Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Mé vlastenectví má myslím dva hlavní kořeny: kulturní, z výchovy a literatury, a pak turistický, cykloturistický. Na ten druhý zde upomíná Špania Dolina, kam jsme s přáteli v osmdesátých letech přijeli na kolech; objevili jsme vesničku v malebně nepřiměřeně velkolepém údolí, která by mohla být, ale není bohatým gotickým hornickým městem, pro sebe náhodou.
Ta báseň také přirozeně ukazuje, že vlastenectví je spíše československé než české. Jinde je inspirace pouze jazyková; Etnu znám z fotografií a filmů.
Nikdy to nemá být satira. Všechna ta místa mám rád, jakož i Telecí, Proseč, Damašek, Kardašovu Řečici, Skalici, Sninu, Kremnici, Týn nad Vltavou, Hovězí, Zděchov, Písek, Lozorno, Huslenky, Popudinské Močidľany, Znojmo...
Etnický Čech žije pod Etnou,
volyňský zase na Volyni.
Pramáti jedné vnuky jsou,
a přec je každý jiný.
Bratru Martinovi
„Až příliš klidně se tu žije,“
zívl si občan Amsttetnu,
„to jinší kafe je Sicílie.“
– A vyškrábal se na Etnu.
(Ladislavu Šenkyříkovi, pohled z prázdnin)
Mládí odjelo na favoritu či na esce,
a ač nejsem žádný CSc.,
vím, že nad ním marné všechny nářky,
vždyť na návsi nesedí už paličkářky
a Špania Dolina i bez nás vstává, usíná.
Ve Světlé Hoře
zalévá hoře
v temnu za prvních mrazů
na pokraji mravního srázu
turista. Radegasta
bohapustě chlastá,
až náhle „Basta!“
vece:
„Lepších piv vypil jsem na sta
v nejedné pivní Mekce.“
Nad Sázavou ve Žďáru
narazil jsem na šťáru,
a tak v Žďáru nad Sázavou
prohnal jsem si kuli hlavou.
Ani nad Sázavou ve Žďáru
nelze žít již postaru.
D. A. Šourkové, z výletu
Jitro ve Vitorazi,
je krásné. Kají se i vrazi,
a z nádhery té mrazí.
Jen Dorotka tu schází.
Pod Oškobrhem ve Vlkově
neřeší se věci nově.
Vlkem tam člověk člověku,
jak bývalo to od věků,
a tak ve Vlkově pod Oškobrhem
léčí se vše volným trhem.
Ach, se vzdáleností od Prahy
roste však víra v státní zásahy...
Pod Oškobrhem ve Vlkově
neřeší se věci nově.
Vlkem tam člověk člověku,
jak bývalo to od věků,
a tak ve Vlkově pod Oškobrhem
léčí se vše volným trhem.
Oj, se vzdáleností od Prahy
roste však víra v státní zásahy!
Václav Burian (1959) je redaktorem a spoluvydavatelem Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
