Václav Jamek

Zoufalí zaříkávači, nebo též: Plukovník má oslí uši

Z nejnovějších Kronik žvástu

Proběhly nám poslední dobou tu i tam různé volby, a mě v jistých ohledech zarazilo, jakým způsobem se jim věnovala naše média – totiž média veřejnoprávní, do jejichž chodu mám co mluvit, protože je řádně spoluvydržuji svými poplatky. Nejde mi ani tak o průzkumy tzv. veřejného mínění, které jsou se skutečností už delší dobu v takovém nepoměru, že by vůbec nevadilo, kdyby se neprováděly: informačně jsou nespolehlivé nad únosnou mez, svým pohádkovým kouzlem však nemístně ovlivňují občanská rozhodnutí, přitom s účinkem tak iracionálním, že by to nemělo vyhovovat už ani manipulátorům. (Ta iracionalita pak možná zpětně způsobuje, že se jeví ještě absurdnějšími, než doopravdy jsou.)

Mám na mysli hlavně moudrosti z vlastních hlav, kterými nás novináři zahrnovali a které označovali pojmem „analýza“, takto rovněž pohádkovým. V případě krajských voleb museli samozřejmě počítat s obecnou nespokojeností, Rathův případ se však ukázal jako nepoužitelný: mohl sloužit leda jako apel k nihilismu, nikoli ve prospěch vládní pravice, protože ta se topí v horších korupčních aférách, u nichž navíc nevidno žádné směřování, ba ani vůli k sebemenší sankci; ustavičným připomínáním Ratha se mohla pozice vládních stran paradoxně jen zhoršit, takže se o něm mlčelo. Krom toho je korupce sama čím dál víc vnímána ve své systémové souvislosti – přinejmenším na základě konkrétního rozporu mezi stále se zvyšujícími platbami požadovanými od obyvatelstva, stupňujícím se škrtáním veřejných výdajů – a pokračujícím rozkrádáním takto uškudlených peněz; což je zvlášť zavrženíhodné, dojde-li k tomu, jak jsme viděli, přímo na ministerstvu práce a sociálních věcí, vedeném od desíti k pěti a od pěti k nule údajnou křesťanskou stranou, která se zároveň tuze přičiňuje, aby nastrkala další spoustu peněz do kapes církvím, které byly zatím drtivé většině obyvatelstva demokraticky lhostejné, a v tomto řádu věcí tedy bezvýznamné (a stávají se pro ni kvůli tomu nakonec dramaticky odpudivými).

Zbývalo už jen vsadit na beznaděj voličstva, již lze pokládat za všeobecně sdílenou. Ona beznaděj se mohla projevit dvěma základními způsoby; z nich ten první, protestní volba, politické a mediální pravici opět nehrál do karet. Argumentace byla tedy vcelku přiměřeně vedena proti němu. Jediná možná výhoda pro pravici tak mohla plynout z voličské absence, ovšem jenom za jistých podmínek, a k těm se jala média voliče usilovně tlačit. I bylo v předvolební době možno ustavičně slýchat nezaujatě se tvářící úvahy o tom, jak většina voličů k volbám určitě nepřijde, a kteří že voliči to hlavně zůstanou doma: tu experti navzájem si potvrzující expertství svorně mínili, že ne méně odhodlané voliče má „tradičně“ sociální demokracie, takže na občanské znechucení doplatí hlavně tato strana. Tento činitel snad působí a je nutno brát jej v potaz, jenže aby se dalo mluvit o nějaké politické analýze, museli by tihle takypolitologové zahrnout do úvahy ostatní možné důvody a faktory, ale o těch po celou dobu mlčeli, třebaže bily do očí. Jediným smyslem těch „analýz“ bylo tedy povzbudit ony zklamané a nespolehlivé voliče sociální demokracie, aby k volbám nešli.

Ty další možnosti, o nich se mělo také uvažovat, byly přinejmenším dvě: totiž že k volbám nepůjdou ještě otřesenější voliči, kteří volívali pravici, a že mnoho voličů sociální demokracie (ale i jiných), pobouřených jak vládní politikou, tak korupcí uvnitř své vlastní strany, možná k volbám půjde, ale bude volit komunisty. Což se také stalo, a všem expertům to bylo najednou jasné. Ukázalo se ovšem také to, že mediální nadržování a našeptávání zřejmě už na voliče nezabírá a že důvěryhodnost dnešních českých médií klesla na úroveň někdejších médií normalizačních: propaganda, dnes pravicová, se od nich čeká, a prostě se nebere vážně. Taková situace by nás měla strašit tím víc, že jsme se do ní nedostali pod tlakem politické diktatury, ale „svobodným“ samospádem pouhé naší „lidské“ zkaženosti a hlouposti.

Naprosto extravagantní byl ovšem způsob referování o amerických prezidentských volbách, který jsme si museli od našich veřejnoprávních médií vytrpět: očividnou propagandu ve prospěch republikánského kandidáta nelze totiž vysvětlit žádným pragmatickým účelem, bylo přece úplně jedno, zda české veřejné mínění zahoří láskou k Mittu Romneyovi, pomoci mu to nemohlo. Nestrannějším zpravodajstvím si naopak média mohla celkem lacino napravit reputaci, jenže toho už nejsou schopná, prostě jim to nedá, nechají se unášet svou vášnivou předpojatostí. Tak se čeští zpravodajové akreditovaní v USA nastěhovali do republikánských štábů a ke každému volebnímu tématu servírovali skalní náhledy voličů ze spolku „Čajový dýchánek“ nebo kubánských imigrantů, středostavovsky zavedených na Floridě, kteří nedělali rozdíl mezi Obamou a Fidelem Castrem. Z toho, že frašce přizvukoval i Michal Kubal, jinak střídmý a objektivní, usuzuji, že tato angažovaná linie byla stanovena příkazem shora, od pánů (dříve soudruhů) manažerů. Tradice, tak drahá Václavu Klausovi, tomu říká demokratický centralismus.

Poslední dobou trochu nedospávám, takže jsem americkou volební noc sledoval v televizi asi od čtyř hodin, a bylo to vskutku jímavé, ta stále tenčí stébélka, jichž se naši zoufalí zaříkávači chytali a která se jim jedno po druhém ztrácela: ještě zbývá sečíst pár hlasů v Ohiu, ještě Západní Virginie, Nevada, a když má Obama tolik volitelů, že ani na Floridě a jejím nekonečném sčítání už nezáleží, alespoň zdůrazňovat, že pro něho hlasovalo méně voličů než pro Romneyho. Ještě minutu před osmou, kdy „volební studio“ končí (Romney svou porážku dosud neuznal), se novinářka ptá jakéhosi experta, zda zbývá nějaká naděje... Nakonec nejen voličů celkem, ale i Hispánců na Floridě hlasovalo výrazně víc pro Obamu, a jediným nedemokraticky dosazeným prezidenttem Spojených států zůstává i nadále republikán George W. Bush.

Proč vůbec takové stranění kandidátovi, který pohrdá chudými, hlásá sociální bezohlednost a své vlastní bohatství ukrývá před zdaněním v daňových rájích? No, asi proto, že s ním by se v nejmocnější zemi světa ujala vlády stejná zkaženost spojená s tmářstvím, jaká vládne u nás: naše současná pravice by se cítila zas na koni. Až na to, že ani Romney by se v prezidentském úřadě asi nechoval jako umanutý hlupák a na nejhorší nápady svých souputníků by zapomněl.

Fraška zkaženosti je však až zbytečně jemná ve srovnání s vítěznou a navždy nepřekonatelnou fraškou, kterou předvedl jistý plukovník v. v. a jeho ministerstvo plné hlupáků. Ti lidé měli vyřadit neplatné zápisy na podporu prezidentských kandidatur, a podařilo se jim prezidentskou volbu u nás naprosto zesměšnit. K tomu se ještě opovažují tvrdit, že údajně nejednoznačná formulace zákona opravňuje osobu úřední k tomu, popřít učební látku prvního stupně základní školy v předmětu počty; a celá politická elita národa moudře přikyvuje, že základy procentního počtu jsou prvkem vysoké matematiky, o němž může rozhodnout jen soud. Jakýsi Václav Henych, nejmíň tajný státní rada, sedí v televizi s dvoumetrovýma oslíma ušima, ke své pětce s vykřičníkem se hrdě hlásí a ani se nezačervená. Nemají mít náhodou tihle lidé ze zákona vysokoškolské vzdělání? Jak k němu asi mohli přijít, když ve skutečnosti propadají už v pátém postupném ročníku? (A pokud jde o tu nejednoznačnost: když neumějí počítat, proč bychom měli věřit, že umějí číst?)

Doporučuji dovést frašku do konce těmito dvěma opatřeními:

Revizí ústavy zavedou se oslí uši jako povinný doplněk výstroje u členů parlamentu, vlády a u nejvyšších státních úředníků až po ředitele odboru. Vyjmenované osoby budou nosit doplněk od počátku do konce svého působení ve funkci či úřadu jako jeho znak. Nejdelší uši, desetimetrové, bude mít z titulu své funkce prezident republiky, ostatní pak uši přiměřeně kratší. Jejich délka bude se však upravovat rovněž podle výkonů příslušného činitele. Tak i prostý plukovník policie v. v. bude s to dosíci delších oslích uší než sám vrchní velitel ozbrojených sil.

Taková je zkrátka demokracie. Buďme šťastni.

A Václavu Henychovi ať ministr vnitra, plukovník v. v. Jan Kubice, nechá vyplatit mimořádnou odměnu 350 000 Kč, za vyčerpávající pracovní nasazení.

Měli bychom si konečně uvědomit, že idiot vynaloží na špatné spočítání trojčlenky přinejmenším stejné, byť marné myšlenkové úsilí jako geniální vědec na propojení kvantové mechaniky s teorií relativity.

Nechtějme za každou cenu trestat neúspěšné – zvlášť když jsou úspěšní!

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Zoufalí zaříkávači, nebo též: Plukovník má oslí uši

Z nejnovějších Kronik žvástu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu