Anna Tučková

Vzpomínky

Jak jsme začínali

Čím víc nad tím uvažuji, tím víc se mi zdá, že z našeho hlediska je patrně jednou z největších zásluh strany to, že nám dala možnost být při tom – být při všem, co se dělo. Lidem, kteří byli ochotni plnit její příkazy – a my jsme to dělali s radostí a se svatým přesvědčením, že sloužíme skvělé věci –, strana bez ohledu na jejich mládí, malé vědomosti doširoka otevírala cestu.

Byli jsme vlastně strašně mladí, když jsme v oněch dubnových dnech 1945 po osvobození Brna dorazili k Rórovi (velká německá tiskárna Rohner). Ale s onou sebejistotou mládí jsme považovali za samozřejmé, že Zounek bude tajemníkem strany, že Ty budeš členem národního výboru a že budeme hned vydávat noviny. Pamatuji si na první schůzi ve velké místnosti, kde později seděl Biskup, bylo to v přízemí. Poněvadž sovětské tanky přetrhaly elektrické vedení, svítili jsme petrolejkami. Mauglí-Beneš rozdílel úkoly – mezi jiným jsme rozhodli, že bude vycházet Předvoj a že jeho šéfredaktorem bude Vladimír Říha, který byl představen jako kovaný marxista. (Mnohem později mi Oldřich Macháček o něm vyprávěl, že byl synem z mohovité rodiny lékaře-venerologa a že věčně studoval právnickou fakultu. Otec na něho stále naléhal, kdy bude promoce – Říha si tedy vymyslel nějaké datum a celá rodina se připravovala na velkou slavnost. Vystrojeni se odebrali do právnické fakulty, ale Říha, který samozřejmě nesložil žádnou zkoušku a chodil po schůzích a různých školeních, utekl před rozlíceným otcem do Prahy.)

Když se potom Mauglí zeptal, kdo chce dělat v redakci sekretářku, přihlásila jsem se. Milan, můj pozdější manžel, mě tahal za sukni, neblázni, půjdeš přece studovat. Ale já jsem chtěla dělat něco hned, v této skvělé době a navíc v novinách, o nichž jsem od dětství snila a v obligátní kompozici na gymnáziu na téma Čím bych chtěla být jsem napsala, že redaktorkou. Že bych to mohla dělat hned, mi ani nenapadlo, Lidovky mě naučily úctě k tištěnému slovu a nevěřila jsem si tolik.

Předvoji tehdy stačila jediná místnost s výhledem na faru sv. Jakuba, kterou nám přidělili. Říha se hned dal do práce: že nadiktuje úvodník. Chodil místností a chrlil ze sebe věty, které jsem poslušně a celá bez sebe obdivem psala: program Komunistické strany Moravy. Vložil do něho všechno, co se domníval, že komunisti chtějí: kolchozy, zúčtování s trpasličím živnostenským podnikáním, ateistickou výchovu, všechno, co stokrát slyšel a přednášel na schůzích KSČ za první republiky. Bylo to bezelstné – ale byl to obrovský průser, strana, která se nedávno podepsala pod Košický vládní program, strana, která před volbami roku 1946 bude vylepovat plakáty Komunisté a živnostníci, Komunisté a náboženství, zdaleka nechtěla vyrukovat se svými skutečnými cíli.

„Komandant goroda“ major Kovtun mlátil do stolu novinami, které jsme s obrovským úsilím pomocí dynama vytiskli, a týž den se dostavili k Rórovi Píšek, Matula, Kroha a v naší redakční místnosti nad Říhou uspořádali soud. Seděla jsem u svého psacího stroje, s úžasem naslouchala, jak mu spílají, vyhrožují vyloučením ze strany a zakazují přístup do redakce. (Mezitím se snad už tisklo druhé číslo Předvoje se Stalinovým obrázkem, ale Říha v něm naštěstí už nic neměl.)

Když Říha odešel uličkou hanby z místnosti, zůstala jsem sedět u psacího stroje. Píšek se mne zeptal: „A ty tu chceš zůstat?“ Vůbec mi nenapadlo, že bych snad neměla. A tak jsem se stala sekretářkou redakce Rovnosti, z Tebe udělali zástupce šéfredaktora (nebo snad odpovědného redaktora?), nechal jsi své funkce v NV – noviny byly i pro Tebe snem, dělal jsi je ilegálně za okupace a věděl jsi patrně víc než já, co do nich chceš psát. Ani nevím, jak to konkrétně s Tebou bylo, jestlis prostě v Rovnosti byl, anebo jestli Ti na samém počátku někdo řekl, že bys měl tohle dělat. Píšek a ostatní, kteří přišli z Lidovek, byli asi rádi, že mají někoho s výraznou odbojovou činností – ta jejich asi nebyla moc rozsáhlá.

Trochu jsem Tě znala, chodils za okupace do téhož kursu angličtiny jako já – bledý, vytáhlý hoch, kterého v té době angličtina moc nezajímala. Pak jsme se sešli těsně po osvobození u Rosola v lékárně, když Rosol (pozdější akademik Rosický) naléval líh do malých kádinek, abychom připili sovětskému důstojníkovi, který právě přitáhl s Rudou armádou. Jen se zasmál našim malým nádobkám a ukázal na velkou odlivku – hodil ji do sebe, my jsme jen koukali a měli pocit, že jsme si definitivně spálili hrdlo a útroby. A pak si pamatuji, jak jsme seděli venku na zahradě u vašich, byl s námi důstojníček, který u vás bydlel. Zase jsme všichni pili vodku a on nám říkal: „Znaješ, što eto takoje marxism-leninism?“ Neznali jsme samozřejmě nic, ale mysleli, že známe všechno.

(Hrou náhody jsem se v té době dověděla dost o tom, cos dělal za okupace, protože Malý Josef si mne odvedl do jakési vily v Pisárkách (po Němcích ji zabavil Merganc, bezpečnostní referent NV) a tam mi mezi samopaly, granáty a konzervami, pohozenými na parketách a perských kobercích, diktoval zprávu o své činnosti pro ministerstvo národní obrany a druhou – patrně pro NKVD. V obou zprávách se široce mluvilo o tom, co dělala za okupace vaše skupina – avšak barvu tomuto výčtu daly teprve epizody, kterés mi později porůznu vyprávěl. Z mozaiky těchto vyprávění, z jedné noční cesty vlakem do Holešova, kdy jsme si oba řekli o své prehistorii, a především z oné jarní pouti z Adamova do Babic, pouti za rozkvetlou podléškou Tvého dětství, se mi složil Tvůj obraz z doby, kdy jsem Tě neznala.)

V posledních dubnových dnech roku 1945 přijela do Brna Švermová, Šling, Kopold a Karla Pfeifferová a provedli bez dlouhých řečí likvidaci Zounka a ostatních. (Zounek šel studovat architekturu a myslím, že je dodnes rád, že se nestal krajským tajemníkem.) Šling a Kopold byli v uniformě, Švermová v sovětském kostýmu, nepřístupná a dost nevlídná. Pamatuji se, jak Svěrák (byl to vlastně zpěvák, zpíval potom u Broma) dal ve sklepě u Róry dohromady rádio a chytil na ně volání Prahy o pomoc. Ještě dnes vidím Švermovou, jak rozčileně běží po schodech do sklepa a křičí: „Co tam dělají, to přece nebylo domluveno!“ My jsme však seděli kolem rádia v napětí, poslouchali zprávy o kapitulaci Německa, litovali, že jsme tak daleko od Prahy. Na Švermovou jsme nedbali, v Biskupově místnosti jsme namalovali plakát s velkými písmeny Hitler mrtev! Praha povstala! a postavili do bočního výkladu u Róry dívku v červené halence, aby tyto události oznamovala Brnu.

Tehdy jsme se poprvé účastnili jakéhosi školení: posadili mě tam, abych stenografovala, co bude přednášet Karla Pfeifferová. Pracovala jsem ze všech sil, ale jaksi se mi to nedařilo: když jsem potom zápisky přepisovala, byl to zmatek, věty mi nedávaly smysl – toho konkrétního tam bylo málo. Šlo o Košický program – na nějaké finesy jsme tehdy neměli uši, a jak jsem později Pfeifferovou lépe poznala, nebyla jich ani schopna. Byl to takový ten frázovitý blábol, jakých jsme měli později na školeních slyšet bezpočet.

A pak bylo léto, jednu srpnovou neděli jsem se vracela z přehrady a na Joštově ulici u lavičky stála najednou naše matka, která se bůhvíjak vrátila z Terezína. Předtím jsme o ní nevěděli, v Terezíně byla tyfová karanténa a žádné zprávy odsud nepřicházely. My jsme vlastně ani nevěděli, jestli ji odsud neposlali někam dál – když v dubnu přišli rudoarmějci, seděl jeden z nich u nás ve sklepě a jedl cukr z cukřenky – přitom se vyptával na naše poměry. Říkali jsme mu, že matka je jako židovka v lágru, kýval smutně hlavou a přesvědčoval nás, abychom nepočítali s tím, že se vrátí, že cestou viděl několik židovských lágrů a že to bylo hrozné. Otec ho tehdy okřikl, nechtěl to slyšet. Pořád znovu přemítal o tom, jestli přece jen neudělal chybu – když matku odvezli do Terezína, vzkázal mu jistý dr. G. prý z pražské židovské obce (ještě si pamatuji to jméno, protože se o tom u nás pořád mluvilo), aby složil jakousi obrovskou sumu peněz, že G. uplatí nějakého esesáka a matka se z Terezína dostane. Otec to neudělal, ani ne ze šetrnosti, ale prostě proto, že věřil v právní řád a myslel si, že něco takového nelze udělat, protože je to trestné a že by museli zavřít i jeho. Ale když se potom matka nevracela, kladl si každý den otázku – neměl jsem přece jen toho G. podplatit?

Ale pak tu najednou byla, hezká i elegantní i z té terezínské štrapáce (bůhví, jak to dělala, měla to v sobě, nikdy nevypadala jako cumploch, ani když dělala v cihelně nebo na statku, vždycky v ní byla taková úpravnost) a svým vtipným způsobem celý večer povídala o terezínském baráku, o tom, jak dělaly na slídě. Ze všeho nejvíc na mne zapůsobilo její vyprávění o tom, jak se Terezín připravoval na návštěvu delegace Mezinárodního červeného kříže. Jak esesáci přinutili židy vydrhnout i chodníky, jak byly vyvěšovány štíty neexistujících obchodů, divadel, kin a jak děti byly cvičeny, aby odmítaly čokoládu, kterou jim dával esesák: „Onkel, schon wieder Schokolade“. Zdálo se mi to fantastické, měla jsem vztek na misi Červeného kříže, která to sežrala anebo aspoň dělala, že tomu věří, a ještě večer jsem o tom napsala. Ráno jsem nesměle poprosila Macků, jestli by si to nepřečetl. A Macků za chvíli přiběhl i s Mikuláškem a halasili, že v Rovnosti je tolik lidí, co neumějí psát, a že ten, co to umí, sedí v sekretariátě. A šli na Píška – ten angažoval místo mne Věru Weiglovou a při nejbližší příležitosti mne poslal do I. novinářské školy KSČ do Prahy.

Bylo to v listopadu 1945, škola se odbývala v Junáku na Gorkého náměstí a jejím vedoucím byl Evžen Spitz. Přednášela tam celá partajní špička: Slánský, Kolman, Bareš, a mezi žáky byla Zdena Zajoncová, Karel Beba, Vojtěch Cach a Oldřiška Krejčová, která později skončila jako česká hlasatelka v Bělehradě u Tita. Ze školy už jsem se vrátila jako pasovaná redaktorka – do novin, v nichž Ty jsi už psal úvodníky a různé invektivy, podepsané šifrou Q.

Jak jsme prohráli volby v Brně

V opojení, v jakém jsme tehdy pracovali, jsme si vůbec neuvědomovali, co může udělat napsané slovo. Možná že Píšek, Macků si uvědomovali větší odpovědnost – ale nejsem si tím tak jista. Za první republiky se napsalo do novin ledacos a nic se nestalo, nejvýš se vyvolala nějaká polemická odpověď. Strana, která chtěla být vládnoucí, však brala všechno příšerně vážně, a kdybychom si byli dávali pozor, mohli jsme to vysledovat z drobných příhod, které jsme zažívali. Když jsem se den před Silvestrem roku 1945 vdávala, mohla si ještě redakce udělat zvláštní číslo Rovnosti, kde žertovala s nedotknutelnými, jako byli Stalin, Gottwald, kde si Mikulášek s Kainarem svérázně zavtipkovali, ale už tehdy dostal Píšek po nose, že „hlavička časopisu, za který komunisté pokládali život, se nemůže použít k podobným žertům“. Nebral tu výtku moc vážně – teprve další léta v partaji z něho udělala koženého patrona – a neviděl nic nepřístojného v tom, aby i s celou redakcí přišel do našeho buržoazního bytu a tančil tam s Věrou Fridrichovou kozáčka.

Druhým takovým upozorněním byl Kisch. Přijel do Brna, byl se mnou a Věrou Weiglovou na Špilberku, protože chtěl napsat o poštmistrovi z Varennes, který poznal Ludvíka a Marii-Antoinettu na útěku, vydal je katu a byl potom vězněn na Špilberku. Kisch nám potom do cancbuchu (kampak se asi poděl?) napsal větu: „Gottwalde, ti kluci a holky v Rovnosti to dělají dobře!“ a my jsme její faksimile otiskli v mém článku v Rovnosti. Když jsem nedlouho poté přijela do Prahy, říkal mi Kisch, že se Gottwald na něho zlobil, a hlavně že mu vynadala Gíza – po letech, které strávila jako písařka v Kominterně, neměla pro podobné legrácky smysl.

My jsme však byli přesvědčeni, že můžeme všechno, a žili jsme v blahé nevědomosti o všem, co bylo předtím – a vlastně je divné, že naši protivníci nám ve svých novinách víc nepřipomínali: asi se báli, že by ve všeobecné euforii neobstáli, že bychom je vykřičeli jako nepřátele Sovětského svazu, který právě porazil fašistické Německo a zachránil naše národy. To byla pravda – a každý z nás to cítil na svém osobním osudu, já dvojnásob. Kdyby nebyli včas přišli, byla bych šla s transportem někam do neznáma, když už jsem byla gestapem evidována. A tak bylo pro nás všechno náramně jednoduché a každý, kdo si myslel anebo říkal něco jiného, byl nepřítel.

Proto jsi se také obul do jistého majora Šofra (ani nevím, jestli to byl důstojník západní armády, nebo jen domácí naftalin), který na právnické fakultě přednášel brannou výchovu a hlásal nějaké pošetilé, elitářské teorie. Tvrdě jsi ho napadl jako Q a zřejmě kvůli tomuto článku jej z fakulty odvolali. To vyvolalo odpor u studentů této fakulty, kteří byli tradičně národní socialisté a chtěli si to s komunisty rozdat. Tvrdili, že Rovnost musí přinést tiskovou opravu a Šofrovi se omluvit. Píšek po poradě se Šlingem opravu odmítl, delegaci z redakce vyhodil a studenti se rozhodli, že budou za Šofra demonstrovat.

Bylo před volbami 1946 a Šling se domníval, že nemůže škodit, když partaj ukáže svou sílu. A tak se domluvil se Zbrojovkou, která měla s nátlakovými akcemi jisté zkušenosti: už předtím si vynutili zbrojováci a národní socialisté rychlý a nepříliš humánní odsud Němců z Brna. (Hnali je přes Pohořelice do Rakouska, shromažďovali v několika ulicích zástupy lidí s uzlíčky a dětmi, pamatuji se, že jsem tehdy šla po Legionářské, kde jeden takový zástup stál. Uviděla jsem mezi nimi jednoho fyzika, který spolupracoval s naším kantorem z gymnázia, s Vašíčkem, na lomu světla. Seznámila jsem se s ním v oné době, kdy jsem byla arbeitsamtem poslána do Verbindungsstelle Forschung – instituce, která měla koordinovat výzkumné ústavy, které nepřestaly fungovat na zavřených českých vysokých školách. Ten fyzik byl nějaký zmrzačený, a tak nebyl na frontě. Vyvolával mi v laboratoři fotky – teď jsem prudce obrátila hlavu a dívala se jinam. Ačkoliv jsem si myslila, že je správné, že hakoše ženou, v tomto konkrétním případě mi bylo jaksi trapně.)

A tak byli zbrojováci znovu zmobilizováni, aby si tentokrát vyřídili své účty s inteligencí, na kterou měli beztoho pifku. Šling mě pověřil, abych se dívala z okna Rovnosti (rohového), a až se objeví čelo demonstrace, postupující dolů od právnické fakulty, abych zavolala na sekretariát. Považovala jsem to za důležitý a vzrušující úkol, ani jsem se nehnula od okna a zírala směrem, kde býval Německý dům. A když se objevila první řada, zavolala jsem Šlinga, který spustil připravenou akci. U Rovnosti byl jakýsi improvizovaný tábor lidu, Píšek a soc. dem. Šulc k studentům promlouvali, ale ti se nechtěli rozejít. A tak zasáhli zbrojováci, kteří se hrnuli na Lažanské náměstí, studenty vytlačili a přitom je zmlátili. Všichni jsme se domnívali, že je to v pořádku až do chvíle, kdy rozrazila dveře do redakce Francie Peterková (nyní Hrubá) a několik dalších členů vysokoškolského výboru, starých kostufráků. „Co jste to udělali?“ křičela. „Tím jste v Brně prohráli volby!“

Ostatní strany potom rozvinuly skutečně kampaň a Ferdinand Peroutka, který si dokázal zjistit všechna fakta, psal v Přítomnosti o mladičkém, nezkušeném redaktorovi, cožs byl Ty. Myslím, že ani Gottwald se příliš z celé aféry neradoval, Šling prokázal, že mu chybí onen „fingerspitzengefühl“ a že je skutečně slon v porcelánu, což mu od samotného začátku vytýkali staří brněnští soudruzi, kteří na něho posílali stížnosti do Prahy. Gottwald stížnosti vracel k vyřízení Šlingovi, a ten jejich autory jednoho po druhém likvidoval. Byl mezi nimi například i Eman Barša, který se vrátil po šestiletém vězení z koncentráku a napsal ostrý protest proti tomu, jak se jednalo s Němci v Kouničkách. Šling ho s tím vyhodil, Píšek to odmítl uveřejnit a Barša skončil jako úředníček na ZNV. (Po roce 1968 si to vynahradil – byl jedním ze zdravých jader, které se mohly vykázat prvorepublikovou a okupační komunistickou minulostí. Stal se tajemníkem městského výboru KSČ, a když umřel, byl pohřben se všemi poctami – s pionýry i Internacionálou. Dnes má hrob hned vedle Hybeše.)

Pokud jde o volby, tak ty jsme v Brně-městě skutečně prohráli.

Jak jsme pracovali na sekretariátě ÚV

Sekretariát byl tehdy u Prašné brány a my jsme dostali dvě místnosti v tiskovém oddělení v 5. poschodí – byl odtud překrásný pohled na pražské střechy a věže. Jedna byla redakční a v druhé byl dálnopis, který obsluhoval mladík Kuták z Lahovic, žertéř a dobrý kluk. Naším úkolem bylo zásobovat Rovnost a všechny krajské deníky strany v Čechách a na Moravě pražským zpravodajstvím. Původně šlo hlavně o zprávy z parlamentu, ale nikdo nás neomezoval a z novinářského hlediska to bylo přímo ideální: mohli jsme si vybírat, o čem budeme psát, kam půjdeme, s kým promluvíme, nač se podíváme. Pracovali jsme od rána do noci, neměli jsme jiný zájem, žádnou domácnost – Ty jsi s Věrou bydlel v hotelu a my v jakémsi podnájmu ve Vladislavské ulici, u Kordinů, což byli demokratičtí Němci, svázaní nějak s Kominternou – pokoj jsme měli dohromady s Helmutem Leglerem, který byl z pověření strany ve Vídni a do Prahy se vracel jen občas – to jsme museli jet do Brna anebo přespat někde jinde. Pamatuji se, že jsem jednou z tohoto důvodu přespala na kanapi u dálnopisu, ale Šváb se to dozvěděl a udělal kravál. Poslali jsme tehdy na něho Leglera a ten mu to nějak vysvětlil.

Jiný průser jsme měli, když Šváb přišel na to, že Kuták dálnopisy se zprávami neničí, ale hází do koše. Snažili jsme se Švábovi vysvětlit, že přece to, co vysíláme do krajů, je druhý den v novinách, a že to tedy není nic tajného, ale buď to nechápal, anebo nechtěl chápat, hleděl na nás svýma studenýma černýma očima a prosadil své: dálnopisy se sešrotovávaly. Kuták si ovšem své mínění nenechával pro sebe, a když byla první prověrka, tak byl také za své postoje kárán. Líčil tam nějaký příběh s kozou v souvislosti se svým vstupem do strany, přihlásil se o slovo D. Pór a Kutákovi vytkl, že si z vážných stranických věcí dělá srandu.

Přes tyto – a jiné konflikty jsme měli záviděníhodné exteritoriální postavení: byli jsme sice součást agitpropu a tiskového oddělení, ale zůstávali jsme redaktory Rovnosti a dělali jsme si, co jsme chtěli. Byla to obrovská výhoda; těžko bychom se byli podřídili vedoucímu tiskového oddělení Vodovi-Pexovi, což byla podivuhodná existence, muž bledé tváře, celý den zavřený ve své kanceláři, o kterém nikdo nevěděl, kde se vzal, protože nepatřil ke staré gardě z první republiky (alespoň ne té, která vystupovala na veřejnost a v tisku). Jeho zástupcem byl Evžen Spitz, odkudsi ze Slovenska, který rovněž s československým tiskem neměl nic společného. Pak tam byla komická dvojice Vaníček-Pavlíček, jejich činnost se omezovala na „sledování tisku“ a vyrábění jakýchsi svodek, později do jejich místnosti přibyl Jarmil Sekera, syn spisovatele (Děti z hliněné vesnice), jakýsi nedovařený, který veršoval Košile modrá, srdce rudá. (Tento bezbarvý člověk se později proslavil jedinou věcí: přežil všechny likvidace, všechny Únory a Srpny a zůstal jako šedivá konstanta, jako inventář na sekretariátu ÚV.) Originálnější a schopnější byl cílevědomý Jirka Franěk, který jediný uměl dobře psát, dotáhl to na redaktora RP, a i když se nedovedl zcela osvobodit od rudoprávních omezení, dostal se v roce 1968 na progresivní stranu. Nesnesl pozdější dilema své existence a poměrně mladý zemřel na infarkt.

Do tiskového – anebo spíš už do agitpropu – patřila zvláštní figurka maďarského žida Déži Póra, který neuměl česky, a přesto vyráběl agitační materiály Říkáme lidem pravdu. Vždycky za Tebou přišel s rukopisem, který v meritu věci nebyl špatný, ale byl napsán úplně nesrozumitelnou hatmatilkou; z jisté sympatie k tomuto člověku jsi jej převáděl do srozumitelné řeči. Pór byl účastník Maďarské republiky rad, a proto jsme si ho vážili – i když jsme si vlastně nikdy nepoložili otázku, proč vlastně je v Praze, a ne v Maďarsku. Připadalo nám žertovné, jak komolí slova – ale nic víc. Právě tak jsme neviděli nic nepatřičného na tom, že Geminder, tajemník strany, pitvoří češtinu a mluví s Žákem, šéfredaktorem obnovených Tylových Květů, o jeho „Kvetinách“. Považovali jsme za normální, že Poly Reiman si osobuje právo soudit českou literaturu, zatracovat a zase naopak vynášet do nebe díla současných prozaiků a že Gustav Bareš pověří Honzu Šterna, aby strhal Seifertovu Píseň o Viktorce, že čistotu strany střeží Bruno Köhler s Baramovou atd. Možná že některým lidem ve straně to už tehdy bylo proti mysli, Macháček se starými brněnskými soudruhy si například u Gottwalda stěžoval na Šlinga, který na veřejných shromážděních říkal „díky Sovětské armády“. Nám však tyto skutečnosti nepřipadaly podstatné, zdálo se nám správné, že komunisté jsou internacionalisté, že jejich hnutí je všesvětové, že profesionální revolucionáři nemají národnost a že jsou v první řadě mluvčími Moskvy. Až teprve mnohem později, vlastně v plné míře až po Srpnu, jsme pochopili, že to bylo absurdní. Pro mne celou věc z hlavy na nohy postavil Vaculík svou poznámkou nad Budínovými pamětmi: „Ta strana už za první republiky musela být divná, když bylo možné, aby se haličský žid, který několik málo let předtím přišel do Prahy, stal šéfredaktorem Rudého práva.“ Zajímavé je, že ani Budín, ten moudrý, zkušený člověk, Vaculíkovu poznámku nepochopil a říkal mi, že ho překvapilo, že Vaculík je antisemita!

A jak teprve jsme mohli chápat něco my, tehdy planoucí pochodně, před nimiž byl zajímavý a komplikovaný předúnorový život. Dostával jsi různá upozornění od svých kamarádů z okupace – teď byli u bezpečnosti – a psal články, které budily senzaci i oprávněnou závist Rudého práva: o čem se školili lidovečtí akademici, co si povídala nár. soc. poslankyně Baťková ve vlaku cestou z Prahy do Brna atd. I zprávy z parlamentu jsme měli nejlepší, jaké v té době vycházely – a už nikdy potom nevycházely lepší. Za Rudé právo nám měl čelit Švestka – a ten byl už tehdy těžkopádný pitomec.

Nořili jsme se tehdy do politického života s obrovským zájmem, pásli po všem, co se dělo – a nějaké hlubší souvislosti jsme si neuvědomovali. Celý den jsme někde lítali, odpoledne psali své zprávy a večer u Zoufalého nebo v jiné hospodě hodnotili – už tehdy především my dva, protože Věra nebyla žádná novinářka a Milan si zachovával svůj ironický odstup.

Nic jiného než noviny a politika nás nezajímalo, o peníze jsme se nestarali, vždycky jsme nějaké měli a vzpomínám si, že jsme participovali i na jistých výhodách zaměstnanců ÚV. Na Vánoce, na Velikonoce se tam prodávaly za levný peníz drůbež, maso, bylo to trochu šokující v době lístků, ale vysvětlili jsme si to tak, že všichni tito lidé pracují dvojnásobně a nemají čas shánět potraviny, látky atd. na černém trhu. A tak je spravedlivé, mají-li tyto výhody. Měli jich patrně víc, než jsme my, na nejnižším stupni stranické hierarchie, věděli. Ale ani kdybychom to byli věděli, nebylo by nás to přivedlo na myšlenku, že tady někde vzniká nová třída, privilegovaná kasta, mající s ostatními málo společného.

Řekla jsem už, že jsme na ÚV žili exteritoriálně, zdejší spory a intriky se nás netýkaly, i když jsme vlastně byli členy tamní stranické organizace. Zmateně jsme přihlíželi tomu, jak byl likvidován Arnošt Kolman a znovu odeslán do Sovětského svazu, když v Gottwaldově nepřítomnosti jej na partajní schůzi na ÚV kritizoval – snad za zemědělskou politiku. Nějak nevhodně – proti rozorávání mezí – tam vystoupila i Švermová a Tonda Václavů, chytrý a poctivý kluk, který se tak jako my měl ve svém příštím stranickém životě dostávat do různých průserů. (K Arnoštovi Kolmanovi jsem měla bližší vztah, protože byl bratranec dr. Pachnera, Milanova strýce, ostravského gynekologa a také spisovatele Františka Langra. Kolman i Langer byli za první války v Rusku – zatímco jeden šel do Rudé armády, druhý skončil v legiích a napsal potom Jízdní hlídku, v níž rudoarmějce kritizuje. Za druhé války byl Kolman v SSSR, Langer v Anglii a Pachner v Terezíně. Po pětačtyřicátém se všichni tři sešli v Praze, každý na jiném břehu, ale všichni židovští bratranci, podobní si svým smyslem pro humor. Pachner o tomto setkání vyprávěl u nás velice zaujatě, hovořilo se prý jen o rodinných záležitostech.)

Na sekretariátu jsme prožili i Únor, měli jsme to tam z první ruky a bohatě jsme svých možností v novinách využili. Stáli jsme také na balkóně, když 26. února kolem pochodovaly dělnické milice, a viděli Gemindera, jak poskakuje jako natahovací panáček: „Tak jste to prosrali,“ radoval se a netušil, že si právě podepsal vlastní rozsudek smrti.

Jak jsme byli na Světovém festivalu v Berlíně

Přišla jsem do Mladé fronty hned poté, co se narodil Vláďa – po tříměsíční mateřské dovolené – v 50. roce. Ty užs tu byl Švermovou a Hejzlarem instalován jako šéfredaktor, s nepříjemným příkazem zlikvidovat všechny, kdož do té doby MF dělali. Vím, že jsi to neudělal, rozloučil ses s průserovými lidmi, recesisty, kteří se nedokázali vtěsnat do strohé poúnorové discipliny, ale dobré novináře, jako byl Černý nebo Tarantová, jsi v MF ponechal. O likvidaci některých dalších se zasloužili jiní, jako například Sváťa Svoboda a aparátníci ČSM, kteří obvinili Frantu Černovského a Myrona Sígla z kolaborace. První řídil za okupace jakýsi zahrádkářský časopis a napsal povinný úvodník po atentátu na Heydricha a druhý psal do kuratorní Zteče. Hned v 50. roce jsme jeli spolu na Světový festival v Berlíně, Ty jako šéfredaktor MF a já jako zpravodajka – v redakci to vzbudilo negativní pozornost (ale na takové věci jsme kašlali). (Noháč mi později řekl, že byl překvapen, co jsem v Berlíně dokázala jak co do kvantity, tak co do kvality, že v redakci nikdo nečekal, že vůbec něco pošlu.) Bydlela jsem s novináři v jakémsi hotelu, který se zázrakem zachoval anebo byl obnoven uprostřed trosek, nedaleko Unter den Linden. Berlín byl ještě hromada sutin, bylo to truchlivé město, s mládežníky v modrých košilích FDJ a v sukních a kalhotách ještě z hitlerjugend. Jirka Hochman s Jardou Černým vždycky soutěžili, kdo první uvidí hezkou Němku – málokdy se to někomu z nich podařilo. A tak říkali: „Tahle platí, ta je nad berlínský průměr.“

Přesto jsme byli oba festivalem nadšeni, i když jsme si už všimli, že sovětskou delegaci vede skupina páprdů v bílých oblecích, s Michajlovem (pozdějším ministrem kultury) v čele. Dopoledne jsme běhali po různých podnicích, po obědě jsme všechno napsali, k večeru jsem to telefonovala do MF. Snad proto, že nás práce tak zcela naplňovala, uspokojovala a těšila, jsme si nekladli žádné otázky. Ani tehdy, když FDJ poslala skupinu mládežníků demonstrovat do západního Berlína a především se tam utkat s tamními policajty. Vrátili se všelijak potlučeni, s velkou slávou byli převezeni do nemocnice Charité a tam si u nich novináři podávali dveře. Byla jsem tam s Viktorem Strelnikovem z Komsomolské pravdy, byl to účastník Velké vlastenecké války, vzor, obdivovaný a uctívaný. Oba jsme potom napsali o své návštěvě Charité – četla jsem jeho článek pozorně a kdesi v hloubi duše jsem si pomyslela, že jsou to samé fráze. Hlasitě bych to však tehdy nebyla řekla, to až později, až ses vrátil z komandirovky v Komsomolské pravdě, jsme pomalu začínali chápat, že tenhle typ novin se pro nás nehodí. Však nám to později zapsali do posudků jako podceňování sovětských zkušeností.

Na závěr festivalu jsme byli spolu na večerní manifestaci na Alexu, konal se ohňostroj, ve vzduchu se vznášel obrovský osvětlený obraz Stalina, bylo to impozantní – Stalin nad Berlínem, jásajícím mu vstříc. Když jsme se vrátili do Prahy, udělali jsme pro Jirku Žáka brožuru o festivalu. Už ji nemám, bůhví co jsme tam napsali, i když nás skeptik a ironik Žák jistě mírnil.

Jak jsme byli zavření

Bylo to na podzim roku 1952, zrály hrušky a my jsme v MF připravovali kampaň k Měsíci přátelství, která nezadržitelně každý rok vypukla 7. listopadu. Tenkrát jsme si vymysleli, že pojedeme po trase, kterou k nám přišla po pětačtyřicátém Rudá armáda, a ukážeme, co se za tu dobu vybudovalo. Jeli jsme se šoférem Vachkem – Jisl, Ty a já. A poněvadž jsi vždycky vynikal v plánování takových cest tak, aby se vyrazilo pokud možno za kuropění, celý den pracovalo bez jídla a v noci opět spěchalo někam jinam (Míla Poupalová to ve své kritice později nazvala nepoměrem k člověku), jeli jsme z Prahy ráno ještě za tmy. Vachek nás těšil, že si cestou natrháme alespoň hrušky, že ví o jednom stromu. Skutečně jsme k jakési hrušce na Vysočině dorazili, ale její plody byly ještě tvrdé, a tak jsme pokračovali dál do Brna. Šli jsme na snídani do Grand hotelu, pamatuji si dodnes, že jsme byli tak hladoví, že jsme si dali klobásu. Když jsme se vraceli k autu, obstoupilo nás několik mužů a bez dlouhých řečí každého z nás naložili do jednoho auta. Odvezli nás na Leninku. Každý jsme svým způsobem protestovali, ale bylo nám to málo platné. Nejdříve jsme byli všichni v jedné místnosti a bylo nám zakázáno spolu mluvit. Pak mne odvedla jedna estébačka a podrobila důkladné a trapné osobní prohlídce. Snažila jsem se něco říkat, ale nevěnovala mi pozornost. A pak jsme seděli každý v nějaké místnosti a hodiny utíkaly, anebo spíš se vlekly. Zdá se, že mezitím volali do Prahy, a když dostali befél, opět každého z nás posadili do zvláštního auta. Vyzvali mne, abych si zavázala oči šátkem nebo kapesníkem, ale nic takového jsem u sebe neměla, a tak jsem musela použít vršek opalovaček. Na Vysočině jsem prohlásila, že musím na záchod, zastavili u nějaké hospody a varovali mě, abych nedělala hlouposti. Byla jsem tak ohromená, že mi vůbec nenapadlo, že bych mohla něco dělat. Vkročit do výčepu a křičet, že mě zavřeli? Co by se asi bylo stalo? (A tak nějak podobně to bylo asi u všech, i u těch, co se už nikdy nedostali ven na svobodu.)

Před Prahou mi opět zavázali oči, dovezli nás do Bartolomějské a všichni jsme se opět setkali; stáli jsme tváří ke zdi. Bylo to tak neslýchané, že jsem vlastně ani nebyla zděšená, nějak mi nedocházelo, co se vlastně stalo, a vůbec jsem nepočítala s tím, že bychom tu mohli zůstat. Dostala jsem se do přepychové, dřevem obložené kanceláře a celou noc (vlastně zbytek noci) si se mnou povídal vysoký, elegantní člověk v hnědém obleku. Nebyl ani urážlivý, ani hloupý a dokonce se choval jako někdo, komu se dostalo dobrého vychování. Dal přinést kávu a hovořili jsme o všem možném – vůbec mi tehdy nenapadlo, že bych si měla něco nechávat pro sebe! Vyprávěla jsem mu zcela bezelstně o své rodině, o tom, jak jsme se dostala do Rovnosti, jak jsme pracovali na sekretariátu a dokonce i o berlínském festivalu. Kladl drobné otázky jako při společenské konverzaci, vím, že byla řeč i o Malém Josefovi. Asi šlo o tohle, ale nakonec mi ten člověk tvrdil, že nás do průseru dostala ona hruška, že v ní byla mrtvá schránka a že jsme se stali podezřelými, když jsme u ní zastavili. Bylo to zcela nepravděpodobné, nesnažil se však o nějaké bližší vysvětlení, jen mě zavázal, abych o tom s nikým nemluvila – a pak mne, Jisla a Vachka ráno propustili domů.

Když jsem odcházela, viděla jsem pootevřenými dveřmi do sousední místnosti: seděl jsi tam v lenošce, hlavu jsi měl opřenu dozadu a byl jsi bledý jako Kristus. Ptala jsem se elegána, jestli jdeš také domů – zavřel hned dveře, zřejmě nebyl rád, že jsem Tě zahlédla, a povídal, že ještě zodpovíš několik otázek. O naší naivitě svědčí, že jsem si nedělala velké starosti – rozloučila jsem se s Jislem a Vachkem s tím, že až přijdeš, tak zavolám, kdy pojedeme na Slovensko.

Mnohem později, v roce 68, když jsem měla v ruce tlusté folianty s výpověďmi Doubka a Kohoutka o tom, jak to tehdy chodilo, mi napadlo, že jsme tehdy i my klidně mohli spadnout do propadliště a nikdo by o tom ani nevěděl. Ztratili bychom se cestou na Slovensko. Je vlastně s podivem, že to neudělali: Ty jsi měl za sebou spolupráci s Malým Josefem, který byl právě zatčen, já jsem byla dcera lidoveckého poslance – dovedeš si představit, co se z toho dalo uštrikovat? Možná, že nás zachránil Jisl s Vachkem – co by si počali s jislovskou živnostenskou dušičkou a bývalým taxikářem? Zajímavé je, že my jsme si disciplinovaně celou záležitost nechali pro sebe, ale Vachek – ač nečlen strany – ji hlásil stranické organizaci v MF; měla se potom v náznaku projevit při naší likvidaci.

Vrátil jsi se domů až večer – a za kuropění jsme opět vyrazili na Slovensko. Zdálo se, že se nic nestalo, ale tento zážitek nás patrně přece jen vykolejil víc, než jsme si byli ochotni přiznat. Potřebovali jsme se opřít jeden o druhého.

*

Když potom vypukl hlavní proces se Slánským a spol. na Pankráci, setkala jsem se s elegánem mezi „diváky“. Ve své naivitě jsem se k němu hlásila jako ke starému známému. Nebyl vůbec rád, rychle rozhovor skoncoval a v sále se už neobjevil.

Možná, že Ty dnes už víš víc, jak to tenkrát vlastně bylo. Pamatuji se, že jsme – mnohem později – jeli s Malým Josefem na Říp a mezi řečí o našem zadržení padla zmínka. Říkal, že o tom nevěděl.

Jak jsme byli likvidováni

Bylo to v roce 1953 – někdy v období, kdy umřel Stalin a krátce po něm Gottwald. Já jsem v tom jela vlastně nepřímo – jako „Tvůj člověk“ a vím o všech těch jednáních méně než Ty. Bylo to ale pořád totéž: napřed jsme byli posláni, abychom likvidovali jednu garnituru MF – a potom zase jiní likvidovali nás a tak pořád dokola. Když jsem nedávno listovala v Kopeckého 30 let KSČ, uvědomila jsem si, že každá kapitola je vlastně historií nějaké likvidace. Je to prostě železný zákon sekty – habáni to dělali podobně a církev, než zmoudřela, nebyla jiná.

Když Stalin umíral, Ty už jsi vlastně v redakci nebyl – doma jsi vyčkával na ortel. My jsme ještě s Jardou Černým a Lýdií Tarantovou seděli v redakci a čekali na lékařské zprávy. Oznámili jeho smrt a my měli pocit, že se stalo něco neodvolatelného, že se zřítila nebesa a že v takové chvíli všechny hloupé škriepky musí stranou. Byla už noc, zavolala jsem Tě domů, což jsem nikdy nedělala, a řekla: Stalin umřel. A Ty jsi se hned sebral a jel do redakce, která Ti vlastně už nepatřila, z níž jsi byl vykopnut, abys organizoval smuteční číslo. Svolal jsi nás a prodiskutovali jsme koncepci úvodníku. Abychom to stihli, psali jsme ho tři – v pořadí: já, Jarda Černý a Bedřich Rohan. Počkal sis na to, upravil podle potřeby a pak jsme šli spolu pěšky přes Vyšehrad domů, tak jak jsme často v noci chodívali. Seděli jsme na naší lavičce v ohbí cesty, z níž bylo vidět nuselské údolí – vždycky kdykoli tudy jdu, mi ještě zatrne u srdce – a hovořili o tom, jaká škoda, že se Stalin nevyjádřil i k problémům lásky, k problému lidí, kteří nevědí, jak sladit své právo na štěstí s povinnostmi. Když se vyjádřil k jazykovědě – proč nepromluvil o těchto palčivých otázkách? Dnes, po tom všem, co víme, se mi to zdá až neuvěřitelné – ale bylo to tak. I v lásce jsme chtěli, aby nás vedla strana.

Jak jsme psali knihy

Únor (A. Svoboda, A. Tučková, Věra Svobodová: Jak to bylo v únoru, poprvé 1949; red.) jsme napsali na jeden zátah, vášnivě, s přesvědčením, v opojení z vítězství, které jsme považovali za své. Myslím, že jsi měl na knížce lví podíl, i když jsme v ní zhodnotili všechno, co jsme v oněch bouřlivých dnech společně prožili. Dokázal jsi to utřídit do únorových dnů a dát jim tvar dramatické reportáže. Není to špatná kniha, je to autentické svědectví, jak Únor viděli očití svědkové – i když jednostranně zaujatí. Dodnes si však myslím, že jsme vědomě nekomolili skutečnost – a protivníci komunistů si pro svou nemohoucnost a neschopnost od nás laskavější slova nezasloužili.

Já osobně mám špatné svědomí pouze v jediném bodě: když jsem šla za Kozelkou z pražských odborů, který jako „dělník“ vedl delegaci k Benešovi, vyprávěl mi, že prezident je přijal chladně a že se vyjádřil v tom smyslu, že máme ústavní orgány a nejsme tak daleko, aby o státních věcech rozhodovaly nějaké delegace. Dotáhla jsem to do ostřejší formulace: Nejsme tak daleko, aby rozhodovala ulice. Kozelkovi se to zalíbilo a od té doby se tradovalo, že Beneš mluví o dělnících jako o „ulici“, ačkoliv tohoto slova vůbec nepoužil.

Když potom Únor vycházel v dalších vydáních v letech procesů a po nich, udělali jsme něco, co jsme udělat neměli: souhlasili jsme s tím, aby pod dokumenty byly vynechány podpisy těch, kteří zmizeli v propadlišti – Slánského a jiných. Otázka je, jestli jsme v tehdejší atmosféře mohli tento požadavek odmítnout a jestli jsme si sami nemysleli, že je to v pořádku a že zrádci musí být vymazáni z historie jako jméno královny Hačepsoty z egyptských chrámů.

Knihu proti církvi (A. Svoboda, A. Tučková, Věra Svobodová: Spiknutí proti republice, 1949; red.) si od nás objednal Čepička, tehdy už ministr spravedlnosti a zároveň předseda úřadu pro věci církevní. Vyhradil nám na ministerstvu místnost, do níž dal navézt materiály zabavené v různých klášterech a církevních institucích. Dal nám k dispozici i svou osobní sekretářku, skvělou Věru Krestýnovou, která obratem ruky opatřovala všechno, nač jsme si vzpomněli. Knihu jsme napsali velmi rychle, měla zelenou a byla v krátkém čase vytištěna v obrovském nákladu. Byla to literatura přizpůsobených faktů, těch faktů, které jsme dostali ke zpracování a o jejichž pravosti jsme nepochybovali. A vůbec nás tehdy nepobuřovalo, že jsme pracovali například s materiálem, který si bezpečnost tajně nahrála na konferenci biskupů.

Stali jsme se tehdy uznávanými autory literatury faktu, a proto si nás jednou objednal Nečásek na Hrad, abychom zbeletrizovali skandální knížku historika Pachty Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka. Vrhli jsme se do práce (právě jsme měli za sebou likvidaci v Mladé frontě) a především v parlamentní knihovně jsme za pomoci Czabana a Manďáka pátrali, čím bychom suchý Pachtův materiál obohatili. Ale tentokrát nás měl osud rád anebo jsme už přece jen byli chytřejší. Při svém zkoumání jsme naráželi na to, že Masaryk byl lepší, než jsme si mysleli, a že Pachta vytrhl ze souvislosti – navíc přizpůsobil svým potřebám – dokumenty, které dokazovaly pramálo. Nedokázali jsme si sice ještě říci, že je to podvod, ale nechtělo se nám do toho, a tak jsme to odmítli a neudělali; navíc jsi nastoupil v zahraničním vysílání v rozhlase a já ve Vlastě, měli jsme dost jiné práce.

Bylo nám však líto, že nepracujeme spolu, a hledali jsme nějakou kompenzaci za společné noční pochody Prahou. A tak se zrodila myšlenka na knížku o Praze (Prahou od jara do jara, 1957; red.). Asi to napadlo Tebe, byls, jak říkal později redaktor Orbisu Trojan, člověk iniciativy a koncepce, já jsem – jak opět říkal Trojan možná i proto, aby neřekl, že jsem personál – uměla spíš psát.

Byli jsme venkované, byli jsme okouzleni Prahou – ale byli jsme jí okouzleni i proto, že jsme ji prožívali a objevovali spolu, že se každý tento objev stával společným zážitkem. Ještě teď, když jsme spolu občas šli po Zámeckých schodech, Nerudovkou nebo Chotkovými sady, cítím moc tohoto ozvláštnění, v němž jarní mlžný opar nad městem zezlátne, z mostů se stanou diamantové spony a Vltava je stříbrný zázrak. Bezpočtukrát jsem od té doby provázela cizince Prahou, ale nikdy se přitom nedostavil podobný pocit – radost stoupající do hlavy jako šampaňské. Praha ve dvou je prostě jiná a snad se nám podařilo přenést toto okouzlení i do naší knížky a lidé z ní poznali, že je plná lásky.

Při tom zpětném pohledu si uvědomuji, že jsme měli i štěstí. Našli jsme v Orbisu Trojana, který byl vzdělanější a kultivovanější než my – i když neměl naši odvahu vidět věci nově a neklanět se autoritám (šlo o nepolitické autority). Často jsme se s ním přeli o věci zásadní i podružné. Říkával o Tobě, že máš fekální a anální komplex, a nemilosrdně Ti z rukopisu škrtal všechny zadky a podobně. Možná že někdy ochudil šťavnatost vyjádření, ale na druhé straně nám nedovolil překročit meze vkusu. Bojoval proti naší primitivnosti, teprve později, když jsme už víc viděli a poznali, jsme některé věci pochopili. Šverhartová měla zase obrovskou, encyklopedickou znalost reálií – nebyl to tvůrčí člověk, avšak o Praze věděla stokrát tolik co my. Byla jsem s ní jednou několik hodin na vyšehradském hřbitově – dovedla vyprávět o těch, co tam jsou pohřbeni v patricijských hrobech, těch, které jsme my odmítali mávnutím ruky jako sládky, majitele realit, starosty a měšťáky vůbec, ale kteří měli obrovský podíl na výstavbě Prahy a při všech svých chybách i na konstituování tohoto národa. Dodnes mě některá taková zjištění překvapují – například nedávno Hlávka nebo otec Destinové. Avšak na druhé straně je pravda, že právě proto, že jsme nebyli zatíženi mnohými znalostmi, mohli jsme napsat něco nového. A v tom byla patrně síla i kongenialita restaurátora Madera, který tak jako my šel do knihy o Praze po hlavě: byl však pilný, sehnal si podklady, ale jinak se příliš neohlížel a nenechal se vázat předsudky jako jednota malířského stylu. Svatokrádežně si střílel z věcí i osob, které předtím byly nedotknutelné. Bylo nám s ním dobře, byl plný života, humoru, miloval dobré jídlo, pití i ženy, čas s ním strávený nebyl ztracený. Praha měla úspěch a otevřela nám cestu k Čechám a Moravě.

Měli jsme spolu takovou mapu Československa – bůhvíkam se poděla –, kde jsme si vyznačovali místa, která byla pozlacena tím, že jsme tam byli spolu. Škoda, že jsme toho nechali – v posledních letech by v ní přibylo mnoho dalších kytiček.

Jak jsme se učili na Roztěži

Tato kapitolka mi připadá jako výlet do pohádky. Patrně měla taky své ostny a hrany, ale ztratily se, zůstal mi jen obraz zalitý sluncem. Bílý zámek s terasou, ozdobenou kamennými psy. Modřínová alej s vysokými stromy a hedvábnými haluzemi – pod nimi měkounká tráva, v níž jsme se učili. Kaštan, rozkvetlý medovou vůní a celý zpívající včelami. Louka s vzácnými stromy, končící v modrém pruhu vlčinců. Lesní mlází, v němž hledáme houby. Kvetoucí konvalinky a žluté úpolíny. Vzpomínáš, jaks mě v lese učil střílet? Zkusila jsem to, ale tu pravou rozkoš jsem přitom nezažívala. Anebo jak jsme hrávali ping-pong v malém bílém pavilónu? Byly to blažené dny, kterými jsme si prodlužovali mládí. Ukradli jsme si je pro sebe – nikdy potom se nám už nedařilo být tak dlouho spolu.

Byli jsme spolu a nebyli jsme sami: Jílek-Oberpfalzer nám vyprávěl o podivuhodnostech češtiny a ve své evangelické posedlosti nás jednou vedl ranním lesem k místům, kde stával Roháčův Sion, místo, které nejdéle vzdorovalo po porážce u Lipan. Berka vykládal o logice, J. B. Čapek o písmácích, Kostroun vymýšlel recese. Jaká jsme to byli zvláštní společnost: moudrý Kábele, svazačka Lenka Hašková, jízlivý Alexej Kusák, pošetilá okouzlená duše Míla Tauerová, ctižádostivý Zelenka, slovensky komplikovaný Vlado Kašpar – každý jiný, jinak zajímavý, sympatický nebo nesympatický, ale patřící k onomu dlouhému stolu v jídelně, ke krbu v hale tohoto zámku, kde se na nás ze zdí dívaly staré d'Albergovny, v jejichž nábytku jsme se usadili. A správce Šmíd, který si lidi otaxoval na panstvo a na kmány, a podle toho se k nim choval. Je zajímavé, že si Tě zařadil do té první kategorie, dával Ti samostatný pokoj a prodával dobré víno.

Myslím, že celé studium mělo značný podíl na našem polidštění: rozvíjelo náš kritický rozum, učilo nás vážit si naší minulosti – vzpomeň si, s jakým zaujetím jsme četli Vlčkovy Dějiny literatury –, umožnilo nám spřátelit se s lidmi, jako byl Kábele, který myslel vlastní hlavou a táhl už tehdy do májového průvodu se standartou s Leninovým heslem „Stát je silný tím více, čím více masy vědí“. Když zavřu oči, vidím před sebou siluetu roztěžského zámku a až bolestně cítím touhu vrátit se tam, stanout znovu na volejbalovém hřišti, kde jsi hrál s hrudí polepenou náplastmi po těžké operaci a kde se Dimko Kozinakov chytal za hlavu: Aloise, Aloise! Až jednou skončí tato prašivá doba, až bude po válce, bude má první pouť patřit Roztěži – ale možná, že mi to nebude dopřáno, jako mému otci nebylo dopřáno vrátit se do Abbazie, do malého penziónu na břehu modrého moře, o němž snil celou válku.

Když jsme promovali, byl jsi jako jeden z těch, kdož studovali s červeným diplomem – tedy sub auspicii – vybrán k tomu, abys pronesl projev. Sepsali jsme jej spolu, byl to asi pěkný blábol a nezůstal mi v paměti. Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsi mluvil a Klimeš za profesorským stolem, v taláru, rudnul a bledl: zůstal jsi totiž při projevu sedět za katedrou a nenapadlo Tě, že na půdě auly Karlovy univerzity se uctivě stojí.

Jak jsme byli na Expo

Byla to vlastně tehdy naše jediná cesta za hranice – nepočítám-li cestu s Fijetem do Moskvy, kterou jsme absolvovali v letech, kdy jsme se pokoušeli sobě odvyknout. (I tehdy jsme si však zajeli do kláštera v Zagorsku, byl prosinec a jeho zlaté a modré báně se odrážely od bílého sněhu. Ďáčkové zpívali vysokými hlasy, zbožní poutníci se plazili po zemi a líbali relikvie a v sakristii se vršily vytrhané listy ze sešitů, na které sovětští občané psali své prosby k Bogorodici a přikládali rublíky. Chtěl jsi tam fotografovat, ale bdělý milicionář Tě zadržel.)

Do Bruselu jsme jeli s výpravou Čedoku, byť jakousi speciální, a museli vzít na sebe všechna omezení, která tento podivný způsob cestování s sebou nese. Navíc nás před cestou – každého zvlášť – navštívili fízlové a vyzvali nás, abychom jim po návratu o všem a o všech podali zprávu. Neudělali jsme to, ale stejně nás tím otrávili, i náš vztah k spolucestujícím. Říkali jsme si: kdo z nich o nás napíše? Ale i tak jsme užili Bruselu, zářícího a vyšperkovaného neóny, byli jsme na skvělém náměstí i u Mannekena Pis, potoulali se po výstavě a dostali se i do Antverp – dodnes, kdykoli uvidím na rukopise označení „plantin“, vzpomínám na jeho muzeum, na onen solidní, uvnitř tmavým dřevem obložený dům, v němž Plantin-Moretus žil, na první kasy písma, které jsme spolu prohlíželi jako své výrobní prostředky. Prolezli jsme i obchodní domy, ale na ty už se nepamatuji – splynuly mi s pařížským Lafayettem, stuttgartským Neckermannem a ostatními, které jsem od té doby viděla. Na sídliště si člověk taky nevzpomíná – jen na onen tmavý, ušlechtilý dům ano.

Jak jsme se vybourali

To bylo na podzim roku 1969 – už jsme nebyli v novinách, ale ještě jsme si mysleli, že nás nechají vydat knihu – tu poslední z trilogie o Československu: Slovensko. Materiál se nám nashromáždil za mnoho let, co jsme jezdili po republice, a teď jsme ho s nadšením doplňovali – bylo to trochu záchranné lano, smysl života v době, kdy se všechno drobilo na kousky; a pokud jde o nás dva, i renesance našeho vztahu. Opět jsme se potřebovali.

Zmoudřelí (snad), začínali jsme vidět skutečnosti složitěji a mnohostranněji, minulost se nám promítala do současnosti, habáni byli pro nás netolerantní sektou, připomínající mstivou stranu, Žingorův osud dával tragické pozadí zbytnělým oslavám Povstání apod. Snad bychom byli napsali nejlepší knihu svého života, ale zůstala jen v rukopise a život ji od té doby předhonil – dnes bychom ji asi napsali už jinak.

I Slovensko jsme ovšem (jako všechno) dělali v horečném spěchu. Ty jsi už točil s Plojharem, a tak jsme vždycky museli všechno stihnout v rekordním čase, přemístit se stovky kilometrů, dojet do Komárna, když v Bratislavě nebyl hotel. Když jsme psali o míse Caesarova vraha, kterou objevil Budinský-Krička a jejíž vlys vyložil Ján Dekan, odborník na Římany, jeli jsme s ním ještě odpoledne z Bratislavy na Bojnický hrad. Chtěli jsme se podívat, jak mísa vlastně vypadá, vzít ji sami do ruky. Byla krásná, ale my jsme se nad ní zdrželi příliš dlouho.

V noci jsme se vraceli domů (ráno jsi už měl být bůhví kde), u Skalice jsme dostali smyk na silnici, zaneřáděné řepnou kampaní. Moskvič se otočil na střechu, Tobě se nic nestalo, ale já jsem se praštila do zad o kliku a roztrhla si koleno. Jinak jsme byli v pořádku, vylezli jsme a hodní lidé nás posbírali. Dali nám škvarky a slivovici a nechali přespat v hostinském pokoji.

Protože však moje koleno pořád krvácelo, vydali jsme se ráno autobusem plným školních dětí do nemocnice ve Skalici. Tam mi koleno zašili, ale doktorovi se nelíbilo, jak obtížně jsem slézala z operačního stolu. Vysvětlovala jsem mu, že mě bolí hřbet – poslal mě na rentgen, ale z rentgenu jsem už jela na vozíku. Zapřísahali mne, abych se ani nepohnula, zjistili totiž, že mám přeražený třetí lumbální obratel. Ani tehdy jsme si ještě ani Ty ani já neuvědomili, co se vlastně stalo: kdyby mi byl obratel přiskřípl míchu, byla bych ochrnula.

Poslali mě hned sanitkou do brněnské Úrazovky, jela jsem sama, Ty ses zatím staral o vrak. Ještě tam jsem slezla z nosítek, poslali sanitku pryč, a šla s nálezem ze Skalice k doktorovi, který měl službu. Zhrozil se a křičel na mne, že přece nemohu být tak pitomá. Teprve tehdy mi to došlo, a když mě zavěsili na háky a oplácali sádrovým korzetem, pochopila jsem, jaké jsem měla vlastně obrovské štěstí. Nějaký dobrý anděl, který přeje milencům, nad námi držel ochrannou ruku. Co bych si byla tehdy ochrnutá s osmiletým Honzou počala? A ať to už k stáru dopadne jakkoliv, jsou všechna tato léta, která žijeme, vlastně darována laskavým osudem.

Setkání s André Simonem

Na podzim 1946 přišla do Rovnosti pozvánka od ministerstva informací na pařížskou mírovou konferenci – jednalo se především o mírovou smlouvu s Maďarskem. V celé redakci jsem jenom já uměla francouzsky – díky své kapitalistické minulosti a penzionátům v Lausanne a Bouffémontu –, a tak rozhodli vyslat mě. Byla jsem půl roku redaktorkou a měla jsem z toho obavy; Píšek však řekl, že mě svěří kamarádovi André Simonovi, který celou novinářskou delegaci vedl. Maminka mi půjčila své šaty – byla vždycky elegantnější než já, svůj jsem měla jenom okupační šusťák; na jedné recepci v Paříži pak ho štítivě ve dvou prstech držel lokaj v šatně.

Přijeli jsme a ubytovali nás v hotelu De la Paix – a my jsme se kolektivně hned druhý den stěhovali do hotelu Jacob, rue Jacob, protože z našich diet jsme nemohli platit tak zářící přepych – zůstal tam jen André Simone.

Od začátku se ke mně choval velice dobře, když nás všechny přijal Jan Masaryk a on nás uváděl, řekl, že mám z tak vysokého přijetí trému. Masaryk se zasmál a řekl: „Představte si mne v noční košili a ono vás to přejde.“ Je ovšem pravda, že veškerou práci na konferenci dělal Clementis, ale Masaryk nás dobře reprezentoval na všech recepcích. Byl bezprostřední, milý a věděl, jak se v této společnosti pohybovat. (Snažila jsem se Clementisovi při jedné příležitosti – na podnět Vásárhelyho – naznačit, že maďarští komunisté – tehdy doma ještě neměli moc – by přivítali, kdyby se mohli vykázat malým úspěchem – třeba pohraničními Rusovcemi. Clementis ale byl nepřístupný a uzavřený, jako Slovákovi mu byly jakékoli ústupky Maďarům cizí.)

Simone mě pak pozval na večeři – byl to zážitek: objednal mi bouillabaisse a choucroute alsacienne – byla jsem ještě vyhladovělá z války a z lístků, které u nás přetrvávaly, jedla jsem s obrovskou chutí – díval se na mne s pobaveným úsměvem a srkal svůj čaj a nějaký dietní blaf. Na ráno si mne pak pozval do hotelu, myslela jsem, že mne bude instruovat, jak se na konferenci chovat, ale přijal mě v županu, z něhož koukaly jeho tenké, stařecké nohy. Dělal mi „nábytky“ , jak říkala jedna má přítelkyně ze ZV, rumunská židovka. Odmítla jsem pobouřeně, že jsem čerstvě vdaná, a on mi řekl: „Tvůj muž by mně byl vděčný“, ale vzal to jako kamarád a nezlobil se – i později jsem s ním mohla konzultovat, co jsem napsala. Pamatuji se, že jsem dělala naši nedělní přílohu o Paříži a zmínila tam nevraživost vůči alžírským dělníkům: „Tohle nemůžeš jako komunista napsat,“ řekl a zbytek pochválil; s uznáním řekl, že jsem víc nadaná, než si myslel.

Sešla jsem se s ním později v Praze, oslnil mne svým archivem, který mu vedla jeho žena; byl to bezpočet kartiček srovnaných ve skříňkách, mohl do RP ze štegreifu napsat o čemkoli, informovaně a dobře.

Potom jsem ho viděla už jen na procesu a nepoznávala toho sebevědomého elegána z Paříže – propadl se do sebe, naprosto ho zlomili a ze své mezinárodní činnosti patrně věděl, jak to dopadne.

Po letech, nedávno, jsem se do nepříčetnosti rozčílila, když jsem slyšela v televizním pořadu o smrti Jana Masaryka, že se na ní prý podílel André Simone, vlastním jménem Oto Katz – formulace jako v procesu. Jednak by Masarykovi stačilo, aby do Simona strčil malíkem, byl to slabý člověk. A navíc nebyl tak hloupý, aby vraždil někoho, na němž mohla mít do jisté míry Gottwaldova vláda zájem. Vzpomínám na moudrého Budína, který z Reportéra vyhodil jistého Lavičku, když chtěl napsat senzační reportáž o tom, jak StB vyhodila Masaryka na dláždění. Budín tehdy řekl: „Dělal jsem s ním Newyorské listy a celou dobu jsem věděl, že je to člověk velmi labilní a trpící různými depresemi – věřím na jeho sebevraždu.“ Dnes se ovšem vynořili „znalci“ z Ústavu proti komunismu a různými „forenzními“ metodami se snaží dokázat, že komunisté ho vyhodili z okna.

Setkání s Helenkou Petránkovou

Seznámily jsme se s ní, když jsme s Věrou a Renée dělaly akci Ženy ve Svobodově armádě. Po svém návratu z kriminálu bydlela v garsonce v Dlouhé a chodily jsme k ní na kávu a něco dobrého podle receptů Vlasty. Měla už po občanské rehabilitaci, ale gratulaci odmítala: „Napřed mě musí rehabilitovat strana.“ Pevně věřila, že se tak stane, celý její život byl se stranou spjat. Byla to malá, slabá žena a kulhala, kdysi – jako dítě – sáňkovala v rodném Ružomberku na žehlicím prkně a poranila si nohu; nikdy se to už nespravilo. Vzpomínala na studentská léta v Praze, kdy s Gustou Fučíkovou bydlela v letenské kolonce – chtěla studovat medicínu, ale nakonec to byla farmacie, bylo to kratší a levnější. Po absolutoriu pracovala v několika pražských lékárnách, ale jako komunistku ji vždycky nakonec vyhodili. Přihlásila se do interbrigád a pak s Krieglem zřídili Komenského lazaret ve Španělsku. Vyprávěla, jak jednou byli bombardováni a jak šla s kamarádkou pěšky do Barcelony – tuším, že se jmenovala Veselá a že umřela potom v Ruzyni, když jí Šváb odmítl dát léky na cukrovku. Přišly tehdy do domu, kde bydlely, a na schodech seděl Egonek Kisch a plakal: „Holky, vy máte být po smrti.“

Přežila všechno, i útěk přes Polsko do Sovětského svazu, kde ji i s jejím mužem Fredem Benediktem expedovali do akťubinského sovchozu. Helenka vždycky všechno viděla z humorné stránky, a tak nám vyprávěla, že jí vadilo, že mají s Fredem jen jednu postel. Líčila, jak šla za předsedou sovchozu, aby jim přidělili ještě jednu postel. Zhrozil se: „Jeleno, vy taková vzorná, co tomu řeknou soudružky, že se chcete rozvádět.“ Milovali se a nerozvedli se.

Když se tvořila Svobodova armáda v Buzuluku (v ubikacích po Andersových polských jednotkách), přesunuli se tam. Vrchní velení bylo tehdy v Anglii a v československé armádě nikdy žádné ženy nesloužily. Ty buzulucké nechtěly jen prát prádlo pro vojáky – měly kvalifikaci spojařek, zdravotních sester a dokonce i snajperek (jedna z nich nás potom chtěla z druhého poschodí na Kladně odstřelit, protože se dřela na Kladně jako topička). Vyslaly proto Helenku za Svobodou, aby jim dal uniformy i vojenské hodnosti a přijal Helenčinu argumentaci (kdo by jí taky odolal!) a vysvětlil generálu Ingrovi, že čs. armáda vzniká na půdě Sovětského svazu a že tam ženy v armádě jsou. Tím ovšem Helenčina agitace neskončila. Mnozí příslušníci Svobodovy armády se rekrutovali z gulagů, kam je eskortovali, když ilegálně překročili hranice. Neměli nejlepší zkušenosti se sověty a Helenka chodila, jak říkala partajní hantýrkou, „dolů, do hnutí“ a přesvědčovala, vysvětlovala – to uměla. Jenom ty, kteří ji pak zatýkali doma v uniformě plukovnice čs. armády, přesvědčit nedokázala, že není nepřítel. Nedala se, křičela: „Řeknu to soudruhovi Gottwaldovi!“ Bylo jí to houby platné – všechno jí vzali, jen její víru v komunismus jí nedokázali vzít.

Vykládala nám o Dukle, kde vedla lékárnu – o tom, jak se v ní zastřelila německá komunistka Rita Nováková (Rita Budínová se potom jmenovala po ní), jak se u ní naposled najedl Španělák Vendelín Opatrný, jehož pak zasáhla mina. O tom, jak u Sokolova zmizel navždycky její milovaný Benedikt, který tam fungoval jako politruk, jak ho hledala desítkami dopisů a fotografií po okolních vesnicích – jestli náhodou při těžkém bombardování neztratil paměť, a jak si zoufala – až ji k sobě pozval vedoucí lékař doktor Engel a řekl jí, aby přestala blbnout, že ve válce se bohužel lidé ztrácejí beze stopy.

Nakonec toho však i na ni bylo moc. Zemřela v nemocnici poté, když sem v srpnu 68 napochodovala sovětská armáda. Napsala jsem tehdy o jejím vojenském pohřbu 28. srpna 68 do Reportéra a citovala Božku Machačovou, která měla smuteční projev: „Je nám líto, Helenko, že ses toho musela dožít.“

Setkání se Smrkovským

Znala jsem ho zběžně z oficiálních příležitostí. Měla jsem ho ráda, vždycky – v nejhorších dobách – mi připadal přirozenější než ostatní kamenní funkcionáři. Vážili jsme si ho pro jeho činnost v Pražském povstání – z materiálů, které jsme studovali pro svou knihu o Praze, jsme věděli, že všechna pozdější obvinění byla falešná a připisovali jsme je primitivům Sovětům, kteří i osvobození Prahy chtěli líčit jako svou záležitost.

Blíž jsem ho poznala, až když jsem napsala materiál o Osikovi Závodském. Budín, tehdy šéfredaktor Reportéra, mi řekl: „Uvědomuješ si, že to bude bomba? Než to uveřejníme, jdi se poradit se Smrkovským.“ Rukopis vznikl ze setkání s Osikovou ženou, která se po 20. sjezdu marně snažila, aby muž nebyl popraven, a ze svědectví jistého Pazoura, který byl Milanův známý a pracoval na vnitru. Byl jednou z těch šedých eminencí, které mnoho věděly a v šedesátém osmém chtěly promluvit – jestli se tím chtěly vykoupit, nevím, už jsem se s Pazourem nikdy víc nesešla.

Šli jsme tehdy s Honzou Rumlem za Smrkovským – na jeho tehdejší ministerstvo lesů, vod a strání – a dlouho jsme na něho čekali, protože někde honil kůrovce. Byl už večer, když si můj rukopis přečetl, dlouho se zamýšlel, a pak řekl: „Jednou se začít musí. Otiskněte to.“ A tak začaly v Reportéru rehabilitace všech popravených – pravda, zatím jen komunistických.

Když jsme tehdy seděli se Smrkovským u kávy dlouho do noci, zeptala jsem se ho: „Jak to, žes dokázal se nepřiznat, když tě zavřeli?“ Pomalu odpověděl: „Člověk nesměl přistoupit na jejich hru, nesměl je přijmout. Pamatuji se na jeden výslech, který trval dlouho. Můj referent myslel, že mě obměkčí, když mi nabídne kávu. Strašně rád bych se byl napil, ale věděl jsem, že nesmím. Že kdybych přijal tu kávu, že bych možná přijal i ostatní a nakonec podepsal. A tak jsem se koncentroval na jediné: nesmíš se napít, děj se co děj. A tak jsem vydržel.“

Tehdy to znamenalo, že ho nemohli zařadit do Slánského procesu, i když by byli velmi chtěli. Kazil by jim režii. Fascikl Smrkovský a Povstání, který by se jim velmi hodil, museli odložit ad akta. Smrkovský přežil. Od případu Závodský mne Smrkovský při každém dalším setkání objal. Velmi jsem si toho vážila.

Setkání s E. E. Kischem

Procestoval celý svět, byl v Číně, Americe, Austrálii a pak v emigraci v Mexiku, ale na konci života se vrátil domů, do Prahy, kde v Melantrichově ulici stál jeho rodný dům U medvídků, kde dosud byl krám, v němž prodávala látky jeho maminka. Vrátil se k hrobům svých rodičů a k památce svých bratří, jejichž popel vyletěl komínem při holocaustu. Přijel však nejen truchlit, ale především zase psát – byl přece „zuřivý reportér“, jak si sám říkal.

V Brně se ohlásil nejdříve telefonicky a náhodou jsem to byla já, kdo v redakci Rovnosti tehdy zvedl sluchátko: novinářské embryo, které jen přibližně vědělo, s kým mluví. „Ty mě neznáš, viď?“ řekl. „Já jsem takový štíhlý blondýn a kromě toho jsem hrrozně sprrostý,“ ráčkoval na konci drátu.

Nebyl ani štíhlý, ani blondýn, ale malý, tlustý, s šedivými rozcuchanými vlasy a taky nebyl vůbec „sprrostý“, maminka Kischová ho dobře vychovala. Mému tehdejšímu mládí ovšem připadal velmi starý, ale dnes, kdy více než po padesáti letech píšu tuto vzpomínku, si uvědomuji, že onoho 10. června 1947, kdy se v redakci objevil, mu bylo teprve dvaašedesát let. Vlál na něm ošuntělý baloňák a kolem krku měl zavěšenu tašku – na své poznámkové bloky a tužky, aby je při své rtuťovitosti neztratil. Usedl v naší šéfárně, v bývalé Rohrerově tiskárně – u Róry, jak se v Brně říkalo i potom, co jsme tiskárnu v dubnu obsadili, a začal se vyptávat. Očka mu jiskřila zvědavostí a za půl hodiny o nás všech věděl všechno – co kdo dělal za okupace, co píše do novin, jestli se Rovnost dobře prodává a podobně, až k tomu, kolik má kdo dětí a pokolikáté je ženatý. Přijel do Brna na premiéru své Tonky Šibenice, ale hlavně proto, že chtěl napsat reportáž, kterou nosil v hlavě už od svého útěku z Francie – tehdy se mu materiál v okupované Paříži ztratil.

„Vy tady máte v Brně slavný kriminál,“ začal. „Téměř vždycky, když jsem v rakouské historii narazil na nějakého pozoruhodného člověka, tak jsem se dozvěděl, že seděl na Špilberku.“ Teď mu šlo o Jeana-Baptistu Droueta, řadového jakobínského funkcionáře, přednostu venkovské pošty v Sainte-Menehould. Ludvík XVI. mu dal spropitné, když na poště přepřahali koně, a to neměl dělat. Drouet podle bankovky poznal krále a domyslil si, že s Marií Antoinettou prchá z Francie k císařským vojskům. Malý funkcionář revoluce zmobilizoval gardu ve Varennes, dal roku 1791 krále i královnu zatknout – a tím je vydal gilotině. O dva roky později sám Drouet jako komisař revoluční armády padl do rakouského zajetí a byl uvězněn na Špilberku.

Teď se po jeho stopách vydal Kisch a šéfredaktor Píšek, který se s ním znal už z předválečné doby, rozhodl: „Půjdeš s Egonkem na Špilberk a potom se všichni sejdem u Daška na tlačence.“ Redakční sekretářka, tichá a nesmělá Věra Weiglová byla malým mužem, poskakujícím v křesle šéfárny, tak okouzlena, že se vzmužila k nebývalému činu. Požádala šéfa, aby mohla jít s námi. Kische to potěšilo, měl – anebo to aspoň předstíral – slabost pro všechny mladé ženy. „Jsem hrrozně sprrostý, ale jsem kavalír,“ řekl a dodal: „Rudý kavalír ovšem“.

A tak jsme „vzaly srdce své“ (k tomu v jedné ze svých půvabných básní vyzývá Oldřich Mikulášek svou milou) a šli všichni tři na Špilberk. Brno mělo jeden ze svých šťastných dnů, svítilo slunce, vzduch byl v kaštanových alejích svěží. Zastavili jsme se nejdříve u pomníku italských karbonářů, kteří tu byli kdysi vězněni, Kisch téměř o každém z nich něco věděl a dokázal citovat i z Pellicovy knihy Moje vězení. („Jsem přece taky starý kriminálník,“ řekl, „byl jsem vězněn na mnoha místech zeměkoule, nejhorší to bylo v Berlíně.“)

Dorazili jsme pak do pevnosti a zůstali tam neuvěřitelně dlouho: Kischova důkladnost byla pro mne jako mladou reportérku tehdy neslýchaná a zapisovala jsem si ji za uši. Potýral všechny zaměstnance muzea na Špilberku, prohrabal dostupné archivní dokumenty, prolezl celé vězení od sklepení až po věže. Chtěl přesně vědět, ve které cele byl Drouet vězněn (bylo to zřejmě v horních patrech), kterým okénkem se mohl dívat na Brno a co tehdy mohl vidět, jak a z čeho mohl sestrojit padák, jímž seskočil dolů na dvůr, aby se pokusil o útěk. A co že si přitom zlomil? Jednu nohu, nebo obě? Existuje snad nějaký zápis o tom, že ho ošetřil vězeňský doktor? A kdy vlastně vyměnili Droueta za rakouskou princeznu Charlottu?

Špilberští nevěděli a Kisch jim vyprávěl, že Drouet se ani potom vězením nevyhnul. Ve Francii ho posléze zavřeli jeho vlastní komilitoni, soudruzi, když ho podezírali ze sympatií k Babeufovi (ten byl totiž považován za levicového úchylkáře). Na konci života byl Drouet dokonce vypovězen jako „královrah“ Bourbony.

„Revoluce tak či onak vždycky požírají své děti,“ zdůrazňoval Kisch a tehdy snad ani netušil, jak blízko byl i československé realitě. (Naštěstí už se procesu s „vedením protistátního spikleneckého centra“ nedožil, kdoví jestli by i on neseděl na lavici obžalovaných spolu se svým přítelem André Simonem.)

Vraťme se však na Špilberk k neúnavně pátrajícímu zuřivému reportéru. Šli jsme do cely, v níž byl vězněn Babinský, známý „lotr mexický, kterému hlavu usekli až po samou fusekli“ (písnička ovšem přehání, protože Babinský dožil v jakémsi klášteře), podívali jsme se, kde trochu fešácky chovali pandura Trencka, pro něhož měla slabost sama rakouská císařovna, a kdyby byl mohl, nechal by si Kisch kapat na hlavu onu úděsně mučivou kapku jako Josef II. Probudilý císař však všechna mučení zrušil – obnovili je za války až nacisté, kteří je obohatili o nové výdobytky. Kisch kladl prsty do děr po kulkách, které tu ve zdech po popravách zanechali.

O Drouetovi se nedozvěděl o mnoho víc, než co by už nevěděl ze svých studií, které vždycky předcházely každou jeho reportáž. Tehdy, když napsal svůj první senzační článek o požáru pražských šítkovských mlýnů a všechno si z fleku vymyslel, se totiž zařekl, že to už nikdy znovu neudělá. A tento slib dodržel.

(Pro ty, co už neznají historii první Kischovy reportáže, na vysvětlenou. Mladý adept novinařiny Kisch byl poslán, aby napsal stránku a půl o požáru jmenovaných mlýnů. Na místě samém se nedozvěděl nic – velitel hasičů mu řekl jen „Hoří!“. Sazárna čekala na rukopis, a tak si Kisch vymyslel dramatické líčení požáru. Reportáž měla senzační úspěch, přetiskly ji německé noviny i světový tisk a jeden z redaktorů konkurenčních novin dokonce dostal výpověď, že je neschopný. Kisch tehdy chodil po Praze se sklopenýma očima, hanba ho fackovala a on jednou provždy pochopil, že takhle se noviny dělat nemají. „Právě proto, že mi při honbě za pravdou pravda unikla,“ napsal tehdy, „byl jsem odhodlán příště po ní pátrat.“

Když věděl, o čem chce psát, opatřil si všechny dostupné údaje. Zároveň však potřeboval k psaní nasát i místní kolorit, věděl, že teprve osobní prožitek dává reportáži chuť a vůni a že reportér nemůže pominout onu „couleur locale“, aby se dílo podařilo. Byla jsem ráda, že jsem na Špilberku mohla být při tom – když jsem později četla jeho knížky, pochopila jsem, jak bylo důležité, že sám chodil po mexických nebo čínských vesnicích, díval se, jak se dělá tortilla anebo jak místní židé slaví šábes v rozedrané hliněné synagóze. Byla to úmorná práce – ale práce, která se vyplatila v kvalitě reportáží a která by i dnes prospěla literatuře faktu.

Dolů na Kobližnou k Daškovi jsme se dostali až večer, tlačenka byla výborná. „Kdyby mě tak viděla Giesl... Krmí mě samou dietou,“ radoval se Kisch a také ten večer „každá flaška chválila Daška“. Nazítří jsme ještě táhli Brnem, protože Kisch si chtěl ověřit, zda si dobře pamatoval na ohnutou věžičku v gotickém portálu staré brněnské radnice. „Byl jsem tu kdysi s Xenou a Longenem a vypadá asi takhle,“ nakreslil věžičku do svého bloku. Byla na svém místě a Kisch měl radost, fenomenální paměť mu dosud fungovala. Pak jsme byli na Zelném trhu, jemuž tehdy ještě vévodily Líšňačky se svým pokřikováním. Moc se mu to líbilo, obdivoval realismus v českých písničkách, příslovích a pořekadlech, nacházel v nich duši tohoto lidu, který se vždycky musel ohánět. „Znáte, jak se loučí nevěsta se svou matkou, když odchází z domova? ,Kolik šťouchů do kucmouchu?' volá ještě z bryčky. A matka odpovídá: ,Pět, s pánembohem jeď!' – Žádné slzy, žádné drama, žádná sentimentalita, ale kucmouch,“ dovozoval Kisch.

A pak jsme ještě zakotvili v redakci, aby si naše kreslířka Věra Fridrichová svým pohotovým perem mohla Kische vymalovat, a E. E. K. se nám podepsal do redakčního cancbuchu. „Hellou, Gottwalde,“ napsal. „Chtěl jsem ti říct, že ti kluci v Rovnosti to dělají velkolepě!“ Redaktoři Rovnosti byli tenkrát opravdu většinou kluci a každý z nich si potom v novinářském životě užil své – ale to už by byla jiná kapitola.

S Kischem jsem se pak viděla ještě jednou – vlastně to bylo těsně před tím, než umřel. Dovedla jsem do jeho pražského bytu v ulici U laboratoře francouzskou novinářku Simone Téry. Tiskli jsme v Rovnosti na pokračování její román Brána k slunci, pojednávající o španělské válce, a protože jsme autorce tehdy nemohli ve francích vyplatit honorář, přijela si jej vybrat v korunách do republiky. Téry Kische dobře znala, byla také v emigraci v Mexiku a chtěla se s ním pozdravit. Kisch mě s Giesl vítal u dveří: „Tak to jsi ty, víš, že mě tehdy Giesl vynadala, že jsem si dovolil ve vašem cancbuchu ten familiérní tón vůči Gottwaldovi? Že prý takhle nemůžu psát předsedovi vlády.“

Mnohé se už od roku 1948 změnilo, a patrně ne vždycky tak, jak by si byl Kisch přál. Vyzval Simone Téry, aby si s ním šla popovídat mezi čtyřma očima do vedlejší místnosti. „Ti mladí (byla jsem tam tehdy se svým redakčním kolegou Jirkou Plachetkou) by si mysleli bůhvíco.“

Nikdy jsem se nedozvěděla, o čem tenkrát mluvili. Vím jen, že Simone Téry, špičková redaktorka l'Humanité, do níž každý den psala své lidské kurzívky, byla posléze ze strany vyloučena. Vsadila zřejmě na špatné koně – nejprve na Martyho, když psala o španělské válce, pak na generála Markose, když psala o řeckých partyzánech, a pak na advokáta Casanovu, manžela Danielly Casanovy, francouzské komunistky, umučené nacisty. Revoluce, jak správně řekl Kisch, opravdu všude požírala své děti.

*

A ještě postskriptum. Když jsem dnes, po tolika letech sháněla materiály o Kischovi v novinářském archivu českého muzea, byl v zámečku ve Stromovce na dveřích nápis žádající, aby ten, kdo v archivu odšrouboval a ukradl všechny kliky, je laskavě vrátil. (Podotýkám, že šlo o obyčejné kliky od dveří.) A tu jsem si řekla: tomu by se pravděpodobně i Kisch, který ve světě zažil všelicos, podivil.

Sbohem, generace!

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů