebude tak rychlý, a že tak do druhého kola díky měsíce budovanému náskoku přeci jen postoupí, nevyšla.

Jiří Dienstbier naopak může svůj výsledek vyložit jako úspěch. Ve svých třiačtyřiceti letech byl nejmladším z kandidátů. V porovnání s hlavními soupeři byla jeho kampaň nejlevnější. Navíc se musel vyrovnávat s otevřeně vyslovovanou nedůvěrou některých svých kolegů z vedení České strany sociálně demokratické (ČSSD). Třeba místopředsedkyně ČSSD Marie Benešová otevřeně řekla, že bude hlasovat pro Miloše Zemana. Další vysoce postavení politici se s Milošem Zemanem nechali fotografovat (např. primátor Brna Roman Onderka).

Jiří Dienstbier nicméně díky podpoře řady osobností akademické sféry a kampani s leitmotivem „Změna je možná“ („Politika bez korupce je možná“, „Spravedlivý stát je možný“, „Rovný přístup ke zdravotní péči je možný“) potvrdil svou pozici mladé naděje české sociálnědemokratické politiky. Že se Jiřímu Dienstbierovi nepodařilo nakonec postoupit do druhé kola, je dáno mimo jiné tím, že nedošlo k přímé konfrontaci mezi ním a jeho dvěma hlavními soupeři – Janem Fischerem a Milošem Zemanem. Dienstbier je výrazně lepší řečník než Fischer a lepší řečník než Zeman. Žádná společná televizní debata těchto kandidátů se ovšem nekonala. Zeman s Fischerem oproti tomu před televizními kamerami ve dvojici vystupovali hned dvakrát.

Ani Jiří Dienstbier ovšem nedokázal reagovat na drtivý nástup Karla Schwarzenberga v posledních několika málo týdnech kampaně. Sice se vůči němu ostře vymezil v prezidentské „trojdebatě“ České televize, kde byl společně s nimi dvěma ještě Vladimír Franz. V závěrečné debatě všech prezidentských kandidátů už ale opět věnoval hlavní pozornost Miloši Zemanovi coby svému hlavnímu soupeři na levici.

Hra obrazů

Dva kandidáti, kteří postoupili do druhého kola, byli hodnoceni spíše skrze svůj obraz než skrze vlastní politické kroky. Karel Schwarzenberg je předsedou neoliberální strany TOP 09 a prvním místopředsedou dnes mimořádně neoblíbené pravicové vlády. Měl by tak odpovídat za zpoplatnění zdravotní péče nebo pokusy o zavedení školného a omezení akademických svobod. Měly by se na jeho popularitě odrážet korupční skandály jeho kolegů. Mohl by utrpět i zjevnou neschopností vlády spravovat stát: v posledním roce došlo kromě jiného ke zhroucení registru vozidel nebo elektronických systémů úřadů práce. Z původní vládní sestavy už zůstali jen čtyři ministři a premiér. Na několika postech je ovšem už ministr několikátý.

Bez ohledu na to ale má Karel Schwarzenberg podporu řady hlavními médii uznaných „lidí kultury“. V předvolebním týdnu se pro něj vyslovily i některé deníky a vlivný Respekt. Jeho kampaň pod heslem „Karel is not dead“, zobrazující pětasedmdesátiletého politika ve žlutofialové grafice s punkerským čírem, měla obrovský mobilizační potenciál. Celá kampaň byla výrazně zaměřena na vytvoření osobní vazby mezi kandidátem a voličem („Volím Karla“, „Volte s nejvyšší odpovědností“, „Už první kolo volby rozhoduje“). Jen okrajově se pak věnovalo něčemu jinému, než byla osoba kandidáta („Česká republika je srdce Evropy“). Schwarzenbergově kampani pak jistě pomohlo od počátku roku sílící volání po prolomení tandemu Fischer-Zeman, který od června do prosince loňského roku jako předem jasnou dvojici pro druhé kolo prezidentské volby prosazovala většina hlavních médií.

Miloš Zeman naopak patřil mezi favority prezidentské volby od počátku. V letech 1993 až 2001 byl předsedou ČSSD. V letech 1998 až 2002 byl prvním sociálnědemokratickým předsedou vlády po sametové revoluci. V roce 2003 byl jedním ze tří kandidátů ČSSD, kteří se neúspěšně ucházeli o prezidentskou funkci. A od té doby se datuje jeho silný konflikt s ČSSD a některými jejími čelnými politiky. Zeman mluví o zradě sociální demokracie, protože ho tehdy prý část jejích zákonodárců nevolila. Tehdejší předseda ČSSD Vladimír Špidla říká, že Zeman opakovaně popřel svůj zájem o funkci prezidenta. A že když hrozilo, že by se nestal kandidátem ČSSD, silným lobbingem de facto rozbil její poslanecký klub (viz mj. Vladimír Špidla, Prohru zavinilo Zemanovo pokrytectví, Mladá fronta DNES, 13. 12. 2012, s. 17).

Zeman o čtyři roky později ČSSD opustil. Založil si vlastní – prozatím marginální – Stranu práv občanů a jako její kandidát se pak účastnil prezidentské volby. Mezitím ČSSD jako značce konkrétními kroky opakovaně škodil.

Tento dlouholetý ostrý konflikt měl své pokračování v letošní prezidentské volbě. Část politiků ČSSD chtěla od počátku nominovat na prezidenta Miloše Zemana. A když se Ústřední výkonný výbor ČSSD rozhodl (většinou 107 ze 152 hlasů) v květnu loňského roku nominovat za prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, Zemanovi příznivci v ČSSD se jednoduše nepodřídili a kampaň kandidáta vlastní strany často buď ignorovali, nebo sabotovali. Pro Miloše Zemana také pracovalo Právo coby vlivnější ze dvou deníků české levice. Přesvědčivě to již v listopadu prokázala podrobná analýza Jakuba Patočky (viz Jak deník Právo pracuje pro Miloše Zemana, Deník Referendum, 2. 11. 2012).

Miloš Zeman svou kampaň před prvním kolem volby postavil na heslech „Kde domov můj“ a „Váš hlas bude slyšet“. Snažil se profilovat jako výrazná osobnost nejen intelektuálně přesahující své okolí. A těžil z přízně médií, která jen okrajově informovala o jeho sklonech k alkoholismu (sám jsem ho na dopolední panelové debatě viděl vypít lahev vína) nebo o nevěrohodných sponzorech jeho kampaně.

Zemanův tým nicméně pracoval bezpochyby profesionálně. Takže na rozdíl od Schwarzenberga, jehož kampaň před druhým kolem se o oslovení nových voličů snad ani nesnažila, dokázal zcela proměnit vizuální podobu i témata své kampaně. Z domáckého „Kde domov můj“ na jasně vymezující „Stop Kalouskovi na Hradě / Volte Zemana“ a „Stop této vládě / Volte Zemana“. Obraz silné osobnosti pak dovršuje poděkování za zvolení prezidentem („Děkuji, teď už nejste sami / Váš Miloš Zeman“).

S protivládní argumentací ostatně Zemana podpořila i ČSSD, když její – zjevně nejednotné – vedení doporučilo ještě v sobotu krátce po sečtení hlasů z prvního kola občanům, aby „zvážili podporu Miloše Zemana jako kandidáta, který není spojen se současnou pravicovou vládní koalicí“. Sociální motiv a – více či méně konkretizovaný – nesouhlas s politikou vlády byly podle mě nejdůležitější motivací k jeho volbě.

Miloš Zeman díky profesionalitě svého týmu a samozřejmě i díky neoblíbenosti současné Nečasovo-Kalouskovy vládní koalice zvítězil ve druhém kole volby prezidenta s 2 717 405 hlasy a 54,80 %. Karel Schwarzenberg obdržel ve druhém kole 2 241 171 hlasů, a tedy 45,19 %.

A co je na tom všem špatně?

Prováděcí zákon k přímé volbě byl schvalován v době, kdy kampaň, kterou měl upravovat, už probíhala. Senát ho schválil až 18. července 2012, tedy až pět měsíců po stejně nesmyslně pozdě schválené (8. února 2012) změně ústavy.

V samotném obsahu zákona je třeba s výhradou poukazovat na leccos. Problémem jsou vysoké limity na kampaně spojené s neexistencí možnosti kompenzovat výdaje na kampaň z veřejných prostředků; nejasná pravidla financování; velmi komplikovaný způsob sběru a vykazování drobných darů; absence sankcí za porušení zákona; nesmyslně krátké limity pro soudní přezkum jednotlivých fází kampaně, resp. volby; odtržení kandidáta od politické strany, protože formálně vzato se každý z kandidátů o prezidentský post uchází sám za sebe. Matematické eskapády ministerstva vnitra a na první pokus chybně vytištěné volební lístky pro druhé kolo volby jsou už jen třešinkami na dortu zpackané legislativy.

Prováděcímu zákonu předcházející změna ústavy je na tom podobně. Byla schválena, aniž by alespoň Sněmovna a Senát došly ke shodě na obsáhlejší změně ústavy nebo alespoň zevrubné kontrole vzájemných vztahů a pravomocí jednotlivých ústavních institucí.

Jako opakovaně slabá součást českého veřejného provozu se ukázala česká média. Excesem hodným mnohamilionových pokut byly debaty Miloše Zemana a Jana Fischera v televizích Prima a Nova před prvním kolem volby. Obě televize tak jinak než komerčními zájmy neodůvodněnou preferencí této dvojice kandidátů hrubě zasáhly do probíhající volební kampaně. Systémově závažnější pak je, že řada hlavních médií sice nepokrytě dávala najevo svou preferenci v prezidentské volbě, nedokázala ale dlouhodobě porovnávat kroky a vyjádření kandidátů s jejich proklamovaným politickým profilem. I když prezidentskou volbu jistě provázel větší zájem o politickou debatu. Tak způsob, kterým ji domácí společenská elita vedla, vesměs nepomáhal orientaci v politických programech, resp. politice jako systému institucí.

Patrik Eichler (1984) je novinář.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Spěch, symboly a slabost politiky aneb přímá volba prezidenta 2013

Hra obrazů

A co je na tom všem špatně?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu