Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Ladislav Šenkyřík: To, o čom si len čítal

Ladislav Šenkyřík

To, o čom si len čítal

To zrazu nechtiac dobre vieš, doplní jistě hbitě verše Borise Filana z legendárního alba Zelená pošta leckterý pamětník z mé generace, tedy alespoň z těch, co spolu mluvíme. Byl to zážitek. O čtyřicet let starší hudebníci – Varga, Frešo, Hammel, Griglák, Hladík – hráli s chutí, povzbuzení nadšenou reakcí publika stvrzující, že některé ostrůvky svobody z nesvobodných časů neztratily platnost ani v době svobodné.

Psal jsem tu o tom minule, jako by se navzdory všeobecné otrávenosti z politiky a společenského vývoje cosi kdesi hluboko ve společnosti proměňovalo, jako bychom konečně po dvaceti letech začali odkládat černobílé brýle.

Tak třeba skupina mladých historiků představila přelomovou knihu o normalizaci na Filozofické fakultě UK (Náměstí Krasnoarmějců 2), v níž už není těžištěm, kdo na koho donášel, nýbrž přesvědčivé vykreslení tíživé doby, a to prosím od autorů, kteří tu dobu sami nezažili. Na dotaz, zda se nechystají i na jiné fakulty (pořád tam trvá můj zájem spravedlivě vyhledat mého dobrého estébáka, neboť jsem dostudoval, jak uvádím v životopise, za dodnes nevyjasněných okolností), mě překvapili odpovědí, že na Filozofické fakultě se jako na jediné díky duchapřítomnosti hrstky jedinců zachovaly dokumenty, všude jinde si je stihli v klidu skartovat, podobně jako živé spisy StB.

Je to škoda, dnes už myslím i pro mnohé z těch, co se tolik báli, až té skartaci fandili nebo ji dokonce prováděli. Paměť je totiž ošidná věc. Čím víc jsme o své vzpomínce přesvědčeni, tím spíše můžeme být při konfrontaci s fakty zaskočeni. A bez těch faktů? Bez paměti? Stačí se rozhlédnout kolem sebe.

Začít bychom mohli alespoň tou maturitou z matematiky. Domnívám se, že kauza prezidentských kandidátů by nás o její potřebnosti měla už definitivně přesvědčit. Já toto píšu večer v den, kdy Ministerstvo vnitra ČR zveřejnilo výsledky svého bádání nad přihláškami do prezidentské kampaně, jehož výsledkem je odmítnutí tří kandidátů (Bobošíková, Dlouhý, Okamura), s nimiž se počítalo, z důvodu nedostatečného počtu podpisů, lépe řečeno velkého počtu podpisů neplatných. Už deset minut po zveřejnění se kandidát Dlouhý s pochopitelnou nejistotou zmínil o tom, že matematický vzorec, který k výpočtu ministerstvo použilo, mu připadá podezřelý. No a teď je už celé odpoledne až do večera plný éter novinářských a expertních chytrých hlav do pečiva, jakýsi ze všech stran otitulovaný právník právě tvrdí, že zákon připouští možnost dvojího výkladu a bude záležet, k jaké variantě se přikloní Nejvyšší správní soud, atd. Kecy. Kandidát a letitý vrchní statistik (aspoň ten by tomu mohl rozumět okamžitě) mlčí jako hrob, snad proto, že navzdory výpočtu prošel. Stačí pár kliknutí (ale kdo to udělá?) a je vám jasno. Zákon hovoří, pokud jde o metodu výpočtu, jednoznačně. A za výsledek, kdy by z výpočtu ministerstva při větším počtu Mickey Mousů na podpisovém archu mohl kandidát přijít třeba i o sto čtyřicet procent podporovatelů, čímž by se neodvolatelně ocitl ve stachanovském autu, by nás pan profesor v sekundě pěkně vytahal za ucho, tenkrát se to smělo. Paní Bobošíková teď rozhorleně říká, že si bude stěžovat ve Štrasburku, zjevně ale neví, z jakého vlastně důvodu (po opravě výpočtu nakonec ale na rozdíl od Dlouhého a Okamury, chudinka, projde).

Kandidáta Dienstbiera se pochyby netýkají, protože navzdory okázalému sběru podpisů se nechal zaregistrovat na základě bezproblémové podpory senátorů. To by se také mělo vědět.

Už pár let žasnu, proč se lépe, v milejším prostředí a levněji najím v Bavorsku nebo v Londýně než v Praze, proč tam jsou levnější cédéčka nebo knihy (bez ohledu na DPH), o oblečení nemluvě. Milí rodáci, chceme-li patřit k civilizovanější části světa, pojďme namísto uctívání funkcí, titulů a kariér už konečně normálně poctivě pracovat. Patří k tomu i to, že se nebudeme stydět za své chyby, které se při takové práci stávají.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.