Eva Dobšíková

Má člověk bez domova práva?

Stalo se v Brně v supermarketu Tesco a před ním za hlavním brněnským nádražím. Pravděpodobně všední událost...

Po poledni jsem si vzpomněla na vnuččiny narozeny, že jsem zapomněla na kytičku. Právě když jsem ji vybírala, ozval se u východu hlasitý výkřik: Pomoc! – A znovu a znovu. Křičela drobná žena, kterou vlekl chlap jako hora k východu. Upadla během toho násilí a on pokračoval a vlekl ji po zemi před vchod a dál, a jak ji tak vláčel po zemi za oděv na ramenou a myslím i za vlasy, svezly se z ní kalhoty přes holý zadek. Postavila jsem se před násilníka a ovanul mě silně alkoholizovaný dech. Sotva mluvil. Bránila jsem slovně ženu, načež mně odpověděl, že koná jako zaměstnanec firmy Tesco a že je to bezdomovkyně a mohla by obtěžovat zákazníky. Podivila jsem se, že je v práci opilý, a dočkala se odpovědi, že mně do toho nic není. Lidé se sbíhali, volali policii. Přišli tři muži v uniformách, chlapci jako panny, urostlí, každý tak kolem 90 kg. Obrátila jsem se na ně a doufala, že zamezí nepřístojnému chování opilce a že se dostane ženě slušného zacházení a opilci potrestání – ale to jsem se zmýlila. Začali řvát na mne, že je to bezdomovkyně, že je HIV pozitivní (jak by to mohli vědět a jaké právo by měli, i kdyby to byla pravda, to vykřikovat?), že leze do prodejny, a pořád dokola křičeli na celé kolo, že má AIDS a že by mohla obtěžovat lidi. Protestovala jsem, že takhle se s nikým jednat nesmí a vykřikovat, že má někdo AIDS, už vůbec ne, že takto nemocný může být kdokoliv z nás, a že by tedy bylo třeba té paní pomoci, že nemocní lidé patří do nemocnic, a vůbec že každý má právo si koupit v prodejně potraviny, když tím nikoho neobtěžuje, že jako policisté porušují slušnost i základní lidská práva. Odpověď byla přibližně takováto: Tak když jste tak soucitná, vezměte si ji domů. My se o ni starat nebudeme. Vy si ji vezměte. My s ní zacházíme, jak je potřeba, my ji zas vyhodíme, když vleze do obchodu. Je demokracie, každý může dělat co chce, a ona ať se o sebe postará.“

Odešla jsem rozčilená, vůbec jsem nevěděla, na koho se obrátit, shluk se rozešel. Drobná zhanobená žena se opodál za sloupem na zemi přitulila k jiné ženě, patrně také bezdomovkyni, a hluboko si stáhla kapuci do obličeje. Ta druhá ji vzala kolem ramen. Pořád jsem chodila ulicemi a přemýšlela, co vlastně mám dělat. Když jsem se vrátila, byl zase klid. Hledala jsem ženu před vchodem do Tesca „pod mostem“. Tak tomu místu říkají bezdomovci.

„Pod mostem“ seděly k sobě přitisknuté dvě ženy. Jedna z nich zahalená v prastaré bundě s kapucí hluboko staženou do obličeje. Zeptala jsem se té druhé, zda je to ta, které se dělo násilí. Odhalila obličej, byla to ona. – Proč tu sedíte tak schovaná? – Já se strašně stydím. – Pak jsem mluvila s oběma a ptala se na křestní jméno, proč se neobrátí na kurátora, Armádu spásy, lékařskou pomoc. Postižená, říkejme jí Lída, mlčela, druhá, řekněme Lenka, mně to vysvětlila: Nemohu na nohy, mám (jmenovala nemoc), zůstala jsem ležet na silnici. Vy myslíte, že vám jako bezdomovci někdo pomůže? Žádná nemocnice, žádný doktor pro nás není...

Protože jsem před několika lety s nemocným bezdomovcem byla v Úrazové nemocnici a vyhodili nás bez pomoci, věřila jsem jí. Marně jsem pro toho člověka, jménem B. Š., sháněla lékařskou pomoc. Skoro nemohl chodit a peníze neměl. Během let, kdy žil v Brně na ulici, pozbyl občanského průkazu a nový by si musel vyřídit v Havířově, kde přišel o práci i domov. Protože neměl doklady, nemohl dostat ani příspěvek na existenci. Byl bez peněz, do Havířova, kam příslušel a kde si měl obstarat novou občanskou legitimaci, zajet nemohl právě proto... Jako v začarovaném kruhu. Byl těžce nemocný, skoro nemohl chodit. Kdysi byl kvalifikovaným havířem. Umřel po šesti letech bezdomoveckého života v Brně. To bylo poprvé, kdy jej záchranka odvezla – pravděpodobně už nikoliv na nemocniční lůžko, ale přímo do márnice.

Další den jsem nesla ženám, se kterými jsem se setkala před Tescem, jídlo a čaj. Nezastihla jsem je tam, a tak jsem to dala jinému osamělci. Ten mně o nich vyprávěl, a nestačila jsem žasnout: Lída má státnice, umí několik jazyků. – Jak se dostala na ulici? Jak onemocněla? Drogy? – Taktně mlčel, dál jsem se nevyptávala. – A ta druhá? Přísluší na Slovensko, ale je Češka. Před rozdělením státu žila na Slovensku a nemá vyřízenu změnu státní příslušnosti. Občanku jí někdo ukradl a musela by si ji jet na Slovensko vyřídit. Na cestu nemá, žádnou podporu nebere, protože nemá české občanství... To je ještě pozůstatek tragedií z rozdělení Československa. Rub demokracie? Přitom stačilo naslouchat třebas Petru Uhlovi a zavést dvojí občanství.

Tohle se událo před nějakým časem. Změnilo se mnoho? Přibylo lůžek pro bezdomovce, ale přibylo také bezdomovců. Dnes, i s nouzovým přenocováním na židlích, máme v Brně přibližně místa asi pro desetinu zdejších bezdomovců. Pro ženy ještě méně. Také už v listopadu, kdy mrazy téměř nezačaly, dva mrtvé z podchlazení.

A co bylo dál? Mohou se se podobné případy opakovat?

Bylo to takhle: Vzpomněla jsem si, že jsem s jednou šikovnou a pohlednou studentkou, měla zajímavý obsažný příspěvek, byla na konferenci pro omezený okruh lidí, na níž mluvil ministr spravedlnosti. Později s ní i se mnou pan ministr hovořil a na rozloučenou nám nabídl, abychom se na něho obrátily, budeme-li potřebovat pomoc v prosazení spravedlivé věci v okruhu jeho působnosti.

Obrátila jsem se na něho, případ podrobně popsala a velmi brzy mně přišla odpověď, že předává věc příslušnému činiteli policie. Zanedlouho se mně onen činitel ozval, abych uvedla, kteří to byli policisté, a přesný čas, kdy se to událo. Přesný čas, hodinu a datum, jsem uvést mohla, ale jména policistů jsem nevěděla. Měla jsem si prý alespoň zapsat identifikační čísla. Na to jsem si nevzpomněla, ba když se násilí dálo, ani jsem o čísílku na hrudi policistů nevěděla. Doufala jsem, že se dá zjistit, kteří policisté měli službu. Prý však nedalo.

Korespondence ještě nedlouho trvala a nakonec byla uzavřena sdělením, že v danou dobu na daném místě se nic takového nestalo. Před Tescem už žádní bezdomovci nebyli, jako by se po nich země slehla Marně jsem se pokoušela dvě ženy najít.

A tak jsem alespoň chtěla zpravit pana ministra, jak jednání s jeho podřízenými dopadlo, že to vypadá, jako bych si všechno vymyslela, a ani bezdomovkyně a její „kolegyně“ nemohou dosvědčit, že mluvím pravdu.

Pana ministra jsem však už informovat nemohla. Mezitím přestal být ministrem spravedlnosti a na ministerstvu byl instalován jiný.

Eva Dobšíková (1932) je zemědělská inženýrka, pedagožka, publicistka.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Má člověk bez domova práva?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu