Josef Valenta

Jiný pohled na „finanční nerovnováhu“ eurozóny

Společný text Vladimíra Tomšíka z ČNB a Martina Mandela z VŠE Praha Nový rozměr finanční nerovnováhy eurozóny (Bankovnictví, 30. 3. 2012, s. 19) byl ještě jednou rozebrán a okomentován poradkyní prezidenta ČR Stanislavou Janáčkovou( Newsletter CEP, duben 2012). Oba články vycházejí zejména z analýzy Hanse-Wernera Sinna z mnichovského Ifo Institutu z listopadu 2011 a také z březnových Global Data Watch od JPMorgan Chase Bank.

Tomšíkova a Mandelova práce naznačuje velmi znepokojivý vývoj v mezibankovním zúčtovacím systému TARGET, ve kterém jednotlivé centrální banky eurozóny zúčtovávají své platby na principu clearingu a který od vzniku krize v roce 2008 vykazuje narůstající trendy nerovnováhy mezi centrem a periferiemi eurozóny. Závěr práce pak vyzývá k rekonstrukci architektury samotné měnové unie, přičemž poukazuje na znepokojivé možné paralely se situacemi v RVHP či československé měnové unii těsně před rozdělením Československa a při něm.

Neexistuje však z politologické perspektivy i možné jiné, pozitivní hodnocení jevu, pokud připustíme změnu východisek, se kterými k problematice přistupujeme?

Východiska článku

Tomšíkův a Mandelův pohled je samozřejmě ekonomický, politicky však vychází přibližně z následujících předpokladů: měnová unie EU je v krizi a je možný i její rozpad a zánik; EU není optimální měnovou oblastí (OCA) a tvůrci společné měny podcenili absenci společné fiskální politiky; dluhy ekonomicky problematických zemí, nazývaných také periferií eurozóny (zde jmenovitě Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálii a Irsko) jsou ekonomickým problémem jak těchto zemí (neschopnost dluhy splácet), tak i věřitelských zemí (hrozba odpisu dluhů), a ohrožují tak celou eurozónu; EU a hlavně ECB činí kroky k záchraně, které mají charakter až nekoncepčních pokusů o hašení požárů, často jsou při nich obcházena politická rozhodování a některé kroky (jako například tento se skrytým financováním přes TARGET) mají až utajený charakter.

*

Pokusme se nyní nahlédnout na popisovanou problematiku nerovnováhy v systému TARGET z politické perspektivy a zároveň z (možné) perspektivy těch, kteří proces evropské integrace naplánovali, prosazují jej a patrně také řídí. V takovém případě budou výchozí předpoklady dramaticky odlišné. Zároveň se pokusíme zbavit pohled virtuálních klamů, které ekonomii provázejí minimálně od počátku 20. století. Mezi časté klamy, ve kterých oficiální ekonomie žije a se kterými vědomě či nevědomě pracuje, patří například axiomy, že trhy se chovají stádně (i přesto, že existují jejich tvůrci), že důležitý je export (i přesto, že opačnou stranou téže mince je import), že dluh je katastrofa (i přesto, že dluh jednoho znamená hotovost jiného), že utratit peníze na zbytečnost znamená je promarnit (i přesto, že útrata jednoho je vždy příjmem jiného), že investice je lepší než spotřeba (i přesto, že spotřeba je opět pro jiného zase příjmem) a mnoho dalších. Vynikající americký ekonom Henry Hazlitt ve své knize Ekonomie v jedné lekci (1946) pravděpodobně správně odhadl, proč se pravá podstata ekonomických jevů a procesů halí do závoje klamů. Velmi zjednodušeně – i vzdělaný ekonom podlehne hodnocení dopadu jednotlivosti (např. politického rozhodnutí) v tomto okamžiku a na konkrétní cíl (např. bankrot Řecka na evropský dluhopisový trh) a nevnímá dlouhodobý dopad jevu na celek (například blahodárně odstrašující příklad pro ostatní špatně hospodařící vlády v EU, demonstrovaný na ekonomicky marginálním případu).

Zkusme si také připustit, že po staletích fungování západní civilizace se věci nedějí náhodně, ale plánovitě, že události přicházejí, protože je někdo plánoval a inicioval, a že oficiální prezentace těchto událostí je často klamná právě proto, že přiznání úmyslu či mechanismu vzniku rozhodnutí by mohlo ohrozit naši víru v oficiální instituce či oficiální rozhodovací mechanismy. To není konspirační teorie, to je jen popis možného diametrálně jiného východiska, použitého v následujícím textu.

*

S odkazem na shora uvedené si tedy pro tuto chvíli zkusme představit, že:

– Duchovní otcové projektu sjednocené Evropy neudělali chybu v předpokladech a věděli nejen to, že pro optimální měnovou unii je třeba i společná fiskální politika, ale i to, že jedině společná měna má (za předpokladu dodatečných mocenských nástrojů – viz dále) schopnost jednotlivé země do fiskální unie dovést (není-li možné použití otevřeného násilí – které je samozřejmě druhou možností). Zde odkazuji například na myšlenky Piera Wernera.

– Jakákoliv krize je ve skutečnosti způsobena nedostatkem kapitálu (a podle specifik postižené země se projeví různě) a tento nedostatek může být způsoben nejen panickým úprkem kapitálu, ale i úmyslným odchodem rozhodujících hráčů (které samozřejmě ostatní mohou panicky následovat).

– Dluhy periferních zemí (a dluhy obecně) mohou být namísto ekonomické chyby úmyslným důsledkem rozhodnutí je vytvořit. Z finančních dějin světa (více například Ferguson, N., 2011) známe bezpočet příkladů, které ukazují, že dluh není jen ekonomickou kategorií, ale mocným mocenským nástrojem. Ten, kdo dluží, je často donucen přijmou diktát věřitele a učinit kroky, které by standardním mechanismem absolutně nebyl schopen prosadit.

– Cílem EU je jeden stát Evropa (to nevylučuje formální zachování národních států). V takovém státě pak vztah centra a periferie není vztahem dvou států, ale vztahem dvou oblastí, jakých je v USA, Číně, Indii a jakémkoliv větším státě bezpočet (dokonce i v České republice).

Nerovnováha jinak

Pokud připustíme, že na problematiku popisovanou ve zmiňovaném článku lze nahlížet i touto optikou, naskytne se nám naprosto odlišný pohled. Tento pohled zamíříme nyní na dva základní prvky – na zadlužení periferních zemí eurozóny jako takové a na problematiku nerovnováhy mezi centrem (věřitelská pozice) a periferií (dlužnická pozice).

Nejprve k zadlužení. Můžeme se přít o etickou stránku věci: je vznik dluhu selháním dlužníka (důsledek jeho lehkovážnosti, rozmařilosti), anebo selháním věřitele (důsledek jeho neopatrnosti)? Velmi často to bývá obojí, ale rozsoudit spor není nyní třeba. Pokud jsme přijali předpoklad, že za vznikem dluhu může stát nejen ekonomická motivace, ale i politická či mocenská motivace věřitele mocensky dlužníka ovládnout, a pokud připustíme, že zadlužení „problémových“ států může být i nástrojem k jejich zkompatibilnění se zeměmi jádra eurozóny, začneme na zadlužení periferních států nahlížet nikoliv jako na problém nebo krizi eurozóny, ale naopak jako na proces sjednocování eurozóny v přímém přenosu. Bez ohledu na způsob, jak zadlužení v jednotlivých zemích vzniklo i jak a v jakých segmentech ekonomického života se projevilo, mělo zadlužení a jeho mediální publicita naprosto stejný účinek ve všech dotčených zemích. Prakticky ve všech došlo ke změně vlád a k nucenému souhlasu vládnoucích i opozičních stran s významnými korekcemi hospodářské politiky, které by jinak byly naprosto neprůchodné a které tyto země přibližují ke standardům, se kterými pracují země jádrové.

Samotný vývoj nerovnováhy v systému TARGET od roku 2008 pak můžeme nahlížet dvojím způsobem. Jednak se ve skutečnosti do značné míry jedná o potvrzení faktu, že nerovnováha nevznikla rozdílnou výkonností periferních a jádrových ekonomik eurozóny (ta existuje mnohem déle), ale náhlým odlivem kapitálu, který dříve obchodní deficit periferních zemí bohatě kompenzoval, zpět do zemí jádra. Tohoto si všimli i V. Tomšík a M. Mandel, když píší: „Jak to, že se systematická nerovnováha v běžných účtech až do roku 2008 výrazněji neprojevila v zůstatcích centrálních bank v systému TARGET? Důvod byl prostý. Až do propuknutí finanční krize byly deficity běžných účtů financovány exportem soukromého kapitálu z přebytkových zemí (zejména Německa). Nákupy dluhopisů, akcií, mezibankovní depozita a další finanční toky financovaly deficity běžných účtů v zemích PIGS, takže pohledávky centrálních bank z přebytkových zemí se v zúčtovacím systému TARGET vůči ECB nezvyšovaly. Po propuknutí finanční krize se však vývoz soukromého kapitálu zadrhl, přesněji řečeno soukromý kapitál přestal brát na lehkou váhu rizika spojená s rozdílným vývojem jednotlivých zemí eurozóny. (zvýrazněno autorem) Nárůst nedůvěry nejprve mezi komerčními bankami navzájem a později i neochota kupovat státní dluhopisy některých zemí situaci rychle změnily. Deficity běžných účtů již nebyly vyvažovány soukromými toky kapitálu z přebytkových zemí a rychle se projevily v zůstatcích TARGET.“

Zvýrazněná věta ukazuje, že výchozím přístupem autorů byla skutečně představa živelných (přírodních, stádních) trhů. Nahradíme-li anonymní přístup ve větě „soukromý kapitál přestal brát na lehkou váhu“ větou „tvůrci trhu se vědomě rozhodli odejít“, máme jasný obrázek. To, co po léta fungovalo, přestalo fungovat v důsledku vyvolání krize vědomým stažením likvidity z periferních zemí (zejména – ale nejen – z jejich dluhopisových trhů).

Druhým zajímavým momentem nerovnováhy systému TARGET je naopak fakt, že systém průběžně financuje celou eurozónu skutečně jednotnou sazbou. Ano, to, co citovaní autoři systému vytýkají (neodražení rozdílností rizik jednotlivých států do rozdílných sazeb), je ve skutečnosti důkazem, že eurozóna již nefunguje jako skupina samostatných států, které spojuje jen společně užívaná měna, ale naopak jako homogenní ekonomická oblast. Jejich popis vlastního fungování systému TARGET je následující: „Národní centrální banky v měnové unii fungují jako součást zúčtovacího systému TARGET2, který jako celek zastřešuje Evropská centrální banka. Pokud jsou například země PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko) importéry zboží z Německa, funguje tento zúčtovací systém následujícím způsobem. V první fázi dává dovozce zboží příkaz k provedení zahraniční platby v eurech své domácí obchodní bance, která nejdříve zatíží účet firmy a následně dá pokyn domácí centrální bance k zúčtování této platby. Domácí centrální banka zatíží účet obchodní banky a předá podklady k zúčtování ECB, která následně zúčtuje příslušnou částku ve prospěch loro účtu národní centrální banky exportéra, to znamená v našem případě ve prospěch Bundesbanky. Pokud během dne nedojde i k opačnému plnění, fakticky nastane situace, že ECB zaznamenává na jedné straně pohledávku za centrální bankou ze země importéra a na druhé straně závazek vůči centrální bance ze země exportéra.“

*

Zkusíme si na stejnou situaci aplikovat nám bližší a srozumitelnější příklad. Představme si, že eurozóna je Česká republika. Má jednu vládu, jednu měnu, jednu centrální banku CB (schválně jí nebudeme nazývat ČNB, aby nás to nepletlo). V rámci této země jsou dvě oblasti – rozvinutá Praha jako jádro a například Chomutovsko jako periferie. Firma z Chomutovska něco kupuje od firmy z Prahy, dá příkaz své bance, ta debetuje účet chomutovské firmy a pošle zúčtovací podklady do CB. CB kredituje účet banky pražské, ta připíše stejnou částku na účet pražské firmy u sebe sama. Pokud se taková operace nevykompenzuje opačnou operací (někdo z Chomutovska něco prodá do Prahy), stane se banka pražské firmy věřitelem CB (má za CB pohledávku) a banka chomutovské firmy dlužníkem CB (má k CB závazek).

Připadá vám na takové situaci něco divného? Aktivní saldo pražské banky (nebo pražské firmy) se nakonec vyrovná třeba její investicí do chomutovské banky, mezibankovní úložkou nebo mnoha jinými běžnými operacemi.

Citovaný popis způsobu fungování systému TARGET je v podstatě totožný, jen do popisu přidává ještě lokální CB Chomutov a lokální CB Praha. Pokud účetně a statisticky nesledujeme vzájemná obchodní a platební salda mezi oblastmi Praha a Chomutov (což u nás neděláme), vůbec by nás nenapadlo hledat něco špatného na existenci jediné úrokové sazby, kterou CB poskytuje bankám v Praze a Chomutově. Pokud připustíme, že ECB přistupuje k eurozóně jako k jediné oblasti (a že národní centrální banky jsou anebo brzy budou vlastně jen „pobočkami“ či „zúčtovacími místy“ ECB), nenajdeme na popisovaném nerovnovážném vývoji systému nic divného ani nic, co by bylo potřeba měnit či reformovat.

Nadějnější pohled

Pokud dokážeme přijmout tento pohled na věc, dokážeme si určitě i představit, jakou roli skutečnou (odstrašující) v celém dnešním vývoji hraje tolik medializované a diskutované Řecko. Pokud připustíme, že dluh periferních zemí je aktivně používán na jejich ekonomickou homogenizaci s jádrem Unie, pak dokážeme také připustit, že sám vznik dnešních zadlužení byl minimálně velmi aktivně podpořen těmi zeměmi a institucemi, které jej dnes vymáhají anebo diktují reformní či restrukturalizační opatření.

To celé není špatná představa – použití dluhu jako nástroje ovládání je určitě mnohem přijatelnější než použití síly a přizpůsobení se periferie ekonomickému fungování jádra je pro konkurenceschopnost celé EU prospěšnější než opačný postup. Přijmeme-li představu, že jsme Evropany s kulturním specifikem češství namísto Čechů s otravným přívažkem evropanství, přijmeme i dnešní krizi v EU jako další etapu sjednocování Evropy. Etapu určitě lepší než války minulého století.

Josef Valenta (1964), Ing., je doktorand v oboru politologie na VŠE Praha.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Valenta

Jiný pohled na „finanční nerovnováhu“ eurozóny

Východiska článku

*

*

Nerovnováha jinak

*

Nadějnější pohled

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu