Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V roce 2010 byla přijata nová Strategická koncepce NATO, která má lépe zajišťovat obranu euroatlantického prostoru a světovou bezpečnost. „Základním a neměnným účelem NATO je chránit politickými a vojenskými prostředky svobodu a bezpečnost všech svých členů. V současné době zůstává Aliance nepostradatelným zdrojem stability v nepředvídatelném světě.“ V souladu s širším pojetím bezpečnosti má také zajistit trvale udržitelný rozvoj a kvalitu života. Globální strategické řízení je nezbytné zvláště při řešení vážných bezpečnostních hrozeb.
Uvnitř tohoto zatím nejúspěšnějšího bezpečnostního uskupení se projevují příznaky krize. Příčinou je malá schopnost adekvátně reagovat na nové bezpečnostní hrozby, které se spíše prohlubují a rozšiřují o další. I přes přijetí nové strategické koncepce čeká NATO do dvou let, a možná i dříve, skutečná strategická diskuse o vlastní budoucnosti a orientaci. Bude reakcí na dosud nestabilní situaci v Iráku, kritickou situaci v Afghánistánu a nevyzpytatelný vývoj v arabském světě. Do deseti let Alianci zřejmě čeká podstatná proměna, nebude vypadat jako nyní. Nutně musí dojít k delimitaci jejích funkcí podle vývoje bezpečnostní politiky EU a k vyjasnění vzájemných vztahů evropských členských zemí se Spojenými státy a Kanadou. Ty mohou skončit i tak, že funkce Aliance bude postupně přenášena na EU, která s USA a Kanadou vytvoří v budoucnu jiný typ vzájemného společenství. Evropa by se ale neměla snažit vymezovat se jako jakási vojenská protiváha NATO. Naopak, evropské země by měly v rámci NATO hlouběji spolupracovat, a to jak politicky, tak jednotnými principy řízení obrany a bezpečnosti – stanovováním cílů, plánováním, programováním a rozpočtováním, jednotnou akviziční politikou, výcvikem, logistickou apod. To vše se záměrem posilovat jednotný evropský trh a jednotnou evropskou obranu. Měly by se situovat do role rovnoprávného spojence v alianční triádě USA – Kanada – Evropa, a ne vytvářet paralelní vojenskou strukturu jakýchsi eurocorpsů.
Rýsuje se pravděpodobně nové rozdělení světa, jehož aktéři zřejmě budou daleko méně vybíraví při prosazování svých zájmů, a to nejen v boji o tenčící se světové zdroje. Evropa je kontinent zahnaný do pomyslného geografického rohu své polohy dané oceánem, Asií a Středním východem a zároveň do stále bezvýchodnějšího rohu stagnujícího sociálního a politického vývoje.
Aliance ovšem není bez úspěchů. Úspěchem je funkčnost prvních částí aliančního protiraketového štítu. Má chránit Evropu před útoky balistických raket z Blízkého východu. Páteří jsou americké radary a pozemní a námořní antirakety. Aliance se dohodla na velících a kontrolních procedurách a převzala přímou kontrolu nad radarem umístěným v Turecku. Americké torpédoborce ve Středomoří s protiraketovým systémem Aegis využívajícím rakety SM-3 jsou už připraveny operovat pod aliančním velením. V roce 2015 bude následovat počáteční akceschopná fáze aliančního štítu. Do té doby budou dislokovány pozemní verze raket SM-3 v Rumunsku. Plně funkční má systém být v roce 2018, kdy budou SM-3 rozmístěny i v polském Redzikowu. NATO pokračuje v budování protiraketového štítu i přes ruské protesty, že v budoucnu ohrozí odstrašující potenciál ruských strategických sil.
Za úspěch na cestě k posílení evropské obrany lze považovat, že se skupina třinácti členských zemí NATO včetně ČR uzavřela v Chicagu kontrakt na pět amerických bezpilotních letadel Global Hawk RQ-4B pro průzkum a sledování pozemních cílů. Mohou létat až 32 hodin ve výšce 18 kilometrů, mají být nasazovány od roku 2016 a jejich základnou bude Sigonelle na Sicílii. Cena se odhaduje na miliardu eur.
Budoucnost je v postupném budování společných sil. Díváme-li se reálně na situaci po summitu a chceme-li zajistit bezpečnost Evropy a přiblížit se vojenské kapacitě USA, Evropě ve spolupráci s Američany nezbude než budovat společnou armádu, na kterou by členské země závazně vynakládaly cca 0,8 až 1,2% HDP. Je lhostejné, bude-li se tak dít pod vlajkou NATO v rámci EU. Ve srovnání s transatlantickým zaměřením Aliance by se EU mohla spíš věnovat vnitřní evropské bezpečnosti, zvláště bezpečnostním důsledkům rostoucí nelegální migrace a množícím se kybernetickým útokům.
Pokud se integrující vazby neprosazují a pro nacionální zájmy nedochází k hlubší spolupráci např. ve zbrojním průmyslu, u občanské veřejnosti to může budit podezření, že s bezpečnostními hrozbami to tak vážné není. Alexandr Vondra ještě jako ministr obrany na nedávné konferenci Globsec v Bratislavě uvedl, že chytrá obrana se při hloubce škrtů spíše může stát „chytrou poezií“.
V poafghánském období se situace v bezpečnostní oblasti pravděpodobně zlepší. I ČR si bude moci částečně oddechnout. Český vojenský kontingent v Afghánistánu se ze současných 640 vojáků v příštím roce sníží na 539 a do roku 2014 na 340, což zčásti sníží vojenské výdaje. Z Afghánistánu také z 90 tisíc amerických vojáků odejde letos 22 tisíc. Letos odejde i všech 3308 francouzských vojáků. Británie z 9500 vojáků letos odvelí 500, a Německo ze 4900 vojáků 500.
Po desítileté vojenské angažovanosti sílí tendence, aby se po skočení mezinárodních misí Aliance vrátila ke svému původnímu poslání.
Václav Klaus psal do deníku Právo o květnovém summitu NATO v Chicagu a citoval z článku Mitta Romneyho v Chicago Tribune: „NATO je na křižovatce; – po skončení studené války už není nejdůležitějším úkolem aliance teritoriální obrana Evropy; – evropské země už desetiletí místo investic do obrany posilují své velmi štědré sociální programy; – pouze 3 z 28 členských zemí plní příslib spojený s členstvím – vydávat 2 % HDP na obranu; – většina americké výzbroje je 40–50 let stará. Průměrné stáří letadlových tankerů je 47 let, strategických bombardérů 34 let, americké námořnictvo má dnes 285 lodí, což je nejméně od roku 1916 atd.“
Ani chicagský summit situaci nezměnil. Výsledky lze vyjádřit stručně: po více než desetiletém válčení nemohla Aliance než potvrdit odchod 30 tisíc vojáků z Afghánistánu do roku 2014 a další financování jeho bezpečnosti – počet příslušníků místních ozbrojených sil se má zvýšit z 250 tisíc na 350 tisíc, což vyžaduje roční náklady 4–7 mld. dolarů. USA je nemohou hradit samy a žádají o pomoc evropské členské země. NATO dále přijalo koncepci tzv. chytré obrany, která má vést ke zvyšování obranných schopností a kapacit společnými aktivitami členských zemí. Má i napravit ne dost promyšlená strategická rozhodnutí, jakou byla velmi nákladná a málo efektivní akce v Afghánistánu.
ČR ve spolupráci s Chorvatskem z dvaceti schválených projektů chytré obrany vytěžila finanční podporu pro zřízení aliančního výcviku na sovětských vrtulnících MI-17 v Pardubicích. Ale po nezdařeném úsilí dislokovat v Brdech segment americké protiraketové obrany rezignovala na další participaci na tomto projektu. Předtím visegrádské země oznámily, že sestaví do roku 2016 společnou jednotku v počtu 3000 vojáků. K chytré obraně bude zapotřebí nejen specializace, ale také unifikace a integrace. Je otázkou, jak dalece bude zároveň realizovat dlouhodobé strategické záměry. Měla by proto mít dlouhodobější koncepci.
Jako mnoho jiných obranných dokumentů včetně národních, např. Bílé knihy o obraně ČR, narazila tato koncepce na finanční realitu, kterou ekonomická krize ještě víc zkomplikovala. Zatímco loni plnilo závazek vydávat na vojenský rozpočet 2 % HDP sedm členských zemí, letos je to kromě Spojených států z evropských zemí jen Velká Británie a kvůli napjatým vztahům s Tureckem také Řecko, což při diskusích vyvolává trpký úsměv.
Bez veřejné prezentace, zaujata jinými problémy, přijala česká vláda Obrannou strategii ČR. Jsou dokumenty, které se tvoří z jakési setrvačnosti. Jakkoli jsou důležité. S jejich realizací jsou poté problémy a připomínají se, až je pozdě. Patří k nim i bezpečnostní, vojenská a aktuálně obranná strategie. Ta poslední pod názvem Odpovědný stát a spolehlivý spojenec je uvedena myšlenkou T. G. Masaryka: „Vojsko v republice a v demokracii má úkol obranný, má hájit a bránit život a statky občanstva, má bránit svobody a všech hodnot kulturních.“
V tomto duchu by strategie měla zajistit obranu na příštích deset let. V souladu s názvem respektuje Strategickou koncepci NATO, bezpečnostní dokumenty EU a Bezpečnostní strategii ČR. Základním pocitem z ní je ale bezradnost co v příštím desetiletí dělat. Představu totiž nemá ani Aliance. Proto si text pohrává s myšlenkou vlastní obrany. K bezradnosti přispívá, že musí vycházet z Bezpečnostní strategie ČR. Ta neidentifikuje přímé vojenské ohrožení ČR a spojenců, ani je nevylučuje. Co z toho lze vyvozovat? Strategie identifikuje převážně nevojenské hrozby, ale faktická situace nutí zamyslet se nad tím, zda rozlišení hrozeb na vojenské a nevojenské není už dávno anachronismem a zda se nepřipravujeme na minulé asymetrické války.
Finanční krize nutící k úsporám vyvolává i nové přístupy jak využít disponibilní prostředky co nejúčelněji. Zároveň hrozí, že se z této iniciativy bez dobré alianční strategie i strategií národních stane jen neplodný hit. Naše záměry se nepohnou z místa, nebudeme-li v alianci aktivnější. Pokud je NATO při odpoutávání se Američanů ještě schopno na nově vzniklou situaci reagovat a nepřenechá iniciativu Evropské unii.
Ta z textu patrná není, zpracovatelé se tomu vlastně vyhýbají. Přitom naším základním problémem je přechod od armády připravované pro účast v zahraničních misích v armádu jiného typu. Jen se tu vymezuje závazek pro alianční spolupráci (praporní a rotní uskupení).
Fakticky budeme udržovat jen armádu schopnou přežití. Musíme proto prioritně zachovat kvalifikovanou velitelskou strukturu. To by měla strategie explicitně vyjádřit. A že bude tak velká a vyzbrojená, jak velké jí stát svěří prostředky. Ve srovnání s tím je rozsáhlý ministerský aparát přepychem.
Pokud se nezlepší alianční spolupráce a nepřistoupí k vytváření společných aliančních a evropských sil, nebudou lidé brát bezpečnostní hrozby vážně, zvláště slouží-li poskytované prostředky na obranu ke korupci.
V budoucnu se ani zahraniční mise nemohou stát aliančním tmelem. Občané jsou ochotni podporovat nanejvýš humanitární mise, záchranné a evakuační akce a pozorovatelské mise mezinárodních organizací. Po minulých nářcích ministra obrany nad vojenským rozpočtem působí ironicky, když je v závěru strategie věta, že vláda vynakládá pro posilování obranyschopnosti země dostatečné zdroje.
Polistopadový a současný vojenský rozpočet je nominálně stejný. Vezmeme-li v úvahu inflaci a rozdělení Československa, rozpočet klesl fakticky na pětinu. Podle některých informací by místo předpokládaných 42 miliard Kč armáda potřebovala 55 miliard Kč, tedy o 13 miliard Kč více; generály by údajně uspokojilo 7 miliard Kč. To se dá těžko interpretovat.
Proto může armáda i těžko počítat s občanskou podporou. Jednou z příčin malé komunikace je, že pro převahu jiných diskusních témat, převážně banálních, se o bezpečnostních a vojenských problémech vede jen sporadický diskurs. Ne snad že by neexistoval, ale nemá odbornou úroveň. Těžko se dostaneme dál, nebudeme-li se angažovat v tom, aby si v prvé řadě udělala jasno Aliance. To hned tak nebude, můžeme se jen bavit o tom, jak z pudu sebezáchovy zajistit přežití armády v počtu a ve struktuře, která by v případě potřeby mohla rychle vstát jako Fénix.
Mnohé závisí na vojácích. Musí se samozřejmě podřizovat civilnímu řízení armády. To neznamená při zjevných problémech mlčet nebo měnit postoj jako v případě letadel CASA. Zatímco bývalý náčelník generální štábu Vlastimil Picek vzdoroval nákupu dopravních letadel CASA poměrně dlouho, než se pod tlakem civilního řízení armády zlomil, po jeho odchodu byla v postojích k jejich akceptaci patrná změna.
Nebylo přehlédnutelné ani záhadné nadšení z vrácení stíhaček L-159. Delší dobu byla známo, že španělská strana lišácky zaplatila své dluhy za prohřešky kolem letadel CASA vrácením spárky, tj. dvoumístné L-159. Tedy jednoho z pěti bitevníků, které byly v neobvyklém barterovém obchodě vyměněny za jedno ze čtyř letadel CASA. Jak se ukazuje, co věděli zbrojní experti od počátku, mělo to sloužit jako záminka, aby nemuselo být vyhlášeno výběrové řízení a celková cena ve výši 3,5 miliardy Kč byla de facto zaplacena v ceně tří letadel. To je i jedním z cílů policejního šetření.
Dalo se předpokládat, že vrácení spárky armádu zaskočí. Představitel generálního štábu plukovník Pavel Bulant to však uvítal, protože se armádě prý spárka hodí, ušetří se 160 milionů (představitel Omnipolu uvedl 211 milionů Kč). Tak proč jsme tato letadlo v dvoumístném provedení dokonce v počtu dvou kusů do barterového obchodu nabídli, když je po nich v naší armádě velká poptávka? Opravdu jsme si mysleli, že Španělé na L-159 budou létat? A hned nechali další dvě stíhačky za 240 milionů Kč přeměnit na dvoumístné?
I nový náčelník generálního štábu Petr Pavel překvapivě uvedl, že stroje CASA patřily k nejlevnějším dopravním letadlům, které při nákupu přicházely v úvahu. Podle něho jsou srovnatelné s konkurencí. Navíc mají přednosti, např. větší přepravní kapacitu osob a spotřebují méně paliva. Zároveň přiznal, že armáda původně chtěla, aby ministerstvo koupilo Spartany (Alenia C-27J): mají větší dolet a unesou větší náklad. Jako přednost viděl, že letadla jsou denně využívána pro dopravu osob a materiálu. Pokud by takové využití převažovalo, bývalo by lepší, kdyby resort koupil dva klasické civilní turbovrtulové dopravní stroje pro přepravu osob a nákladu, jako jsou například Alenia ATR 42/72. Ty unesou se vším pohodlím až 70 pasažérů. Vojenské přepravní stroje C-27J Spartan od téže firmy jsou určeny pro přepravu nákladů. Servis by byl společný.
Diskuse o tom měly probíhat před nákupem. Aby armáda nemusela čelit výhradám a drsným poznámkám, že si musí rozmyslet, zda chtěla za peníze daňových poplatníků letadla pro přepravu koní do Mongolska, nebo stroje pro vojenské použití. Stále totiž očekáváme zprávu, že dopravní letadla konečně slouží svému účelu. Nebo nakonec budeme muset zakoupit letadla jiná, která původním kritériím vyhoví lépe?
V tzv. chytré obraně je cesta k úsporám a k podpoře obrany občanskou veřejností, která není příliš nadšená. Stačí uvést tři příklady:
Čeští piloti na čtyřech gripenech úspěšně hlídají ze základny u litevského města Šiauliai vzdušný prostor pobaltských států. Je to v rotaci členských zemí NATO záslužná činnost a přispívá to i ke zkvalitnění výcviku našich pilotů v odlišném prostředí. Nic proti tomu. Pobaltské země patří ke třem ze šesti členských zemí aliance, které nadzvukové letectvo nemá. Jistě jsou za leteckou pomoc vzhledem ke své historii i současné geopolitické situaci spojencům vděční. Není zapomenuto, že při okupaci těchto zemí Sovětským svazem v předvečer druhé světové války přišly tyto země o osmdesát tisíc příslušníků inteligence. Možná tím spíš by si jejich představitelé měli uvědomit, že existují věci, jež občanům naší země, která jim pomáhá zajistit obranu, vadí. Stačí uvést setkávání příslušníků waffen SS, kterým tu jsou stavěny i pomníky.
Podobně tomu může být v očích českých občanů s Afghánistánem. I když šlo a jde o legitimní válku, kterou jsme účinně podpořili a podporujeme, s vysokou mírou pravděpodobnosti po britské a sovětské zkušenosti nemohla probíhat a dopadnout jinak; měla mít sofistikovanější podobu, jako například likvidaci bin Ládina. Ale to je minulost. V zemi dále bojujeme a školíme u nás nyní i příslušníky afghánské armády. O jejich vojácích velitel vrtulníkového letectva generál Muhammad Barát Sidík české novinářce řekne, že se včetně některých nižších důstojníků 95 % neumí podepsat a 80 % důstojníků se dostalo do funkcí z protekce či korupcí, nic neumí, nedělá a čeká jen na žold. České daňové poplatníky asi jeho slova moc nenadchnou. Co si o nich myslet. Je to jako v té hříčce z klasické logiky, když Kréťan o svých rodácích řekne, že všichni lžou. Kdo vlastně lže? Může tenhle Kréťan mluvit pravdu, když je také Kréťan? Lže-li generál, je to špatné, nelže-li ještě horší.
Podívejme se ještě k Polákům. Ve srovnání s aliančními sousedy dochází k paradoxům. Zatímco ČR má 30 tanků, tedy necelé procento někdejšího počtu armády z přelomu 80. a 90. let minulého století (3500 tanků a 4500 bojových vozidel pěchoty) a do budoucnosti s nimi moc nepočítá, Poláci chtějí nakoupit tisícovku nových, přitom podle české obranné strategie má probíhat regionální spolupráce, a to zvláště ve visegrádské čtyřce. Mluvíme-li o chytré obraně, jakkoli je geostrategické postavení Polska a České republiky rozdílné, rozhodně by se obranné doktríny těchto zemí neměly tak lišit. Je tak trochu smutné, že nám v tomto směru jsou příkladem země mimo alianci.
Stejně jako bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney, i bývalý americký viceprezident Richard Cheney na mezinárodní konferenci Dny USA a EU na pražském Žofíně označil přehodnocení plánů na výstavbu protiraketové obrany v České republice a v Polsku za velké selhání administrativy prezidenta Baracka Obamy. Je to opravdu jen chyba Američanů?
Analýza a hodnocení záměru dislokovat u nás radiolokátor coby segment americké protiraketové obrany prokazuje poněkud širší míru odpovědnosti za selhání. Předně Česká republika nebyla v tu dobu na řešení podobných bezpečnostních strategických rozhodovacích procesů připravena. Chyběli především erudovaní odborníci jak v zákonodárném sboru, tak v exekutivě včetně Bezpečnostní rady státu. Neměli jsme ani příslušné strategické dokumenty. Bezpečnostní strategie z let 1999, 2001 a 2003 byly pro řešení podobných rozhodovacích procesů příliš obecné, pouze ta z roku 2003 se přihlásila k potenciální realizaci protiraketové obrany NATO. Předpokládaná Bezpečnostní strategie 2005 nebyla zpracována. Největším problémem byl i po našem vstupu do NATO a EU malý zájem tyto strategické rozhodovací procesy v bezpečnostní oblasti řešit. Tato situace v mnoha směrech převažuje dosud. S odstupem se ukazuje, že nebyl ani ujasněný postup, v jakém režimu podobný rozhodovací proces vést, tzn. bude-li organizován jako tajný, nebo jej vést od samého počátku jako neutajený.
Jako u každého bezpečnostního strategického rozhodovacího procesu bylo nutné vycházet z bezpečnostních zájmů ČR, tzn. z konkrétních bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik – zda příslušný typ obrany, v daném případě protiraketové, potřebujeme, jsme-li schopni v pozitivním případě si ji zajistit sami, či v aliančních svazích se sousedy, tj. Evropskou unií, Severoatlantickou aliancí apod.
Vzhledem ke globálnímu charakteru bezpečnostních hrozeb nebylo možné je ve většině případů řešit mimo rámec OSN a zvláště EU a NATO. Česká veřejnost nebyla připravena řešit podobnou problematiku bilaterálně jen se Spojenými státy. Nejvážnějším problémem řešení rozhodovacího procesu bylo vyslovovat zásadní soudy bez detailní znalosti problematiky a dostatku relevantních informací. Nebyla ani předem promyšlena participace na řešení tohoto procesu, např. využití jako krajního řešení institutu referenda. Předpokládalo to zajistit optimální informovanost o diskutovaném strategickém problému. Nejjistější cestou bylo přesvědčit o závěrečném rozhodnutí veřejnost tak, aby k problematickému referendu vůbec nemuselo dojít.
Efektivní jednání o dislokaci některé z komponent americké protiraketové základny předpokládalo, že vyjednávači budou mít k dispozici všechny informace, které budou výsledkem rozhodovací analýzy respektující všechny souvislosti strategického rozhodovacího procesu. To se nestalo.
Nakonec, jako zjevný výraz bezradnosti, vláda pověřila za 19 milionů Kč úkolem přesvědčit veřejnost tým Tomáše Klvani. To nemohlo skončit jinak než špatně.
Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel, dlouhodobě se věnuje tematice obrany.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
