Libor Martinek

Hrubín spravedlivě připomenutý

Iva Málková se v několika posledních letech profiluje jako zasvěcená badatelka v oblasti díla Františka Hrubína, která využila skutečnosti, že se v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ke konci minulého století ocitla básníkova pozůstalost. Byl to podnět, z něhož vzešel přijatý grantový projekt, díky němuž bylo možné pozůstalost zpracovat, sepsat a vydat ji knižně (na této práci se zmíněná ostravská bohemistka ještě nepodílela, publikace František Hrubín 1910 až 1971, Soupis osobního fondu, Praha, PNP 2009, je dílem Marty Zahradníkové a Renaty Ferklové), poté připravit a vydat autorovu bibliografii (s Ivou Málkovou na publikaci Tvůrčí osobnost Františka Hrubína, Bibliografie, Brno, Host 2009, spolupracoval Daniel Řehák), vydat edici dopisů (Iva Málková ed., Adresát František Hrubín, Korespondence F. Hrubína, J. Seiferta, J. Strnadla, E. Frynty, Brno, Host 2010). Nyní Málková připravila a vydala knihu František Hrubín. Z archivních fondů (Brno, Host 2011).

Je zřejmé, že Hrubínův osobní fond nabízí tolik zajímavého materiálu, že se autorka odhodlala jeho prostřednictvím sledovat „jedinečný autorský proces tvorby, kde básník vnímá sebe sama, kde dokáže reagovat na jedinečné podněty recepce (určité kritiky, dopisy a rozpravy s přáteli), kde dokáže vstřebávat i rozvíjet tradici české poezie a beletristické tvorby a syntetizovat ji vlastním přínosem“ (s. 9). Z toho je zřejmé, že otázky recepce spisovatelova díla jsou poněkud zúženy na podněty zvenčí, ovlivňující tak či onak autorskou osobnost příjemce, a na autorovy podněty směrem navenek v okruhu adresátů; z hlediska hlavního cíle vycházejícího z průzkumu archivního fondu zde není věnován například větší prostor kritické recepci autorova uměleckého díla (ve smyslu uceleného pohledu v jednotlivých etapách básníkova tvůrčího vývoje) jak v dobovém tisku, tak i v pozdějších ohlasech po odchodu básníka ze scény, ale to by byl už jiný příběh.

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, v nichž se Iva Málková vrací k událostem a knihám, které formovaly základ jeho tvůrčí osobnosti, jak o tom vypovídá i svědectví archivních fondů. Ve Zrození básníka je věnována pozornost nejprve rodovým vazbám a poté přátelským kontaktům, které rozhodovaly o přijetí Hrubína mezi skutečné slovesné tvůrce. Přijetí básníka se týká recepce autorovy tvorby ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, která byla určující pro její charakteristiku a výklad. Kapitola je přínosná také tím, že připomíná málo známé nebo dosud neznámé prameny, čímž rozšiřuje naše poznatky a rekonstruuje původní kritické přijímání Hrubínovy poezie. Následující oddíl Negace básníka je věnován událostem, které souvisely s veřejným odsouzením Hrubína a bránily mu v tvůrčí práci. V závěrečné části Básník se Iva Málková zaobírá autorovými vybranými vrcholnými a syntetizujícími básnickými a prozaickými díly.

Zastavme se krátce u kapitoly Negace básníka, neboť mnozí z dnešních čtenářů Listů jako dětští čtenáři vyrůstali na Špalíčku veršů a pohádek s půvabnými ilustracemi Jiřího Trnky – také já se k nim hrdě hlásím. Jméno Hrubín je pro mne nejprve spojeno s básníkovou tvorbou pro děti. Po svém působení v Malém čtenáři během světové války stojí Hrubín u zrodu časopisu pro děti Mateřídouška. Vhodným výběrem ukázek z tradice české literatury a kontakty s autory, kteří mohli přispět k tomu, aby časopis tiskl dobrou tvorbu pro děti, napomohl k jeho výbornému profilu. V r. 1948 byla Hrubínova spolupráce s Mateřídouškou nečekaně ukončena. Byla to snad pomsta za to, že se odmítl stát jednou z tváří únorové revoluce? Na to nám archiv přímo neodpoví, ale můžeme tak usoudit z básníkovy odpovědi na dopis, který mu zaslal KV KSČ v Praze: „Na 27. února připravuje naše strana večer pokrokové inteligence v Lucerně. Hlavní referát bude mít s. Gottwald. Při té příležitosti vydáme vkusný leták, kde bychom rádi uvedli jako svolavatele večera význačné představitele pokrokové inteligence. (...) a proto Tě žádáme o laskavé svolení k otisknutí Tvého jména jako svolavatele v letáku (...).“ Hrubín odpověděl: „(...) bohužel nemohu dát souhlas k tomu, abych byl uveden jako jeden ze svolavatelů večera pokrokové inteligence, který pořádá vaše strana, protože jsem členem Čsl. strany sociálně demokratické. Kdyby však nebylo tohoto důvodu, ani tehdy bych nesouhlasil s vaším pozváním, neboť věřím, že dosáhne naplnění všech pokrokových ideálů prací každý na svém místě a podle svých schopností (...)“ (s. 128).

Často citovaným zavržením Hrubína jako umělce je List Františku Hrubínovi O Právu básníků na smutek Jiřího Hájka, zveřejněný v Novém životě v létě 1949. Vyplývá z něho, v jaké nové kulturně-politické situaci se ocitá česká literatura, jakého pokřiveného výkladu a odlišné interpretace se nyní dostává například Hrubínově Hirošimě, která se „vrací daleko nazpět, k oné jobovské poezii zmaru, nevíry, strachu, k poezii, jíž je vzdálen a cizí svět, jehož základy jsme u nás položili“ (s. 136). Kromě toho byl zavržen i Hrubín jako překladatel francouzské poezie (např. k Verlainovi se překladatelsky vracel několikrát), na čemž měl podíl i kritik Vladimír Dostál, jenž jeho převody označil v Lidových novinách za „planou lyriku“. Ostrakizován, dostává se Hrubín do složité situace v době, která skrývá nebezpečí spojená s politickými procesy a s vězněním. Ohrožení se mohlo týkat i Hrubína, neboť jeho lyrika byla vřazována do proudu katolické poezie. Padesátá léta jsou hledáním tvůrčích příležitostí, kdy se dostává i do svízelné finanční situace. Východiskem je spolupráce s československým filmem, pedagogickým nakladatelstvím, tvorba pro děti, nájemné překladatelství, ale to vše jej nemohlo uspokojovat. V první polovině 50. let se začal věnovat překladům Stéphana Mallarméa. Pro pozdější a poměrně známé Hrubínovo vystoupení na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v dubnu 1956 se stala také určující Mallarmého báseň Labuť (Málková porovnává čtyři varianty překladu básně). Hrubín ve svém sjezdovém vystoupení, když uvažoval o stavu české literatury, totiž použil metaforu labutě zamrzlé v ledu.

Pozoruhodnou podkapitolu tvoří Nerealizovaný výbor z poezie Jana Zahradníčka. Se Zahradníčkem se Hrubín přátelil, vážil si ho a věnoval mu esej Korunní klenoty ve svých knižně vydaných vyznáních prózou osobnostem, které vstoupily do jeho osobního i uměleckého života a ovlivnily ho zejména v mládí, nazvaných Lásky (1967). Na výbor ze Zahradníčkovy poezie s názvem Pozdravení slunci dokonce 12. dubna 1965 uzavřel smlouvu s nakladatelstvím Československý spisovatel. Pokus o vydání v edici Klubu přátel poezie, jemuž Hrubín předsedal, ztroskotal na korespondenci s dědici autorských práv a s dalšími osobami, které se do procesu přípravy výboru vmísily, aby zpochybnily či dokonce odmítly editorův osobitý výbor ze Zahradníčkových sbírek. Z vydání nakonec sešlo – patrně s ohledem na průtahy (Hrubín byl povinen dodat výbor do 30. dubna 1965), na promarněný okamžik překvapení a nevyužité příznivé okolnosti k publikování výboru v Klubu přátel poezie – a nakladatelství se v r. 1966 rozhodlo vydat Zahradníčkovu sbírku Jeřáby.

V době, kdy Hrubín promýšlí Zahradníčkův výbor, vzniká jeho lyricko-epická skladba Zlatá reneta, kterou Iva Málková části Básník velmi podrobně analyzuje, srovnává rukopisné verze, které představují jedinečný pramen ke sledování geneze díla a užitečné podněty k poznání významového dění jejího textu. Málková zmiňuje i přípravy zfilmování Zlaté renety Otakarem Vávrou, jak ji prezentují archivní zdroje. Podobně se badatelka věnuje také rozborům Hrubínových vzpomínek Lásky psaných na principu „prolínání, prostupování, zvrstvování“ (s. 275) a v závěru knihy i básnické skladbě Lešanské jesličky. Připomeňme spolu s autorkou knihy, že Ludvík Kundera zařadil Lešanské jesličky ve Tvaru v r. 1990 mezi deset básnických sbírek, které určovaly charakter české literatury po druhé světové válce.

Zkušená ostravská literární historička kupodivu svou knihu neuzavírá vlastním shrnutím či esejistickým zamyšlením, které by její neuvěřitelně pracný a namáhavý opus korunovalo (některé položky související kontextově s Hrubínovou pozůstalostí nachází i v jiných archivech, mj. v Masarykově ústavu v Praze nebo v Zemském archivu v Opavě). Nechává místo toho zaznít kritický hlas Jiřího Opelíka, jenž v září 1970 přehlížel Hrubínovu tvorbu in extremis a hledal pojmenování základních rysů jeho tvorby: „Poezie vedle prózy, drama vedle eseje, říkanky pro děti vedle eposu, prostá čtyřverší vedle složitě instrumentovaných skladeb, pravidelnost rytmická i rýmová vedle volného verše, vědomé zakotvení v české básnické tradici vedle dalekých procházek po poezii francouzské, německé, čínské – taková je rozpínavost jednoho a téhož osobitého talentu, aby zachytil stále víc a víc života ze stále větších a větších hloubek. Nikdy nedojde konce, nikdy se nedopije. Ale v tom to nevězí. Podstata tkví v básníkově výzvě. Jí promluvil našimi němými ústy, za ni jsme mu vděčni“ (s. 308).

Iva Málková: František Hrubín. Z archivních fondů, Host, Brno 2011, 336 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Hrubín spravedlivě připomenutý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu