To zrazu nechtiac dobre vieš, doplní jistě hbitě verše Borise Filana z legendárního alba Zelená pošta leckterý pamětník z mé generace, tedy alespoň z těch, co spolu mluvíme. Byl to záitek. O čtyřicet let starší hudebníci – Varga, Frešo, Hammel, Griglák, Hladík – hráli s chutí, povzbuzení nadšenou reakcí publika stvrzující, e některé ostrůvky svobody z nesvobodných časů neztratily platnost ani v době svobodné.
Psal jsem tu o tom minule, jako by se navzdory všeobecné otrávenosti z politiky a společenského vývoje cosi kdesi hluboko ve společnosti proměňovalo, jako bychom konečně po dvaceti letech začali odkládat černobílé brýle.
Tak třeba skupina mladých historiků představila přelomovou knihu o normalizaci na Filozofické fakultě UK (Náměstí Krasnoarmějců 2), v ní u není těištěm, kdo na koho donášel, nýbr přesvědčivé vykreslení tíivé doby, a to prosím od autorů, kteří tu dobu sami nezaili. Na dotaz, zda se nechystají i na jiné fakulty (pořád tam trvá můj zájem spravedlivě vyhledat mého dobrého estébáka, neboť jsem dostudoval, jak uvádím v ivotopise, za dodnes nevyjasněných okolností), mě překvapili odpovědí, e na Filozofické fakultě se jako na jediné díky duchapřítomnosti hrstky jedinců zachovaly dokumenty, všude jinde si je stihli v klidu skartovat, podobně jako ivé spisy StB.
Je to škoda, dnes u myslím i pro mnohé z těch, co se tolik báli, a té skartaci fandili nebo ji dokonce prováděli. Paměť je toti ošidná věc. Čím víc jsme o své vzpomínce přesvědčeni, tím spíše můeme být při konfrontaci s fakty zaskočeni. A bez těch faktů? Bez paměti? Stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Začít bychom mohli alespoň tou maturitou z matematiky. Domnívám se, e kauza prezidentských kandidátů by nás o její potřebnosti měla u definitivně přesvědčit. Já toto píšu večer v den, kdy Ministerstvo vnitra ČR zveřejnilo výsledky svého bádání nad přihláškami do prezidentské kampaně, jeho výsledkem je odmítnutí tří kandidátů (Bobošíková, Dlouhý, Okamura), s nimi se počítalo, z důvodu nedostatečného počtu podpisů, lépe řečeno velkého počtu podpisů neplatných. U deset minut po zveřejnění se kandidát Dlouhý s pochopitelnou nejistotou zmínil o tom, e matematický vzorec, který k výpočtu ministerstvo pouilo, mu připadá podezřelý. No a teď je u celé odpoledne a do večera plný éter novinářských a expertních chytrých hlav do pečiva, jakýsi ze všech stran otitulovaný právník právě tvrdí, e zákon připouští monost dvojího výkladu a bude záleet, k jaké variantě se přikloní Nejvyšší správní soud, atd. Kecy. Kandidát a letitý vrchní statistik (aspoň ten by tomu mohl rozumět okamitě) mlčí jako hrob, snad proto, e navzdory výpočtu prošel. Stačí pár kliknutí (ale kdo to udělá?) a je vám jasno. Zákon hovoří, pokud jde o metodu výpočtu, jednoznačně. A za výsledek, kdy by z výpočtu ministerstva při větším počtu Mickey Mousů na podpisovém archu mohl kandidát přijít třeba i o sto čtyřicet procent podporovatelů, čím by se neodvolatelně ocitl ve stachanovském autu, by nás pan profesor v sekundě pěkně vytahal za ucho, tenkrát se to smělo. Paní Bobošíková teď rozhorleně říká, e si bude stěovat ve Štrasburku, zjevně ale neví, z jakého vlastně důvodu (po opravě výpočtu nakonec ale na rozdíl od Dlouhého a Okamury, chudinka, projde).
Kandidáta Dienstbiera se pochyby netýkají, protoe navzdory okázalému sběru podpisů se nechal zaregistrovat na základě bezproblémové podpory senátorů. To by se také mělo vědět.
U pár let asnu, proč se lépe, v milejším prostředí a levněji najím v Bavorsku nebo v Londýně ne v Praze, proč tam jsou levnější cédéčka nebo knihy (bez ohledu na DPH), o oblečení nemluvě. Milí rodáci, chceme-li patřit k civilizovanější části světa, pojďme namísto uctívání funkcí, titulů a kariér u konečně normálně poctivě pracovat. Patří k tomu i to, e se nebudeme stydět za své chyby, které se při takové práci stávají.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.