Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Antonín J. Liehm: S komunisty se nemluví

Antonín J. Liehm

S komunisty se nemluví

Poučil mě onehdy jeden z klasiků současné české literatury a oživil mou stařeckou paměť. Někdy koncem 50. let mi vzkázal kamarád: Do Prahy přijede jeden z nejvýznamnějších jazzových kritiků Francis Newton, měl bys ho poznat... Sešli jsme se v Lucerna baru na pozdní jam session a už se nerozešli. Tu noc jsem se dověděl, že si pro tuhle činnost vypůjčil jméno slavného amerického jazzmana, že se jmenuje Eric Hobsbawm, je marxista, člen britské KS a profesor historie na University of London (později děkan). Leží přede mnou hromada ohlasů na jeho smrt v říjnu ve věku 95 let, které připomínají jeho dílo (konzervativní The Spectator ho označil za „největšího žijícího historika“). Naposled jsem ho viděl na slavnostní večeři k jeho devadesátinám, kde nechyběl snad žádný představitel britské kulturní elity. Z jeho díla známe česky třeba Věk extrémů. Krátké dvacáté století 1914–1991 nebo Globalizaci, demokracii a terorismus; slovensky O impériu. Amerika, vojna a celosvetová nadvláda. Členem britské KS byl až do její přirozené smrti koncem 90. let. Když psal svůj Rock'n Roll, pozval ho Tom Stoppard, aby se dověděl, jak to bylo s významnými britskými komunistickými akademiky po ruském vpádu do Československa. Dověděl se, že vpád všichni rázně odsoudili atd. To se ovšem do hry nehodilo... Ale to už stačí, s komunisty se přece nemluví.

Taky mě zavolali, že bych měl napsat o Garaudym, který taky onehdy umřel (bylo mu 99 let). Koncem 50. let vyšla ve Francii s Aragonovou předmluvou knížka málo známého filozofa. Jmenovala se Realismus bez břehů a podle ní patří do realismu i Picasso, Kafka atd. Byl z toho poprask, protože socialistický realismus byl jeden z článků víry a její autor Roger Garaudy byl člen ÚV KS Francie, poslanec a tak. Nedal pokoj a nakonec ho ze Strany vyloučili. Vrátil se do lůna katolické církve (ač původně protestant), na stará kolena se zamiloval do slavné baletky, napsal knihu o tanci, přestoupil k islámu, což ho přivedlo k antisionismu a odtud až k negacionismu. Už jistě chápete, že se s komunisty nemluví a proč.

Podzim je však takový čas, kdy se hodně umírá, hlavně na stáří. A tak i v Londýně – abych se vrátil, odkud jsem vyšel – umřel v září ve věku 104 let Lou Kenton. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Bodejť. Jeden z organizátorů dělnických protifašistických demonstrací ve 30. letech. Komunista (nebylo jich zas v Anglii tolik), od samého začátku španělák, vrátil se s těžkým zraněním a pokračoval, jako kdysi začal. Pak mu Strana svěřila funkci tajemníka Ligy československo-britského přátelství, až se z něj stal československý vlastenec. Po srpnovém vpádu, proti němuž se rázně postavil, odmítl vydat klíče, a protože vše bylo na jeho jméno, zmizel i úřad. Se Stranou se nakonec rozešel (možná ona s ním) a jako věrný odborář předělal firmu na cestovku a vozil do Čech Brity, které učil mít tu zemi rád. Pro příklad: lidický památník, na který organizoval sbírky a který otvíral s Havlem, by bez něj nebyl. A bylo toho mnohem víc. V Čechách nemá ani nádraží, ba ani zastávku. Při dobré vůli by se možná někde našla aspoň ulička. Jenže s komunisty se přece nemluví.

Patřil k nim i jeden z největších francouzských básníků a prozaiků 20. století Louis Aragon. Dokud u nás vládli, vycházely u nás jeho sebrané spisy. I když se moc nehodily do programu. V srpnu 68 napsal Straně, že pokud neodsoudí sovětský vpád, zastřelí se. Strana sice opatrně vyhověla, ale nakonec prakticky zmizela z francouzského politického života. Zato Aragon básník i prozaik zmizel z českých nakladatelství a následně i knihkupectví. A po Listopadu jakbysmet. Umřel nejen jako komunista a člen ÚV KSF, ale nikdy neodvolal. A s takovými nemluvíme už odedávna. Možná za sto, spíš 200 nebo 300 let, ale i takové omyly pak zase napravíme. Nebo nečtete noviny?

Jako každá groteska je i tahle k smíchu i pláči. Ale klasik má jistě už zaděláno na další dílo. Titul? Měl bych nápad: GAMORA STOLETÝCH.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.