Jiří Němec

Starosta (hejtman) je jen první mezi rovnými

Starosta (ve statutárních městech primátor) může přece zařídit a vyřídit úplně všechno, vždyť od toho je přece starosta! Tak si postavení a pravomoci starosty představuje možná většina občanů. Samotné pravomoci starosty podle zákona o obcích jsou ve skutečnosti vlastně velmi malé: zastupuje obec navenek, stojí v čele obecního úřadu (na rozdíl od kraje, kde je to ředitel krajského úřadu), se souhlasem ředitele krajského úřadu jmenuje tajemníka obecního úřadu, odpovídá za informování veřejnosti o činnosti obce, řídí zasedání rady a zastupitelstva... Pokud jde o rozhodovací pravomoci, vlastně málem nic! Vše podstatné totiž rozhodují kolektivní orgány – zastupitelstvo a rada, a tam má starosta jen jeden hlas jako každý jiný. Naopak je povinen usnesení rady a zastupitelstva respektovat a realizovat, dokonce i tehdy, když sám hlasoval proti návrhu. Jedinou výjimkou budiž tzv. sistační právo starosty, když může pozastavit výkon usnesení rady, má-li za to, že je nesprávné. Věc pak předloží nejbližšímu zasedání zastupitelstva, které o věci definitivně rozhodne.

Síla dobrého a schopného starosty tak nespočívá v zákonných pravomocích, kterých je skutečně málo, ale v jeho schopnosti přesvědčit o svých názorech a návrzích ony dva rozhodující orgány – radu a zastupitelstvo –, které rozhodují o zásadních věcech, jako jsou rozpočet, územní plán, prodeje majetku obce atd. Pakliže to dokáže vyjednat (a jeho výhodou je, že má – když chce – nejvíc informací) a radu a i zastupitelstvo přesvědčí o kvalitě svých návrhů, je to dobrý a úspěšný starosta. Pakliže ne, zůstane se svými představami osamocen a nemůže být prospěšný obci ani občanům, i kdyby jeho nápady byly sebelepší.

Ve větších (a někdy i v malých) obcích a městech do toho navíc vstupuje politika, volební strany, koalice, opozice, koaliční vyjednávání... Pro každého starostu je nutnost, aby za ním stále jeho strana, a na něm opět leží povinnost všechny zásadní věci vyjednat uvnitř své strany, aby pak (nejlépe jako jeden muž a žena) stáli za osobou svého starosty. Ale to většinou nestačí, málokde získá vítěz komunálních voleb více než 50 % mandátů, a když se tak náhodou stane (např. v Praze před šesti lety), stejně to většinou komunikační problémy nevyřeší. A tak je nutné vyjednávat s dalšími stranami o koalici, získat většinu v zastupitelstvu, hned po volbách, aby starosta mohl být vůbec... starostou. A potom znova a znova, aby se získala většina pro hlasování v radě a především v zastupitelstvu pro jednotlivé návrhy. Stále musí chudák starosta jednat a komunikovat... s členy vlastní strany, s koaličními stranami a dokonce velmi často i s opozicí.

A dokonce platí, že čím více mandátů má vítěz voleb, tím musí být i tolerantnější a velkorysejší vůči méně úspěšným koaličním partnerům. Starosta prostě není manažer, kterému bylo valnou hromadou občanů svěřeno právo rozhodovat o obci, je „jen“ první mezi rovnými. Kolektivní orgány obce, rada a zastupitelstvo, jsou ty, které fakticky rozhodují.

Ti, kterým se to nelíbí, se zaklínají možností zavedení přímé volby starostů občany. Co kdybychom však pak dovolili geniálnímu starostovi takové zastupitelstvo, které mu neumožní genialitu ve prospěch obce naplnit, protože mu neschválí peníze a třeba nezmění územní plán, jak on požaduje? Také je přece možné dát přímo zvolenému starostovi všechny pravomoci, co má nyní rada a zastupitelstvo, a dát mu tak šanci realizovat, co slíbil voličům. Jako třeba v USA, kde přímo a s úplnými pravomocemi starosty (a také třeba prokurátory a šerify) volí. Ano, ale pak už se musíme jenom modlit, aby panovník nad obcí byl skutečně panovníkem osvíceným.

Jiří Němec

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Starosta (hejtman) je jen první mezi rovnými

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu