Tomáš Tichák

Těm, kteří odcházejí

aneb Pírko a Kladívko

Řekli jsme si v redakci, že není dobré ve fejetonech citovat noviny ani televizi, protože je škoda mrhat tak výtečnou inspirací: propříště zavedeme nějakou rubriku-sýpku, v níž se budeme o potěchu z citátů průběžně dělit před jejich definitivním vsypem a rozptylem do hájů zapomnění.

Jenže jsou i jiné zdroje, třebas odborná literatura. Například jsme se zrovna dočetli v přírodovědné knize o čeledi miříkovitých, že při pěstování karotky je třeba dodržet izolační vzdálenost 100 metrů od mrkvouse a také provést negativní výběr na mrkvouse, neboť habitus kříženců je odlišný.

Vyhnout se takovým radostným podnětům a psát jen o hnutích vlastní mysli je pak obtížné. A tak mysli nezbývá než splétat z libých melodií – i v odborných knihách – či aspoň ze vzdáleně zaslechnutých alikvot náhodné obrazce a věřit, že se v nich třebas zrodí nová myšlenka. Jako molekula DNA v příslovečném prvohorním prajezírku.

Mysl ovšem, pokud by byl člověk třeba géniem jako Galileo Galilei, umí i sama přicházet věcem na kloub pomocí myšlenkových experimentů. Galileo tak sám, jen v představách, nezvratně prokázal, že pírko musí padat k zemi stejnou rychlostí jako kovadlina. Proč? Je to prosté, pokud bychom spojili oba předměty nití, měly by padat průměrnou rychlostí. Protože by však celkově byly těžší, měly by padat součtem rychlostí každého z nich. A protože to nedává smysl, musí padat rychlostí stejnou.

Uchvacuje mě ta jednoduchost. Ale hlavně zjištění, že k pravdě lze dospět logicky, dedukcí. Že lze vymyslet Higgsův boson, aby se po letech opravdu našel. Že svět je poznatelný a že rozumem lze odhalit věci, jež nelze uvidět v žádném mystickém vytržení, věci, na které žádná lidská fantazie nestačí.

Na konci července 1971 přistáli u měsíčního kráteru Elbow dva astronauti z posádky Apolla 15. Velitel Scott vzal do rukavic pírko a geologické kladívko a upustil je na zem. Dopadly současně, viděl jsem to v přímém přenosu. Ale nechápal jsem tehdy, jak to Galileo vymyslel.

Lze ale uplatňovat takový racionální optimismus i ve společenských vědách? Z matematiky se uplatní vlastně jen statistika, jež má ve vědách přírodních uplatnění v kvantové fyzice. Mluvit o logice lze stěží... ale v obecnější rovině přece ano! Vždyť je tu taky poznatelnost, hypotéza, důkaz!

Rozvíjel jsem nedávno v kuloárech Středoevropského fóra v Bratislavě příteli tuto svou objevnou myšlenku a zaslechl to opodál stojící Adam Michnik. Usmál se a zvolal: „To je přece definice vědeckého komunismu!“

Rozleželo se mi to v hlavě. Je to pravda? Samozřejmě že ano! I já jsem v duchu zostřujícího se třídního boje přistoupil na hypotézu, že podstatou komunismu jsou nesvoboda, nelidskost, diktatura, policie, konfiskace, život ve lži atd. A ve skutečnosti může mít zlo, ve které komunismus vyústil, kořeny mnohem hlubší – právě v uvěření rozumu, tedy v osvícenství.

Ale na druhé straně, paradoxně, můj záchvěv prozření vyvolaný větou Adama Michnika současně prokazuje, že jsem se dobral o krůček blíž k pravdě zase tou svou vědeckou metodou pokusu a omylu. Pravdu jsem tedy neměl – i měl.

Kdybych byl Galileem, poznal bych, co z toho plyne; anebo Jaroslavem Šabatou.

První muž na Měsíci Neil Armstrong už není na Zemi, jen jeho popel, rozptýlen v Atlantickém oceáně. Ale na jihu Moře klidu zůstává stále stejně ostrý otisk jeho boty. Z hlediska lunárního je tedy Neil Armstrong pořád živ. To mě jaksi uklidňuje a taky mi to vysvětluje, proč mi bývá ještě víc líto odchodů těch, po nichž ostré stopy nikde nezůstanou.

Kdesi jinde, u brázdy Hadley, leží na věky věků odhozené pírko a kladívko.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Těm, kteří odcházejí

aneb Pírko a Kladívko

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu