Dagmar Vaněčková

Rakouské retro dnes a zítra

Čím začít? Babo, raď! Asi „slavnou“ politikou, nejvíc si povšimneme ekonomie. A nakonec o jubileu velké literární postavy.

Ve vzájemném porozumění?

Na jednu ze svých nepočetných státních návštěv během dvou prezidentských období přijel na dny 13.–15. listopadu do Vídně český prezident. Z majestátních královských Hradčan rovnou do skromného, nenápadného Hofburgu. S hostitelem, většinou veřejností oblíbeným spolkovým prezidentem Heinzem Fischerem prošli parádním krokem před nastoupenou jednotkou hradní stráže. (Poznamenejme, že v Rakousku se bude v lednu 2013 konat lidové hlasování, zda ponechat povinnou základní službu, anebo přejít k západnímu, tedy i českému vzoru s profesionální armádou. Změnu prosazuje sociálnědemokratický ministr národní obrany, proti ní jsou i přední politikové z jeho strany včetně spolkového prezidenta a vídeňského primátora. Dosavadní průzkumy ukazují na převahu hlasů pro zachování nynějšího systému s možností náhradní služby, důležité zejména pro zdravotnictví a v různých sociálních zařízeních.)

Václav Klaus přijel přednostně představit svou knihu Evropská integrace bez iluzí ve zdejším Sdružení průmyslníků, setkal se s premiérem Faymanem, předsedkyní parlamentu Prammerovou, vedoucím frakce lidovců Kopfem a primátorem Häuplem. Livie Klausová navštívila českou Komenského školu, pak manželé odjeli do Burgenlandu.

Zajímavější byly Klausovy výroky na tiskové konferenci prezidentů. „U nás nevítězí iracionální fanatismus některých aktivistů v Evropě, že všechno je takzvaná zelená energie.“ Nebo: „Budu kontrolovat osobně, jak dobře pracuje Temelín.“ Myšleno z jižních Čech, kde má chalupu a kde bude pobývat po přestěhování z Hradčan. Jeho zájem na bezpečné jaderné energetice je prý stejný jako rakouského obyvatelstva.

Troufalé tvrzení z neznalosti rakouských poměrů? Sotva. Nejen v českých pravicových stranách, v první řadě v ODS, ale i mezi prominentními sociálními demokraty převažují hospodářské zájmy nad ekologickými a bezpečností obyvatelstva. V České republice pokračuje poker o miliardové zakázky na dostavbu Temelína, což rakouská veřejnost sleduje se znepokojením.

Neshoda namísto porozumění nutně pokračovala v postojích k Evropské unii, k eurozóně a řešení krize. „Prodlužovat agónii Řecka je pro Řeky a Řecko tragická chyba,“ prohlásil Klaus. Prý Řecko čeká katastrofa, interpretoval Klause krajanský list Vídeňské svobodné listy. Zcela odlišného mínění byl Heinz Fischer, podle něhož by vystoupení Řecka z eurozóny přineslo zemi větší nevýhody než setrvání u společné měny.

Rakouští politikové z vládní koalice velmi neradi a s nacvičeným úsměvem připouštějí klesání hospodářského růstu, byť jen o desetiny i celá procenta. Varování odborníků z vědeckých ústavů, sledujících další vývoj nejen v Evropě, populisticky neberou příliš na vědomí. V zaměstnanosti si Rakousko v Unii nadále udržuje jednu z nejlepších příček, ale nezaměstnaných, zejména mezi mladými lidmi a novými imigranty, přibývá. Negativní trendy v ekonomice jsou vodou na mlýn opozice zprava i zleva.

Překvapení

Navíc se objevila na scéně nová strana. Založil ji miliardář, rakousko-kanadský podnikatel Franz Stronach, známý i u nás jako vlastník firmy Magna. V rekordně krátké době „zlanařil“ poslance z jiných stran v počtu, který podle zákona postačil na založení frakce v parlamentě. Důkladně tím byla oslabena beztak mizející pravicová BZÖ, pohrobek Jörga Haidera. Jaké skutečné cíle sleduje Stronach se svou novou partají, komentují pozorovatelé se znepokojením – půjde o posílení pravice a změnu kursu od dosud sociálního státu s tržním hospodářstvím na model s převahou tržních principů, slibovaného zajištění hospodářského růstu včetně širších možností pro zahraniční investice.

Stronach zvládl oslnivou kariéru od píky a jistě si je vědom, že malé Rakousko nemá podmínky velké Kanady. Lze se rovněž domnívat, že nebude postrádat schopné, jím výborně placené odborníky na ekonomii a ekonomiku, s rozhledem nejen po Evropě, Americe, případně Africe, ale i s důrazem na Euroasii.

Ekonomie Dobra a zla

Za svou knihu pod tímto titulem získal Tomáš Sedláček nedávno významnou cenu udělovanou v Německu za nejlepší knihu roku o ekonomii. Byla přeložena nejen do němčiny, ale i do dalších jazyků. Na četná doporučení jsem ji šla koupit do českobudějovického knihkupectví Kanzelsberger a zároveň mi padla do oka jeho další drobná knížka. Prolistovala jsem ji a hned mi bylo jasné, že ani bez ní se neobejdu. První, objemnější, vyžadovala čtení spíše pomalé, v soustředění a přemýšlení nad hutným textem, s odvolávkami na četné autory, citace, k mému překvapení velmi často ze Starého i Nového zákona, z poselství a učení Ježíše Krista. Ke knize se často vracím, některé pasáže vyžadují objasňování pro mne nových významů.

Sedláčka jsem také sledovala ve starším záznamu takřka dvouhodinového výkladu na téma ekonomie v křesťanské televizi Noe. Hovořil před početným publikem pod širým nebem. Sedláček je na slovo vzatý řečník bez papíru, nepřehnaných gest, navíc, což dnes nebývá v médiích obvyklé, hovoří srozumitelně v přijatelném tempu. Takže pro mne další upoutávka, výraz reklama nepoužívám.

Knížka Soumrak homo economicus se od Ekonomie liší nejen rozsahem, ale i nadobyčej svěžím podáním. Rozhovor mezi Tomášem Sedláčkem a kanadským matematikem Davidem Orrellem se odehrál letos v Oxfordu pro vysílání BBC v angličtině; v českém překladu jej pohotově vydalo nakladatelství 65. pole. Zasvěceně kladl otázky Roman Chlupatý, který v předmluvě uvádí, že s názory debatérů není nutné bezvýhradně souhlasit a je si jist, že oni sami po ničem podobném netouží. O čem by se pochybovat nemělo, je výzva, aby lidé kriticky mysleli...

Ekonom, dlouhodobý stratég pro makroekonomii v ČSOB, člen vládního NERVu, v němž asi nemá lehkou pozici, dokáže své názory lapidárně představit, občas jim sám oponovat, nacházet protiklady, s dialektikou v malíčku. Jeho vědomí vyšší moci nad námi, spojení víry a mýtů umí relativizovat, ale celkově zní přesvědčivě. Nebojí se citovat Karla Marxe, u nás zatracovaného. Na otázku, zda naše zkušenost s krizí něco změní, odpovídá s humorem: „Podle mě na to krize nebyla dostatečně tvrdá. Když tě trochu zabolí zub, vyrovnáš se s tím sám... Dáš si panáka slivovice nebo prášek a uleví se ti. Jen když je bolest opravdu k nevydržení, jdeš k doktorovi. Okamžitě. A problém se vyřeší.“ Jak v Evropě, tak i v Americe se podle něho věří na medicínu, kterou prababička pěstuje na zahradě. Na další dotaz, co soudí o posedlosti růstem, odpovídá: „... přesvědčení, že systém roste nějak automaticky a sám od sebe... víš, to je k smíchu. Ekonomie vychází z rovnováhy. Kde se tedy bere ta víra, že normální je růst, když zároveň máme být v rovnovážném stavu?“ David Orrell dodává: „A pokud se třeba zaměříme na Spojené státy, tak jejich HDP se od šedesátých let zhruba ztrojnásobil. Což vypadá dobře. ... Průměrný plat v Americe od 70. let stagnuje... Z růstu ekonomiky tak profituje jen nepočetná skupina velmi bohatých lidí... zúžíme-li tuto skupinu jen na 0,1 procenta nejbohatších, můžeme mluvit o astronomickém tempu růstu. Jinými slovy, výrazně narůstají nerovnosti.“ Kanaďan, který žije v Oxfordu, se zabývá modely v ekonomii v porovnání s fyzikou a jeho specialitou je pravděpodobnost v takzvaných nelineárních modelech. Proč se zatím nepodařilo najít alternativu k moderní ekonomii, která nefunguje? Sedláček dospívá k provokativnímu: „Možná bychom se dostali k mnohem stabilnější ekonomii, kdybychom přestali předpovídat.“ Orrell o finančnících: „Za prvé berou v potaz jen události, které se už staly. Za druhé, používají špatný druh matematiky..., která počítá s tím, že existuje rovnovážný stav. Ale nic takového na akciovém trhu nebylo a není. Správně by se měla používat matematika, s jakou se pracuje při výpočtu pravděpodobnosti zemětřesení... Zapojil se model, který se obrazně řečeno dívá pouze do zpětného zrcátka... nekritizuji matematické modely využívané ekonomy proto, že nepředpověděly krizi. Podobné krize prostě není možné předpovědět. Kritizuji je proto, že umožnily vznik krize. Vytvořily totiž falešný pocit jistoty. Jako když si zapneš bezpečnostní pás, který není správně ukotven.“

Je zapotřebí číst knihu celou, třeba o tom, jak David Orrell psal práci Economyths „a v polovině psaní si uvědomil, že současná mainstreamová teorie je skutečně pitomá... vychází z toho, že cena, kterou určí volný trh, je správná... šéfové velkých společností dostávají plat pětsekrát vyšší. než je průměrný... Kdysi to bylo třicetkrát. Obrovská změna. Ale podle teorie je to fér. Prostě proto, že to tak vyčíslil trh. A ten má vždycky pravdu. Kdo z toho profituje? Procento, promile, desetina promile miliardářů, kteří jsou na vrcholu řetězce... zcela pochopitelně nemají zájem něco na současné víře v moderní ekonomii měnit.“

Jubileum Petera Handkeho

Žhavé dny i noci zářijového indiánského léta mne vypudily z Vídně. Prchala jsem do občasného útočiště na Semmeringu. Rychlý a pohodlný rychlík, zvaný rail-jet, vystoupá za pouhou hodinu po starobylé, památné, avšak udržované trati s kamennými mosty, viadukty, tunely. Z téměř tisícimetrové nadmořské výšky se přehoupne sedlem do úrodného Štýrska. V údolí je první zastávkou městečko Mürzzuschlag. A právě tam k poctě prosincového jubilea velké postavy německého písemnictví uspořádal místní Dům umění ve spolupráci se Společností pro výzkum základů literatury a Rakouskou národní knihovnou několikadenní sympozium s hostujícími odborníky z různých evropských zemí. Znalci díla Petera Handkeho přednášeli o jeho životních a literárních příbězích od samých počátků beatnika, jeho vystoupení v polovině 60. let (Gruppe 47), kdy se stal naráz hvězdou. Stále víc upoutával důrazem na poetickou opravdovost, estetickou autonomií v širokém spektru forem, v románech i v jevištních inscenacích. Ovlivněn byl zejména antikou s Homérem, Goetheho poezií i Heideggerovou filozofií, v nemalé míře Kafkou; inspiraci čerpal i z dalších pramenů. Četní analytici jsou přesvědčeni o výrazném vlivu zvratů a dramat v jeho životě, reflexí jím spoluprožívaných dějů v blízkém i vzdálenějším prostředí.

Ze Štýrska nejsou daleko Korutany s Handkovým rodištěm v Griffenu. Jeho matka měla slovinské kořeny – odtud jeho vztah k jižním Slovanům, zejména k Srbsku. Dostatečně známé je jeho tajné setkání s vůdcem Srbů Karadžičem v roce 1996 a jeho účast, včetně smuteční řeči, na pohřbu Slobodana Miloševiče. V březnu 1996 předčítal Peter Handke ve vídeňském Akademickém divadle své plaidoyer Zimní cesta k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině čili Spravedlnost pro Srbsko.

Na maturitním vysvědčení měl samé jedničky, mimo tělesné výchovy. Svého biologického otce, kdysi vojáka wehrmachtu, poznal Handke až v maturitním věku a sblížil se s ním. Svobodná matka se časem provdala za Handkeho otčíma, tramvajáka z Berlína, k němuž nevlastní syn dobrý vztah nezískal; podle vlastních slov v hrobě s ním ležet nechce. Kvůli mužově pijanství spáchala Handkova matka sebevraždu, v beznaději na další soužití. Životní peripetie Petera Handkeho zaznamenal v biografii z roku 2010 Mistr soumraku (Meister der Dämmerung) germanista Malte Herwig. Také psal o některých ženách, které Handke důvěrně poznal. Z manželství vzešla dcera Amina; hlubší stopu v něm zanechal vztah ke známé francouzské herečce Jeanne Moreauové (sám Handke přičinil v době přípravy životopisné knihy nejeden komentář a dovětek).

Podobně jako velký rakouský spisovatel Thomas Bernhard, dlouho v Rakousku spíše odsuzovaný za hanobení vlasti než oslavovaný, který se většinu času uzavřel ve svém Čtyřhranném dvorci (Vierkanthof) v Horním Rakousku, i Handke mířil za svobodou bez tíživých pout tradic a konzervatismu. Rakousko opustil, cestoval a posléze se usadil v Paříži. Bernhard i Handke se spřátelili s berlínským režisérem Clausem Peymannem, který svého času byl ředitelem vídeňského Burgtheatru. Bouřlivé ovace i protesty vyvolala známá inscenace Bernhardova Náměstí hrdinů, Heldenplatzu, v kulisách ostudného, vášnivě vstřícného přijetí Hitlera davy Rakušanů.

Nejméně jedenáct Peymannových inscenací děl Petera Handkeho mělo završit pohostinské vystoupení Berliner Ensemble ve Vídni s Handkovým dramatem Immer noch Sturm (Bouře trvá) – k čemuž nedošlo. Ovšem Handke z vídeňských jevišť nezmizel. Naopak, a to nejen v souvislosti se svými 70. narozeninami. V historii německy psaného i evropského písemnictví si Handke svou slavnou pozici zaslouženě vydobyl. Dnes i Rakousko má důvod se pyšnit jeho rozsáhlým a jedinečným dílem. V minulých dnech byl spisovatel na návštěvě v Hofburgu a televizní záběr ho zachytil v objetí spolkového prezidenta Heinze Fischera. Jsou přátelé, oba se srdcem „bijícím nalevo“. Nesetkali se poprvé a určitě ne naposled. Třeba jubilantovi chystá republika vysoké vyznamenání...

Kdo ví, zda se na stará kolena ve vlasti neusadí. Před časem se tradovalo, že se zajímá o pozemek někde poblíž Simmeringer Haide nebo hřbitova bezejmenných na východním okraji Vídně, v dunajské nížině. Ovšem statný, mladistvě vyhlížející vlasatý Peter Handke na usedlého venkovana nevypadá.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, dlouholetá spolupracovnice Svobodné Evropy i Listů.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Rakouské retro dnes a zítra

Ve vzájemném porozumění?

Překvapení

Ekonomie Dobra a zla

Jubileum Petera Handkeho

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu