V uplynulých měsících jsem slyšel nebo četl v médiích tolik vástů, e jsem se rozhodl vést si o nich záznam: hlouposti člověk tak snadno zapomíná – a pak se diví.
O novém ministru školství se dokonce levicoví komentátoři vyjadřují dost uznale. U při nástupu do úřadu se nicméně uvedl výrokem, e zápisné pro vysokoškolské studenty je regulační poplatek. Pokud neutrpěl tak jako současný ministr zdravotnictví úpal při kontaktu s géniem MUDr. Julínka, zajímalo by mě, co vlastně takto míní regulovat. Jediné, co se tak dá ovlivnit, je přístup nemajetných mladých lidí ke vzdělání. Vystrnadit z našich škol nadané představitele luzy a udělat z nich nesmiřitelné nepřátele: zářný to cíl naší skvělé pravice!
Ministr zřejmě nemá spočítáno, kolik jich u dnes musí při studiu pracovat, aby se na univerzitách udreli, přestoe jakási sociální stipendia údajně existují: ta se budou státu v poplatcích zřejmě zase vracet; spočítáno tak nejspíš není vůbec nic.
Řekl bych, e jedinou regulací přístupu na vysoké školy by měl být inteligenční kvo-cient. Vylučovat někoho z obecných práv kvůli nemajetnosti je ještě nemravnější ne vylučovat kvůli buroaznímu původu (protoe bohatí a mocní nejsou sice nutně horší ani lepší ne chudí, ale na křivdách světa mají větší podíl).
Doneslo se mi, e někteří historicky zřejmě nepoučitelní pravicoví chytráci zároveň sní o obnovení volebního censu: chudý občan, jeho daňové odvody nedosahují určitého prahu, by tak neměl právo volit, nebo by se snad váha kadého hlasu násobila koeficientem přímo úměrným výši daňových odvodů (chodit k volbám s daňovým přiznáním by bylo dost sloité, zřejmě bychom svůj volební koeficient fasovali vdy v březnu na finančním úřadě). Tento vynález se v naší civilizaci uplatňoval za bourbonské restaurace, její nesmrtelný obraz vytvořil v literatuře Honoré de Balzac. Byla to podle všeho tuze šťastná doba, námezdní holota nesměla nejen volit, ale ani schůzovat, natopak stávkovat, komu by se nechtělo proít to znovu!
Zvrhlé nápady rozvíjené logicky a konsistentně inteligentními lidmi nepřestanou být zvrhlými, a skandální jsou tím víc. Mravnost se podle daňových odvodů neodstupňuje; a zatím dokonce ani spravedlnost, přinejmenším od té doby, co jsme ji přestali dělit na pozemskou a záhrobní.
Jakýsi kovaný český sociální inenýr prý vynašel novou ideologicky exaktní metodu, jak spočítat chátru na Václavském náměstí, aby si moc nevyskakovala. A rovnou spočítal, e na velké dubnové demonstraci se nesešlo 100 000 lidí, jak tvrdí prolhaná levice, ale jen 10 000. Novou metodu, její princip zůstává jakoto vzácné duševní vlastnictví utajen, podpořily svým intenzivně objektivním zájmem Lidové noviny a Český rozhlas.
Jisté je, e v jejím světle bude nutno přehodnotit také listopad 1989. Pojme-li Václavské náměstí zaplněné od Muzea a po Můstek, jak nyní dokázáno, pouhých 10 000 lidí, pak byla tzv. sametová revoluce skutečně jen rozvratnou akcí hrstky zaprodanců. Na Letenské pláni se pak v dalších dnech prokazatelně scházelo lidí ještě míň, protoe jak lze stejnou metodou vypočíst, čím větší prostranství, tím méně chátry se tam vejde.
Zato kůlů v plotě jsou zástupy nedozírné. A sedne-li ke kůlu kůl... Asi bychom měli poprosit dosud ijící členy ÚV KSČ, aby laskavě znovu převzali státní otěe. Jsou to stejné oběti chátry, jakými by se dnes mohli stát pánové Kalousek, Nečas a Schwarzenberg se svou druinou.
(Také u nějaký jiný chytrák, tentokrát dokonce sociální demokrat, navrhuje omezit právo na veřejný protest z důvodu hrozícího opotřebení dlaby. Jen připomenu, e stejnou myšlenku vyjádřilo zákonem Federální shromádění ČSSR krátce před pádem předešlého reimu: demonstrovat se nesmělo ne proto, e by na to lidé neměli právo, ale protoe by utrpěla praská památková rezervace. Většina lidí z toho tenkrát měla legraci, včetně těch, kdo si dnes vymýšlejí stejná opatření prostě jen proto, e se dostali na pozice – nikoli ideologické, ale mocenské – někdejších komunistů.)
Některým kůlům se ale troufalost chátry nelíbí ještě víc, a je jich podle všeho dost na nový zvací dopis, tentokrát pro libovolného Pinocheta – aby na to starostlivý Martin Vopěnka nebyl úplně sám, při svém duchovním zaloení. To se to vástá, kdy jsou mrtví jen teorie: Camus tomu říkal logická vrada, pane Vopěnko: a kvůli tomu nepekl s komunisty – protoe vradění nelze dělit na dobré a špatné (a vradění kvůli svobodě je ještě o poznání absurdnější ne vradění kvůli rovnosti). Jakákoli politická představa, která s tím spekuluje, je u jen proto zavreníhodná.
Ale kdy se nad tím zamýšlím, dost dobře nevím, kde by naši spojení konzervativní ků-lové chtěli takového Pinocheta vyštrachat. Alexandr Tomský v tradičním přemyslovském brnění by to sotva vytrhl. S pěti funkčními tanky, osmi obrněnými transportéry, dvěma ebřiňáky a s důstojnickým sborem stejně úplatným jako zbytek společnosti se vojenský převrat dělat nedá, spoléhat na intervenci vatikánské gardy asi také nelze. Ledae by vyjukaní občané, rdící se za svou levicovou potřebu jíst, pít, dýchat a spát, dobrovolně sami napochodovali do připravených koncentračních táborů.
To sice nelze úplně vyloučit, zvlášť kdyby se Vopěnka z televizní obrazovky hodně mračil a mlátil o stůl učebnicí taoismu, ale to je také jediné, co by asi mohl dělat. Stát toti sám sobě natolik podřízl větev, e by silou těko něco zmohl. Lidé si zřejmě neuvědomují, jak jsou ve skutečnosti silní: kdyby se najednou vzbouřilo patnáct největších měst, neměla by vláda čím poár uhasit (jeden tank na tři města). Bylo by asi dobré udělat to co nejdřív, ne se Marku Bendovi podaří přílepkem k zákonu o stáčení bezinkové šťávy nepozorovaně zrušit státní monopol na armádu a povolit soukromníkům, aby stavěli své vlastní armády, vyzbrojené úměrně jejich majetku a z něho odvozenému censitárnímu podílu na privatizované moci.
A z nás nějaké nové vtělení Martina Bursíka a Radka Johna začne před volbami mámit hlasy povídačkami o tom, jak je tradiční dělení na pravici a levici překonané a bezobsané (s čím zpravidla zvlášť intenzivně souzní špatné svědomí praské pravicové inteligence), stačí si připomenout názor nesporně pravicového vezíra Romana Jocha o tom, e jediné skutečné lidské právo je právo vlastnické, a máme jasno: pravicové jsou zájmy vlastníků,levicové je všechno ostatní – co se dá shrnout čtyřmi slovy: nárok na důstojný ivot.
Tohle se bude líbit ještě míň: kardinálním mistrem vástu se zatím bezkonkurenčně jeví Dominik Duka, duchovní. Tomu stačí ústa otevřít, a vypadne vást.
Začal tím, e k loňskému průvodu gayů bezdůvodně oprášil známou kramářskou písničku, u katolíků tuze oblíbenou, o tom, jak homosexuální bojůvky přepadají domácnosti a biologickým rodičům kradou děti za účelem adopce; co doplnil nejapným a nepodloeným dobrozdáním o tom, jak zodpovědný, důstojný a krásný můe být ivot homosexuála.
Na svatováclavské slavnosti si pak asociálně notoval s Václavem Klausem.
A protoe mu Český rozhlas poskytl nesdílenou privilej pravidelné homilie, kterou pro-náší na Radiournálu vdy v neděli ráno, nesmysly pozvolna přibývají.
Tak třeba prohlásil, e nebude-li zákon o církevních restitucích nakonec schválen, on sám asi odejde do exilu, jako sv. Vojtěch. Take svatý Vojtěch opustil rodné Čechy proto, e tu desátky nesypaly. To je dobré vědět.
Katoličtí preláti by se na začátku kadého svého veřejného vystoupení měli omlouvat za to, e před posledními volbami vyzývali občany, aby dávali hlasy novým malým stranám (jako byly Věci veřejné nebo TOP 09). Místo toho praský arcibiskup po (zatím) ojedinělé velké demonstraci, k ní tyto strany svou bezostyšnou politikou lid dohnaly, mluvil hned o ochlokracii; a dodatečně to ještě rozmázl: oškliví novináři to učené řecké slovíčko prý špatně přeloili jako vládu luzy, ale on měl dobrák na mysli vládu davu. Střezte se, panici, kurev, obcujte s nevěstkami!
Ohromující jsou i jeho úvahy teologické. Za svého pobytu v Anglii se setkal s jakýmsi hodnostářem, a ten mu svěřil, jak dlouho usilovně meditoval, a protoe prý nelze dokázat, e Bůh neexistuje, prostě v Něho musí věřit. Pokud se nám tak tautologicky (leč vítězoslavně) nesděluje, e důvodem víry je víra a bez víry není víra moná, a váně bychom měli něco, o čem nelze dokázat, e to neexistuje, proto pokládat za existující, v co všechno bychom pak museli věřit! Bůh se tak ocitá ve stejné kategorii jako létající talíře, a protoe nelze dokázat ani to, e ve vesmíru neexistuje ádná planeta obývaná myslícími okurkami, musíme mít za to, e existují i myslící okurky, atd. Take vyvstává otázka, proč se vůbec moříme s ověřováním poznatků, kdy stačí pomyšlení. A kolik třeba lidí by nám nebylo s to dokázat, e nezastřelili Kennedyho: měli bychom proto předpokládat, e ti všichni Kennedyho zastřelili?
Dominik Duka byl prý mnichem, asi v nějakém řádu ignorantském, kdy se doposud nedoslechl o Kantovi; ten toti určil dokazování existence jako zásadní logickou chybu: existence není a nemůe být atributem nějakého jsoucna, můe tedy být jen předpokladem a východiskem jakéhokoli dokazování, nikoli jeho výsledkem. Tím podávání spekulativních důkazů o existenci, která se neprezentuje jako taková, jednou provdy končí. Na základě toho si můeme vybrat: je hloupý sám Dominik Duka, nebo se snaí přivádět prosté duše k víře ohlupováním? A co z toho je v absolutním měřítku horší?
Monost připlatit si v nemocnici za volbu lékaře, který mě bude operovat nebo dohlíet při porodu atd., se v médiích líčí jako odstraňování korupce; a korupce se prý dá odstranit jednoduše tak, e se stane oficiální: pacienti (pardon: klienti, čili zákazníci nakupující lékařské úkony) nebudou u lékařům strkat peníze bokem, nýbr (pokud se tak rozhodnou) budou tyté peníze odvádět legálně (podle zákona), s čelem hrdým a zraky planoucími. Tím korupce zmizí.
Nevidím důvod, proč by korupce nemohla stejným způsobem zmizet i všude jinde: tak se třeba dosud nezákonné provize z přidělení veřejné zakázky i dosud podvodné vícepráce (najděte mi vola, který si tohle slovo vymyslel!) prostě mohou předem a zákonně započítávat do nákladů této zakázky, a máme po korupci: pokud veřejná moc nezaplatí (v tomto případě majitelům vybrané firmy a sama sobě jakoto soukromým osobám, leč procenty zákonně ustanovenými), nemá se veřejnost co divit, kdy dostane dálnici z dehtovaného papundeklu, která se při prvním dešti rozmočí na cucky: kvalita něco stojí! Vicepremiérka Pík si u můe kajícně holit hlavu a po kolenou vyrazit do Litoměřic, aby se v tamní vazební věznici poklonila Davidu Rathovi a sňala mu okovy; ministr zdravotnictví bude jí přitom natírat kolena jodovou tinkturou (však za příplatek 15 000 Kč učiní tak prof. Pirk, o tento obnos ještě hrdější na to, e je Čech).
Elišku Wagnerovou i mne ovšem hned napadlo to, co kadého: jakpak by se asi mohlo skoncovat s korupcí, kdy adresát vybraných peněz je někdo jiný – nikoli konkrétní dříve uplácený lékař, ale nemocnice –, čím se má dosáhnout výrazného zlepšení jakýchsi dalších, blíe neurčených slueb? (Lhaní, metodický pokyn č. 1: nikdy neli tak, aby se jedna tvá le neslučovala s jinou: potírají se potom navzájem!)
Nový antikorupční mechanismus jevil se tedy tak, e za první, legální úplatek uvolní ne-mocnice ádaného odborníka, a tomu smí potom klient nabídnout stejný úplatek jako dřív (aby z toho ten odborník také něco měl). Libovolný poměr mezi oběma částkami byl naštěstí vzápětí zpřesněn sdělením, e z částky legálně vybrané přijde ošetřujícímu lékaři padesát procent, a padesát procent zůstane nemocnici. Blait nás má rovně to, e celá částka bude navíc řádně zdaněna, take z legalizované korupce ve zdravotnictví poplyne jistý podíl do legalizované korupce ve veřejných zakázkách.
Protoe ovšem úhrn zaplatí klient (dříve pacient), znamená to, e oproti někdejší korupci zločinné vyjde nová, křišťálově čistá korupce nemocného rovnou o 130 procent drá. Sotva lze předpokládat, e se příplatkový odborník spokojí s menší částkou, ne kterou bral dřív bokem; zaplatí tedy klient tuto částku dvakrát, to vše zdaněno (zatím) patnácti procenty. Pokud by měl být lékařův výtěek oproti předchozí praxi niší, lze předpokládat, e by se dorovnával opět podloudně. Vůbec nejpravděpodobnější výsledek je však ten (ti Češi, cháska jedna vykutálená!), e pacienti o ádného odborníka oficiálně ádat nebudou a domluví se s ním neoficiálně například na 75 procentech částky, kterou by jinak ádala nemocnice, to vše bez daní. A vydělají na tom všichni, a na erár.
Jiným důsledkem bude ovšem to, e nemocnice se promění v hadí hnízda, kde na sebe budou všichni nevrait, a zatímco slovutný profesor bude za mastný poplatek vypalovat kuří oka nebo mazat tinkturou kolena zámoné Anny Soukromnice, řečené Pík, náročné operace na neplatičích budou vykonávat zneuznaní felčaři zatrpklí z toho, e jim byl podíl na všeobecné korupci odepřen, take spadli do kategorie bezpříplatkových břídilů, odkud není úniku. Lepší bude strčit něco i jim, u kvůli přeití.
Korupce se prostě přeplatit nedá. Český výraz pro korupci je toti zkaenost. A jediné východisko, vy neskuteční čeští chytráci, je nekazit se. Tak jako nelze dokazovat existenci, nelze ani podmiňovat nezkorumpovatelnost. Na prodej je všechno moné, poctivost ne. Můete doktorům zaplatit, kolik chcete, jistotu, e se o vás postarají poctivě, touto cestou nezískáte nikdy.
Se zkaeným se u nedá dělat nic: jak všichni lékaři vědí, musí se jedině hodně zeširoka vyříznout a vyhodit; jinak pronikne gangréna všude a ivot končí. Klaus terminátor. Moná jsme na konci sdíleného českého osudu.
Při projednávání zákona o tzv. církevních restitucích, které podle některých analýz ádnými restitucemi nejsou (a vyznej se v tom!), ádal ve Sněmovně jakýsi nový Husák (poslanec za TOP 09), aby se komunisté (zatím dobrovolně) vyloučili z hlasování, protoe jsou prý podjatí – církevní majetek kdysi sami zabavovali (toti jejich strana: nebo snad tento Husák v rámci jisté slavné a vytrvalé dvoutisícileté tradice uznává svou osobní odpovědnost za vyvradění Albigenských, a odpadl kvůli tomu od víry?). Za chvíli bude moná poadovat, aby hlasování bylo pro podjatost zakázáno všem, kdo s restitucemi nesouhlasí; církvím, a zvlášť Té Jedné, koneckonců v minulosti zabavoval majetek leckdo.
Pan poslanec by si ovšem neměl plést parlament s tribunálem: tyto dvě moci jsou u nás dosud odděleny, i kdy zřejmě ne na dlouho; parlament nemá vynášet rozsudek nad lidem, dosud jej pouze zastupuje v péči o veřejné blaho. Pan Husák tedy soudní pravomoci nemá, dokonce ani ádného svého kolegu zatím nesmí vydávat světské spravedlnosti rovnou k upálení: tato dávná minulost teprve přijde.
Podjatost vzniká tím, e si někdo učiní nějaký názor a pak ho zastává. U soudce, který má být nestranný, je předem hotový názor v souzené věci na závadu, zvlášť stojí-li na osobních pohnutkách nebo na předsudcích (například kdy se soudce kamarádí s plukovníkem Kubicem, a přesto rozhoduje o alobě proti němu). Parlament demokratického státu je však zaloen na tom, e se v něm různé názory střetávají, konflikt názorů je podmínkou a základem jeho existence. Po-adovat tu nestrannost je absurdní (nehovoří snad Ústava o soutěi politických stran?), a poadovat ji jednostranně jenom od protivníka je dokonce hanebné. Kdyby to bylo míněno váně, a ne jako blbá propaganda, jaká zapůsobí leda na souvěrce a ostatní tím víc naštve (zvlášť pěkně to uměl jeden starobylejší Husák, ale ten měl k dispozici jinačí páky ne vlastní nadutou rozbaenost), byla by to vyhlídka k diktatuře. (Střet zájmů nastává tehdy, pokud by měl poslanec z projednávané zákonné normy osobní prospěch, a v ádném případě tehdy, hájí-li zájem voličské skupiny, která ho do parlamentu vyslala. Ateistický světonázor, a tedy ani nenásilný odpor proti církvím, v naší zemi dosud ilegální není.)
Ostatně kdyby to bylo míněno váně, musel by pan Husák vyloučit z hlasování o církevních restitucích především sám sebe a všechny ostatní věřící hlásící se k nějaké z dotčených církví. Komunisty snad lze podezírat z toho, e by chtěli církvím spravedlnost upírat, ale ještě víc hrozí (při jejich sebevědomí a statisticky neúměrném vlivu), e budou věřící poslanci chtít svým církvím přiznat podstatně větší výhody, ne na jaké mají nárok. Základní problém tkví tedy v tom, e současná česká vláda nemůe ve věci církevních restitucí předloit nic věrohodného, protoe není věrohodná v ničem; všechno, co dělá, smrdí – zvláště kdy zrovna její křesťanští ministři, v čele se stále zlostnějším a stále vulgárnějším demagogem Kalouskem a stále blátivějším Schwarzenbergem, ze všech sil demolují sociální stát a kdy se předseda vlády jako pravý křesťan musí smát při pomyšlení, e by ho ministr jeho vlády, rovně křesťan, mohl vyzývat k práci na morální obrodě národa.
Na těchto restitucích, i pokud nějaké oprávnění mají, tak navdy ulpí stín ničemnosti. Lid si můe být jist jen tím, e bude podveden, jako je podváděn ve všem. Při správném uplatnění páně Husákovy logiky bychom se nicméně mohli nejhoršímu vyhnout: kdyby se z hlasování o zákonu předem vyloučili všichni podjatí poslanci, neměl by o něm kdo hlasovat a vláda by ho musela stáhnout.
Stejně mi nejde do hlavy, k čemu zrovna katolická církev potřebuje tolik polí, lesů, vod a strání (bez ohledu na to, jakými konfiskacemi a feudálními machinacemi k nim kdysi přišla). Hodlá snad pro úbytek věřících změnit předmět podnikání a věnovat se zemědělství, nebo se pokouší o bukolický návrat k milované přírodě? Strhující to představa! Tisíce pracovitých benediktýnů zaplaví církevní lány, posečené obilí jmou se povřísly do ladných snopů vázat, erteple čertem z brázd vymetávat a řípu v pevné víře jednotit, zatímco šiky hajných-poustevníků zvelebovati začnou církevní lesy. Mračna kůrovců prchnou před jejich modlitbami do Severní Koreje. Kukačky, vlídně napomenuty, zahnízdí. Na církevních stráních vyrostou Boí muka a zmizí z nich sex. Svěcené vody řek budou se hemit raky a rybicemi a stáda beránků popásati se budou na církevních lukách, pod přímým dozorem pánů biskupů, kteří je svými berlami budou postrkovati k nejšťavnatějšímu íru.
Je to tak: katolická církev chce vybudovat ráj na Zemi.
To, e se na lákadlo korupce patrně nechal chytit význačný sociální demokrat, vládě na důvěryhodnosti ani volitelnosti nepřidá, i kdyby Rathovo předvedení k soudu – pro případ, e by si za účelem ovlivňování svědků vyrobil ve vazební věznici špinavou atomovou bombu – doprovodila přehlídkou raketových vojsk a Kubiceho povýšila na maršála. Daleko víc jsme teď ohroeni tím, e budeme po Somálsku druhá země světa, v ní se rozpadne stát, protoe zkaenost všechny jeho instituce pohltí a nebude, kdo by ho vedl. Ještě budeme prosit Brusel, aby nás převzal jako své poručenské území.
Rathovi ovšem nějak uniklo, e tepat korupci u druhých mu u nepřísluší. Kdy začal o tom, jaký je on mezi ostatními českými korupčníky maličký čudla, v podstatě se tím přiznal; a zloděj nepřestává být zlodějem proto, e někteří jiní kradou víc.
Pokud by to ovšem nemělo znamenat, e nedotknutelní lupiči budou soudit zlodějíčka a přijdou do nebe, vykoupeni restitučními odpustky.
A moudrý český lid na jaře příštího roku zvolí prezidentem republiky konzervativce Přemysla Sobotku, budou se dít věci. Dobrý ten mu bude nucen uchvátit samovládu, aby splnil svůj hlavní předvolební slib: tzv. Přemyslovým majestátem (Over-Thinking Majesty Act) zruší přechylování enských jmen. Jak tato velká idea souvisí s konzervatismem, ví jen Bůh (moudrému českému lidu je to jako obvykle jedno), a to je na ní právě konzervativní.
A tak učiní, teprve se podle konzervativního staročeského zvyku zhluboka zamyslí nad státoprávními důsledky svého dekretu a začne je dlouhodobě řešit, počínaje svou vlastní manelkou a zároveň první dámou Blaenou Sobotka.
Představme si ty zprávy v tisku: Prezidenta Přemysla Sobotku jsme v sobotu zastihli v Plzni, kde spolu se svou manelkou Blaenou Sobotka a s hejtmankou Emmer rozléval bezdomovcům česnekovou polévku. Taková formulace musí Blaeně Sobotka, zakládající si na enské rovnoprávnosti tak zarputile, jak u to konzervativci dovedou, nutně hnout lučí: jak k tomu přijde, aby si manelovo jméno rozkošnicky hovělo v měkkém českém skloňování, tu tak, a tu zas onak, zatímco to její za ním toporně klopýtá, ztuhlé křečí? A hned se jako správná reakcionářka domáhá rovného zacházení.
I dají rádcové hlavy dohromady, a je z toho další korupční skandál, se kterým má prezident co dělat, aby ho ututlal; řečeno jazykem muů trpících na prostatu (nebo snad impotencí?): taktak ho ustojí.
A jakýsi jazykovědčík, pokrokářsky a konkurenceneschopně plesnivějící v akademické díře, nostalgicky zařízené podle totalitního vkusu dávných sedmdesátých let, předestře s nečekaným citem pluralitním hned pět moností, z nich si náš velký státník a jeho předstojná láza i s celým přilehlým ústrojím mohou vybrat:
1. Nechat to tak. Příklad: Podle důvěrných zdrojů přišel první dámě Blaeně Sobotka dopis od plzeňského bezdomovce, který ji i s Přemyslem Sobotkou posílá někam, protoe kvůli shnilému česneku v chudinské polévce je teď celá Plzeň pozvracená.
2. Skloňovat enská příjmení podle obecných vzorů, jim jejich jméno odpovídá: Blaeně Sobotce došla trpělivost: prezident chtěl udělit nejvyšší státní vyznamenání Ivě Januře a svým někdejším konzervativním milostnicím Arnoštce Košťálu a Květě Procházce. (Toto řešení by se však nedalo náleitě uplatnit na příjmení jako Kovář, Novák nebo Pospíšil, tedy muská ivotná nebo původně nesubstantivní.)
3. Skloňovat enská příjmení stejně jako muská: O Blaeně Sobotkovi lze říci, e v obhajobě tradičních rodinných hodnot za Přemyslem Sobotkou nikterak nezaostává, ať se to Jiřímu Hromadové líbí nebo ne.
4. Nahradit nominativ genitivem: opatřit všechna příjmení partikulí; případně je uvádět v genitivu plurálu i bez partikule: Po Barackovi z Obamů ani na Vladimíra z Putinů šarm Blaeny ze Sobotků nezabral: Přemysla ze Sobotků nepustí do Kremlu ani v sobotu, a kdoví jestli vůbec. Nebo: Vláďa Putinů s Přemkem Sobotků si na prvním kremelském nádvoří o Bláu Sobotků zahráli kuličky. (Mono zváit i nářeční tvary Putinojc a Sobotkojc a jejich původnější verze: Přemysl, Blaena Sobotkovic či Sobotkových; nominativ této formy se ovšem nehodí, nelze ho pouít v singuláru.)
5. Neskloňovat ádné příjmení. Přemysla Sobotka i Blaenu Sobotka, ověšenou nákupními taškami plnými ananasů na hubnutí, vysadila limuzína před sídlem premiéra Davida Cameron na Douninxtrýt; ten však byl ve svém domě i se svou enou Amélií Cameron a s chůvou Fuj dobře zabarikádovaný.
Lze však důvodně očekávat, e Přemysl Sobotka vymyslí ještě řešení šesté, nejblbější.
Václav Jamek (1949) je literární vědec, básník, prozaik překladatel; píše česky a francouzsky. Stálý fejetonista Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.