Pavel Kopecký

Cesty k malým písečkům

Po dvaceti letech

V politologii se hovoří o tom, že s koncem minulého režimu roztál „ledový příkrov komunismu“. Na povrch tak prorazily jevy dlouho upozaďované, ne-li tajené. Mezi nimi i nacionalismy. Sovětské, balkánské nebo středoevropské. Všechny vedly k rozpadu dlouholetých moderních státností a větší či menší destabilizaci regionů. Přispěly k rozbití celků, jež se na základě různých ideologií – krom degenerovaných podob marxismu šlo třeba o rezonance panslavismu – pokoušely spojit, a nikoliv rozdělovat. Skrze nadnárodní či univerzalistické hodnoty překročit hranice často směšného nebo krvavého národovectví. Nepodařilo se a na odstředivých tendencích krizí postižené Evropské unie vidíme, že regionální, takříkajíc hmatatelná identita (nezřídka spojená i s vyprázdněnými sentimenty) je stále nepřehlédnutelným hráčem na politickém poli. Ještě dlouho zůstane.

Ony tři naznačené transnacionální státnosti se pádem takzvaných komunistických režimů roztříštily, což bylo provázeno válkami anebo alespoň společenskou nestabilitou. Případ kolapsu Sovětského svazu, jehož zánik označil ruský prezident Vladimír Putin za největší geopolitickou tragédii minulého věku, měl do té míry světodějný význam, až ho dějepisci svým způsobem přiměřují k vypuknutí první světové války. Letopočty 1914 a 1991 mají totiž ohraničovat „krátké“ 20. století.

Postupný úpadek a zánik souvisel také s nezvládnutými reformami. Přestavbou, která vlastně obrážela ony pověstně uspěchané megalomanské stavby SSSR. Z fatální prohry záměru zachránit co se dá ze státostranického zřízení v „první zemi socialismu“ se ale pečlivě poučila vládnoucí partaj Čínské lidové republiky. Nomenklatura „první země kapitalismu“. Což krom dalšího ukazuje na předsudečnost dodnes slýchaného tvrzení, že liberalismus v ekonomice a v politice jsou nedílně součástky jedné státní mašinérie.

Rozhodující dopad mělo slábnutí a rozpad „země sovětů“ na jeho satelity nebo spřízněné země. Do druhé kategorie spadá posttitovská Jugoslávie, jíž kdysi hrozilo přímé napadení kvůli „konfliktu dvou Josefů“, Stalina a Broze Tita. Tamější svébytný vývoj sice získal Socialistické federativní republice Jugoslávii prestiž, ale nacionalismus či přímo šovinismus se stále hlásily o to své. Nicméně dokud žil uctívaný otec obnovitel, uznávaný válečný hrdina, národnostní tenze zůstávaly obvykle na uzdě. Do deseti let od jeho masově oplakávaného skonu však zemřela i Jihoslávie, jak se u nás kdysi danému státu říkávalo. Marné byly přísahy, že z Jeho cesty nikdy nesejdou, balkanizace Balkánu pokračuje dodnes. Naposledy to bylo zmanipulované a protiprávní vyhlášení „nezávislosti“ Kosova a Metohije, odkud teď přichází volání po další secesi...

Poslední dobový případ destabilizace a štěpení regionu, československého státu, se nás přirozeně týká nejvíc. Při jeho fakticky protiústavním dělení se naštěstí uplatnila „holubičí“ slovanská povaha, což některým agitátorům nebránilo, aby mírné povahy nestrašili perspektivami cizích tragédií.

Snahy o rozdělení Československa se zpravidla chytili lidé, kteří hodlali trumfnout význam našeho otce zakladatele, napůl Čecha, napůl Slováka Masaryka. Pročež se nakonec aspoň zasloužili hned o dva státy. Z dost rozličných příčin i navzdory mínění většiny obyvatel. Na jedné straně stál (levicový) populismus a dobře hraná separatistická karta Vladimíra Mečiara, poněkud připomínající tahy předstíraného nacionalisty Sloboda Miloševiče. Za následné vlády pevné ruky samostatné Slovensko degenerovalo do polodemokracie. Systematicky, klidně i za cenu ohýbání zákonů, bylo odkláněno od NATO a evropské integrace.

Velmi dobré vazby k Východu měl vždy i Václav Klaus, u nějž převážila koncepce tuhého, nekompromisního pragocentrismu. Odpovídal tomu také jeho pozdější houževnatý boj proti decentralizaci ČR či zavádění základním zákonem určeného Senátu. Vždyť tohle všechno přece znamenalo komplikaci v uplatňování narcistní moci, potažmo neracionální koncepce ekonomických reforem. Uplatňovaných prostřednictvím partaje s vůdcovským principem, jejíž dobový význam činil ze zákonodárného sboru do značné míry jen převodovou páku.

Česká a Slovenská Federativní republika se rozdělila tváří v tvář užší evropské integraci a velmi mnohé dost zkomplikovala. Vnikly písečky malé, ale naše. Nejblíže pravdě pak budou zjevně ti znalci mezinárodních vztahů, kteří tvrdí, že semiperiferní Československo se rozpadem na dva menší celky změnilo na oblasti čistě periferní.

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Cesty k malým písečkům

Po dvaceti letech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu