Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Antonín Rašek: Kdy se historie opakuje?

Antonín Rašek

Kdy se historie opakuje?

Vyprávělo se, že prezident Václav Klaus, aby potrápil premiéra Petra Nečase, váhá nad rozhodnutím, zda mu znovu nevrátit k projednávání Zlatou bulu sicilskou. V půtkách kolem daňové a důchodové reformy sahají totiž politici neobvykle často ke srovnávání s minulostí. Nečas třeba přirovnal Klausovy argumenty odmítající důchodovou reformu k argumentaci komunistů...

Zahrávat si s historickými srovnáními není nejchytřejší. Lze narazit na nepříjemné analogie. Klasik sice kdysi napsal, že historie se takříkajíc opakuje dvakrát – jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, ale můžeme se dožít i série frašek. Třeba že většina polistopadových vlád se ustavovala za pomoci nejspíš dobře honorovaných přeběhlíků, ale s jejich přispěním i padala.

Nejhorší variantou je, když se historie opakuje jako tragédie. Nebo by se tak mohla opakovat. V minulém století jsme dvakrát ztratili svobodu a dvakrát byli okupováni. A teď se objevují analogie o některých shodách současnosti s druhou polovinou čtyřicátých let. Pamětníkům dnešní tuneláři, zrození kuponovou privatizací a následovaní korupčníky, až příliš připomínají šmelináře. Takže nebylo zatěžko si mezi lidmi získat popularitu, jak se to podařilo ministrovi vnitřního obchodu Alexeji Čepičkovi jednáním shodným s aforismem Šmelil Prokop, šmelil Čáp, Čepička jim na to šláp'. Nebo pod heslem Republice více práce, to je naše agitace získat i důvěru.

Asi už málokdo pamatuje, že podnětem k únorové vládní krizi roku 1948 bylo odvolání šesti vysokých policejních důstojníků. Může to připomínat nepřesvědčivé okolnosti odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho za pomoci Generální inspekce bezpečnostních sborů? I tenkrát byli lidé pobouřeni, jak policie zametala kauzy pod koberec a soudy vyhlašovaly nespravedlivé rozsudky. A těžko interpretovat v kontrastu s aktuální metanolovou aférou, že prezident Edvard Beneš v době nejhlubší politické krize v novoročním projevu 1. ledna 1948 hovořil – o boji proti alkoholismu. V analogických příkladech je možné pokračovat. Tenkrát v prvních poúnorových volbách získala Národní fronta 87 % voličů. Tehdy už se sice projevoval strach, ale většina lidí změny podporovala, než se jim začaly otevírat oči.

Vyvozuje-li někdo z analogií podobná vyústění, předně by měl uvážit, že žijící generace mají špatné zkušenosti s totalitou jak zprava, tak s autoritativním vládnutím zleva. Po téměř sedmi desítkách poválečných let také už mají co ztratit. Cítí, co bez obalu říká král Kreont své dceři Antigoně ve stejnojmenné Anouilhově hře: Po každé revoluci chybí na stole chleba.

Pokud se nám tedy mnohé nelíbí, jako že ano a hodně, zbývá jen demokratická cesta. Ta je zřejmě těžší. Nesmíme předně zůstat jen u konstatování, co jsme slyšeli v premiéře Mafiánské opery z pódia pražského Paláce Akropolis: „V týhle zemi jsou jen dva typy lidí: ovce a ti, co ovce holej.“