Poučil mě onehdy jeden z klasiků současné české literatury a oivil mou stařeckou paměť. Někdy koncem 50. let mi vzkázal kamarád: Do Prahy přijede jeden z nejvýznamnějších jazzových kritiků Francis Newton, měl bys ho poznat... Sešli jsme se v Lucerna baru na pozdní jam session a u se nerozešli. Tu noc jsem se dověděl, e si pro tuhle činnost vypůjčil jméno slavného amerického jazzmana, e se jmenuje Eric Hobsbawm, je marxista, člen britské KS a profesor historie na University of London (později děkan). Leí přede mnou hromada ohlasů na jeho smrt v říjnu ve věku 95 let, které připomínají jeho dílo (konzervativní The Spectator ho označil za největšího ijícího historika). Naposled jsem ho viděl na slavnostní večeři k jeho devadesátinám, kde nechyběl snad ádný představitel britské kulturní elity. Z jeho díla známe česky třeba Věk extrémů. Krátké dvacáté století 1914–1991 nebo Globalizaci, demokracii a terorismus; slovensky O impériu. Amerika, vojna a celosvetová nadvláda. Členem britské KS byl a do její přirozené smrti koncem 90. let. Kdy psal svůj Rock'n Roll, pozval ho Tom Stoppard, aby se dověděl, jak to bylo s významnými britskými komunistickými akademiky po ruském vpádu do Československa. Dověděl se, e vpád všichni rázně odsoudili atd. To se ovšem do hry nehodilo... Ale to u stačí, s komunisty se přece nemluví.
Taky mě zavolali, e bych měl napsat o Garaudym, který taky onehdy umřel (bylo mu 99 let). Koncem 50. let vyšla ve Francii s Aragonovou předmluvou kníka málo známého filozofa. Jmenovala se Realismus bez břehů a podle ní patří do realismu i Picasso, Kafka atd. Byl z toho poprask, protoe socialistický realismus byl jeden z článků víry a její autor Roger Garaudy byl člen ÚV KS Francie, poslanec a tak. Nedal pokoj a nakonec ho ze Strany vyloučili. Vrátil se do lůna katolické církve (ač původně protestant), na stará kolena se zamiloval do slavné baletky, napsal knihu o tanci, přestoupil k islámu, co ho přivedlo k antisionismu a odtud a k negacionismu. U jistě chápete, e se s komunisty nemluví a proč.
Podzim je však takový čas, kdy se hodně umírá, hlavně na stáří. A tak i v Londýně – abych se vrátil, odkud jsem vyšel – umřel v září ve věku 104 let Lou Kenton. e jste o něm nikdy neslyšeli? Bodejť. Jeden z organizátorů dělnických protifašistických demonstrací ve 30. letech. Komunista (nebylo jich zas v Anglii tolik), od samého začátku španělák, vrátil se s těkým zraněním a pokračoval, jako kdysi začal. Pak mu Strana svěřila funkci tajemníka Ligy československo-britského přátelství, a se z něj stal československý vlastenec. Po srpnovém vpádu, proti němu se rázně postavil, odmítl vydat klíče, a protoe vše bylo na jeho jméno, zmizel i úřad. Se Stranou se nakonec rozešel (moná ona s ním) a jako věrný odborář předělal firmu na cestovku a vozil do Čech Brity, které učil mít tu zemi rád. Pro příklad: lidický památník, na který organizoval sbírky a který otvíral s Havlem, by bez něj nebyl. A bylo toho mnohem víc. V Čechách nemá ani nádraí, ba ani zastávku. Při dobré vůli by se moná někde našla aspoň ulička. Jene s komunisty se přece nemluví.
Patřil k nim i jeden z největších francouzských básníků a prozaiků 20. století Louis Aragon. Dokud u nás vládli, vycházely u nás jeho sebrané spisy. I kdy se moc nehodily do programu. V srpnu 68 napsal Straně, e pokud neodsoudí sovětský vpád, zastřelí se. Strana sice opatrně vyhověla, ale nakonec prakticky zmizela z francouzského politického ivota. Zato Aragon básník i prozaik zmizel z českých nakladatelství a následně i knihkupectví. A po Listopadu jakbysmet. Umřel nejen jako komunista a člen ÚV KSF, ale nikdy neodvolal. A s takovými nemluvíme u odedávna. Moná za sto, spíš 200 nebo 300 let, ale i takové omyly pak zase napravíme. Nebo nečtete noviny?
Jako kadá groteska je i tahle k smíchu i pláči. Ale klasik má jistě u zaděláno na další dílo. Titul? Měl bych nápad: GAMORA STOLETÝCH.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.