Jan Novotný

Vlasta a Rulička (2)

V minulém fejetonu jsem začal zkoumat, proč nám v roce 1961 na začátku maturitního ročníku dali novou třídní. Odpověď jsem doufal nalézt ve svém rukopisném románu, do kterého jsem tenkrát zaplétal skutečné děje. A myslím, že jsem ji našel. Asi rok předtím se naše třída (snad s výjimkou několika šplhounů) dopustila politického zločinu – chyběli jsme ve štafetě, která v Měsíci přátelství snášela do krajských měst dary pro naše sovětské přátele a měla jeden úsek i pod okny naší školy. Nemyslím, že to bylo výrazem nějakého postoje – nikomu se prostě nechtělo kazit si volný den a možná jsme ani nevěděli, jak silně je štafeta povinná. Také by se možná nic nestalo, kdyby podobné myšlenky nemělo naráz více spolužáků. Díra ve štafetě se nedala zakrýt a patrně si jí povšiml i kterýsi výše postavený soudruh. Následky byly tvrdé – zakázali nám na tři měsíce chodit do tanečních. A tehdy se patrně v něčí hlavě zrodila myšlenka, že Vlasta na naši reakční třídu nestačí. Rulička, domýšlím se, po svém návratu z ciziny dostala stranický úkol.

A tak jsem se setkal s „jednou komunistkou“. Slova v uvozovkách musím čtenáři objasnit. Říká Hurvínek Spejblovi: „Taťuldo, víš, co bych chtěl vidět? Jednoho komunistu.“ „Podívej se na průvod, tam jich jdou tisíce.“ „Ale já bych chtěl vidět jednoho.“

Mnozí naši učitelé byli v KSČ a na některých to bylo i poznat. Nezdálo se mi však, že by někomu z nich na budoucnosti komunismu záleželo. Jak by pak mohli souhlasit s tím, aby se mladé generaci komunismus odcizoval povinnými štafetami a tresty za neúčast? V mé mysli to patrně vrhlo stín i na Vlastu. Když zadávala kompozici s názvem 40 let práce a bojů, řekla: „Pište srdcem a rozumem, žádné fráze nechci.“ To myslela vážně? Můj románový dvojník Jura vyjadřuje své zoufalství básní (do řádků si ji čtenář může rozepsat sám).

„Co kdybych skutečně zkusil psát rozumem a srdcem? [...] Strana je vítězství dělnické třídy, výstřely z Aurory, Mostecká stávka, porážka vrahů u Stalingradu, červený prapor nad Říšským sněmem, přehrady, silnice, elektřina, kvetoucí země, takovou stranu miluji, ale manifestace, bezmeznou oddanost, hlubokou vděčnost, fanfáry, holdy, portréty vůdců si nechte od cesty, to není strana, to je jen banalita, toto bych tedy napsal svým rozumem a srdcem, ale to bych se odchýlil od tématu a vůbec se nepovažuje za vhodné mluvit takovým tónem, budu tedy psát fráze jako všichni moji spolužáci.“

Rulička vycítila (a vadilo jí), že to jde s komunismem z kopce, když prohrává u mladých. Začala své působení zadáním domácí slohové práce na téma: Je naše mládež špatná? Tak dlouhou slohovku jako já asi nikdo předtím ani potom nenapsal. U spolužáků však mnoho pochopení nenašla – život už byl opravdu jinde. Nezabránila ani dalšímu průšvihu – pokusili jsme se uprchnout z celoškolní svazácké plenárky nařízené na dobu, kdy jsme měli volno. Když nám v tom učitelé spojenými silami zabránili, odhodlal jsem se k jurovskému činu. Přihlásil jsem se o slovo a řekl jsem mimo jiné, že svazácké plenárky by si měli svolávat samotní svazáci, a ne ředitelství školy. Když jsem pak seděl ve školní jídelně nad polévkou, přistoupila ke mně Rulička a zašeptala: „Bylo to dobré.“

Do mého románu tak k neživotné Ljubě přibyla reálná kladná hrdinka bojující za všenápravu, byť postrádala Vlastinu eleganci a „měla účes, připomínající klobouk starého žampionu“. Ruličce jsem nedokázal odmítnout vyzvání, abych se hlásil za kandidáta strany. Výrazně tak ovlivnila můj život v dobrém i ve zlém, ale to už by bylo jiné povídání. Dnes se jen divím, proč jsem se za ní nezašel poradit před prověrkami. Ale asi to tuším: podvědomě jsem se bál, že by mě zklamala. A tak už se asi nedozvím, zda se s ní strana také rozešla.

Předchozí díl: Vlasta a Rulička (1)

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Vlasta a Rulička (2)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu