Václav Burian

Spory, které vést chce

Hranatá autobiografie Evy Kantůrkové

Rozhovor samé se sebou? S několika tazateli? „Napsat knihu o sobě tím, že předstírám, že ji o mně píše má přítelkyně, je literární nápad, který odpovídá a vyhovuje autorčině sebestřednosti i její profesní snaze se za literární text skrývat.“ Možná tento výrok Evy Kantůrkové o Gertrudě Steinové něco napovídá o zvolené spisovatelské strategii? Třebaže se sebestředností to nebude tak zlé, to by v knize nebylo tolik podrobnějších i působivě jen načrtnutých portrétů tolika lidí, a třebaže tajemný tazatel v tomto knižním rozhovoru vystupuje v mužském rodě.

Možná nejméně ze svých vrstevníků-spisovatelů a někdejších komunistů přistupuje Eva Kantůrková na dnešní dobová klišé o „odčiňování“ a „vyrovnávání se“, „kontroverznosti“ nebo „klikaté cestě životem“. Ne z cynismu nebo potřeby zastírat stopy, řekne toho na sebe hodně i z „budovatelských“ dob, ale je příliš vzdorovitá, než aby přistoupila na sebereflexi dnes ve středním proudu očekávanou: „... beru život jako celek. Některými skutky se zaskvíte, některé nejdou odpárat. Beru je ne v pořadí, jak přicházely, ale jaké jim připisuji hodnoty. Žádného se nevzdávám. Životopis si nepřepisuji. (...) Cítila bych se potupně, být rozpolcená, rozčtvrcená, po částech sebezapíraná. A možná bych ani nic pořádného nedokázala napsat.“ Tímto přístupem má ze svých vrstevníků jistě blíž k nespisovateli a jednomu ze svých nejdůležitějších životních přátel Jaroslavu Šabatovi než například ke spisovatelům Ivanu Klímovi či Pavlu Kohoutovi (ti samozřejmě nelžou, v interpretaci svého generačního příběhu jsou však dnešnímu střednímu proudu bližší).

„Štvali mě, a to v obou významech toho slova, i jako označení výpadů mstivé smečky, i jako pojmenování mého vnitřního pocitu, lidé neuchopitelní. Kluzcí. Bez hran čehokoli autentického.“ K čemu takoví lidé také mohou druhého člověka donutit? Eva Kantůrková odpovídá mimo jiné: „Vést spory, které vést nechcete.“

Hrany má. Brání se velmi úspěšně vnuceným otázkám. Proto nekádruje a nelustruje, ale dovede připomenout minulost tomu, kdo ztrácí vkus a soudnost. Tak po smrti Ivana Jirouse řekne: „A Magorkem popřený střední proud pospíchá, aby se o něm rozepsal.“ A hájí vytrvale při každé příležitosti Ladislava Fukse.

Když hrany, tedy hrany... Každého bude řezat nějaká jiná. „Když budu neslušná, řeknu, že Putna vylíčil Havla jako estetického, filosofického a náboženského eklektika; slušně a uctivě řeknu, že přesvědčivě popsal Havlovo syntetizující myšlení.“ Zde však lze jedovatost s úsměvem nakonec přijmout, vždyť na to se portrét Václava Havla – ale také sebereflexe vztahu k němu, jež bude blízká leckomu – neomezuje. Možná menší smysl má srovnávání bratří Čapků, třebaže to činil ledaskdo? A třebaže jedna stránka spisovatele, přehlušujícího ducha buřičství, je popsána výstižně, lze říci, že Karel Čapek maloměšťáckou omezenost zvěčnil, „aniž ji zpochybnil“? Lze to snad říci o mnoha fejetonech a sloupcích, možná i některých apokryfech, ale lze to říci docela i o těch „kapesních povídkách“? A o Obyčejném životě snad ano?

V knize, která mluví o dětství, mládí, rodinných kořenech, láskách, ovšemže o Jiřím Kantůrkovi, o přátelích, Josefu Zvěřinovi, Ludvíku Vaculíkovi, Karlu Kosíkovi, Milanu Šimečkovi, se zároveň často komentují události dne. Je to snad projev novinářského temperamentu Eva Kantůrkové, ale patří ke zvolenému žánru, k onomu „beru život jako celek“; životní chronologie je jasná, ale kniha ji nesleduje stránku po stránce, ani fotografie ji nesledují – nedaleko za snímkem roční budoucí spisovatelky v kožešinách a na ateliérovém křesle snad pseudorokokovém je zařazena její fotografie, na níž jedná za dnešní Obec spisovatelů. Ostře knihu člení přicházející zprávy o úmrtích blízkých, také Jiřího Gruši, a mění směr vyprávění.

V Listech musíme ještě dodat, že jedním z hrdinů knihy je i jejich zakladatel Jiří Pelikán; a je řeč také o jedné publikaci, kterou jsme nedávno vydali. Ale to už si každý najde v knize. Protože ji nejde přehlédnout a přeslechnout; její hlas se přidává k mnohohlasu významného pokolení, s nímž zároveň ladí, a zároveň jej opět dokážeme odlišit od ostatních.

Eva Kantůrková: Řekni mi, kdo jsi!, Torst, Praha 2012, 336 s.

Václav Burian

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Burian

Spory, které vést chce

Hranatá autobiografie Evy Kantůrkové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu