Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
„Za vše, co jsem nebo čím se domnívám být, vděčím své matce,“ stojí v záhlaví parte sdělujícího, že 1. listopadu navždycky odešla známá česká -novinářka Anna Tučková, tvořící v padesátých a šedesátých letech se svým druhem a později manželem Aloisem Svobodou vlivnou i uznávanou tvůrčí dvojici. Podepsáni pod citovaným výrokem amerického prezidenta Lincolna jsou Aniččini synové Milan, Vláďa a Honza s rodinami a manžel Alois Svoboda...
Byly to letos čtyři roky, co mi poštou přišla knížka manželů Anny Tučkové a Aloise Svobody Slovensko – země neznámá, vydaná vlastním nákladem a společnou rukou rodiny a přátel. Čtenáři Listů se o ní dozvěděli z poznámky Druhý život reportáží, otištěné v prvém čísle Listů v roce 2009. Knížku se chystalo po roce 1989 vydat slovenské nakladatelství Osveta, ale než k tomu stačilo dojít, Československo se rozpadlo a cestopis o Slovensku psaný českými autory neměl šanci.
Také tentokrát zachránili pozoruhodný (a už závěrečný) text Anny Tučkové rodina a přátelé. Jsou to vzpomínky, které v poslední době psala a posílala do Švýcarska přátelům – manželům Dušanu a Duně Havlíčkovým. Psala je na stroji, a tak je Duňa přepsala na počítači a text ve vytištěné podobě i na cédečku Havlíčkovi Anně při svém letošním pobytu v Praze předali.
Vzpomínky, psané jako dopis Anny její celoživotní lásce, již několik let vážně nemocnému Aloisi Svobodovi, jsou mimořádné svou upřímností. Jistě nejsem sama, kdo si nad nejedněmi memoáry povzdechl, že to nejzajímavější v nich chybí. To u vzpomínek Anny Tučkové neplatí. Leccos už napovídají titulky jednotlivých kapitol. Například: Jak jsme začínali, Jak jsme prohráli volby v Brně, Jak jsme pracovali na sekretariátě ÚV, Jak jsme byli zavřeni, Setkání s André Simonem ad.
Z hlediska československé historie je pozoruhodná zejména kapitola nadepsaná Jak jsme psali knihy. A. Tučková v ní vzpomíná, jak vznikly publikace o únoru 1948 a o „církvi-škůdkyni“, jejichž byli s A. Svobodou autory. Jak poznamenává, byla to literatura přizpůsobených faktů, které dostali ke zpracování a o jejichž pravdivosti nepochybovali. K napsání knížky o „protilidové činnosti“ T. G. Masaryka už naštěstí nedošlo.
*
Snad nejpodivuhodnější v lidském životě je smysluplná náhoda. Ta jako by zaúčinkovala i v případě autorské dvojice Tučková-Svoboda. V čase před uzávěrkou, kdy redakce Listů chystala k uveřejnění výňatky ze vzpomínek české novinářky, přišla zpráva, že v pražské Vojenské nemocnici zemřel její celoživotní druh a láska Alois Svoboda. A tak se dosud nepublikované paměti stávají loučením a svým způsobem – vlastním nekrologem obou...
Spolu žili, pracovali a ve stejném čase i odešli. Jedni z posledních své generace. Novinářské poválečné generace, která byla přesvědčena, že slouží dobré věci. Straně bezvýhradně věřila a přála si, aby ji vedla i v lásce...
Prohlédnutí přicházelo pomalu. „Bylo to pořád totéž,“ vzpomíná A. Tučková. „Napřed jsme byli posláni, abychom likvidovali jednu garnituru Mladé fronty – potom zase jiní likvidovali nás. A tak pořád dokola. Když jsem nedávno listovala Kopeckého knížkou 30 let KSČ, uvědomila jsem si, že každá kapitola je vlastně historií nějaké likvidace. Je to prostě železný zákon sekty – habáni to dělali podobně a církev, než zmoudřela, nebyla jiná.“
„Naše matka byla vzácná žena a prožila zajímavý, byť ne vždy lehký život,“ píše ve svém smutném e-mailu Annin nejmladší Honza. „Pokud se teď na nás dívá, s radostí si o sobě přečte...“
Není to tak dávno, co jsme si s Aničkou Tučkovou, která byla mou kolegyní, přítelkyní i vzorem, telefonovaly a slíbily jsme si, že se ještě letos před Vánoci sejdeme. Svým způsobem se to na stránkách těchto Listů stalo.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
